32 Odo 861/2004
Datum rozhodnutí: 25.04.2007
Dotčené předpisy:




32 Odo 861/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně P. s. S. P. s.r.o., zastoupené JUDr. S. P., advokátkou proti žalované M. R., zastoupené JUDr. V. B., advokátem o zaplacení částky 589 372,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 24 C 252/99, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. dubna 2004 č. j. 58 Co 59/2004-248, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 4 v pořadí druhým rozsudkem ze dne 19. května 2003 č. j. 24 C 252/99-222 (poté, co Městský soud v Praze usnesením ze dne 17. září 2002 č. j. 29 Co 234/2002-119 zrušil vyhovující rozsudek soudu prvního stupně ze dne 2. května 2002 č. j. 24 C 252/99-100 a věc mu vrátil k dalšímu řízení) uložil žalované, aby zaplatila žalobkyni částku 589 372,80 Kč s 18% úrokem z prodlení od 1. 11. 1998 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že občanské sdružení S. S. P. registrované Ministerstvem vnitra ČR jako vlastník sportovního areálu P. V. uzavřelo se žalobkyní dne 1. 3. 1996 smlouvu o výpůjčce a správě nebytových prostor. Podle této smlouvy přenechalo žalobkyni pozemky a nebytové prostory v tomto areálu, jejichž součástí byl vnitřní bufet, koupaliště, venkovní bufet a hřiště, k dočasnému bezplatnému užívání s tím, že finanční plnění z titulu užívání nebytových prostor náleží výlučně žalobkyni. V tomto areálu žalovaná v období od 15. 1. 1998 do 30. 10. 1998 bezesmluvně užívala nebytový prostor o výměře 58 m2 označený jako vnitřní bufet, který sestává z prodejny, přípravny, skladu, kuchyňky a příslušenství, a v období od 1. 5. do 30. 9. 1998 pak ještě nebytový prostor o výměře 475 m2 označený jako venkovní či letní bufet, sestávající z prodejny, kuchyňky, příslušenství, šatny, skladu, skladu rekreačních potřeb, prostoru pro obsluhu minigolfu, místnosti pro obsluhu, místnosti s kompresorem pro prodej piva, venkovní kryté terasy s plastovými židlemi a stoly a terasy pro stolní tenis se čtyřmi stoly pro stolní tenis. Tyto prostory byly stavebně určeny k provozování obchodu a služeb, konkrétně prodeji občerstvení; pro uzavření nájemní smlouvy se žalovanou zajistila žalobkyně souhlas obvodního úřadu podle zákona č. 116/1990 Sb., povolení úřadu hygieny k provozování občerstvení k datu 12. 1. 1998 a také rekonstrukci předmětných prostor stavební společností J. S., spol. s r.o., která dílo ukončila a předala před 15. 1. 1998. Dne 11. 6. 1998 pak byl udělen souhlas k provozování venkovního bufetu. Vzhledem k tomu, že k uzavření smlouvy o nájmu mezi žalobkyní a žalovanou nedošlo, soud prvního stupně posoudil uplatněný nárok jako bezdůvodné obohacení podle § 451 občanského zákoníku (dále jen ObčZ ) vzniklé na straně žalované užíváním předmětných nebytových prostor bez právního důvodu. Při stanovení výše obvyklého nájemného hrazeného v lokalitě katastrálního území V. vyšel soud prvního stupně ze zpráv realitních kanceláří a TJ S. M. a dospěl tak k částce 625 000 Kč, od které odečetl částku 17 825,60 Kč představující jedinou platbu žalované na nájemném. Žalobkyně se domáhala bezdůvodného obohacení, které je nižší, než takto stanovená částka, a proto jí soud přiznal bezdůvodné obohacení v plném rozsahu. Uplatněnou námitku promlčení soud prvního stupně nepřijal, neboť žalobkyně se ve smyslu § 107 odst. 1 ObčZ dozvěděla o tom, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na její úkor obohatil, k datu 30. 10. 1998, kdy žalovaná na příkaz žalobkyně opustila předmětné nebytové prostory, takže podáním žaloby dne 13. 9. 1999 nárok promlčen není.

