32 Odo 812/2002
Datum rozhodnutí: 09.12.2004
Dotčené předpisy: § 243b odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 3 písm. a) předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




32 Odo 812/2002

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Jiřího Macka ve věci žalobce D. V., zastoupeného, advokátem, proti žalované Ing. E. V., zastoupené, advokátem, o zaplacení částky 2 218 934 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 14 C 82/96, o dovolání obou účastníků proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2000 č. j. 23 Co 385/2000-143, ve znění opravného usnesení ze dne 21. června 2002 č. j. 23 Co 385/2000-182, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Dovolání žalované se odmítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 29. února 2000 č. j. 14 C 82/96-116 (poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 2. června 1998 č. j. 14 C 82/96-62 Městský soud v Praze usnesením ze dne 17. února 1999 č. j. 39 Co 31/99-95 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení) uložil žalované, aby zaplatila žalobci 428 540 Kč s 16% úrokem, co do částky 1 790 394 Kč žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalovaná jako pronajímatelka uzavřela dne 23. 9. 1991 s konsorciem J. smlouvu o nájmu nebytových prostor v domě, jehož je spoluvlastnicí. Dodatkem ze dne 30. 6. 1992 k této nájemní smlouvě sjednal žalobce, že vstupuje do práv a povinností konsorcia. Dne 1. 12. 1993 uzavřel žalobce s žalovanou další smlouvu o nájmu stejných nebytových prostor a nájemní vztah byl ukončen ke dni 28. 2. 1994. Všechny uvedené smlouvy shledal soud prvního stupně jako absolutně neplatné, a to smlouvu ze dne 23. 9. 1991 a její dodatek ze dne 30. 6. 1992 z důvodu právní neexistence nájemce, neboť konsorcium vzniklo až týden poté, co uzavřelo nájemní smlouvu, a u smlouvy ze dne 1. 12. 1993 chyběl podle § 3 odst. 4 zákona č. 116/90 Sb. předchozí souhlas Obvodního úřadu v Praze 1 s uzavřením smlouvy o nájmu nebytových prostor určených k provozování obchodu a služeb. Nájemné bylo v posuzovaném období roku 1992 až roku 1994 regulovanou cenou podle vyhlášky č. 585/90 Sb., o cenové regulaci nájemného z nebytových prostor, která platila až do 1. 10. 1995. Podle jejího § 1 odst. 1 písm. a) činilo nájemné za 1 m2 restauračních ploch 190 Kč ročně. Placením nájemného na základě neplatných smluv docházelo k plnění z neplatného právního úkonu, čímž vzniklo bezdůvodné obohacení podle § 451 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen ObčZ ) na straně žalované, a to v rozsahu rozdílu mezi výší zaplaceného a regulovaného nájemného. Regulované nájemné podle výpočtu soudu činilo měsíčně 2 153 Kč, pokud žalobce hradil žalobkyni 145 000 Kč měsíčně, činí měsíční bezdůvodné obohacení 142 846 Kč, za tři měsíce prosinec 1993 až únor 1994 pak celkovou částku 428 540 Kč. Soud se vypořádal s námitkou promlčení vznesenou ze strany žalované s poukazem na § 107 odst. 1 ObčZ, podle něhož se právo na vydání bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Soud prvního stupně uzavřel, že subjektivní lhůta začala běžet od okamžiku, kdy žalobce nájemné platil, neboť věděl, že se žalovaná obohacuje. Vzhledem k podání žaloby 3. 7. 1995 je promlčen nárok od července 1992 do března 1993, a proto se soud zabýval pouze platbami žalovaného provedenými v období prosince 1993, ledna a února 1994, za které přiznal nárok na vydání bezdůvodného obohacení.

K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22. listopadu 2000 č. j. 23 Co 385/2000-143, ve znění opravného usnesení ze dne 21. června 2002 č. j. 23 Co 385/2000-182, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně s tím, že povinnost žalované zaplatit žalobci 16% úroky se stanoví ode dne 15. 5. 1995 do zaplacení a žaloba se ohledně zaplacení příslušenství z částky 1 790 394 Kč zamítá. Odvolací soud současně zamítl návrh žalobce na připuštění dovolání. Odvolací soud rovněž potvrdil usnesení soudu prvního stupně ze dne 21. 7. 2000, kterým byla žalované uložena povinnost zaplatit soudní poplatek z odvolání ve výši 17 140 Kč. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně týkajícími se uzavření smluv o nájmu nebytových prostor a shledal správným i právní hodnocení těchto smluv jako absolutně neplatných právních úkonů. Rovněž tak se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně ve věci výpočtu výše bezdůvodného obohacení a se závěry o době promlčení nároku žalobce za období od července 1992 do března 1993. Vyloučil námitku žalobce ohledně relativní neplatnosti právního úkonu a aplikace § 107 odst. 3 ObčZ, které se žalobce dovolával v souvislosti s řízením u Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 21 C 355/94, neboť charakter plnění, kterého se účastníci vzájemně v obou řízeních domáhají, není nepromlčitelný. Odvolací soud dále připustil rozšíření žaloby o příslušenství žalovaného nároku, tj. 16% úroku a tím odstranil pochybení soudu prvního stupně.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobce i žalovaná. Dovolání žalobce směřuje do celého rozsudku odvolacího soudu, vyjma výroku o povinnosti žalované k zaplacení soudního poplatku z odvolání. Dovolání žalované směřuje do rozsudku odvolacího soudu mimo výroku, jímž byla zamítnuta žaloba ohledně zaplacení příslušenství z částky 1 790 394 Kč, a mimo výroku o povinnosti žalované k zaplacení soudního poplatku z odvolání.

