32 Odo 815/2006
Datum rozhodnutí: 30.09.2008
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




32 Odo 815/2006



U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce D., d. s. a p. o. v l., , zastoupeného JUDr. T. J., , proti žalované Dr. A. K., , zastoupené JUDr. I. Ch., advokátkou, , o zaplacení částky 374 131,46 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 Cm 124/97, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. září 2005 č. j. 1 Cmo 184/2005-102, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 23. května 2002 č. j. 1 Cm 124/97-65, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 2. února 2005 č. j. 1 Cm 124/97-88, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 374 131,46 Kč se 17% úrokem z prodlení z částky 116 425,99 Kč od 1. 1. 1995 do zaplacení a se 17% úrokem z prodlení z částky 257 705,47 Kč od 1. 1. 1996 do zaplacení (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaná v dohodě o uznání závazku ze dne 16. 2. 1995 uznala, že žalobce pro ni provedl stavební práce ve vile D.v L., jejíž vlastnicí je žalovaná, v hodnotě 430 000 Sk, v dohodě byly sjednány splátky této částky v určitých lhůtách a také úrok z prodlení ve výši 17 % z dlužné částky podle § 369 obchodního zákoníku (dále jen ObchZ ). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná se tím, že neuhradila žalobci stavební práce, kterými byla nemovitost v jejím vlastnictví zhodnocena, bezdůvodně se na úkor žalobce obohatila a je povinna toto bezdůvodné obohacení ve smyslu § 451 a násl. občanského zákoníku (dále jen ObčZ ) žalobci vydat. Nepřijal námitku žalované, že byla k podpisu dohody ze dne 16. 2. 1995 donucena, neboť ji shledal jako neprokázanou a ryze účelovou. Soud prvního stupně své rozhodnutí odůvodnil rovněž tím, že žalovaná skutečnosti vyvracející toto zhodnocení, případně reklamaci stavebních prací, popřípadě požadovanou slevu z ceny díla, neprokázala.

K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 21. září 2005 č. j. 1 Cmo 184/2005-102 rozsudek soudu prvního stupně ve znění doplňujícího rozsudku v odstavci I rozsudku a v odstavci II doplňujícího rozsudku změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 374 131,46 Kč se 17% úrokem z prodlení z částky 116 425,99 Kč od 1. 1. 1996 do zaplacení a z částky 257 705,47 Kč od 1. 1. 1997 do zaplacení (výrok pod bodem I), rozsudek soudu prvního stupně ve znění doplňujícího rozsudku v odstavci I doplňujícího rozsudku změnil tak, že žaloba na zaplacení 17% úroku z prodlení z částky 116 425,99 Kč od 1. 1. 1995 do 31. 12. 1995 se zamítá (výrok pod bodem II), změnil výrok o náhradě nákladů prvostupňového řízení (výrok pod bodem III) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem IV). Odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a doplnil dokazování listinnými důkazy, z nichž zjistil, že v dopise ze dne 17. 11. 1995 žalovaná uvedla, že dne 16. 2. 1995 převzala závazek za Dr. C., zavázala se žalobci uhradit 30 % z celkové dlužné částky 430 000 Sk za provedené práce. S dokončením rozestavěných a nefunkčních pokojů má neustálé problémy, neustále se musela měnit celá koncepce dokončení díla, a proto žalované vznikly značné finanční problémy. Dokončení oprav je mimořádně technicky složité, z toho důvodu se žalovaná obrací na žalobce se žádostí o odložení termínu splatnosti první splátky na 30. 6. 1996, kdy předpokládá možnost splátku uhradit. Nikterak nezpochybňuje pohledávku žalobce. Z dopisu žalované adresované zástupkyni žalobce zjistil, že se žalovaná odvolává na telefonní rozhovor, ve kterém Dr. A. K. plně uznává závazek firmy D. B. a to v plné výši 400 000 Sk. U označení Dr. K. se nachází nečitelný podpis a otisk razítka Dr. A. K., V. D., L.. Odvolací soud se nejprve zabýval otázkou právního režimu, podle něhož lze právní vztah účastníků posoudit, a dospěl k závěru, že se ve smyslu § 10 odst. 1 a odst. 3 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, s ohledem na to, že dohoda o uznání závazku byla uzavřena dne 16. 2. 1995 mezi přítomnými osobami v L., se řídí jejich vztah českým právem. Vzhledem k tomu, že dohodu o uznání závazku podepsala žalovaná jako soukromá podnikatelka, a s ohledem na datum jejího uzavření, aplikoval odvolací soud obchodní zákoník ve znění účinném do 30. 6. 1995 a vyšel především z § 323 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen ObchZ ), podle něhož uzná-li někdo písemně svůj určitý závazek, má se za to, že v uznaném rozsahu tento závazek trvá v době uznání. V dané věci nebylo sporu o tom, že žalobce provedl stavební práce ve vile D. v L., jež je ve vlastnictví žalované. Provedením těchto prací na nemovitosti došlo k poskytnutí plnění bez právního důvodu a tím se žalovaná na úkor žalobce bezdůvodně obohatila ve smyslu § 451 odst. 1 a odst. 2 ObchZ, jak správně uzavřel i soud prvního stupně. Taktéž odvolací soud neměl žádné pochybnosti o tom, že žalovaná uznala existující pohledávku, a proto uznávací prohlášení ze dne 16. 2. 1995, jež má podle jeho závěru všechny náležitosti uznání závazku ve smyslu § 323 odst. 1 ObchZ, posoudil jako platné. Žalovaná sice namítala, že sporné práce objednala u žalobce nikoliv ona, ale Dr. C., z výpovědi žalované, svědkyně Č. ani z provedených listinných důkazů však nebylo prokázáno, že by mezi touto třetí osobou a žalobcem existoval závazkový vztah. Jako správný shledal odvolací soud i další závěr soudu prvního stupně, že žalovaná neprokázala, že by byla k podpisu předmětné dohody o uznání závazku donucena. Naopak z jejích dopisů ze dne 17. 11. 1995 a následně ze dne 20. 10. 1996 adresovaných žalobci, tedy psaných v době, kdy se již neměla čeho bezprostředně obávat, jednoznačně vyplývá, že žalovaná spornou pohledávku nezpochybňuje, a opětovně ji uznává ve smyslu § 323 ObchZ. Žalovaná žádné důkazy k prokázání svých tvrzení o nátlaku na její osobu při podpisu předmětné dohody z 16. 2. 1995 mimo výpovědi svědkyně E. Č., která existenci nátlaku popřela, nenavrhla. V důsledku existence vyvratitelné právní domněnky, že závazek žalované v době jeho uznání trval, došlo k přechodu důkazního břemene z žalobce na žalovanou, která měla prokazovat, že jí uznaný závazek neexistuje. Odvolací soud shledal námitku promlčení vznesenou žalovanou jako nedůvodnou, neboť po uznání závazku dne 17. 2. 1995 běžela podle ustanovení § 407 odst. 1 ObchZ nová čtyřletá promlčecí doba, takže žalobou podanou u soudu dne 9. 4. 1997 žalobce uplatnil své nároky včas.

