32 Odo 822/2002
Datum rozhodnutí: 29.04.2003
Dotčené předpisy: § 239 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb., § 241 odst. 3 písm. d) předpisu č. 99/1963Sb.




NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY 32 Odo 822/2002-259

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Petra Hampla a JUDr. Františka Faldyny, CSc. v právní věci žalobce P. Z., podnikatele, zastoupeného Mgr. Ing. T. V., advokátem, proti žalovaným 1) J. K., podnikateli, zastoupenému JUDr. A. J., advokátkou, a 2) R. M., podnikateli, zastoupenému JUDr. Z. K., advokátem, o zaplacení 142.628,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 12 C 52/95, o dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. března 2001, č.j. 18 Co 257/2000-219, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Druhý žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11.970,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce Mgr. Ing. T. V.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 26. června 1997, č.j. 12 C 52/95 56, uložil žalovaným zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 142.628,20 Kč se 17% úroky z prodlení z jednotlivých dílčích položek ve výroku blíže uvedených a za období u jednotlivých položek specifikovaná, a náklady řízení.

K odvolání obou žalovaných Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 22. května 1998, č.j. 18 Co 387/97-180, připustil zpětvzetí žaloby v částce 9.029,80 Kč se 17% úroky z prodlení od 26. ledna 1994 do zaplacení a rozsudek soudu prvního stupně stran této částky zrušil a řízení o uvedené částce zastavil (výrok I.). Dále jej ve výroku, jímž bylo žalovaným uloženo společně a nerozdílně zaplatit žalobci částku 1.230,- Kč se 17% úrokem z prodlení od 26. ledna 1994 do zaplacení, potvrdil (výrok II.) a ve výroku, jímž bylo žalobě vyhověno co do částky 132.368,40 Kč s úroky z prodlení jej změnil tak, že žalobu zamítl (výrok III.). Odvolací soud dále žalobci uložil zaplatit každému ze žalovaných náklady řízení před soudy obou stupňů (výrok IV).

K dovolání žalobce proti výrokům III. a IV. rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 30. března 2000, č.j. 33 Cdo 1967/98-199, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. května 1998, č.j. 18 Co 387/97-180, v jeho výrocích III. a IV. z důvodu nesprávného právního posouzení věci zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud odvolacímu soudu vytkl jeho pochybení v tom, že ve svém právním závěru o neplatnosti uzavření hospodářské smlouvy ze dne 5. prosince 1991 o pronájmu výpočetní techniky, aplikoval pouze část ustanovení § 24g tehdy platného hospodářského zákoníku (dále též jen hosp. zák. ) a neprovedl další dokazování ke zjištění skutkového stavu, tj. zda subjekt P. dodatečně bez zbytečného odkladu schválil právní úkon uzavření smlouvy a v případě, že subjekt P. zastupovala osoba bez oprávnění, zda druhá strana smluvního vztahu, tj. žalobce, o nedostatku jednatelského oprávnění nevěděla, případně vědět nemohla.

Ve věci pak opětovně rozhodoval Krajský soud v Hradci Králové, který rozsudkem ze dne 23. března 2001, č.j. 18 Co 257/2000-219, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž bylo žalovaným uloženo společně a nerozdílně zaplatit žalobci částku 128.581,70 Kč se 17% úroky z prodlení z částky 25.586,- Kč od 27. února 1993 do zaplacení, z částky 25.586,- Kč od 23. února 1993 do zaplacení, z částky 25.586,- Kč od 15. března 1993 do zaplacení, z částky 25.586,- Kč od 13. dubna 1993 do zaplacení a z částky 26.237,70 Kč od 26. ledna 1994 do zaplacení (výrok I.). Odvolací soud dále změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž bylo vyhověno žalobě o zaplacení částky 3.786,70 Kč s úroky z prodlení, tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl (výrok II.), a dále ve výroku o nákladech řízení tak, že žalovaným uložil společně a nerozdílně zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 15.126,40 Kč (výrok III.). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok IV.) a připustil proti svému rozsudku dovolání (výrok V.).

Jak uvedl odvolací soud v odůvodnění rozsudku, zabýval se v tomto stadiu řízení posouzením důvodnosti odvolání proti rozsudku okresního soudu, jímž bylo žalobě vyhověno do částky 132.368,40 Kč s příslušenstvím, která představuje nájemné za používání výpočetní techniky ve výši 102.344,- Kč a penalizační poplatek ve výši 3.786,70 Kč.

