32 Odo 888/2004
Datum rozhodnutí: 26.04.2006
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY

32 Odo 888/2004-104

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně H., s. r. o., proti žalované B. K., o zaplacení částky 185.880,57 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 48 Cm 90/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. března 2004, č. j. 12 Cmo 356/2003-87, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.575 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. října 2003, č. j. 48 Cm 90/2001-71, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 185 880,57 Kč s 18% úrokem z prodlení ročně z částky 71. 777,57 Kč od 19. 8. 2000 do zaplacení, z částky 83.003 Kč od 9. 9. 2000 do zaplacení, z částky 8.892 Kč od 15. 9. 2000 do zaplacení, z částky 4.415 Kč od 19. 9. 2000 do zaplacení, z částky 9.576 Kč od 27. 9. 2000 do zaplacení a z částky 8.217 Kč od 3. 10. 2000 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel z předložených listin a ze shodného prohlášení obou účastníků o nesporné výši pohledávky žalobkyně vůči žalované spočívající v nároku na úhradu kupní ceny dodaného a převzatého zboží, která byla vyúčtovaná žalobkyní šesti fakturami na základě kupních smluv uzavřených mezi účastníky. Spornou zůstala pouze otázka tvrzeného zániku uvedené pohledávky na základě dohody z 22. 9. 2000 o vzájemném zápočtu pohledávek, která měla být podle tvrzení žalované uzavřena mezi žalobkyní, žalovanou a Ž. H., N. H., H. R. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že by mezi žalobkyní a žalovanou a Ž. H. byla uzavřena dohoda o vzájemném zápočtu pohledávek ze dne 22. 9. 2000, či že by k započtení došlo jiným způsobem.

K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 11. března 2004, č. j. 12 Cmo 356/2003-87, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil jak se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, tak i s jeho právními závěry, které z těchto zjištění dovodil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu má zásadní právní význam spočívající v řešení otázky formálních náležitostí právního úkonu započtení, která dosud v judikatuře nebyla řešena. Podle názoru dovolatelky není forma zápočtu předepsána, a proto dohoda o započtení pohledávek může být uzavřena jak písemnou, tak i ústní formou. Pokud odvolací soud vycházel z názoru, že dohoda o započtení pohledávek musí mít toliko písemnou formu, je tento závěr v rozporu s hmotným právem. Dovolatelka dále namítla, že v rozporu s materiální pravdou došlo k chybnému hodnocení důkazů, když v řízení podle jejího názoru existence dohody o započtení pohledávek prokázána byla a soud věc hodnotil tak, že dohoda nevznikla, neboť jedna ze stran trojzápočtu uváděla, že nebyla na dohodě podepsána a dohoda nebyla předložena v originále. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání poukázala na to, že dovolatelka po celou dobu řízení nebyla schopna předložit originál dohody o vzájemném zápočtu pohledávek, takže poté, co zástupce Ž. H., a.s., Ing. P. K. uvedl, že takovou dohodu nikdy nepodepsal, nebylo možno jako důkaz nechat zpracovat znalcem z oboru grafologie znalecký posudek. Pokud nyní dovolatelka tvrdí, že k započtení pohledávek došlo ústní formou, je takový názor v rozporu s § 580 občanského zákoníku (dále jen ObčZ ), který stanoví, že mají-li věřitel a dlužník vzájemné pohledávky, jejichž plnění je stejného druhu, zaniknou započtením, pokud se vzájemně kryjí, jestliže některý z účastníků učiní vůči druhému projev směřující k započtení. V dané věci však mezi žalobkyní a dovolatelkou neexistovaly současně žádné vzájemné splatné ani nesplatné pohledávky, které by mohly být podle citovaného ustanovení mezi účastníky, tedy žalobkyní a dovolatelkou započteny tím, že jeden z účastníků učiní proti druhému účastníku projev vůle směřující k započtení a není vůbec rozhodující, zda by tento projev byl ústní nebo písemný. Jediným možným řešením, jak započítat pohledávky všech tří podnikatelských subjektů, mohla být proto pouze jejich dohoda o zápočtu, která by musela být písemná a podepsána všemi účastníky. Započtení je v obchodních vztazích nutno ve smyslu zákona o účetnictví chápat jako platbu, a proto musí být takový úkon kdykoliv doložitelný z hlediska zákona o účetnictví a zákona o daních z příjmů, které vyžadují, aby veškeré účetní operace, kterou je bezpochyby i započtení pohledávek, bylo provedeno průkazně, kontrolovatelně, nezpochybnitelně. Napadené rozhodnutí proto podle názoru žalobkyně neřeší právní otázku v rozporu s hmotným právem a nemá ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam. Žalobkyně navrhla zamítnutí dovolání.

Dovolání v dané věci není přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná, neboť soud prvního stupně v obou předchozích rozhodnutích žalobě vyhověl, přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.

Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní právní význam skutečně má.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud s výjimkou určitých vad řízení vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.

Dovolatelka považuje za otázku zásadního právního významu to, zda právní úkon započtení je nutno učinit v písemné formě, či zda tento právní úkon je možno učinit i jinou formou.

Tato otázka však nemůže založit zásadní význam napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po stránce právní. Odvolací soud totiž tuto otázku vůbec neřešil, neboť se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že uzavření dohody o zápočtu nebylo vůbec prokázáno. Zda tak učinil správně, je však otázkou skutkovou.

Dovolací soud však není oprávněn při zkoumání přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zabývat se jinými než právními otázkami a je vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí. Skutkový stav věci a výsledky důkazního řízení nemohou před dovolacím soudem doznat změny.

Zpochybnění skutkových závěrů napadeného rozhodnutí odvolacího soudu nemůže proto založit jeho zásadní právní význam podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Z výše uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá z hlediska uplatněných dovolacích důvodů po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Navíc je třeba podotknout, že dovolání v rozsahu, ve kterém byl odvolacím soudem potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně, jímž bylo žalované uloženo uhradit žalobkyni částky 4 415 Kč, 9 576 Kč a 8 217 Kč s příslušenstvím, není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť jde o samostatné nároky z jednotlivých smluv nepřevyšující částku 50 000 Kč.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované aniž by se mohl věcí dále zabývat podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaná nebyla v dovolacím řízení úspěšná a náklady žalobkyně sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši 7 500 Kč [§ 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif)] a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75 Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

JUDr. Zdeněk Des, v. r.

předseda senátu