32 Odo 859/2003
Datum rozhodnutí: 24.03.2004
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. f) předpisu č. 99/1963Sb.




32 Odo 859/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně L. spol. s r.o., zastoupené, advokátem, proti žalované A. F., zastoupené, advokátem, o zaplacení 108.265,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 30 Cm 157/97, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. července 2002, č.j. 8 Cmo 129/2000-131, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Olomouci shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 7. března 2000, č.j. 30 Cm 3157/97-89, kterým Krajský obchodní soud v Brně uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 108.265,- Kč s příslušenstvím a náklady řízení (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

Soud prvního stupně vzal na základě provedeného dokazování za prokázané, že mezi účastníky byla uzavřena kupní smlouva podle § 409 obchodního zákoníku, že sjednané zboží bylo žalované dodáno, a že převzetím zboží ze strany žalované, kdy jí bylo umožněno se zbožím nakládat, vzniklo žalobkyni právo na zaplaceni kupní ceny dodaného zboží. Protože však žalovaná kupní cenu neuhradila, dostala se s její úhradou do prodlení a žalobkyni tak vzniklo právo i na zákonný úrok z prodlení. Proto žalobě v plném rozsahu vyhověl.

Odvolací soud, vycházeje ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a zjištění, která učinil na základě doplnění dokazování v rámci odvolacího řízení, se s právním posouzením soudu prvního stupně ztotožnil. Námitky, které žalovaná uplatnila v obsáhlém odvolání a kterými soudu prvního stupně vytýkala neúplně a nedostatečně zjištěný skutkový stav, nesprávné právní posouzení věci a procesní pochybení, neshledal důvodnými. Žalovanou namítaný postup soudu, kdy osoba přítomná v jednací síni při provádění důkazů byla poté slyšena jako svědek, označil sice za nesprávný, ale s ohledem na charakter zjištění z její výpovědi ho nehodnotil jako vadu dle § 212 občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ). Odvolatelce rovněž nepřisvědčil, pokud namítala zásadní pochybení soudu prvního stupně v tom, že nevzal na zřetel písemnou omluvu jejího právního zástupce z neúčasti na předchozím jednání zahrnující i důvodnou a doloženou žádost o odročení jednání nařízeného na 7. března 2000 a návrh na doplnění dokazování, a ve věci dále dne 7. března 2000 jednal, čímž znemožnil jí a jejímu právnímu zástupci se jednání zúčastnit, jakož i provedení dalších důkazů. Tento svůj závěr podpořil mimo jiné tím, že jednání bylo na 7. března 2000 odročeno pouze za účelem vyhlášení rozsudku a že u něho již žádné důkazy prováděny nebyly; návrh žalované na výslech svědků byl nekonkrétní, neboť v něm nebylo uvedeno, k jakému tvrzení mají být tito svědci slyšeni. Návrhu odvolatelky na doplnění dokazování výslechem jejího manžela jako svědka nevyhověl, neboť neshledal důvody pro provedení tohoto důkazu. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost výslovně opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a § 241a odst. 2 občanského soudního řádu (dovolatelka cituje tento právní předpis ve znění účinném od 1. ledna 2001). Namítla v něm, že soudy obou stupňů v řízení procesně pochybily a že dospěly i k nesprávnému právnímu posouzení věci. Zejména jim vytkla, že porušily zákonnou zásadu rozhodovat na základě skutkového stavu věci, jak byl v řízení prokázán, neboť svá rozhodnutí založily na nepodložených tvrzeních žalobkyně, aniž se vypořádaly s jejími tvrzeními a aniž vyhověly jejímu návrhu na provedení důkazů, které k jejich prokázání předložila. Podle jejího názoru bylo v řízení prokázáno toliko převzetí zboží žalovanou, nikoli však již nárok žalobkyně na zaplacení kupní ceny. Podle dovolatelky totiž k uzavření kupní smlouvy mezi účastníky nedošlo a právní důsledky z ní vyplývající nenastaly. Odvolacímu soudu rovněž vytkla, že se k její námitce nevypořádal s pochybením soudu prvního stupně spočívajícím v přítomnosti jednoho ze svědků v jednací síni před provedením jeho výslechu a že došlo ke krácení jejich procesních práv tím, že přes omluvu její nepřítomnosti soud prvního stupně ve věci jednal. Podle mínění dovolatelky má rozsudek odvolacího soudu, který spočívá na nesprávném právním posouzení věci, zásadní právní význam pro rozpor s hmotným právem. Navrhla, aby dovolací soud před rozhodnutím o dovolání odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí, které navrhla zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud věc ve shodě s bodem 15., hlavy I, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb. rovněž projednal podle dosavadního znění občanského soudního řádu, jak sám výslovně zmínil v důvodech rozsudku.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

V případě dovolání směřujícího do potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu ve věci samé lze obecně přípustnost dovolání opřít o ustanovení § 237, § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nebo o ustanovení § 239 o. s. ř.

O případ podřaditelný ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, neboť potvrzený rozsudek soudu prvního stupně je prvním rozsudkem tohoto soudu ve věci.

Podle § 239 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu. V tomto případě však odvolací soud přípustnost dovolání ve výroku rozhodnutí nevyslovil. Přípustnost dovolání tak opřít o ustanovení § 239 odst. 1 o. s. ř. nelze.

