32 Odo 807/2006
Datum rozhodnutí: 24.07.2007
Dotčené předpisy:




32 Odo 807/2006

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně A., spol. s r.o., zastoupené advokátkou, proti žalovanému Ing. J. N., o 57 121,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 14 C 105/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne 20. ledna 2005, č.j. 35 Co 325/2004-58, ve znění usnesení ze dne 5. května 2006, č.j. 35 Co 325/2004-73a), takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne 20. ledna 2005, č.j. 35 Co 325/2004-58, ve znění usnesení ze dne 5. května 2006, č.j. 35 Co 325/2004-73a, a rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 25. března 2004, č.j. 14 C 105/2003-35, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :



Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 25. března 2004, č.j. 14 C 105/2003-35, jímž Okresní soud v České Lípě zamítl žalobu o zaplacení 57 121,50 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).

Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že žalobkyně neprokázala výši svých jednotlivých nároků za konkrétní služby spojené s užíváním nebytových prostor, které žalovanému poskytla v letech 2000 a 2001 na základě smlouvy o poskytování služeb č. S 50-03 ze dne 30. března 2000 a jejichž zaplacení se domáhala v celkové výši 57 121,50 Kč. V této souvislosti zejména uvedl, že nárok vychází z vyúčtování, přičemž smlouva ani její příloha č. 1 předložená před soudem prvního stupně neobsahuje ujednání o tom, jakým způsobem budou dodávky a služby do objektu rozúčtovány na jednotlivé nájemce. Příloha č. 1 ke smlouvě předložená odvolatelkou (žalobkyní) odvolacímu soudu s jiným obsahem než příloha téhož čísla předložená soudu prvního stupně sice takové ujednání podle posouzení odvolacího soudu obsahuje, nicméně tímto důkazem se již spoukazem na ustanovení § 205a občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ) nezabýval. Na závěru o neprokázání žalobního nároku nemění nic podle odvolacího soudu ani odlišný právní názor soudů obou stupňů na předmětnou smlouvu, kterou soud prvního stupně kvalifikoval jako inominátní smlouvu podle § 269 odst. 2 obchodního zákoníku (dále též jen obch. zák. ). Zatímco soud prvního stupně považuje uvedenou smlouvu za neplatnou pro nedostatečnou určitost vymezení povinností smluvních stran pro rok 2000 i rok 2001, podle názoru odvolacího soudu byla pro rok 2000 uzavřena platně, neboť ujednání o předmětu smlouvy pro tento rok má za určité. K dohodě o předmětu smlouvy došlo podle posouzení odvolacího soudu uvedením specifikace jednotlivých služeb spojených s užíváním nebytových prostor pro rok 2000 v příloze č. 1 smlouvy, která na tuto přílohu odkazuje. Za stavu, kdy žalovaný podepsal smlouvu s odkazem na zmíněnou přílohu a jednotlivé zálohové částky na konkrétní zmíněné služby podle ní následně platil, zaujal názor, že i zmíněná příloha (byť žalovaným nepodepsaná) byla projevem vůle žalovaného při uzavírání smlouvy.

Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadla žalobkyně dovoláním, opírajíc jeho přípustnost o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť má za to, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam pro řešení právní otázky v rozporu s hmotným právem. Uvedla, že dovolání podává z důvodu nesprávného právního posouzení věci a pro postižení odvolacího řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Tvrzené vady řízení se měly podle dovolatelky dopustit soudy obou stupňů. Soud prvního stupně tak podle jejího mínění učinil tím, že žalobkyni v rámci přípravy jednání postupem podle § 43 odst. 1 o. s. ř. nevyzval k odstranění případných vad podání, resp. k doplnění důkazů a tvrzení, v důsledku čehož zjistil nedostatečně skutkový stav a věc nesprávně právně posoudil. Odvolacímu soudu pak vytýká, že neprovedl důkaz v odvolacím řízení doplněným důkazem přílohou č. 1 k předmětné smlouvě, obsahující ujednání o rozsahu podílu žalovaného na dodávkách služeb do celého objektu, a aniž by zkoumal otázku dodržení postupu podle § 43 odst. 1 o. s. ř., resp. dle § 118a odst. 1 a 2 o. s. ř.