Pro posouzení důvodnosti odvolání považoval odvolací soud za stěžejní posouzení platnosti hospodářské smlouvy ze dne 5. prosince 1991 (dále jen hospodářská smlouva ), o kterou žalobce opřel svůj nárok.

Při posuzování této otázky vyšel ze zjištění, že uvedenou smlouvu podepsal na straně jedné žalobce pod svým obchodním jménem Z. C. C. S. jako dodavatel a na straně druhé první žalovaný jménem druhého žalovaného pod označením P. jako odběratel, přičemž oba žalovaní byli podnikateli - první žalovaný podnikající pod obchodním jménem T. a druhý žalovaný podnikající pod obchodním jménem P. V otázce právního postavení žalobce je podle odvolacího soudu zřejmé, že jmenovaný byl v době uzavření hospodářské smlouvy soukromým podnikatelem dle tehdy platného zákona č. 105/1990 Sb. o soukromém podnikání občanů a že předmět hospodářské smlouvy byl v souladu s předmětem jeho podnikání zapsaným v obchodním rejstříku. Krajský soud dospěl k závěru, že první žalovaný nezastupoval při podpisu hospodářské smlouvy neexistující subjekt, ale druhého žalovaného podnikajícího pod jeho obchodním jménem, přičemž toto jeho oprávnění jednat za druhého žalovaného opřel o ujednání v článku III. smlouvy o založení konsorcia ze dne 1. srpna 1990 ve znění jejího dodatku ze dne 28. prosince 1990, podle něhož bylo vedením jednotlivých obchodních případů pověřeno nakladatelství T., zastoupené prvním žalovaným. Tím odvolací soud změnil svůj právní názor vyjádřený ve svém předcházejícím rozsudku, že první žalovaný uzavíral předmětnou smlouvu jako zástupce neexistujícího konsorcia.

Odvolací soud tak dospěl k závěru, že hospodářská smlouva je platná, přičemž jsou z ní oprávněni a zavázáni oba žalovaní. Druhý žalovaný je ze smlouvy zavázán, i když ji sám nepodepsal, neboť tak za něj učinil první žalovaný jako jeho oprávněný zástupce. Závěr o vázanosti prvního žalovaného uvedenou smlouvou soud opřel o skutečnost, že jednal vůči žalobci i svým jménem, neboť se jednalo o obchodní případ v rámci společného podnikání obou žalovaných ve smyslu již uvedeného článku III. smlouvy o zřízení konsorcia. Kromě toho je podle názoru soudu nutné solidární odpovědnost prvního žalovaného dovodit i z ustanovení § 106 zb) hosp. zák., i když konsorcium pro absenci náležitostí ve smlouvě o založení konsorcia ze dne 1. srpna 1990, ani v jejím dodatku ze dne 28. prosince 1990, předepsaných tehdy pro jeho vznik příslušnými ustanoveními hospodářského zákoníku, platně založeno nebylo.

Podle odvolacího soudu by bylo nutné považovat hospodářskou smlouvu za platnou i pro případ, že by jeho názor o oprávnění prvního žalovaného zastupovat druhého žalovaného nebyl správný. Platnost smlouvy by bylo podle jeho názoru třeba dovodit z ustanovení § 24g) hosp. zák., neboť druhý žalovaný se uvedenou smlouvou řídil a společně s prvním žalovaným pronajaté věci užíval a plnil v roce 1992 povinnosti ze smlouvy vyplývající, což lze kvalifikovat jako konkludentní schválení smlouvy. A dále i proto, že žalobce o případném překročení nebo nedostatku jednatelského oprávnění prvního žalovaného nevěděl, ani vědět nemohl, pokud by byl zastáván názor, že k uvedenému excesu vůbec došlo, což odvolací soud nesdílí. Oba žalovaní totiž podle dodatku č. 2 ze dne 28. prosince 1990 k hospodářské smlouvě vydávali list Zář společně a žalobce neměl důvod pochybovat o oprávnění prvního žalovaného druhého žalovaného zastupovat.

Skutečnost, zda žalovaní pronajaté věci užívali a kdo z nich je užíval, shledal odvolací soud nerozhodnou, s ohledem na sjednanou povinnost platit nájemné (ve smlouvě použit termín cena pronájmu ) za celou dobu trvání nájmu bez zřetele na to, zda pronajaté věci užívali. Za bezvýznamné považoval dále i skutečnost, že pronajaté věci snad převzala na základě smlouvy o převzetí závazků a práv společnost s ručením omezeným Pardubický kurýr, neboť ke smlouvě, pokud vůbec byla uzavřena, nedal žalobce jako věřitel souhlas.