Žalobce dovodil přípustnost svého dovolání z § 238 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) a důvody z § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř, tedy namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Soudy obou stupňů podle jeho názoru nesprávně posoudily počátek běhu promlčecí doby co do částky 1 790 394 Kč. Pro počátek běhu objektivní promlčecí doby považuje žalobce za rozhodný den úhrady prvního nájemného, tj. 16. 7. 1992, takže tříletá promlčecí doba začala běžet dnem 17. 7. 1992. Pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby považuje žalobce za rozhodný den, kdy se dozvěděl o neplatnosti nájemních smluv od svého právního zástupce, tj. 24. 4. 1995, subjektivní dvouletá promlčecí doba tedy začala běžet dnem 25. 4. 1995. Pokud žalobce předal poště dne 30. 6. 1995 žalobu na vydání bezdůvodného obohacení, uplatnil tak svůj nárok včas, tedy před uplynutím objektivní i subjektivní promlčecí doby. Žalobce navrhl zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

K dovolání žalobce se vyjádřila žalovaná a požaduje, aby bylo odmítnuto, neboť bylo podáno opožděně. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 26. 1. 2001, dovolání žalobce podal až dne 28. 2. 2001, tedy dva dny po uplynutí jednoměsíční dovolací lhůty. K obsahu dovolání uvedla, že žalobce směšuje absolutní a relativní neplatnost smluv a z toho vyvozuje nesprávné závěry stran běhu promlčecích lhůt. I kdyby žalobce podal žalobu 30. 6. 1995, byl by jeho nárok promlčen ve dvouleté subjektivní promlčecí době, a to u každého jednotlivého měsíčního plnění, počínaje červencem 1992 a konče březnem 1993, kdy naposledy nájemné platil.

Svoje dovolání považuje žalovaná za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. d) o. s. ř. a dovolací důvody vymezuje odkazem na § 241 odst. 3 písm. b) a d) o. s. ř. Poukazuje na to, že soud prvního stupně zastavil řízení pro nezaplacení soudního poplatku. Žalobce zaplatil soudní poplatek dne 9. 8. 1996, tedy po uplynutí odvolací lhůty. Soud mohl usnesení zrušit pouze tehdy, pokud by žalobce soudní poplatek zaplatil nejpozději poslední den odvolací lhůty, tedy dříve, než nabylo dne 8. 8. 1996 právní moci. Soud prvního stupně proto dne 3. 10. 1996 nesprávně zrušil své pravomocné usnesení o zastavení řízení (učinil tak v rozporu s § 170 odst. 1 o. s. ř. a § 9 odst. 2 a 4 zákona č. 549/1991 Sb.). Pokud by oba soudy respektovaly skutečnost pravomocného zastavení řízení a tím i skončení věci, mělo by to význam i pro promlčení přiznaného nároku. Další námitka žalované směřuje proti postupu soudu prvního stupně při rozhodování o podání žalobce ze dne 18. 3. 1998, kterým rozšířil svoji žalobu o příslušenství uplatněného nároku 16% úrok z částky 2 218 934 Kč od 15. 5. 1995 do zaplacení. Soud prvního stupně o tomto nároku nerozhodl, odvolací soud však žalobci nárok na úrok i přes vznesenou námitku promlčení přiznal. V tomto postupu odvolacího soudu spatřuje žalovaná odnětí procesní možnosti účastníka řízení vyjadřovat se k návrhům, předkládat důkazy a uplatňovat procesní práva v rámci systému plné apelace. Žalovaná proto navrhuje zrušení rozsudků soudů obou stupňů a zastavení dovolacího řízení, pokud budou shledány podmínky pro postup podle § 243b odst. 3 o. s. ř. nebo zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení, pokud dovolací soud podle § 243b odst. 2 o. s. ř. posoudí rozhodnutí soudů obou stupňů jako nesprávná.

Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon čl. 99/63 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř. ), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000). Tak je tomu i v daném případě.

