32 Odo 831/2002
Datum rozhodnutí: 19.03.2003
Dotčené předpisy: § 236 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb.




NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY

32 Odo 831/2002-102

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce J. P., podnikatele, proti žalované K. H., podnikatelce, o zaplacení 123.660,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 33 C 12/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. března 2002, č.j. 51 Co 40/2002-65, takto.

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.967,50 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce JUDr. J. S.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ostravě shora uvedeným rozsudkem rozhodl tak, že rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 13. července 2000, č.j. 33 C 12/2000-19, v jeho výroku III. o zastavení řízení ohledně částky 3.441,10 Kč zrušil (bod I. výroku), v jeho zamítavém výroku I. jej co do částky 4.500,- Kč s 16% úrokem z prodlení od 15.4.1999 do zaplacení zrušil a řízení zastavil (bod II. výroku) a co do částky 119.160,50 Kč s 16% úrokem z prodlení od 15.4.1999 do zaplacení a ve výroku II. o nákladech řízení jej potvrdil (bod III. výroku). Odvolací soud dále uložil žalobci zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku Kč 3.925,- Kč (bod IV.výroku).

Proti rozsudku odvolacího soudu v celém jeho rozsahu podal žalobce včas dovolání, jehož přípustnost dovozuje ze zákonného poučení odvolacího soudu o možnosti podat dovolání z důvodu dle ust. § 237 odst. 1 občanského soudního řádu uvedeného v závěru rozsudku. Podle názoru dovolatele je rozhodnutí odvolacího soudu založeno na nesprávném právním posouzení věci, přičemž konkrétně toto pochybení spatřuje zejména v právním hodnocení uzavřeného vzájemného obchodního vztahu mezi účastníky, a to zejména ve směru řešení sporné otázky, zda došlo k uzavření kupní smlouvy, případně k uzavření smlouvy komisionářské. Má za to, že za takto nedostatečně zjištěného skutkového stavu bylo rozhodnutí odvolacího soudu předčasné. Proto navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.

Podle vyjádření žalované není dovolání důvodné a proti výrokům odvolacího soudu pod bodem I. a II. ani přípustné. Podle ní soudy obou stupňů náležitě a v plném rozsahu zjistily všechny potřebné skutečnosti a vyvodily z nich správné právní závěry. Proto navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl.

Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001 dále též jen o. s. ř. ). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud věc ve shodě s bodem 15., hlavy I. části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. rovněž projednal podle dosavadního znění občanského soudního řádu, jak sám výslovně zmínil v důvodech rozsudku.

Dovolání není v dané věci přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti rozsudku upravují ustanovení § 237, § 238 a § 239 o. s. ř.

Výrok pod bodem I. rozsudku odvolacího soudu má povahu měnícího rozhodnutí, takže by u něho obecně přicházela v úvahu přípustnost dovolání podle § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení je však v této věci vyloučena ustanovením § 238 odst. 2 písm. a) o. s. ř., podle něhož není dovolání přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč a v obchodních věcech 50 000 Kč. V předmětném sporu jde nepochybně o obchodní věc, v níž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto co do částky 3.441,10 Kč, tedy ve výši, která částku 50 000 Kč nepřevyšuje.

Proti zamítavému výroku ve věci samé pod bodem III. rozsudku odvolacího soudu dovolání podle § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné není, neboť rozsudek odvolacího soudu nebyl v tomto výroku měnícím, nýbrž potvrzujícím a nejde ani o situaci předjímanou ustanovením § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (rozsudek ze dne 13. července 2000 je v pořadí prvním rozsudkem prvního stupně ve věci). Podmínky uvedené v ustanovení § 239 o. s. ř. daná věc rovněž nesplňuje, neboť odvolací soud výrokem svého rozhodnutí přípustnost dovolání nevyslovil (srov. § 239 odst. 1 o. s. ř.) a žalobce návrh na vyslovení přípustnosti nepodal (srov. § 239 odst. 2 o. s. ř.).

Výrok pod bodem II. rozsudku odvolacího soudu má povahu usnesení, u něhož by obecně přicházela v úvahu přípustnost dovolání podle § 238a odst. 1 písm. b), věta před středníkem, o. s. ř. S ohledem na výši částky je v dané věci však přípustnost dovolání vyloučena podle věty za středníkem téhož ustanovení, podle něhož není dovolání přípustné v případě rozhodnutí o věcech, v nichž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč a v obchodních věcech 50 000 Kč.

Dovolání směřující do potvrzujícího výroku pod bodem III. rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení před soudem prvního stupně, majícího charakter usnesení (§ 167 odst. 1 o. s. ř.), rovněž přípustné není. Nelze je totiž podřadit žádnému z usnesení, proti nimž zákon připouští dovolání v § 238a o. s. ř. a podmínky stanovené v § 239 o. s. ř. daná věc rovněž nesplňuje, neboť usnesení o nákladech řízení není usnesením o věci samé.

Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení nelze podřadit žádnému z usnesení, proti nimž je dovolání přípustné podle § 238a odst. 1 písm. b) až f) o. s. ř.

Zbývá posoudit podmínky přípustnosti určené v ustanovení § 237 o. s. ř. Pro vady uvedené v ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti ), k nimž je dovolací soud povinen přihlížet z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), je dovolání přípustné (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) proti každému rozhodnutí odvolacího soudu; omezení uvedená v § 238 odst. 2 písm. a) a § 239 odst. 2 o. s. ř. zde neplatí. Jelikož existence takových vad z obsahu spisu nevyplývá a dovolatel je netvrdil, není dovolání ani podle § 237 o. s. ř. proti žádnému z výroků rozsudku odvolacího soudu přípustné.

Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usnesením odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 4, 224 odst. 1 a § 146 odst. 2 věty první o. s. ř. (per analogiam). Jelikož žalobce z procesního hlediska zavinil (tím, že podal nepřípustné dovolání), že dovolání bylo odmítnuto, vzniklo žalované právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Náklady žalované sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 5.892,50 Kč podle § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů a z paušální částky 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně 19. března 2003

JUDr. Miroslav Gallus, v.r.

předseda senátu