32 Odo 815/2005
Datum rozhodnutí: 28.07.2005
Dotčené předpisy: § 236 předpisu č. 99/1963Sb.




NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY

32 Odo 815/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Pavla Severina v právní věci žalobce K. M., proti žalovanému L. P., podnikateli, o zrušení smíru, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 4 C 138/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. prosince 2003, č. j. 22 Co 447/2003 102 takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 205 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. T. D., advokáta se sídlem v R. nad K.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 18. prosince 2003, č. j. 22 Co 447/2003 102 potvrdil rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 19. 6. 2003, č.j. 4 C 138/2002-78, kterým byla žaloba s návrhem, aby soud zrušil usnesení Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 24. 5. 2001, č.j. 4 C 39/2000-63, o schváleném smíru, zamítnuta; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že smír uzavřený mezi účastníky, jímž se K. M. zavázal L. P. zaplatit celkem 100 000 Kč, není podle hmotného práva neplatný, jestliže okresní soud schválil smír poté, co dospěl k závěru, že mezi účastníky byla sjednána smlouva o dílo o provedení dlaždičských prací podle § 536 a násl. obchodního zákoníku a tehdejší žalovaný K. M. (nyní žalobce) nezaplatil L. P. cenu za provedení díla. Odvolací soud odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, podle něhož i přes žalobcem namítané rozpory ve výpovědích T. K. a M. M., ale i soudem konstatované rozpory ve výpovědi žalobce, byla smlouva o dílo uzavřena mezi žalobcem jako objednatelem díla a žalovaným jako zhotovitelem díla dlaždičských prací na domě manželů K., přičemž pro tento závěr není podstatné, zda dlaždičské práce zaplatili manželé K. jako objednatelé celé stavby rodinného domu. Dovodil dále, že pro učiněný závěr je podstatné, že žalobce se svobodně rozhodl plnit povinnosti, které na sebe smlouvou jako objednatel díla vzal, tj. zaplatit za práce, provedené zhotovitelem díla jako subdodavatelem stavby domu manželů K. Při posouzení tvrzení žalobce, že zápis z 25. 8. 1999 (závazek K. M. o zaplacení dlaždičských prací L.P.) podepsal v omylu a pod nátlakem, vzal v úvahu odvolací soud i výpověď žalobce v řízení vedeném pod sp. zn. 4 C 39/2000, podle níž si předmětný zápis přečetl, ale byla chyba, že ho podepsal a neměl výhrady k zaplacení dlužné částky. Odvolací soud uzavřel, že neshledal námitky žalobce důvodnými, a proto napadený rozsudek potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a namítá, že odvolací soud nesprávně zhodnotil skutečnosti vyšlé najevo před okresním soudem v řízení pod sp. zn. 4 C 81/2001 v době od července do září roku 2002 a vztahující se k dané věci s ohledem na určení jiných smluvních stran ústní smlouvy o dílo, než byly zjištěny v řízení pod sp. zn. 4 C 39/2000, které vyústilo ve schválení smíru mezi účastníky. Výhradně na těchto rozporech ve skutkových zjištěních staví své dovolání a přisuzuje napadenému rozhodnutí z tohoto důvodu zásadní právní význam. Poukazuje přitom na výpověď žalovaného, který v postavení svědka do protokolu dne 26. 9. 2002 identifikoval smluvní strany předmětné ústní smlouvy o dílo jinak a na písemné podání svědka T. K. ze dne 2. 7. 2002, kterým zásadním způsobem popřel obsah zápisu z 25. 8. 1999, z něhož soud při posouzení věci vycházel a prezentující bezdlužnost K. za zhotovení dlažby. Má za to, že ze skutkového stavu nově vyšlého najevo po soudním schválení smíru měl odvolací soud posoudit právní otázku rozporu skutkového stavu smíru s hmotným právem (§ 536 odst. 1 obch. zák., § 40a obč. zák., § 265 an. obch. zák.). Dovolatel navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání navrhl zamítnutí dovolání žalobce jako nedůvodné s tím, že uváděná tvrzení žalobce v dovolání jsou nesprávná a zkreslující skutková zjištění soudu.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů - dále jen o. s. ř. ) po zjištění, že dovolání žalobce bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a je řádně zastoupen advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti či úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat ostatními uplatněnými dovolacími důvody.

Argumentuje-li žalobce v dovolání nesprávným právním posouzení věci, z obsahu dovolání (tj. z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že nesouhlasí především se skutkovým zjištěním, že byl objednatelem v ústně sjednané smlouvě o dílo s žalovaným L. P. jako zhotovitelem díla, z něhož odvolací soud, shodně jako před ním i soud prvního stupně, vycházel. Pokud je v dovolání namítáno nesprávné právní posouzení v dané věci, pak pouze v tom směru, že nepochybil-li by odvolací soud ve svých skutkových závěrech, musel by návazně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci.

V projednávané věci je výtka nesprávnosti právního posouzení věci tedy založena pouze na kritice správnosti skutkových závěrů ohledně zjištění smluvní strany na straně objednatele díla.

Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska výtek, které žalobce uplatnil, nepřísluší však dovolacímu soudu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuelně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, případně že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nezakládá jak bylo výše vyloženo přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Jestliže tedy odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění, že objednatelem díla - provedení dlaždičských prací byl žalobce K. M., pak není nesprávný právní závěr odvolacího soudu, kterým se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že smír uzavřený mezi účastníky není podle hmotného práva neplatný, jestliže okresní soud schválil smír poté, co dospěl k závěru, že mezi účastníky byla sjednána smlouva o dílo o provedení dlaždičských prací podle § 536 a násl. obchodního zákoníku a že tehdejší žalovaný K. M. (nyní žalobce) nezaplatil L. P. cenu za provedení díla.

Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá z hlediska uplatněných dovolacích důvodů ve smyslu § 237 odstavec 1 písm. c) o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, neboť odvolací soud neřešil otázku, která by byla v rozporu s hmotným právem a dovolací soud ani z jiných okolností nedospěl k závěru o tom, že napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam má.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) jako nepřípustné podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalovaný právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání), které sestávají z odměny advokáta ve výši 1 130 Kč [§ 8 písm. a), § 15 v návaznosti na § 14 odst. 1, § 16 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif)] a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.), tedy celkem ve výši 2205 Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný navrhnout výkon rozhodnutí.

V Brně 28. července 2005

JUDr. Kateřina Hornochová,v.r.

předsedkyně senátu