32 Odo 90/2002
Datum rozhodnutí: 18.03.2003
Dotčené předpisy: § 95 předpisu č. 99/1963Sb., § 211 předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 1 písm. f) předpisu č. 99/1963Sb.




NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY 32 Odo 90/2002-127

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Petra Hampla a JUDr. Františka Faldyny CSc., v právní věci žalobce J. O., s. d., proti žalované o. K., zastoupené JUDr.L. B., advokátem, o zaplacení 5.000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 7 C 1/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. května 2001, č.j. 15 Co 886/2000-88, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. května 2001, č.j. 15 Co 886/2000-88, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Shora uvedeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 23. června 2000, č.j. 7 C 1/2000-43, kterým tento soud zamítl žalobu o zaplacení 5.000.000,- Kč s příslušenstvím. Proti svému rozsudku připustil odvolací soud dovolání k řešení otázek zásadního právního významu, a to 1. zda neoprávněný majetkový prospěch vznikl žalované a 2. k počátku běhu subjektivní prekluzivní a promlčecí lhůty k vydání neoprávněného majetkového prospěchu.

V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud vycházel ze správných zjištění soudu prvního stupně, že mezi žalobcem a MNV K. byla uzavřena dne 4.2.1988 hospodářská smlouva o spolupráci podle § 164 hospodářského zákoníku (zákon č. 109/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále též jen hosp. zák. ), jejímž obsahem byly práva a závazky stran při výstavbě nákupního střediska v K. v akci Z , že tato smlouva byla změněna dodatkem ze dne 13.9.1989 a téhož dne byla uzavřena podle § 360a hosp. zák. a vyhlášky č. 151/1978 Sb. hospodářská smlouva o sdružení finančních prostředků. Podle druhé smlouvy plnil žalobce žalované 5.000.000,- Kč, a to i přesto, že přípisem ze dne 2.5.1990 jí sdělil, že není schopen realizovat další financování výstavby nákupního střediska z vlastních zdrojů. Hospodářskou smlouvu ze dne 4.2.1988 právně vyhodnotil odvolací soud jako absolutně neplatnou pro rozpor s vyhláškou číslo 90/1984 Sb. o správě národního majetku, podle které nemohly národní výbory vlastním jménem nabývat práv a zavazovat se v souvislosti s nově vytvářeným národním majetkem. Smlouvu ze dne 13.9.1989 shledal rovněž neplatnou podle ustanovení § 21 odst. 1 hosp. zák., neboť neobsahuje náležitosti stanovené v § 360a hosp. zák. a v § 5 písmeno a) bodu 5 vyhlášky č. 151/1978 Sb. o sdružování prostředků socialistických organizací, a to způsob finančního vypořádání v případě odstoupení od smlouvy a náležitosti stanovené v § 5 písmeno b) bodu 5 téhož předpisu.

Vzhledem k tomu, že obě smlouvy odvolací soud shledal neplatnými a žalobce podle smlouvy ze dne 13.9.1989 zaplatil žalované 5.000.000,- Kč, jedná se o plnění bez právního důvodu podle § 123 hosp. zák., které je povinna organizace, jež plnění přijala, vrátit. Objektivní lhůta pro vydání neoprávněného majetkového prospěchu počala plynout dnem úhrady jednotlivých splátek.Jde-li o subjektivní lhůtu považoval odvolací soud za rozhodné datum pro počátek jejího běhu den 10.2.1993, kdy žalobce prohlásil, že nemá prostředky na dostavbu nákupního střediska a nemá zájem o jeho dostavbu, nevzdává se však nároku na finanční vypořádání. Od tohoto data začala běžet subjektivní prekluzivní lhůta k vydání neoprávněného majetkového prospěchu u splátek do 1.5.1990 podle § 131 odst. 4 hosp. zák. ve znění platném do 30.4.1990 a činila jeden rok. Začala běžet ode dne, kdy se žalobce dověděl, že neoprávněný majetkový prospěch byl získán a kdo jej získal. U splátek zaplacených po 1.5.1990 platí úprava provedená novelou hospodářského zákoníku, zákonem č. 103/1990 Sb. Subjektivní lhůta podle této úpravy činila dva roky a počátek jejího běhu byl upraven shodně. Odvolací soud uzavřel, že právo žalobce na vydání neoprávněného majetkového prospěchu je zčásti prekludováno a zčásti promlčeno, neboť žaloba byla podána 16.11.1999, tedy po uplynutí prekluzivní lhůty, jde-li o splátky zaplacené do 30.4.1990 i promlčecí lhůty, jde-li o splátky zaplacené po 1.5.1990, neboť žalovaná vznesla námitku promlčení. Běh a povahu lhůt posoudil odvolací soud v souladu s ustanovením článku III zákona č. 103/1990, kterým se mění a doplňuje hospodářský zákoník.