Skutečnost, že dovolání se projedná a rozhodne podle dosavadních právních předpisů mj. znamená, že se podle těchto předpisů posoudí i otázka včasnosti dovolání.

Podle § 240 odst. 1 o. s. ř. může účastník řízení podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Bylo-li odvolacím soudem vydáno opravné usnesení, běží tato lhůta od doručení opravného usnesení.

Podle § 240 odst. 2 o. s. ř. je lhůta zachována, bude-li dovolání podáno ve lhůtě u odvolacího nebo dovolacího soudu.

Podle § 211, § 151 a § 159 odst. 1 o. s. ř. doručený rozsudek, který již nelze napadnout odvoláním, je v právní moci. Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu nelze odvoláním napadnout, nabývá právní moci dnem, kdy byl doručen všem účastníkům řízení.

V daném případě byl tento rozsudek doručen zástupci žalované dne 25. ledna 2001. Z doručenky na č. l. 148 verte se podává, že zástupci žalobce byl rozsudek odvolacího soudu doručen dne 26. ledna 2001. Protože však tato doručenka neměla charakter veřejné listiny, neboť neobsahovala jméno doručovatele a jméno osoby, která písemnost převzala, a protože zástupce žalobce v dovolání uváděl, že mu byl tento rozsudek doručen dne 30. ledna 2001, provedl dovolací soud šetření o doručení této zásilky zástupci žalobce. Z doručenky na č. l. 148 verte zjistil, že doručenka je opatřena podpisem osoby, která zásilku převzala a je na ní vyznačen datum převzetí této zásilky 26. ledna 2001. Na rubu doručenky je pak otisk prezenčního razítka Obvodního soudu pro Prahu 8 s datem 30. ledna 2001, který vyznačuje den, kdy se tato doručenka vrátila uvedenému soudu. Podle potvrzení doručující České pošty, pobočky P. 6 byla uvedená zásilka převzata adresátem dne 26. ledna 2001. Uvedený poštovní úřad k tomu předložil i fotokopii výpisu z dodávací knihy. Na základě tohoto šetření dospěl Nejvyšší soud k závěru, že bylo prokázáno, že rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalobce dne 26. ledna 2001 a téhož dne tudíž nabyl právní moci.

Podle ustanovení § 57 odst. 2 o. s. ř. končí lhůty určené podle měsíců uplynutím toho dne, který se svým označením shoduje se dnem, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty. Připadne-li konec lhůty takto stanovený na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den.

Dne 21. června 2002 bylo odvolacím soudem pod č. j. 23 Co 385/2000-182 vydáno opravné usnesení, jímž byl výrok rozsudku odvolacího soudu ze dne 22. listopadu 2000 č. j. 23 Co 385/2000-143 opraven tak, že správná částka jistiny, ohledně níž byla zamítnuta žaloba o zaplacení příslušenství, činí 1 790 394 Kč. Opravné usnesení bylo zástupci žalobce doručeno dne 9. srpna 2002.

Jak Nejvyšší soud již judikoval v usnesení ze dne 30. 11. 1998 sp. zn. 20 Cdo 917/98, jež bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. Rc 31/2001, lhůta k podání dovolání běží znovu od doručení opravného usnesení jen tehdy, směřuje-li dovolání právě jen proti výroku usnesením podle § 164 o. s. ř. opravenému, případně jen proti výroku, který je na opraveném výroku závislý.

Ze shora uvedeného tedy vyplývá, že posledním dnem k podání dovolání byl 26. únor 2001, a pokud se týká výroku, který byl dotčen vydaným opravným usnesením, tj. výroku, ve kterém odvolací soud rozhodl o zamítnutí příslušenství z částky 1 790 394 Kč, 9. září 2002. Dovolání žalobce bylo podáno osobně u Městského soudu v Praze dne 28. února 2001.

Dovolání žalobce bylo tedy, s výjimkou části, ve které byl napaden výrok odvolacího soudu o zamítnutí příslušenství, tj. úroku ve výši 16 % z částky 1 790 394 Kč, podáno opožděně.

V části, ve které bylo podáno včas, není dovolání žalobce přípustné.

Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, je dovolání přípustné v případech upravených v § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a v § 239 o. s. ř.

Podle § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Taková situace v dané věci nenastala, neboť soud prvního stupně rozsudkem ze dne 2. června 1998 č. j. 14 C 82/96-62 žalobu rovněž zamítl.

Podle § 239 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. V dané věci tak odvolací soud neučinil.

Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu, pokud se týká příslušenství žalované pohledávky v rozsahu zamítavého výroku, však nemůže mít po právní stránce zásadní význam již z toho důvodu, že podle § 159 odst. 2 o. s. ř. je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky a pro všechny orgány. Výrok rozsudku odvolacího soudu, kterým potvrdil výrok rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby v rozsahu částky 1 790 394 Kč, nabyl právní moci a nemůže již být přezkoumán ani dovolacím soudem, neboť již marně uplynula lhůta pro podání dovolání. Za této situace je i dovolací soud vázán výrokem o zamítnutí žaloby v této části. Důsledkem je pak skutečnost, že pokud byla pravomocně zamítnuta žaloba na zaplacení jistiny, nemůže být přiznán úrok z prodlení z této částky.

Ze spisu se ani nepodává, že by řízení trpělo vadami uvedenými v § 237 odst. 1 o. s.ř., což konečně netvrdí ani žalobce.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. a) a c) o. s. ř. odmítl.

Nejvyšší soud se dále zabýval dovoláním žalované, které bylo podáno včas. Rovněž i zde dovodil, že dovolání není přípustné.

Dovolatelka namítá, že řízení trpí vadou uvedenou v § 237 odst. 1 písm. d) o. s. ř., neboť řízení v této věci bylo již jednou pravomocně zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku, když žalobce uhradil soudní poplatek až po uplynutí odvolací lhůty.

Tato námitka však není opodstatněná. Podle § 237 odst. 1 písm. d) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže v téže věci bylo již dříve pravomocně rozhodnuto nebo v téže věci bylo již dříve zahájeno řízení. Za překážku věci pravomocně rozhodnuté je však nutno považovat rozhodnutí ve věci samé a nikoliv nemeritorní zastavení řízení. Námitka žalované tedy směřuje k uplatnění vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K této vadě by však dovolací soud mohl přihlédnout pouze v případě přípustnosti dovolání. Usnesení soudu prvního stupně ze dne 3. října 1996 č. j. 14 C 82/96-10 o zrušení usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku ze dne 16.července 1996 č. j. 14 C 82/96-8 navíc nabylo právní moci a je tedy závazné i pro dovolací soud.

Další námitka dovolatelky se týkala postupu soudu poté, co žalobce rozšířil svoji žalobu o příslušenství uplatněného nároku, tj. o 16% úrok, jehož zaplacení požadoval žalobce od 15. 5. 1995, přičemž soud prvního stupně o rozšíření (změně) žaloby nerozhodl. Dovolatelka namítla, že tímto postupem došlo k odnětí její procesní možnosti účastníka řízení vyjadřovat se k návrhům, předkládat důkazy a uplatňovat procesní práva a že zásadní procesní změny se děly, aniž by se k nim mohla včas jako účastnice řízení vyjadřovat . Dovolací soud přezkoumal postup soudu prvního stupně i soudu odvolacího z hlediska uplatnění procesních práv dovolatelky a zjistil, že návrh na přiznání úroku ve výši 16 % od 15. 5. 1995 učinil žalobce svým podáním ze dne 18. 3. 1998 (č. l. 43) označeným jako závěrečný návrh žalobce před vydání rozhodnutí soudu prvního stupně. Rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 2. června 1998 č. j. 14 C 82/96-62 bylo rozhodnuto o celém uplatněném nároku včetně 16% úroku. O předmětném 16% úroku bylo dále rozhodováno rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 29. února 2000 č. j. 14 C 82/96-116 a rozsudkem odvolacího soudu ze dne 22. listopadu 2000 č. j. 23 Co 385/2000-143. Z uvedeného je zřejmé, že i když formálně o připuštění změny žaloby rozhodl až odvolací soud usnesením ze dne 22. listopadu 2000 (č. l. 141), dovolatelce nebylo nikterak bráněno v uplatňování jejích práv v řízení, takže po převzetí příslušných rozhodnutí soudu bylo pouze na jejím zvážení, jaké další kroky v tomto řízení učiní. Není tedy dána ani přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., podle něhož je dovolání přípustné, pokud účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.

Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady řízení ve smyslu § 237 odst. 1 o. s. ř.

Není dána ani přípustnost dovolání žalované podle § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť nelze dovodit, že by soud prvního stupně ve svém druhém rozsudku rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu. Takový závazný právní názor v usnesení odvolacího soudu ze dne 17. února 1999 chybí, rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen pro nepřezkoumatelnost a nebyl tudíž vymezen skutkový stav, který by odvolacímu soudu umožnil zaujmout právní názor a zavázat jím soud prvního stupně.

Přípustnost dovolání žalované není dána ani podle ustanovení § 239 odst. 1 o. s. ř. (odvolací soud přípustnost dovolání ve svém rozhodnutí nevyslovil), či podle ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř. (žalovaná o připuštění dovolání před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu nepožádala).

Nejvyšší soud proto i dovolání žalované podle §243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn tím, že při jednání před dovolacím soudem dne 9. 12. 2004 se oba účastníci vzdali práva na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 9. prosince 2004 JUDr. Zdeněk Des,v.r.

předseda senátu