32 Odo 860/2004
Datum rozhodnutí: 30.05.2005
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY

32 Odo 860/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně G., s. r. o., proti žalované S., spol. s r. o., o zaplacení 125 221 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 15 Cm 113/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. února 2004, č. j. 3 Cmo 42/2003-97, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. září 2002 č. j. 15 Cm 113/2001 72 uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 7 700, 64 Kč a žalobu o zaplacení částky 11 550,96 Kč a smluvní pokuty 125 221 Kč zamítl. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. února 2004 č. j. 3 Cmo 42/2003 97 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 11 550,96 Kč, ve zbývající odvoláním napadené části, týkající se zamítnutí žaloby na zaplacení smluvní pokuty ve výši 125 221 Kč, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. Shodně se soudem prvního stupně konstatoval, že žalobkyně neprokázala odeslání faktury č. 494983 ze dne 21. dubna 1998 a uzavřel, že žalobkyně tak nemá právo na zaplacení smluvní pokuty (písemně sjednané účastníky ve smlouvě ze dne 13. června 1997) zajišťující závazek žalované zaplatit žalobkyni výslednou cenu inzerce předem, nejpozději v den splatnosti faktury, přičemž faktura byla splatná do 14 dnů ode dne jejího odeslání, neboť žalovaná nebyla v prodlení se zaplacením ceny inzerce. Žalovaná byla povinna zaplatit sjednanou cenu inzerátu nejpozději do 14 dnů ode dne odeslání faktury, pokud žalobkyně odeslání faktury neprokázala, nemohla se žalovaná dostat do prodlení, od kterého se měla podle smlouvy odvíjet smluvní pokuta. Proto rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu, jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení smluvní pokuty, jako věcně správný potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu potvrzujícího výroku soudu prvního stupně podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a § 237 odst. 3 občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ) a důvodnost o ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Napadené rozhodnutí označila za zásadně právně významné v řešení otázky prokázání tvrzení žalované o nedoručení předmětné faktury.

Podle tvrzení dovolatelky odvolací soud hodnotil důkazy v rozporu s ustanovením § 132 o. s. ř., v důsledku čehož zjistil neprávně skutkový stav a potažmo i věc nesprávně právně posoudil. Dovolatelka rozporuje závěr soudů nižších stupňů o tom, že ve smyslu § 47 o. s. ř. neprokázala odeslání faktury žalované. Podle dovolatelky není její povinností uvádět na doporučené zásilce její obsah a setrvává na svém tvrzení, že dne 5. května 1998 předala poště doporučenou zásilku, která obsahovala fakturu ze dne 21. dubna 1998 č. 4949831. Zatímco soudy obou stupňů jsou názoru, že žalobkyně neprokázala doručení této faktury žalované. Dovolatelka poukazuje, že tvrzení žalované o tom, že jí nebyla předmětná faktura doručena nemá oporu v provedených důkazech v průběhu řízení. Soudy pak nesprávně na základě tvrzení žalované nesprávně zamítly nárok žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty. Protože napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Jelikož řízení u soudu prvního stupně bylo dokončeno (a rozhodnutí soudů obou stupňů vydána) po 1. lednu 2001, uplatní se pro dovolací řízení - v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I.í, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.

Dovolání v této věci není přípustné.

Podle ustanovení § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Jde-li o rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (srov. § 237 odst. 3 o. s. ř.).

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o. s. ř.).

Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.

V projednávané věci jak je patrno z obsahu dovolání dovolatelka nevznesla námitky do žádné právní otázky, na jejímž řešení rozsudek odvolacího soudu spočívá, nýbrž její výhrady směřují výlučně do skutkových zjištění soudů nižších stupňů, resp. hodnocení důkazů. Dovolatelka brojí především proti skutkovému závěru soudů o tom, že žalobkyně neprokázala odeslání faktury, ke kterému dospěly na základě tvrzení žalované, že neobdržela příslušný daňový doklad.

Dovolatelka přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit a že přezkumná činnost dovolacího soudu směřuje k posouzení právní kvalifikace věci včetně procesních aspektů bez toho, že by byl oprávněn zasahovat do skutkového stavu, zjištěného v nalézacím řízení soudy nižších stupňů. Případná neúplnost nebo nesprávnost skutkových zjištění a závěrů, k nimž odvolací soud dospěl a na nichž své rozhodnutí založil, není totiž žádným z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., nýbrž může být (při splnění dalších předpokladů) dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. (prostřednictvím kterého lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Tento dovolací důvod však není relevantním dovolacím důvodem v případě, že přípustnost dovolání má být založena podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř Obecně vzato se může soud dopustit nesprávným postupem při provádění dokazování i tzv. jiné vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; také k ní je však možné přihlížet jen v případě přípustného dovolání (srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.), nikoli však u dovolání, jehož přípustnost je zvažována dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Proto není možné se v rámci dovolacího řízení v souzené věci zabývat také námitkami dovolatelky, že odvolací soud hodnotil důkazy v rozporu s ustanovením § 132 o. s. ř.

Za situace, kdy rozsudek odvolacího soudu neřeší žádnou otázku zásadního právního významu, která by byla v dovolání vymezena a kdy dovolatelka napadla právní závěr odvolacího soudu (a shodně i soudu prvního stupně) o tom, že jí nevznikl nárok na smluvní pokutu, neboť žalovaná neporušila smluvní pokutou zajišťovanou povinnost zaplatit cenu inzerce nejpozději l4 dnů ode dne odeslání faktury, námitkami zpochybňujícími správnost skutkových zjištění, na jejichž základě soudy obou stupňů k uvedenému právnímu posouzení dospěly, není dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.

Rovněž tak dovolání směřující do zbývající části rozsudku odvolacího soudu, tj. do jeho rozhodnutí o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, majících charakter usnesení ve smyslu § 167 odst. 1 o. s. ř., není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl [§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c) o. s. ř.], aniž se mohl zabývat věcí z hlediska námitek uplatněných v dovolání.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy neúspěšná žalobkyně nemá právo na náhradu těchto nákladů a žalované v souvislosti s tímto řízením žádné prokazatelné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. května 2005

JUDr. Kateřina Hornochová,v.r.

předsedkyně senátu