32 Odo 898/2003
Datum rozhodnutí: 20.04.2004
Dotčené předpisy: § 236 předpisu č. 99/1963Sb.




32 Odo 898/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně S. p., a.s., proti žalovaným 1) J. E., 2) M. H., 3) R. H., o zaplacení 39.561,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 7 C 99/97, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. září 2002, č.j. 51 Co 317/2001-150, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Šumperku rozsudkem ze dne 9. května 2000, č.j. 7 C 99/97-56, ve znění opravného usnesení ze dne 27. března 2001, č.j. 7 C 99/97-91, uložil všem třem žalovaným zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni 27.787,70 Kč se 17% úrokem z prodlení z částky 21.928,70 Kč od 28. října 1994 do jejího zaplacení a se 17% úrokem z prodlení z částky 5.859,- Kč od 30. prosince 1994 do jejího zaplacení s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zanikne v rozsahu tohoto plnění povinnost ostatních žalovaných (bod I. výroku). Dále uložil prvnímu žalovanému zaplatit žalobkyni 685,10 Kč se 17% úrokem z prodlení od 28. října 1994 do zaplacení (bod II. výroku), zamítl žalobu ve zbývající části (body III. a IV. výroku) a uložil všem třem žalovaným zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni náklady řízení ve výši 4.712,- Kč s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zanikne v rozsahu tohoto plnění povinnost ostatních žalovaných.

K odvolání prvního žalovaného směřujícího do výroků rozsudku soudu prvního stupně, jimiž mu byla uložena povinnost k plnění, Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 10. září 2002, č.j. 51 Co 317/2001-150, zrušil rozsudek soudu prvního stupně v té části bodu I. výroku, ve které bylo stanoveno, že plněním jednoho ze žalovaných zanikne v rozsahu plnění povinnost ostatních žalovaných (výrok I.), jakož i ve vyhovujícím výroku o povinnosti všech třech žalovaných zaplatit žalobkyni 14.619,20 Kč se 17% úrokem z prodlení od 28. října 1994 do zaplacení a řízení v této části zastavil (II. výrok). Dále ho změnil v bodu V. výroku o nákladech řízení tak, že všem třem žalovaným uložil zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni 3.909,- Kč (III. výrok) a potvrdil ho v bodu II. výroku, jakož i ve zbývající části bodu I. výroku o povinnosti všech třech žalovaných zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně 13.168,50 Kč se 17% úrokem z prodlení z částky 7.309,50 Kč od 28. října 1994 do zaplacení a z částky 5.859,- Kč od 30. prosince 1994 do zaplacení (IV. výrok). Odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok V.).

Rozsudek odvolacího soudu napadl první žalovaný dovoláním, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 238 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ) a důvodnost o ustanovení § 241 odst. 2 (správně má být uvedeno odst. 3 ) písm. d) o. s. ř., prostřednictvím kterého odvolacímu soudu vytkl nesprávné právní posouzení věci. V následných dvou podáních, kterými dovolatel reagoval na výzvy soudu prvního stupně k doplnění dovolání, namítl rovněž pochybení odvolacího soudu, pokud ho v napadeném rozsudku poučil o možnosti podat dovolání dle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000. Vzhledem k tomu, že předmětný právní vztah mezi ním a žalovanými zanikl k datu 14. června 1993, nevidí důvod, proč by mělo být přihlíženo k pozdější novele občanského soudního řádu k zákonu č. 238/1995 Sb., který stanovil finanční limity z hlediska přípustnosti dovolání. Vzhledem k nesprávnému poučení soudu lhůtu k podání dovolání dodržel, neboť ho podal do doby 45 dnů, tj. do doby 2 měsíců, ačkoli z důvodů, že se odvolatel řídil nesprávným poučením soudu o dovolání, lze podat toto do 4 měsíců od doručení takového rozhodnutí na základě ustanovení § 240 odst. 2 o. s. ř. (dovolatel cituje toto ustanovení ve znění účinném od 1. ledna 2001). Dovolatel dále snesl argumenty na podporu jím uplatněného dovolacího důvodu a navrhl, aby dovolací soud jím napadené rozhodnutí zrušil a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud věc ve shodě s bodem 15., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb. rovněž projednal podle dosavadního znění občanského soudního řádu.

Dovolací soud tak nepřisvědčil dovolateli, pokud brojil proti poučení odvolacího soudu o možnosti podat dovolání za aplikace občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000 a poukazoval na nutnost použití uvedeného předpisu ve znění rozhodném k datu zániku předmětného právního vztahu mezi ním a ostatními žalovanými. Z výše uvedených ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. je zcela nepochybné, že při posuzování a projednání dovolání se postupuje podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000, pokud podle něho rozhodoval o odvolání odvolací soud, nebo v ostatních případech podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Doba trvání příslušného hmotně právního vztahu (tj. k jakému konkrétnímu datu tento vztah trval, změnil se či zanikl), z něhož je žalobní nárok odvozován, je z pohledu toho, jaké znění občanského soudního řádu má být na projednání a rozhodnutí dovolání aplikováno, právně bezvýznamná.