Pokud jde o právní posouzení věci, dovolatelka nesouhlasí s právními závěry odvolacího soudu o neplatném uzavření smlouvy pro rok 2001 a o neprokázání nároku pro rok 2000. Na podporu názoru o platném uzavření smlouvy i pro rok 2001 dovolatelka argumentuje výkladem k § 5 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, v němž je obsažen demonstrativní výčet služeb spojených s užíváním nebytových prostor, a dále i tím, že cena za poskytované služby není věcí dohody smluvních stran, nýbrž je stanovena v obecně závazných právních předpisech. V této souvislosti dále namítá, že konkrétní určení služeb včetně výše záloh bylo uvedeno v příloze č. 1 k předmětné smlouvě a v příloze č. 1 k jejímu dodatku. Z chování žalovaného pak jednoznačně dovozuje, že o obsahu obou příloh byl informován, neboť zálohy stanovené těmito přílohami vždy platil, čímž dal najevo i úmysl hradit vyúčtování služeb. Uzavření smlouvy o poskytování služeb mezi účastníky podle dovolatelky prokazuje skutečnost, že žalobkyně poskytovala žalovanému služby spojené s užíváním pronajatých nebytových prostor a že žalovaný těchto služeb využíval a platil za ně.

Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Ve vyjádření k dovolání žalovaný odkázal na svá předchozí vyjádření ve věci, na nichž setrval.

Dovolání je v této věci přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 237 odst. 3 o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam v řešení otázky existence smlouvy o poskytování služeb č. S 50-03 ze dne 30. března 2000, kterou odvolací soud posoudil v rozporu s hmotným právem.

Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3, větu první, o. s. ř.). Nejvyšší soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelkou.

Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.

Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Na rozdíl od soudu prvního stupně, který považoval předmětnou smlouvu za neplatnou v celém rozsahu, dospěl odvolací soud k závěru, že smlouva je platná pro rok 2000, pro který je v její příloze č. 1 uveden rozpis výše záloh za jednotlivé služby. Pakliže pro další období pro rok 2001 - nejsou jednotlivé služby specifikovány, je vymezení předmětu smlouvy pro toto období podle odvolacího soudu neurčité, což má za následek neplatnost smlouvy pro toto další období. Tomuto posouzení je třeba vytknout, že odvolací soud při něm zcela pominul výkladová pravidla projevu vůle obsažená v ustanovení § 266 obchodního zákoníku (dále též jen obch. zák. ), jelikož projevy vůle účastníků mohly směřovat též k tomu, že vymezení jednotlivých služeb a odpovídajících záloh v příloze č. 1 smlouvy bude použito nejen pro rok 2000, ale i pro další období, pokud se strany pro toto další období nedohodnou jinak. Jestliže odvolací soud aplikaci § 266 obch. zák. při posuzování otázky existence smlouvy zcela pominul, nemůže jeho právní závěr o neplatnosti smlouvy pro rok 2001 obstát, právní posouzení věci je neúplné a tudíž i nesprávné. Lze tedy uzavřít, že uplatněný dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl v souzené věci naplněn.

Soudy obou stupňů založily rozhodnutí o zamítnutí žalobního nároku na závěru, že žalobkyně neprokázala rozsah a výši služeb poskytnutých žalovanému, tedy že o svém tvrzení neunesla důkazní břemeno.

K tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, jsou účastníci povinni plnit důkazní povinnost zakotvenou v ustanovení § 120 odst. 1 o. s .ř. [srov. § 101 odst. 1 písm. b) o. s .ř.].

Podle ustanovení § 120 odst. 1, věty první, o. s. ř. jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Podle ustanovení § 120 odst. 3, věty druhé, o. s. ř. neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny.

Důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, pro nečinnost účastníka (v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníku ustanovením § 120 odst. 1, větou první, o. s. ř. ) nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána. Závěr o tom, že účastník neunesl důkazní břemeno, lze učinit jen tehdy, jestliže zhodnocení důkazů, které byly za řízení provedeny (§ 120 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.), neumožňuje soudu přijmout závěr ani o pravdivosti tvrzení účastníka a ani o tom, že by bylo nepravdivé. Důkazní povinnost uložená účastníkům řízení je povinností procesní. O této povinnosti a o z ní vyplývajícím důkazním břemenu je proto soud povinen účastníky (ve smyslu § 5 o. s. ř.) poučit (shodně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 35/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod číslem 86 a nález Ústavního soudu ze dne 12. února 1998, sp. zn. IV. ÚS 295/96, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 10, ročník 1998, pod číslem 21) a poučovací povinnost v tomto směru má podle § 211 o. s. ř. i odvolací soud. V rozsudku ze dne 27. července 2005, sp. zn. 29 Odo 1069/2003, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2005, pod číslem 158 (shodně srov. též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. března 2003, sp. zn. 21 Cdo 1491/2002, publikovaný v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2003, pod číslem 59), pak Nejvyšší soud judikoval závěr, podle něhož soud prvního stupně může své rozhodnutí založit na závěru, že účastník přítomný při soudním jednání neunesl důkazní břemeno, jen tehdy, jestliže takovému účastníku předtím bezvýsledně poskytl poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř.

Podle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. platí, že zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy.

Uvedené poučení, které musí předcházet případnému závěru soudu o neprokázání určité skutečnosti, musí být konkrétní účastník musí být soudem poučen vždy o tom, ke kterým určitým tvrzením má předložit důkazy. Soudem prvního stupně poskytnuté poučení v obecné rovině a navíc v nepřítomnosti žalobkyně (srov. protokol o jednání na č.l. 34 spisu) tento požadavek nenaplňuje. Jestliže soud prvního stupně rozhodl z důvodu neunesení důkazního břemene v neprospěch žalobkyně, aniž by ji ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř. poučil o její procesní povinnosti označit důkazy k prokázání svých tvrzení, dopustil se tímto nesprávným postupem vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Na toto pochybení soudu prvního stupně měl reagovat odvolací soud, který měl tento nedostatek odstranit tím, že by žalobkyni řádně poučil o její důkazní povinnosti v odvolacím řízení. I proto již z tohoto důvodu měl odvolací soud nařídit jednání. Jestliže ani odvolací soud žalobkyni předmětné poučení neposkytl a o jejím odvolání rozhodl za aplikace § 214 odst. 3 o. s. ř. bez nařízení jednání, zatížil řízení další vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud k těmto vadám řízení ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3, věty druhé, o. s. ř. přihlédl, i když je dovolatelka nenamítala.

Dovolatelkou tvrzenou vadu řízení Nejvyšší soud nezjistil. Měla-li dovolatelka na mysli, že ji měl soud vyzvat podle § 43 o. s. ř. k předložení příslušných listin (k doložení přílohy č. 1 ke smlouvě), o nesprávný postup, který by měl za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé, by nešlo. Nepředložení důkazů k žalobě není totiž takovým nedostatkem, pro který by nebylo možné v řízení pokračovat, neboť je žalobkyně mohla předložit kdykoli během řízení, popřípadě též na výzvu soudu podle § 118a odst. 3 o. s. ř. Soudy tedy nepochybily tím, že žalobkyni nevyzvaly podle § 43 o. s. ř. k předložení důkazů, nýbrž tím, že jí neposkytly poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř.

Za situace, kdy dovolací soud již neshledal žádnou jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a kdy ani nezjistil, že by řízení trpělo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), k nimž je povinen v případě přípustného dovolání přihlížet z úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř.), napadený rozsudek odvolacího soudu bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.) zrušil (§ 243b odst. 2, část věty za středníkem, o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.).

K oznámení dovolatelky o postoupení pohledávky, jež je předmětem řízení, které bylo doručeno dovolacímu soudu po podání dovolání, dovolací soud nepřihlížel, neboť ustanovení § 107a o. s. ř. pro řízení u dovolacího soudu neplatí (srov. § 243c odst. 1, část věty za středníkem, o. s. ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud) závazný (§ 243d odst. 1, část první věty za středníkem, o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. července 2007

JUDr. Miroslav Gallus

předseda senátu