32 Odo 815/2003
Datum rozhodnutí: 17.03.2004
Dotčené předpisy: § 240 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb., § 47 odst. 3 předpisu č. 99/1963Sb.




32 Odo 815/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce J. B. B. & B., proti žalované T.-M., s.r.o., o 30.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 11 Cm 131/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. srpna 2002, č.j. 12 Cmo 51/2002-49, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Praze shora označeným rozsudkem změnil rozsudek bývalého Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 20. října 2000, č.j. 11 Cm 131/2000-20, ve vyhovujícím výroku tak, že žalobu na zaplacení 29.869,85 Kč s příslušenstvím zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok I.). Odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.). V odvoláním nenapadené části, tj. v zamítavém výroku co do částky 130,15 Kč s příslušenstvím, zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen (II. výrok).

Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadl žalobce dovoláním datovaným dne 15. prosince 2002 a podaným dne 16. prosince 2002 k poštovní přepravě. V dovolání, jehož přípustnost (dovolatel zaměnil nesprávně tento pojem s důvodností) opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), odvolacímu soudu zejména vytkl, že nevzal v úvahu skutečnosti svědčící ve prospěch jím žalovaného nároku, které dále ve svém podání konkretizoval. Dovolatel se ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně, který na zjištěný skutkový stav aplikoval ustanovení § 454 občanského zákoníku. Namítl, že unesl své důkazní břemeno, proto považuje rozhodnutí odvolacího soudu za nesprávné. Navrhl, aby dovolací soud jím napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Dovolání bylo podáno opožděně.

Podle bodu 17., hlavy I, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud věc ve shodě s bodem 15., hlavy I, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb. rovněž projednal podle dosavadního znění občanského soudního řádu, jak sám výslovně zmínil v důvodech rozsudku.

Podle dosavadních právních předpisů soud zkoumá (jako součást procesu projednání a rozhodnutí dovolání) též včasnost dovolání, včetně vymezení běhu lhůty k jeho podání (shodný závěr formuloval Nejvyšší soud např. v usnesení uveřejněném pod číslem 70/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a Ústavní soud v usneseních ze dne 2. ledna 2002, sp. zn. I. ÚS 660/01 a ze dne 24. ledna 2002, sp. zn. IV. ÚS 560/01).

Dovolání v této věci tudíž mohlo být podáno pouze ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu, jak to stanoví ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 2000. Podle odstavce 2 věty první citovaného ustanovení zmeškání lhůty uvedené v odstavci 1 nelze prominout.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen, jak vyplývá z doručenky založené ve spisu na č.l. 55, právnímu zástupci žalobce dne 16. října 2002.

Protože na doručence založené ve spisu na témže listu, na níž žalovaná stvrdila převzetí podpisem rozsudku odvolacího soudu uloženém na poště, není uvedeno datum, kdy tak učinila, vyšel dovolací soud v otázce doručení této písemnosti žalované (a tím i v otázce posouzení včasnosti dovolání) z dalších údajů uvedených na této doručence a z ustanovení § 47 odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném od 1.1.2001 (srov. bod 6. Hlavy I., části dvanácté, zák. č. 30/2000 Sb.).

Podle ustanovení § 47 odst. 3 o. s. ř. nebyl-li na adrese uvedené v odstavci 1 téhož ustanovení zastižen nikdo, kdo by byl oprávněn písemnost převzít, ačkoliv se právnická osoba v místě doručování zdržuje, písemnost se uloží a právnická osoba se vhodným způsobem vyzve, aby si písemnost vyzvedla. Nevyzvedne-li si zásilku ten, kdo je oprávněn písemnost převzít, do tří dnů nebo, jde-li o písemnost, která má být doručena do vlastních rukou, do deseti dnů od uložení, považuje se poslední den lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl.

Připadne-li konec lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den (srov. § 57 odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

Na předmětné doručence je stvrzeno razítkem pošty a podpisem jejího pracovníka, že dne 16. října 2002 bylo žalované pro její nezastižení oznámeno uložení zásilky do 31. října 2002. Vzhledem k tomu, že se jedná o písemnost doručovanou do vlastních rukou (srov. § 158 odst. 2 o. s. ř.), začala podle ustanovení § 47 odst. 3 o. s. ř. od 16. října 2002 běžet žalované desetidenní úložná lhůta, jejíž poslední den by se považoval za den jejího doručení, pokud by si ji nevyzvedla. V takovém případě by uvedená zákonná lhůta uplynula dnem 29. října 2002 (úterý), neboť její poslední den připadl na sobotu 26. října 2002 a s ohledem na státní svátek v pondělí dne 28. října 2002 byl nejblíže následující pracovní den 29. říjen 2002. I kdyby si tedy žalovaná rozsudek odvolacího soudu nevyzvedla, považoval by se 29. říjen 2002 za den jeho doručení a s ohledem na dřívější doručení téže písemnosti žalobci současně i za den nabytí právní moci rozsudku odvolacího soudu, takže by nejpozději dne 30. října 2002 začala běžet účastníkům zákonná jednoměsíční lhůta k podání dovolání.

Ve smyslu ustanovení § 57 odst. 2 věty prvé a druhé o. s. ř. by tak byl posledním možným dnem jednoměsíční lhůty k podání dovolání 2. prosinec 2002 (pondělí), neboť datum 30. listopadu 2002 připadlo na sobotu. Dovolání podané žalobcem až dne 16. prosince 2002 je tedy zjevně opožděné (po uplynutí lhůty k podání dovolání bylo ostatně i vyhotoveno).

Nejvyšší soud proto podané dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. a) o. s. ř. odmítl jako opožděné.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2 věty první (per analogiam) o. s. ř., neboť žalobce, který podáním opožděného dovolání procesně zavinil jeho odmítnutí, nemá na náhradu těchto nákladů právo a žalované v souvislosti s dovolacím řízením náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 17. března 2004

JUDr. Miroslav Gallus, v.r.

předseda senátu