32 Odo 848/2005
Datum rozhodnutí: 27.11.2006
Dotčené předpisy: předpisu č. 492/1991Sb.




32 Odo 848/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně Č. k. p., proti žalovanému J. H.,o zaplacení částky 95 263 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 4 C 556/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. dubna 2005, č.j. 6 Co 647/2005-206, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. dubna 2005, č.j. 6 Co 647/2005-206, a rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 19. ledna 2005, č.j. 4 C 556/2002-180, pokud jím bylo ve výroku I. uloženo žalovanému zaplatit žalobkyni 95 263 Kč s úrokem z prodlení ve výši 5,5 % z částky 82 341 Kč od 11. 6. 2002 do zaplacení a pokud jim bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, se zrušuje, a věc se vrací v tomto rozsahu Okresnímu soudu v Písku k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 21. dubna 2005, č.j. 6 Co 647/2005-206, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 19. ledna 2005, č.j. 4 C 556/2002-180, kterým bylo výrokem I. uloženo žalovanému zaplatit žalobkyni 95 263 Kč s úrokem z prodlení ve výši 5,5 % z částky 82 341 Kč od 11. 6. 2002 do zaplacení a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení a výrokem II. řízení zastavil co do částky 2 169 Kč. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, který vázán právním názorem krajského soudu v předešlém zrušujícím rozsudku o aktivní legitimaci žalovaného, dospěl k závěru, že žalovaný jako řidič vozidla je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů, které žalobkyně zaplatila za ztížení společenského uplatnění, na bolestném, na věcné škodě a na léčebných nákladech poškozenému, kterého žalovaný zranil při dopravní nehodě dne 3. 7. 1998 motorovým vozidlem, jež bylo ve vlastnictví provozovatele R. L., přičemž toto vozidlo v době dopravní nehody nebylo způsobilé k provozu na pozemních komunikacích, jelikož mu vypršela platnost technické kontroly dne 23. 3. 1996. Oba soudy shodně aplikovaly ustanovení § 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 492/1991 Sb., kterou se stanoví rozsah a podmínky zákonného pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla, platné do 31. 12. 1999, podle něhož pojišťovna měla právo na náhradu částek, které vyplatila z důvodu škody způsobené provozem motorového vozidla, proti pojištěnému, který způsobil škodu motorovým vozidlem, které užil k provozu, ačkoliv podle platných předpisů (zákona č. 38/1995 Sb., o technických podmínkách provozu silničních vozidel na pozemních komunikacích) tak učinit nesměl. Rovněž respektovaly právní názor vyslovený v usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. března 2003, č.j. 6 Co 326/2003-73, v němž krajský soud dovodil, že za pojištěného ve smyslu § 3 odst. 1 vyhlášky č. 492/1991 Sb. je třeba považovat nejen provozovatele, ale i řidiče vozidla, a že v daném případě ve smyslu § 11 odst. 1 uvedené vyhlášky byl ten, kdo vozidlo nezpůsobilé k provozu užil a způsobil s ním škodu, řidič vozidla a nikoliv jeho provozovatel. Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně neuznal vznesenou námitku promlčení a odkázal přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. 29 Cdo 2941/99, v souladu s nímž dovodil, že nárok žalobkyně, který je originální, se promlčuje v obecné tříleté promlčecí době podle § 101 občanského zákoníku (dále jen obč. zák.), přičemž ze skutkových zjištění bylo zjištěno, že nárok žalobkyně promlčen není. Rovněž neuznal za důvodné námitky žalovaného, jenž poukazoval, že právo žalobkyně není založeno právním předpisem, neboť bylo rozhodováno podle vyhlášky, platné v době nehody, i když účinnost vládního nařízení č. 54/1953 Sb., podle něhož byla citovaná vyhláška vydána, skončila 21. 2. 1997. Dovodil, že tato skutečnost neznamená, že by samotná vyhláška byla v rozporu se zákonem. Považoval za rozhodující, že v době vydání předmětné vyhlášky bylo uvedené vládní nařízení účinné. Skutečnost, že teprve zákonem č. 168/1999 Sb. bylo upraveno právo pojistitele na úhradu vyplacené částky, podle názoru odvolacího soudu neznamenalo, že by v mezidobí od 22. 2. 1997 do účinnosti zákona č. 168/1999 Sb., upravující danou problematiku, právo pojišťovny na úhradu vyplacené částky poškozenému neexistovalo. Pokud se týkalo částky 2 169 Kč, odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení řízení v této části žaloby z tohoto důvodu, že žalobkyně za souhlasu žalovaného vzala ohledně této částky dne 19. 1. 2005 žalobu zpět.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, z jehož obsahu je zřejmé, že podává dovolání do výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části, v níž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni 95 263 Kč s úrokem z prodlení ve výši 5,5 % z částky 82 341 Kč od 11. 6. 2002 do zaplacení a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Dovolání odůvodňuje tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatel především nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že v dané věci je pasivně legitimován řidič vozidla a nikoliv jeho provozovatel. Poukazuje přitom na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž není rozhodující, kdo řídil vozidlo, které mělo prošlou technickou prohlídku, neboť v tomto případě se nejedná o způsobení škody osobou pojištěného, ale o způsobení škody provozem motorového vozidla, přičemž ke vzniku nároku pojišťovny vůči pojištěnému stačí objektivní fakt, že pojištěný provozovatel pojištěného vozidla svěřil toto vozidlo k nepovolenému užití jiné osobě. Dovolatel má dále za to, že žalobkyní tvrzený nárok se opírá o právní předpis vyhl. č. 492/1991 Sb., který je v rozporu s Ústavou ČR a Listinou základních práv a svobod, proto by soud z tohoto předpisu neměl vycházet, jestliže povinnosti nelze ukládat na základě vládních nařízení a vyhlášek bez zákonného zmocnění, které podle dovolatele v rozhodné době chybělo. I pokud by bylo možno připustit, že předmětná vyhláška není v rozporu Ústavou ČR a Listinou základních práv a svobod, dovolatel poukazuje, že žalobkyně nesplnila vůči žalovanému své povinnosti, které ji z citované vyhlášky vyplývaly, zejména povinnosti uvedené v § 7 odst. 1 a § 10 odst. 5, a nesouhlasí se závěrem obou soudů, že tato námitka je nedůvodná, pokud žalovaný nenavrhl či netrval na provedení důkazů ohledně toho, zda vůči němu žalobkyně uvedené povinnosti (zejména zaslat výzvu k uplatnění námitek proti vyplácení jednotlivých náhrad poškozenému) splnila. Žalovaný navíc odmítá názor, že důkazní břemeno ohledně nesplnění povinnosti žalobkyně vůči němu přešlo na něj, když žalovaný neměl možnost doložit, že vůči němu něco nebylo splněno. Podle názoru dovolatele je splnění povinností pojišťovny jako žalobkyně podmínkou proto, aby mohla poskytnout plnění poškozenému, a jestliže tak pojišťovna neučinila, nárok na vyplacení částek podle § 11 odst. 1 písm. d) cit. vyhlášky neměl poškozenému vzniknout, a poté se žalobkyně nemohla domáhat zaplacení náhrady za tyto vyplacené částky po žalovaném. Nesouhlasí se závěrem soudu, že nesplnění povinností pojišťovny nemá vliv na povinnost žalovaného k úhradě vyplacených částek poškozenému. Domnívá se, že takovýto výkon práva je zároveň v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 obč. zák. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudky odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.