Proti rozsudku odvolacího soudu ve výrocích pod body I a III podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., dovolacím důvodem je pak nesprávné posouzení věci po právní stránce. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje žalovaná v posouzení toho, zda existoval dluh žalované, který v dohodě ze dne 16. 2. 1995 vůči žalobci uznala. Poukázala na to, že se žalobcem neuzavřela ani písemnou ani ústní smlouvu o provedení prací, jak jsou definovány v dohodě ze dne 16. 2. 1995, nikterak se s žalobcem nedohodla na rozsahu provádění stavebních prací. Žalovaná poukazuje na to, že není jedinou vlastnicí předmětných nemovitostí a v této souvislosti navrhuje připojení spisu vedeného u Okresního soudu ve Zlíně pod sp.zn. 12 C 157/98. Taktéž nikdy neudělila Dr. C. žádný mandát k tomu, aby sjednávala s žalobcem cokoliv v souvislosti s vilou D.. Dr. C. tak činila zcela svévolně a uvedla žalobce v omyl tím, že ji považoval za osobu oprávněnou sjednávat předmětné práce. Ačkoliv na tuto skutečnost žalovaná žalobce upozorňovala již v době vznesení jeho nároku na zaplacení předmětné částky, žalobce námitky žalované neakceptoval a připravil pro žalovanou dohodu o uznání závazku a důrazně žádal, aby žalovaná takovou dohodu podepsala, bez ohledu na to, že by žalovaná měla v té době jakoukoliv povědomost o tom, co je to uznání závazku. Po celou dobu byla žalovaná přesvědčena o tom, že nárok žalobce je nedůvodný a že samozřejmě tato nedůvodnost bude prokázána v soudním řízení. V roce 1995, 1996, 1997 až do 10. 5. 1998 žalovaná jako jedna ze spoluvlastnic provozovala objekt vily D. jako nestátní zdravotnické zařízení, které bylo využíváno i zahraniční klientelou, a proto z obav o osud vily D. korespondovala s žalobcem a vysvětlovala mu svůj postoj. Žalovaná dále poukázala na to, že je pouze spoluvlastnicí předmětné vily, a že ani ona, ani ostatní spoluvlastníci k uvedeným stavebním úpravám neudělili žádný souhlas. Provedením těchto prací navíc nedošlo ke zhodnocení vily, naopak práce provedené žalobcem musely být vzhledem k vadám a nedostatkům nahrazeny jinými. V průběhu celého řízení jsou podle názoru žalované zaměňovány instituty převzetí závazku a uznání závazku. Uznáním závazku dohodou ze dne 16. 2. 1995 žalovaná rozhodně nepřevzala závazek, který měla, a který vznikl pouze a jen Dr. C. ve vztahu k žalobci. Žalovaná navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu.

Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolání žalované je nepřípustné, že v něm žalovaná neuvedla žádné jiné skutečnosti, které nemohla přednést soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím, a proto by mělo být dovolání jako neopodstatněné zamítnuto.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodně o něm meritorně.

Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní právní význam skutečně má.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud s výjimkou určitých vad řízení vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.

Dovolatelka shledává zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v posouzení otázky, zda existoval dluh žalované, který žalovaná v dohodě ze dne 16. 2. 1995 uznala vůči žalobci.

Jde o posouzení konkrétního závazkového vztahu, námitky dovolatelky lze tedy podřadit jen zkoumání, zda odvolací soud neřešil právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Nejvyšší soud přitom dovodil, že nikoliv.

Odvolací soud učinil právní závěr, že žalovaná v dohodě ze dne 16. 2. 1995 a v dopisem ze dne 17. 11. 1995 a ze dne 20. 10. 1996 podle ustanovení § 323 odst. 1 ObchZ uznala pohledávku žalobkyně. Tento závěr žalovaná v dovolání nezpochybňuje. Pro posouzení dané věci bylo tedy rozhodující, zda žalovaná vyvrátila domněnku o existenci závazku v době uznání. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaná důkazní břemeno v tomto smyslu neunesla.

Pokud žalovaná namítá, že s žalobcem nikdy smlouvu na provedení prací, jak jsou definovány v dohodě ze dne 16. 2. 1995, neuzavřela, není tato námitka relevantní, neboť odvolací soud neposoudil nárok žalobce jakožto nárok ze smluvního vztahu, ale jako nárok z bezdůvodného obohacení. Pokud žalovaná namítá, že se s žalobcem nedohodla na rozsahu prováděných prací, je třeba konstatovat, že žalovaná provedené práce akceptovala v dohodě o uznání závazku ze dne 16. 2. 1995 a v dopisech ze dne 17. 11. 1995 a ze dne 20. 10. 1996.

Rozhodující není ani námitka, že žalovaná není jedinou vlastnicí předmětné nemovitosti. Tato skutečnost jednak nevyplývá ze skutkových zjištění soudů obou stupňů, jednak podle ustanovení § 139 odst. 1 ObčZ jsou z právních úkonů týkajících se společné věci oprávněni a povinni všichni spoluvlastníci společně a nerozdílně. Z hlediska posouzení dané věci není rozhodující ani skutečnost, zda žalovaná a ostatní spoluvlastníci dali či nedali souhlas k provádění stavebních prací ve vile D. Taková skutečnost nevyplývá ze skutkového zjištění soudů obou stupňů, jimiž je dovolací soud vázán, a navíc, jak již shora uvedeno, žalovaná v dohodě ze dne 16. 2. 1995 provedené práce akceptovala.

Soudy obou stupňů rovněž neučinily skutkové zjištění, že by žalobce provedl práce vadně, a že by bylo nutno tyto práce nahradit jinými. Rovněž neučinil skutkové zjištění, na základě nichž by bylo možno dovodit, že na provedení předmětných prací vznikl závazkový vztah mezi žalobcem a Dr. c.

Ze shora uvedeného je zřejmé, že část námitek dovolatelky směřuje do skutkových zjištění odvolacího soudu nebo dovolatelka uvádí jiné skutkové okolnosti věci, než jak byla zjištěny soudy obou stupňů. Dovolací soud však není oprávněn při zkoumání přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zabývat se jinými než právními otázkami a je vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí. Skutkový stav věci a výsledky důkazního řízení nemohou před dovolacím soudem doznat změny.

Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá z hlediska uplatněných dovolacích důvodů po právní stránce zásadní význam, neboť dovolací soud nedovodil, že by odvolací soud řešil právní otázku v rozporu s hmotným právem, či že by byla splněny další předpoklady přípustnosti dovolání stanovené v § 237 odst. 3 o. s. ř. Dovolání tedy není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když úspěšnému žalobci žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. září 2008

JUDr. Zdeněk Des

předseda senátu