Odvolací soud tak dospěl k závěru, že je žaloba co do částky 128.581,70 Kč s příslušenstvím, představující dohodnuté nájemné, opodstatněná, a proto vyhovující rozsudek soudu prvního stupně v tomto rozsahu jako věcně správný potvrdil. Co do částky 3.786,70 Kč, s ohledem na ničím nepodložený žalobcův požadavek na zaplacení penalizačního poplatku v této výši, pak rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Dále proti svému rozsudku připustil dovolání, přičemž otázky zásadního právního významu vymezil v odůvodnění rozsudku.

Proti výrokům I., III. a IV. rozsudku odvolacího soudu podal druhý žalovaný dovolání, jehož přípustnost opíral o ustanovení § 239 odst. 1 občanského soudního řádu a důvodnost o ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) a d) téhož právního předpisu. Prostřednictvím uvedených dovolacích důvodů odvolacímu soudu vytkl, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování.

Podle dovolatele odvolací soud pochybil ve svých závěrech, že ho zastupoval první žalovaný jako jeho zástupce v mezích svého oprávnění a své povinnosti zakotvených v článku III. smlouvy o založení konsorcia. Odvolávaje se na konkrétní znění článků I. a II. této smlouvy namítl, že odvolací soud přehlédl, že konsorcium bylo založeno za účelem společného podílu na vydávání publikací, a nikoli za účelem podílení se na jiných závazcích jeho členů. Podle dovolatele by se museli účastníci konsorcia na těchto závazcích předem dohodnout formou dodatků ke smlouvě o konsorciu, podepsat je a teprve poté by mohl být aplikován její článek III. týkající se vedení, nikoli uzavírání obchodních případů. Z uvedeného podle něj vyplývá, že první žalovaný ho nemohl při uzavírání hospodářské smlouvy zastupovat a pokud tak učinil, překročil meze svého oprávnění a hospodářská smlouva je neplatná.

Dovolatel dále namítl nesprávnost právního závěru odvolacího soudu o konkludentním schválení hospodářské smlouvy, neboť ji až do doby projednání věci u soudu prvního stupně nikdy neviděl, ani o ní nevěděl, a proto nemohl nikdy schválit ani její plnění. Rovněž poukázal na to, že jednotlivé faktury hrazené žalobci zněly na odběratele označeného Zář a bylo věcí dohody mezi žalobcem a prvním žalovaným, jak budou finanční záležitosti týkající se uvedeného listu řešit, přičemž hospodářskou smlouvu nepodepsal a k jejímu podepsání nikoho výslovně nezmocnil.

Podle názoru dovolatele se žalobce mohl a měl důvodně domnívat, že ze strany prvního žalovaného došlo při uzavření hospodářské smlouvy k překročení jeho jednatelského oprávnění či oprávnění zmocněnce, a proto si měl od něj vyžádat zmocnění k zastupování druhého žalovaného. Tento svůj názor opřel o dodatečnou úpravu v textu hospodářské smlouvy, v níž bylo v označení odběratele T., zastoupený panem J. K. ručně přeškrtnuto slovo T. a nahrazeno slovem P.; co vedlo účastníky k této změně, není dovolateli známo.

Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce se ve vyjádření k dovolání plně ztotožnil se závěry odvolacího soudu obsaženými v odůvodnění jeho rozsudku. Podle něj bylo nepochybně prokázáno, že mezi účastníky byla uzavřena platně hospodářská smlouva, kterou se oba žalovaní řídili a z níž byli oba zavázáni. V souvislosti s výhradami druhého žalovaného k překročení jednatelského oprávnění prvního žalovaného poukázal zejména na skutečnosti vyplývající z ujednání článku III. smlouvy o zřízení konsorcia a jejího dodatku, kterou se oba žalovaní řídili, což podle žalobce vyplynulo i z obsahu odporu druhého žalovaného. Navrhl, aby dovolací soud dovolání druhého žalovaného zamítl jako nedůvodné.

Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001 dále též jen o. s. ř. ). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud věc ve shodě s bodem 15., hlavy I. části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. rovněž projednal podle dosavadního znění občanského soudního řádu.