Dovolání je v dané věci přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu dále opět jen o. s. ř. ), neboť bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 30. června 2004, č.j. 4 C 556/2002-134), protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu (usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. března 2003, č.j. 6 Co 326/2003-73), který dřívější rozhodnutí okresního soudu zrušil. Dovolání, které splňuje formální i obsahové znaky předepsané ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř., bylo podáno včas, osobou oprávněnou (žalovaným), řádně zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.) a vychází z dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

Dovolatelem uplatněným namítaným nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů - dále jen opět o. s. ř. ) dospěl k závěru, že odvolací soud v napadené části nesprávně posoudil pasivní legitimaci žalovaného.

Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 18. července 2000, sp. zn. 25 Cdo 305/2000, na který i žalovaný ve svém dovolání odkazuje, posuzoval nárok pojišťovny podle § 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky 492/1991 Sb., na náhradu částek vyplacených z důvodu škody způsobené neoprávněným provozem motorového vozidla, přičemž v tomto rozhodnutí bylo vysvětleno, že ke vzniku nároku pojišťovny vůči pojištěnému, ve smyslu výše citované vyhlášky, postačí objektivní fakt, že pojištěný užil vozidlo k provozu, i když to podle platných předpisů učinit nesměl; stačí tedy, že provozovatel svěřil vozidlo k nepovolenému provozu jiné osobě. Jinak řečeno, stačí-li ke vzniku uvedeného nároku pojišťovny samotná existence objektivní skutečnosti, nevyžaduje se již příčinná souvislost mezi touto skutečností a způsobenou škodou, v daném případě škodou způsobenou řidičem vozidla žalovaným. Pokud odvolací soud považoval v dané věci při posuzování pasivní legitimace žalovaného za rozhodující, kdo v okamžiku dopravní nehody vozidlo řídil, a nepovažoval za rozhodující, že provozovatel vozidla svěřil řidiči k užívání vozidlo, které v té době nemělo platnou technickou prohlídku, odchýlil se od dosavadní judikatury, jak výše uvedeno. Náhradu částek vyplacených z důvodu škody způsobené neoprávněným provozem motorového vozidla podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 492/1991 Sb. má právo pojišťovna uplatnit po provozovateli vozidla, nikoliv po řidiči, který v době, kdy ke škodě došlo, vozidlo řídil (srov. např. i rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. 32 Odo 399/2004 a ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 32 Odo 1132/2004).

Nejvyšší soud konstatuje, že nemá důvod odchýlit se od dosavadní judikatury, proto učinil závěr, že odvolací soud nesprávně posoudil pasivní legitimaci žalovaného.

Dovolací důvod, který vycházel z argumentu nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., byl tedy v tomto směru uplatněn důvodně.

S ohledem na výše uvedený právní názor bylo bezpředmětné, aby se Nejvyšší soud zabýval dalšími dovolatelem uplatněnými dovolacími námitkami.

Protože nebylo možno dospět k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně je v otázce posouzení pasivní legitimace žalovaného v napadené části co do částky 95 263 Kč s příslušenstvím správné, Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2 o. s. ř. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích zrušil, a jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil v napadeném rozsahu i rozsudek Okresního soudu v Písku, a věc vrátil tomuto soudu, jako prvního stupně, k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.).

V dalším řízení bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně 27. listopadu 2006

JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.

předsedkyně senátu