Proti celému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, a to z důvodu nesprávného právního posouzení věci, neboť odvolací soud nesprávně stanovil datum rozhodné pro běh prekluzivní subjektivní lhůty a stejně tak i subjektivní promlčecí lhůty k vydání neoprávněného majetkového prospěchu. Má za to, že u splátek zaplacených do 1.5.1990 je nutno aplikovat § 131 odst. 4 hosp. zák. ve znění platném do 1.5.1990 a u splátek uhrazených po tomto datu pak § 131b odst. 2 hosp. zák. ve znění novely provedené zákonem č. 103/1990 Sb. Z hlediska běhu subjektivních lhůt, jak prekluzivních, tak promlčecích, namítá, že soudy se měly pečlivě zabývat zkoumáním okamžiku, kdy se žalobce dověděl o tom, že byl získán neoprávněný majetkový prospěch a kdo jej získal, a to v kontextu všech skutkových zjištění učiněných okresním i krajským soudem. Je přitom nutné vycházet z faktu, že mezi účastníky bylo jednáno tak, jako by smlouvy byly platné. To dokládá fakt, že účastníci uzavřeli dne 9.9.1998 smlouvu o zrušení závazků, a tedy přinejmenším do tohoto data neměla žádná ze smluvních stan ani tušení, že smlouvy jsou neplatné. Před tímto datem neměl žalobce ani tušení o tom, že byl získán neoprávněný majetkový prospěch a kdo jej získal.Poukazuje v této souvislosti na to, že i odvolací soud ve svém rozsudku konstatoval, že neuzavřený právní vztah trval do 9.9.1998, kdy obě strany uzavřely smlouvu o zrušení závazků z těchto smluv a zavázaly se provést vzájemné vypořádání. Dovolatel odvolacímu soudu vytýká pochybení v tom, že při svém rozhodování vycházel ze zápisu ze dne 10.2.1993 a stanovil uvedené datum jako rozhodné pro běh prekluzivní i promlčecí subjektivní lhůty. Žalobce k tomuto datu nemohl vědět, že byl získán neoprávněný majetkový prospěch a kdo jej získal. Stejný závěr pak činí dovolatel ohledně dokumentu ze dne 14.11.1996, z jehož obsahu rovněž neplyne, že by účastníci projednávali otázku neplatnosti uzavřených hospodářských smluv. Oba zápisy tak byly odvolacím soudem interpretovány způsobem, díky němuž dospěl soud k závěru, který je v přímém rozporu se skutečným obsahem vzájemných jednání mezi žalobcem a žalovanou.

Ve vyjádření žalovaná poukazuje na to, že stanovení počátku běhu subjektivní promlčecí a prekluzivní lhůty závisí na okamžiku, kdy nastane určitá právní skutečnost, tedy v daném případě placení finančních prostředků a vědomí, komu jsou tyto finanční prostředky placeny a nikoliv na úsudku poškozeného o tom, kdo za neoprávněný majetkový prospěch odpovídá. Závěr učiněný odvolacím soudem ohledně počátku běhu zmíněných lhůt považuje za správný.

Podle bodu 17., hlavy I. části dvanácté, zák. č. 30/2000 Sb., kterým se mění z. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tedy podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001). O takový případ jde i v této věci, neboť odvolací soud odvolání projednal a rozhodl o něm ve shodě s bodem 15., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.lednem 2001.

Dovolání je přípustné podle § 239 odst. 1 o. s. ř., neboť odvolací soud ve svém potvrzujícím rozsudku vyslovil přípustnost dovolání ve výroku rozhodnutí pro řešení vymezených právních otázek, a je i důvodné, i když z jiných důvodům než které uplatnil dovolatel.

K vadám řízení uvedeným v § 237 odst. 1 o. s. ř., k nimž došlo v řízení před odvolacím soudem, a které představují současně dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 3 písmeno a) o. s. ř., je dovolací soud povinen přihlédnout, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.). Dospěje-li dovolací soud k závěru, že řízení před odvolacím soudem je postiženo některou z uvedených vad v ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř., musí vždy napadený rozsudek odvolacího soudu zrušit.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) a § 241 odst. 3 písm. a) o. s. ř. je dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné a důvodné, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.