Dovolání v této věci není přípustné.

Podle ustanovení § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Rozsudek odvolacího soudu má v prvním a ve čtvrtém výroku povahu potvrzujícího rozhodnutí ve věci samé (pro posouzení toho, zda je o výrok zrušující, potvrzující či měnící není významné, jak odvolací soud formuloval výrok svého rozhodnutí, nýbrž obsah výroku a jeho porovnání s příslušným výrokem rozhodnutí soudu prvního stupně).

Přípustnost dovolání směřujícího do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé lze obecně opřít o ustanovení § 237, § 238 odst. 1 písm. b) nebo o ustanovení § 239 o. s. ř.

O případ podřaditelný ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, neboť potvrzený rozsudek soudu prvního stupně je prvním rozsudkem tohoto soudu ve věci.

Podle ustanovení § 239 o. s. ř. dovolání rovněž přípustné není, neboť odvolací soud ji výrokem svého rozsudku nevyslovil a první žalovaný návrh na vyslovení přípustnosti nepodal.

Navíc je třeba dodat, že přípustnost dovolání podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) a § 239 odst. 1 a 2 o. s. ř. je v této věci vyloučena ustanoveními § 238 odst. 2 písm. a) a § 239 odst. 3 o. s. ř. Podle § 238 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání podle odstavce 1 téhož ustanovení přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč a v obchodních věcech 50 000 Kč s tím, že se k příslušenství pohledávky nepřihlíží, ledaže by samostatně tvořilo předmět řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. ledna 1998, sp. zn. 2 Cdon 322/97, publikované pod č. 62 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998). V předmětném sporu jde nepochybně o obchodní věc (spor mezi podnikateli o zaplacení ceny dodaného zemního plynu), v níž dovoláním dotčeným prvním výrokem ve spojení se čtvrtým výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto o peněžitých plněních ve výši 13.168,50 Kč s příslušenstvím a ve výši 685,10 Kč s příslušenstvím, tedy o peněžitém plnění, které ani v jedné z obou částek nepřevýšilo 50.000,- Kč.

Zbývá tak posoudit podmínky přípustnosti určené v ustanovení § 237 o. s. ř., tedy zda v řízení nedošlo k vadám v tomto ustanovení uvedeným, neboť omezení uvedená v § 238 odst. 2 písm. a) a § 239 odst. 2 o. s. ř. zde neplatí.

Vady řízení ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., k nimž je povinen dovolací soud přihlížet z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) a jejichž existence činí zmatečným (s výjimkami zakotvenými v § 237 odst. 2 o. s. ř.) každé rozhodnutí odvolacího soudu, dovoláním namítány nejsou a z obsahu spisu rovněž nevyplývají.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti prvnímu a čtvrtému výroku rozsudku odvolacího soudu přípustné není.

Rozsudek odvolacího soudu ve druhém výroku, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně částky 14.619,20 Kč s příslušenstvím zrušeno a řízení zastaveno, má povahu usnesení.

Proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, přichází v obecné rovině přípustnost dovolání pouze za podmínek uvedených v ustanoveních § 238a odst. 1 písm. b) o. s. ř. a § 237 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že podle § 238a odst. 1 písm. b) části věty za středníkem o. s. ř. je přípustnost dovolání také podle tohoto ustanovení vyloučena ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč a v obchodních věcech 50 000 Kč (rovněž zde se k příslušenství pohledávky nepřihlíží - srov. též shora citované usnesení Nejvyššího soudu), není dovolání proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu podle tohoto ustanovení přípustné.

Protože existenci tzv. zmatečnostních vad řízení uvedených v § 237 odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud již dříve vyloučil, lze uzavřít, že dovolání není podle tohoto ustanovení přípustné ani proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu.

Rovněž tak dovolání směřující i do zbývající části rozsudku odvolacího soudu, tj. do jeho třetího a pátého výroku o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, které ač součástí rozsudku má s ohledem na § 167 odst. 1 o. s. ř. povahu usnesení, přípustné není. Nelze je totiž podřadit žádnému z usnesení, proti nimž zákon připouští dovolání v § 238 a odst. 1 písm. b) až f) o. s. ř. a podmínky stanovené v § 239 o. s. ř. daná věc rovněž nesplňuje, neboť usnesení o nákladech řízení není usnesením ve věci samé; existenci zmatečnostních vad řízení dle § 237 odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud již dříve vyloučil.

Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž by se mohl věcí dále zabývat, bez nařizování jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usnesením odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 4, 224 odst.1 a § 146 odst. 2 věty první o. s. ř. (per analogiam), když první žalovaný, který z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, nemá právo na náhradu těchto nákladů a žalobkyni v souvislosti s dovolacím řízením náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 20. dubna 2004



JUDr. Miroslav Gallus, v.r.

předseda senátu