Dovolání je přípustné podle § 239 odst. 1 o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, a odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil přípustnost dovolání, není však důvodné.

Vzhledem k tomu, že otázku, která činí z daného rozsudku rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, odvolací soud nevymezil ve výroku rozhodnutí, ale pouze v jeho odůvodnění, lze v dovolání uplatnit dovolací důvod (uvedený v § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. k jakékoliv právní otázce, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu spočívá (srov. nález Ústavního soudu České republiky z 20. února 1997, sp. zn. III. ÚS 253/96).

Protože výrokem rozhodnutí odvolacího soudu podle § 239 odst. 1 o. s. ř. může být dovolání připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž byla přípustnost dovolání založena výrokem odvolacího soudu, vedle důvodů uvedených v § 241 odst. 3 písm. a), b) o. s. ř. pouze z dovolacího důvodu uvedeného v § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. V dovolání proto nelze důvodně uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování [§ 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř.]. Nesprávným právním posouzením se rozumí omyl soudu při aplikaci právních předpisů na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo soud aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, případně nesprávně aplikoval.

Vady uvedené v § 237 o. s. ř., jakož i vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají a dovolatel je ani netvrdil. Zbývalo proto v souladu s ustanovením § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. přezkoumat napadené rozhodnutí odvolacího soudu z dovolacího důvodu uvedeného v § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. v mezích, které určil druhý žalovaný svými dovolacími námitkami.

Přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu z důvodu uvedeného v § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. znamená posouzení jeho právních závěrů, na nichž rozhodnutí spočívá, z hlediska správnosti výkladu a aplikace použitých právních předpisů na jím zjištěný skutkový stav, aniž by dovolací soud při takovém přezkumu mohl vycházet z jiných skutkových zjištění, než která učinil odvolací soud, resp. aniž by skutková zjištění odvolacího soudu mohl podrobit dovolacímu přezkumu [241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. ].

Při řešení otázky, zda je druhý žalovaný vázán hospodářskou smlouvou ze dne 5. prosince 1991, odvolací soud v souladu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2000, sp. zn. 33 Cdo 1967/98, správně vyložil a aplikoval ustanovení § 24g hosp. zák., podle kterého překročí-li zástupce při jednání své oprávnění nebo jedná-li někdo bez oprávnění, je právní úkon neplatný, ledaže zastoupený právní úkon dodatečně bez zbytečného odkladu schválil; úkon je však platný, pokud druhá organizace o překročení nebo nedostatku jednatelského oprávnění nevěděla a vědět nemohla. Citované ustanovení upravuje otázku platnosti právního úkonu učiněného zástupcem (§ 24f odst. 3 až 5 hosp. zák.) s účinky pro zastoupeného v situacích, kdy zástupce překročí rozsah svého jednatelského oprávnění, nebo kdy jedná bez tohoto oprávnění. V obou případech bude právní úkon platný a zastoupený jím bude vázán, pokud jej bez zbytečného odkladu schválí. I bez tohoto schvalujícího úkonu zastoupeného, který může být učiněn i konkludentně (§24 odst. 1 hosp. zák.), bude právní úkon platný, jestliže druhý účastník o překročení nebo nedostatku jednatelského oprávnění zástupce nevěděl a vědět nemohl.

Závěr o tom, že tyto předpoklady platnosti právního úkonu při překročení nebo nedostatku jednatelského oprávnění zástupce jsou naplněny, může soud založit pouze na svém skutkovém zjištění, které ovšem, jak bylo již výše zmíněno, nemůže dovolací soud přezkoumávat v rámci dovolacího důvodu uvedeného v § 241 odst. 1 písm. d) o. s. ř.

Nejvyšší soud uzavřel, že napadené rozhodnutí je správné, neboť v právním posouzení věci odvolacím soudem neshledal z hlediska uplatněných dovolacích námitek žádné pochybení a proto podle § 243b odst. 1, části před středníkem o. s. ř., dovolání zamítl.

Výrok náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 4. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Náklady dovolacího řízení vzniklé úspěšnému žalobci sestávají z odměny za zastupování v částce 11.895,- Kč určené podle § 3 odst. 1, bodu 5., § 3 odst. 3, § 10 odst. 3, § 16 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších přepisů a z paušální částky 75,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně 29. dubna 2003

JUDr. Miroslav Gallus, v.r.

předseda senátu