Odnětím možnosti jednat před soudem se ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu občanský soudní řád dává (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 1997 sp. zn. 2 Cdon 1420/96, uveřejněné pod č. 1 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997). Vedle případů, kdy účastník nebyl přibrán do řízení (§ 94 o. s. ř.), kdy účastníku byl ustanoven opatrovník, ačkoliv k tomuto opatření nebyly splněny zákonem stanovené předpoklady, kdy soud rozhodl bez nařízení jednání, přestože mělo být ve věci jednáno, nebo kdy soud věc projednal v rozporu s ustanovením § 101 odst. 2 o. s. ř. v nepřítomnosti účastníka, je podle ustálené judikatury soudů dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. a) a § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. dán také tehdy, jestliže odvolací soud v rozporu se zásadou dvouinstančnosti (jde o jednu ze základních zásad, na níž je založeno občanské soudní řízení) věc projedná a rozhodne, aniž by ji také projednal a rozhodl o ní soud prvního stupně, a tímto postupem tak znemožní účastníku právo domáhat se řádným opravným prostředkem přezkoumání skutkových zjištění a právních závěrů o této věci (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2000 sp. zn. 20 Cdo 2176/98, uveřejněný pod č. 40 v časopise Soudní judikatura, roč. 2001).

Žalobce může za řízení se souhlasem soudu měnit žalobu (§ 95 odst. 1, věta první, o. s. ř.). Soud nepřipustí změnu žaloby, jestliže by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněné žalobě; v takovém případě pokračuje soud v řízení o původní žalobě po právní moci usnesení (§ 95 odst. 2 o. s. ř.).

Změnit žalobu může žalobce za podmínek uvedených v ustanovení § 95 o. s. ř. také za odvolacího řízení (srov. § 211 o. s. ř.), ledaže by změnou žaloby uplatňoval nový nárok, tj. nárok, který nemá žádnou skutkovou souvislost s dříve (původně) uplatněným nárokem (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 1998 sp. zn. 2 Cdon 753/97, uveřejněný pod č. 56 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998). O změně žaloby musí odvolací soud vždy rozhodnout; dokud tak neučiní, nemůže o změněné žalobě jednat a rozhodovat.

O změnu žaloby jde nejen tehdy, domáhá-li se žalobce něčeho jiného než v původní žalobě nebo požaduje-li na základě stejného skutkového základu více, než požadoval v původní žalobě, ale mimo jiné také v případě, že žalobce sice i nadále požaduje stejné plnění (stejné kvality a stejného rozsahu), ale na základě jiného skutkového stavu (skutkového základu věci), než jak ho vylíčil v původní žalobě.

V posuzovaném případě se žalobce domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 5.000.000,- Kč s 12 % úrokem z prodlení od 1. 6. 1999 do zaplacení. Uvedené plnění požadoval - jak vyplývá z obsahu žaloby ze dne 16.11.1999 na základě smlouvy o výstavbě nákupního střediska v K. v akci Z a o uspořádání vlastnických poměrů po dokončení výstavby uzavřené dne 4.2.1988 a hospodářské smlouvy o sdružení finančních prostředků pro účely výstavby tohoto střediska. Obsahem těchto hospodářských smluv byl závazek žalované vystavět v K. nákupní středisko, které mělo být po dokončení díla převedeno do vlastnictví žalobce za kupní cenu 13.125.000,- Kč. V průběhu výstavby měl žalobce na její provedení poskytnout celkem 9.840.000,- Kč. Do 10.7.1991 zaplatil 5.000.000,- Kč, za něž byla postavena hrubá stavba. V důsledku změn ekonomických podmínek nebyla žalovaná schopna stavbu za dohodnutou cenu dokončit. Navýšení finančních prostředků však bylo pro žalobce nepřípustné, proto trval na původní smlouvě, případně na zrušení smluvního vztahu. Nakonec dne 9.9.1998 byla uzavřena smlouva o zrušení závazků z původních smluv s tím, že mezi smluvními stranami bude provedeno vzájemné vypořádání. Na základě takto vymezeného skutkového základu věci (předmětu řízení) soud prvního stupně rozhodl o žalobě.

V odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně (v podání ze dne 24.10.2000, kterým bylo odvolání zdůvodněno a zejména pak v podání ze dne 27.11.2000, jímž bylo podané odvolání doplněno) však žalobce požadované plnění 5.000.000,- Kč s 12% úrokem z prodlení od 1.6.1999 do zaplacení již nedovozoval z důvodu uzavřených hospodářských smluv ohledně výstavby nákupního střediska v K., jež jím byla financována, nicméně nakonec k jejímu dokončení nedošlo, ale požadoval je proto, že - podle jeho tvrzení převedl bez právního titulu na účet tehdy MNV K. 5.000.000,- Kč a tuto skutečnost je třeba hodnotit jako neoprávněný majetkový prospěch žalované získaný na úkor žalobce, který vznikl okamžikem připsání uvedené částky na její účet. Ztotožnil se přitom s názorem soudu prvního stupně ohledně neplatnosti smlouvy ze dne 13.9.1989 a netvrdil již dále, že žalovanou částku požaduje jako důsledek neplnění hospodářské smlouvy. Z hlediska skutkového ohledně nově tvrzeného neoprávněného majetkového prospěchu uváděl, že cena majetku, který byl žalovanou pořízen ze získaného majetkového prospěchu, je irelevantní. Rozhodující je právě pouze to, že bylo plněno bez právního důvodu. Dále uváděl skutková tvrzení ohledně počátku běhu promlčecí lhůty případného promlčení práva na vydaní neoprávněného majetkového prospěchu, a to že se nemohl dovědět o existenci neoprávněného majetkového prospěchu dříve než po 9.9.1998, kdy byla uzavřena smlouva o zrušení závazků plynoucích z hospodářské smlouvy ze dne 13.9.1989, neboť do té doby bylo mezi účastníky jednáno tak, jako by smlouva byla platná. Tvrdil proto, že subjektivní dvouletá promlčecí lhůta počala běžet nejdříve dnem 10.9.1998 a objektivní desetiletá promlčecí lhůta pak běží pro každou splátku na částku 5.000.000,- Kč samostatně ode dne, kdy byla každá jednotlivá splátka zaplacena.

Nemohou být žádné pochybnosti o tom, že nárok žalobce na zaplacení části ceny poskytnuté na řádné provedení stavebního díla podle uzavřené hospodářské smlouvy, je z hlediska skutkového základu (předmětu řízení) nárokem zcela odlišným od nároku na vydání neoprávněného majetkového prospěchu, který vzniká proto, že bylo plněno bez právního důvodu. Žalobce tím, co uvedl v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně o důvodu, proč požaduje po žalovaném zaplacení částky 5.000.000,- Kč s 12 % úrokem z prodlení od 1.6.1999 do zaplacení, nezměnil jen právní posouzení v žalobě uplatněného nároku (což samozřejmě není změnou žaloby), ale ve skutečnosti uplatnil nárok nový (nárok, který za řízení před soudem prvního stupně nepožadoval). I když nadále požadoval zaplacení částky 5.000.000,- Kč s 12 % úrokem z prodlení od 1.6.1999 do zaplacení (jako v řízení před soudem prvního stupně), představoval tento jeho úkon - jak vyplývá z výše uvedeného - změnu žaloby (upuštění od skutkového tvrzení uzavření hospodářské smlouvy), uplatněnou v odvolacím řízení, která je - jak rovněž uvedeno výše - zásadně přípustná. Na uvedeném závěru nic nemění ani to, že žalobce v odvolání výslovně neuvedl, že také mění žalobu, neboť soud je povinen posuzovat každý úkon účastníka řízení (tedy i odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně) podle jeho obsahu, i když je úkon nesprávně (v tomto případě nesprávně proto, že neúplně) označen (srov. § 41 odst. 2 o. s. ř.). Odlišné právní důvody uzavřená hospodářská smlouva a neoprávněný majetkový prospěch představují naprosto rozdílné právní instituty, jejichž skutková podstata vykazuje navzájem zcela jiné obsahové a formální náležitosti (znaky).

Odvolacímu soudu je třeba vytknout, že projednal žalobcem změněnou žalobu, rozhodl o ní, a vymezil v souvislosti s touto změnou také otázky zásadního právního významu pro řízení dovolací ve výroku svého rozsudku, aniž by podle ustanovení § 211 a § 95 o. s. ř. svým usnesením změnu žaloby připustil. V důsledku toho, že takto změněnou žalobu neprojednal a nerozhodl o ní soud prvního stupně, došlo k tomu, že ve věci bylo v rozporu se zásadou dvouinstančnosti občanského soudního řízení rozhodnuto pouze odvolacím soudem v jediném stupni. Postupem odvolacího soudu tedy byla účastníku řízení (žalobci) odňata možnost jednat před soudem prvního stupně a v důsledku toho též možnost domáhat se cestou řádného opravného prostředku přezkoumání závěrů soudu o tom, že jeho nárok na vydání neoprávněného majetkového prospěchu je zčásti prekludován a z části promlčen.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je postižen vadou uvedenou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. Nejvyšší soud České republiky proto rozsudek odvolacího soudu, aniž by se věcně zabýval jím vymezenými otázkami zásadního právního významu, zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení (§ 243b odst. 1, část věty za středníkem, § 243b odst. 2, věta první, o. s. ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud i pro soud prvního stupně závazný (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.),

V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o náklech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta třetí o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 18. březena 2003

JUDr. Miroslav Gallus, v.r.

předseda senátu