Podle § 239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Žalovaná však návrh, který je podmínkou pro uplatnění přípustnosti podle § 239 odst. 2 o. s. ř., nepodala.

Zbývá posoudit podmínky přípustnosti určené v ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř., které spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným (tzv. zmatečnosti). K těmto vadám je dovolací soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Přípustnost dovolání však není založena již tím, že dovolatel příslušnou vadu řízení tvrdí, ale až zjištěním, že řízení takovou vadou skutečně trpí. Protože jiné vady řízení dle § 237 odst. 1 o. s. ř. tvrzeny nebyly a z obsahu spisu nevyplývají, Nejvyšší soud zkoumal, zda je řízení postiženo vadou tvrzenou dovolatelkou, tedy zda došlo ke krácení jejich procesních práv tím, že soud jednal v její nepřítomnosti. Existence takové vady by znamenala nejen přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., ale i jeho důvodnost ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. a) o. s. ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.

Podle ustáleného výkladu tohoto ustanovení se odnětím možnosti jednat před soudem rozumí takový postup soudu v průběhu řízení, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu občanský soudní řád poskytuje (např. právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy, vyjádřit se k rozhodným skutečnostem, k návrhům na důkazy a k provedeným důkazům, se souhlasem předsedy senátu klást v rámci výslechu otázky svědkům, znalcům a účastníkům a právo shrnout na závěr jednání své návrhy, vyjádřit se k dokazování i k právní stránce věci). O vadu podle § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu určeného zákonem nebo obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup projevil v průběhu řízení a nikoli při vlastním rozhodování soudu (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 27/1998 a 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

O odnětí možnosti jednat před soudem jde v případě zastoupeného účastníka tehdy, jestliže takový účastník v důsledku nesprávného postupu soudu nemůže realizovat svá procesní práva prostřednictvím svého zástupce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. dubna 1996, sp. zn. 3 Cdon 810/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 14, ročník 1997, pod číslem 111).

Při úvaze o existenci vady řízení ve smyslu § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. sice není rozhodné, zda účastníku byla odňata možnost jednat v řízení před soudem prvního stupně nebo před soudem v odvolacím řízení (srov. např. usnesení bývalého Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. srpna 1992, sp. zn. 2 Cdo 19/92, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 3-4, ročník 1993, pod pořadovým číslem 25), uvedená teze však neplatí a zmatečnost podle § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. tak není dána, jestliže možnost učinit procesní úkony, kterou účastníku nesprávným postupem upřel soud prvního stupně, mu byla poskytnuta v odvolacím řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. května 1998, sp. zn. 3 Cdon 610/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 17, ročník 1998, pod číslem 123).

Podle ustanovení § 115 o. s. ř. nestanoví-li zákon jinak, nařídí předseda senátu k projednání věci samé jednání, k němuž předvolá účastníky a všechny, jejichž přítomnost je třeba (odstavec 1). Předvolání musí být účastníkům doručeno tak, aby měli dostatek času k přípravě, zpravidla nejméně pět dnů přede dnem, kdy se jednání má konat (odstavec 2).

Ustanovení § 49 odst. 1 věta první o. s. ř. stanovuje, že má-li účastník zástupce s plnou mocí pro celé řízení, doručuje se písemnost pouze tomuto zástupci.

Ve spisu na č.l. 49 je založena plná moc ze dne 2. listopadu 1998, kterou žalovaná udělila ve všech právních věcech advokátu JUDr. A. M.. Na č.l. 130 spisu je pak založen přípis žalované ze dne 23. července 2002 (doručený Vrchnímu soudu v Olomouci dne 24. července 2002), v němž žalovaná soudu sdělila, že vypověděla plnou moc svému právnímu zástupci a v této souvislosti požádala, aby rozsudek odvolacího soudu byl zasláno přímo jí.

Podle protokolu o jednání před odvolacím soudem konaného u Vrchního soudu v Olomouci dne 9. července 2002 (č.l. 126 až 128 spisu), na němž došlo i k vyhlášení dovoláním napadeného rozsudku, se ho žalovaná nezúčastnila, přítomen však byl její bývalý právní zástupce JUDr. A. M., který byl na ně i řádně předvolán (podle doručenky založené na č.l. 123 verte mu bylo předvolání doručeno dne 21. června 2002).

I kdyby tedy bylo důvodné tvrzení dovolatelky, že jí soud prvního stupně odňal možnost před ním jednat, měla možnost uplatnit svá práva, která jí případně soud prvního stupně upřel, u odvolacího soudu, na jehož jednání byla řádně předvolána a jehož se její právní zástupce zúčastnil.

Dovolací soud proto uzavřel, že řízení namítanou tzv. zmatečnostní vadou netrpí a dovolání tak není přípustné ani podle ustanovení § 237 o. s. ř.

Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž se jím mohl zabývat z pohledu toho, zda v řízení nedošlo případně i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 druhá věta o. s. ř.), jakož i z hlediska uplatněného dovolacího důvodu, bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a ve shodě s ustanoveními § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 24. března 2004

JUDr. Miroslav Gallus, v.r.

předseda senátu