32 Odo 855/2006
Datum rozhodnutí: 27.06.2007
Dotčené předpisy:




32 Odo 855/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně Z.S. T. s. r. o., zastoupené JUDr. P. B., advokátem proti žalovanému A. O., z. o. d. zastoupené Mgr. T. R., advokátem o uložení povinnosti uzavřít kupní smlouvu, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 1038/2004, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. ledna 2006 č. j. 6 Cmo 239/2005-37, takto:

I. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. ledna 2006 č. j. 6 Cmo 239/2005-37, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. dubna 2005 č. j. 13 Cm 1038/2004-30 a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. března 2006 č. j. 13 Cm 1038/2004-42 se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.

II. V rozsahu, ve kterém směřovalo proti výrokům usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. ledna 2006 č. j. 6 Cmo 239/2005-37 pod body II a III, se dovolání odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 25. dubna 2005 č. j. 13 Cm 1038/2004-30 zastavil řízení, rozhodl o náhradě nákladů řízení a o vrácení soudního poplatku. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně se žalobou domáhala, aby byla žalovanému uložena povinnost uzavřít se žalobkyní kupní smlouvu o prodeji žacího mačkače píce značky A.500 za cenu 1 094 800 Kč s DPH. Žalobkyně se v červnu 2004 zúčastnila výběrového řízení na nákup shora uvedeného stroje, přičemž v září 2004 obdržela od žalovaného rozhodnutí o přidělení zakázky podle § 65 zákona č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách (dále jen ZVZ), a na základě toho měla být po uplynutí patnáctidenní lhůty stanovené v § 66 ZVZ uzavřena kupní smlouva. Žalovaný však žalobkyni v říjnu 2004 sdělil, že žalobkyně je podle § 39 ZVZ vyloučena z kvalifikace při hodnocení nabídky veřejné zakázky a kupní smlouvu s ní neuzavřel. Soud prvního stupně aplikoval § 104 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) a konstatoval, že předmětem řízení je spor o veřejnou zakázku, u níž se postupuje podle zákona č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách, přičemž podle § 94 odst. 1 tohoto zákona dohled nad dodržováním uvedeného zákona vykonává Úřad pro ochranu hospodářské soutěže. Při tomto dohledu přezkoumává zákonnost úkonů zadavatele s cílem zajistit transparentnost zadávání veřejných zakázek a dodržování zásad stejného zacházení a nediskriminace zájemců a uchazečů o veřejné zakázky. Je-li tedy předmětem sporu mezi žalobkyní a žalovaným splnění kvalifikace ve smyslu § 30 a násl. zákona č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách, jde o věc, jejíž posouzení nepřísluší soudu, nýbrž orgánu dohledu.

K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 3. ledna 2006 č. j. 6 Cmo 239/2005-37 usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem I), změnil výrok o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem III). Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Podle § 94 a násl. ZVZ dohled na dodržováním zákona o veřejných zakázkách je tímto zákonem svěřen výlučně do pravomoci správnímu orgánu, jímž je Úřad pro ochranu hospodářské soutěže. Pravomoc soudu při přezkoumávání postupu zadavatele veřejné zakázky je potom podle § 7 a § 244 a násl. o. s. ř. dána teprve tehdy, pokud by rozhodl uvedený orgán státní správy. V daném případě se žalobkyně na Úřad pro ochranu hospodářské soutěže dosud neobrátila s návrhem podaným za účelem uložení opatření k nápravě (podle § 101 odst. 1 ZVZ), takže tento správní orgán o dodržování zákona o veřejných zakázkách dosud nerozhodoval. Za dané situace tak podle závěru odvolacího soudu není dána pravomoc soudu k rozhodnutí o žalobě, jíž se žalobkyně domáhá uložení povinnosti žalované uzavřít s žalobkyní smlouvu na základě přidělené veřejné zakázky.

Usnesením ze dne 28. března 2006 č. j. 13 Cm 1038/2004-42 Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl o postoupení věci Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže.

Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž uvedl, že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení věci a má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. K uzavření kupní smlouvy s žalobkyní nedošlo pro nesplnění jejích kvalifikačních předpokladů stanovených v § 30 odst. 2 písm. c) ZVZ. Odvolacímu soudu lze přisvědčit v tom, že není příslušný k rozhodování o věcech, které podle zákona spadají do kompetence jiného orgánu, tedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže. V kompetenci tohoto správního orgánu je jednoznačně pouze přezkum procesní stránky zadávání veřejných zakázek a rozhodování o tom, zda zadávací řízení proběhlo či neproběhlo v souladu se zákonem. Tento úřad však nemůže podle názoru žalované ze své kompetence rozhodnout o povinnosti uzavřít kupní smlouvu tak, jak se domáhá žalobkyně. V případech upravených zákonem o veřejných zakázkách je totiž povinnost uzavřít smlouvu dána přímo zákonem, jíž se lze domoci jedině v řízení soudním. Zásadní právní otázka, která by v rámci dovolacího řízení měla být řešena, zní, zda žaloba na uložení povinnosti (nahrazení projevu vůle) spadá do pravomoci obecných soudů nebo Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže a zda nezbytným předpokladem pro podání žaloby v občanském soudním řízení je řízení před Úřadem pro hospodářskou soutěž. Žalovaný napadl také oba výroky odvolacího soudu týkající se náhrady nákladů řízení a uváděl důvody, pro něž je rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení nesprávné. Žalovaný navrhl zrušení usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. a že je podle § 239 odst. 2 písm. a) o. s. ř. v části směřující proti výroku pod bodem I odvolacího soudu přípustné, přezkoumal napadené usnesení odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání je v této části také důvodné.

Nejvyšší soud nejprve v rozsahu, ve kterém je dovolání přípustné, zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., či jinými vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Takové vady se ze spisu nepodávají.

Nejvyšší soud posoudil usnesení odvolacího soudu z hlediska uplatněných dovolacích důvodů, kterými je ve smyslu § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. vázán, a to i z hlediska jejich obsahového vymezení v dovolání.

Dovolatelka namítá, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže soud použil nesprávný právní předpis nebo sice použil správný právní předpis, avšak jej nesprávně vyložil, popř. jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení § 94 odst. 1 ZVZ vykonává Úřad pro ochranu hospodářské soutěže dohled nad dodržováním tohoto zákona, při kterém přezkoumává zákonnost úkonů zadavatele s cílem zajistit transparentnost zadávání veřejných zakázek a dodržování zásad stejného zacházení a nediskriminace zájemců a uchazečů o veřejné zakázky.

Podle odstavce 2 tohoto ustanovení orgán dohledu

a) vydává předběžné opatření,

b) rozhoduje o tom, zda zadavatel při zadání veřejné zakázky postupoval v souladu s tímto

zákonem,

c) ukládá nápravná opatření a sankce,

d) kontroluje úkony zadavatele při zadávání veřejných zakázek podle zvláštního právního

předpisu,

e) plní další úkoly, stanoví-li tak zvláštní právní předpis.

Předmětem tohoto řízení je však nárok spočívající v uložení povinnosti uzavřít kupní smlouvu. Jak vyplývá ze shora uvedeného, o takovém návrhu Úřad pro ochranu hospodářské soutěže nerozhoduje, neboť to není v jeho pravomoci.

Podle § 7 odst. 1 o. s. ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány.

Ve sporu o uložení povinnosti uzavřít kupní smlouvu, tedy ve sporu o nahrazení projevu vůle, je dána pravomoc soudů, neboť ve smyslu § 7 odst. 1 o. s. ř. jde o spor, který vyplývá z obchodních vztahů, přičemž tyto spory podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány.

Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Nejvyšší soud vzhledem ke shora učiněným závěrům usnesení odvolacího soudu podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil; jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

V rozsahu, ve kterém dovolání směřovalo proti usnesení odvolacího soudu ve výrocích pod body II a III, kterými bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, není dovolání podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinném od 1. ledna 2001 přípustné. Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř. Ustanovení § 237 zakládá přípustnost dovolání jen proti usnesení ve věci samé a ustanovení § 238, § 238a a § 239 o. s. ř. nezakládají přípustnost dovolání v této části proto, že rozhodnutí o nákladech řízení není mezi tam vyjmenovanými usneseními (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl, aniž se mohl zabývat námitkami uplatněnými v dovolání. Výroky odvolacího soudu pod body II a III jsou však výroky závislými na výroku pod bodem I, a proto je Nejvyšší soud ve smyslu ustanovení § 242 odst. 2 písm. b) o. s. ř. rovněž zrušil. Závislým výrokem je také usnesení soudu prvního stupně ze dne 28. března 2006 č. j. 13 Cm 1038/2004-42, kterým bylo rozhodnuto o postoupení věci Úřadu pro hospodářskou soutěž, a proto Nejvyšší soud ze stejných důvodů zrušil i toto rozhodnutí.

O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího, rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 27. června 2007

JUDr. Zdeněk Des

předseda senátu