K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. dubna 2004 č. j. 58 Co 59/2004-248 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a přisvědčil i jeho právním závěrům. Soud prvního stupně podle závěru odvolacího soudu správně posoudil uplatněný nárok jako bezdůvodné obohacení žalované spočívající v užívání nebytových prostor bez poskytnutí přiměřené náhrady. Při právním posouzení otázky aktivní legitimace žalobkyně taktéž nedošlo podle závěru odvolacího soudu k pochybení, neboť soud prvního stupně správně vyšel z článku 1 bodu 1.1 a článku 2 bodu 2.2 smlouvy o výpůjčce a správě nebytových prostor uzavřené mezi sportovním klubem S. P. a žalobkyní, ve znění přílohy č. 1, 2 a 3 a dodatku k této smlouvě, podle níž vlastník nemovitostí přenechal žalobkyni k dočasnému bezplatnému užívání prostory a pozemky, které jsou součástí sportovního areálu S. S., s tím, že prostory, které jsou na základě platných smluvních vztahů užívány třetími osobami, mu přenechává k zajišťování jejich správy za účelem provozu sportovního zařízení a k zajištění činností a služeb podmiňujících a souvisejících se sportovními aktivitami, s oprávněním žalobkyně přenechat předmětné prostory k užívání třetím osobám a uzavírat s třetími subjekty jiné smluvní vztahy, které by zakládaly práva třetích osob k předmětným prostorám, s tím, že výtěžek z takových vztahů, resp. finanční zisk (užitek), který vznikne v souvislosti s užíváním a správou předmětných prostor a pozemků po dobu trvání smlouvy se bez dalšího stává vlastnictvím žalobkyně. Toto ujednání ani odvolací soud neshledal v rozporu s § 659 a násl. ObčZ, ale posoudil je jako srozumitelné a platné. Z textace těchto smluvních ujednání je zcela zřejmé a srozumitelné, že jednak byly prostory a pozemky žalobkyni přenechány k dočasnému bezplatnému užívání, jednak k zajišťování jejich správy v případě, že by byly užívány třetími osobami na základě platných smluvních vztahů. Finanční zisk vzniklý v souvislosti s užíváním nebo správou se stal vlastnictvím žalobkyně. Ohledně předmětných prostor a pozemků nebyl s žalovanou uzavřen platný smluvní vztah jakožto třetí osobou. Žalobkyně je tedy nespravovala, nýbrž byla oprávněna brát z takového užívání užitky. V řízení bylo prokázáno, že žalovaná na sporných pozemcích a ve sporných nebytových prostorách v rozhodné době podnikala, aniž měla s žalobkyní uzavřenou nájemní smlouvu, čímž se bezdůvodně obohatila (plněním bez právního důvodu). Ohledně výše bezdůvodného obohacení odkázal odvolací soud na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 6. 1999 sp. zn. 25 Cdo 2578/98 (publikované ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky pod č. 53/2000, číslo sešitu 8/2000), podle něhož se výše bezdůvodného obohacení záležejícího v užívání nebytových prostor na základě neplatné nájemní smlouvy určí částkou, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání obdobných nebytových prostor, a kterou by nájemce za obvyklých okolností byl povinen plnit podle nájemní smlouvy. Pokud tedy soud prvního stupně vycházel při stanovení výše bezdůvodného obohacení ze zpráv realitních kanceláří, postupoval v souladu s dosavadní soudní praxí. Námitce neplatnosti smluvního vztahu mezi žalobkyní a S. S. P. odvolací soud nepřisvědčil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, ve kterém namítla, že odvolací soud vyšel z nesprávného právního posouzení platnosti smlouvy uzavřené mezi vlastníkem sportovního areálu a žalobkyní. Tento svůj závěr odůvodnila tím, že smlouvou o výpůjčce nemovitosti uzavřenou mezi ekonomicky a personálně spojenými osobami bylo podle jejího názoru sledováno pouze získání nezákonné daňové výhody, a proto je tato smlouva neplatná, neboť jsou jí obcházeny daňové zákony. Smlouva je uzavřena v rozporu s § 23 odst. 7 zákona č. 586/1992 Sb., neboť osoby ekonomicky nebo personálně spojené musí při smluvním vztahu dodržovat ceny obvyklé na trhu jako mezi osobami nespřízněnými. Aktivně legitimovaná proto nemůže být podle jejího názoru žalobkyně. Za nesprávný postup dovolatelka považuje to, že rozporem mezi bezplatností výpůjčky a úplatností správy se odvolací soud nezabýval. Soud měl vyjádřit právní názor, zda je možné vypůjčenou nemovitost vypůjčitelem dále pronajímat a zda z tohoto tržního pronájmu může mít vypůjčitel ekonomické tržní zisky, a to i přesto, že jde o spřátelené osoby. Dále zdůraznila, že v předmětných nebytových prostorách nepodnikala na úrovni nájemce, a proto jí nemohlo vzniknout bezdůvodné obohacení a poukázala na tu skutečnost, že přes její opakované žádosti s ní vlastník sportovního areálu S. S. nájemní smlouvu neuzavřel. Podle jejího názoru může smlouvu o nájmu uzavřít pouze vlastník a pokud by jí mělo vzniknout bezdůvodné obohacení užíváním nebytových prostor, měla by je vydat pouze tomu, na jehož úkor bylo podle § 456 ObčZ získáno, tj. vlastníku. Se žalobkyní dovolatelka jednala v dobré víře, že je pouze vypůjčitelem předmětných prostor, který jako správce objektu pouze předal předmětné prostory, nájemné nestanovil, neúčtoval, ani nežádal úhradu za služby spojené s nájmem. Dovolatelka navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, a podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. proti rozsudku, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku nebo usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O žádný z uvedených případů se v posuzované věci nejedná.

Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za podmínky, že dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

V dané věci jde o posouzení aktivní legitimace žalobkyně ve sporu na vydání bezdůvodného obohacení, které žalovaná získala v důsledku užívání předmětných prostor bez právního důvodu.

Podle § 659 ObčZ vznikne smlouvou o výpůjčce vypůjčiteli právo věc po dohodnutou dobu bezplatně užívat. Předmětem smlouvy o výpůjčce může být jen věc individuálně určená a výpůjčka musí být vždy bezplatná. Podle § 661 odst. 2 ObčZ není-li dohodnuto jinak, nesmí vypůjčitel přenechat věc k užívání jinému. Z této právní úpravy je zřejmé, že uzavření smlouvy o výpůjčce představuje určitý druh smlouvy, kterým vlastník věci realizuje své vlastnické právo spočívajícího v oprávnění s věcí nakládat, tedy jedno ze základních práv vlastníka promítnutých v § 123 ObčZ, vedle práva předmět svého vlastnictví věc držet, užívat a požívat jeho plody. Oprávnění s věcí nakládat představuje stěžejní oprávnění vlastníka, který může věc zcizit (např. prodat nebo darovat), pořídit o ní závětí, přenechat věc jinému k užívání, věc zastavit, popřípadě věc zatížit věcným břemenem, zbavit se jí opuštěním atd. (srov. Občanský zákoník, komentář 7.vydání, C. H. Beck., Praha 2002 str. 347). V dané věci převedl vlastník sportovního areálu předmětnou smlouvou o výpůjčce a správě nebytových prostor na žalobkyni část svých vlastnických práv spočívajících v oprávnění věc užívat, požívat její plody a užitky a nakládat s ní jako správce. Závěr odvolacího soudu, že z textace jednotlivých smluvních ujednání vyplývá, že žalobkyni byly prostory a pozemky ve sportovním areálu ve V. přenechány jejich vlastníkem k dočasnému bezplatnému užívání a dále k zajišťování jejich správy, což bylo spojeno s oprávněním žalobkyně přenechat předmětné prostory k užívání třetím osobám a uzavírat s nimi smluvní vztahy, tak dovolací soud neshledal v rozporu s žádným zákonným ustanovením. Ze skutkového zjištění odvolacího soudu vyplývá, že podle smlouvy s vlastnicí předmětných nemovitostí byla žalobkyně oprávněna přenechat věc k užívání jinému. Vzhledem k dohodě stran pak i užitky z věci náleží po dobu platnosti smlouvy mezi vlastnicí věci a žalobkyní žalobkyni.

Dovolací soud rovněž neshledal, že by v rozporu s hmotným právem byl závěr odvolacího soudu, podle kterého neplatnost smlouvy mezi vlastnicí nemovitostí a žalobkyní není způsobena ani skutečností, že správu předmětného areálu bude provádět žalobkyně bezplatně. Rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s hmotným právem nelze dovodit ani na základě obecného tvrzení žalované, že smlouva o výpůjčce a správě nebytových prostor mezi vlastnicí předmětných nemovitostí a žalobkyní obchází daňové předpisy. Ustanovení § 23 odst. 7 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném k datu uzavření smlouvy mezi vlastnicí nemovitostí a žalobkyní, jehož se žalovaná dovolává, řeší pouze důsledky pro stanovení základu daně v případě, že se liší ceny sjednané mezi spojenými osobami od cen, které by byly sjednány mezi nezávislými osobami v běžných obchodních vztazích za stejných nebo obdobných podmínek.

Nelze tedy konstatovat, že by závěr odvolacího soudu, že aktivní legitimace žalobkyně k vymáhání bezdůvodného obohacení vyplývá z uvedené smlouvy o výpůjčce a správě nebytových prostor, byl v rozporu s hmotným právem.

Rovněž způsob, jakým odvolací soud stanovil výši bezdůvodného obohacení na straně žalované, odpovídá konstantní judikatuře. Závěr, že žalovaná předmětné prostory v rozhodné době užívala, je zjištěním skutkovým, jehož správnost není možno v případě dovolání, u něhož přichází v úvahu přípustnost pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přezkoumávat.

Nejvyšší soud nedospěl ani k závěru, že by rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam i z hlediska dalších kritérií vymezených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. Napadený rozsudek odvolacího soudu tudíž nemá z hlediska uplatněných dovolacích důvodů po právní stránce zásadní význam a dovolání proti němu tedy není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když úspěšné žalobkyni žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 25. dubna 2007

JUDr. Zdeněk D e s

předseda senátu