32 Odo 806/2003
Datum rozhodnutí: 30.10.2003
Dotčené předpisy: § 241 odst. 3 písm. b) předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 1 písm. e) předpisu č. 99/1963Sb.




32 Odo 806/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně T. F., s.r.o., proti žalované I. R. a.s., o zaplacení 363.414,- Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 29 Cm 655/95, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. května 1999, č.j. 1 Cmo 343/98-37, 1 Cmo 142/99-42, 1 Cmo 143/99-47, 1 Cmo 144/99-52, takto:

I. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. května 1999, č.j. 1 Cmo 343/98-37, 1 Cmo 142/99-42, 1 Cmo 143/99-47, 1 Cmo 144/99-52, se v bodech I., II. a V. výroku zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení.

II. Dovolání v rozsahu směřujícím do bodů III. a IV. výroku usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. května 1999, čj. 1 Cmo 343/98-37, 1 Cmo 142/99-42, 1 Cmo 143/99-47, 1 Cmo 144/99-52, se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Praze shora označeným usnesením rozhodl tak, že odvolání žalované proti rozsudku pro zmeškání ze dne 19. listopadu 1997, č.j. 29 Cm 655/95-21, kterým bývalý Krajský obchodní soud v Praze žalované uložil zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně P , společnost s ručením omezeným, se sídlem v P , 363.414,- Kč a náklady řízení ve výši 25.790,- Kč, odmítl (výrok I.) a uvedený rozsudek pro zmeškání v jeho výroku o náhradě nákladů za řízení před soudem prvního stupně, jakož i usnesení soudu prvního stupně ze dne 29. ledna 1998, č.j. 29 Cm 655/95-23, kterým byla žalovaná vyzvána k zaplacení soudního poplatku za podané odvolání proti rozsudku pro zmeškání, a usnesení ze dne 5. října 1998, č.j. 29 Cm 655/95-29, kterým byl zamítnut návrh žalované na zrušení rozsudku pro zmeškání, potvrdil (výrok II., III. a IV.). Dále rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni náklady odvolacího řízení (výrok V.).

Odvolací soud dospěl k závěru, že všechny formální předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání uvedené v § 153b odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ) byly splněny Žalovaná, která byla k prvnímu jednání ve věci řádně předvolána obsílkou k jednání doručenou včas jejímu právnímu zástupci tzv. náhradním způsobem, v níž byla na následky zmeškání jednání upozorněna, se k jednání bez omluvy nedostavila. Žalobkyně se řádně k prvnímu jednání dostavila, vydání kontumačního rozsudku navrhla a soud jejímu návrhu poté, co shledal po právním posouzení tvrzení obsažených v žalobě její návrh opodstatněným, vyhověl. Odvolací soud nepřisvědčil ani názoru žalované o možnosti vydat rozsudek pro zmeškání pouze za podmínky doručení obsílky k jednání do vlastních rukou, stejně jako nepřihlédl k jejímu tvrzení o době obvyklého čerpání dovolených v době doručování obsílky k jednání, neboť nijak neosvědčila, že by v době doručování nebyl její právní zástupce přítomen. Při přezkoumávání rozsudku pro zmeškání, jako důvod k jeho zrušení, odvolací soud rovněž zvažoval pochybení soudu prvního stupně v označení obchodního jména žalované v jeho záhlaví; na rozdíl od názoru žalované však v této věci připustil možnost určité neformálnosti v zájmu poskytnutí rychlé a spravedlivé ochrany ohrožených či narušených práv a právem chráněných zájmů a pro nápravu uvedené vady deklaroval postup podle § 164 věty první a věty druhé před středníkem o. s. ř. Odvolací soud shledal odvolání žalované proti výroku rozsudku pro zmeškání ve věci samé nedůvodným, a proto ho jako nepřípustné odmítl; výrok o nákladech za řízení před soudem prvního stupně, proti němuž odvolání je přípustné, jako výrok závislý na rozhodnutí ve věci, potvrdil. (Pro úplnost se dodává, že Krajský obchodní soud v Praze svým usnesením ze dne 23. července 1999, č.j. 29 Cm 655/95-47, chybné označení žalované v záhlaví svého shora uvedeného rozsudku pro zmeškání jako zřejmou nesprávnost v psaní podle § 164 o. s. ř. opravil).

Rovněž ve vyměření poplatku za odvolání proti rozsudku pro zmeškání odvolací soud pochybení soudu prvního stupně neshledal. Žalované poplatková povinnost podáním odvolání vznikla, a proto jeho usnesení ze dne 29. ledna 1998 jako věcně správné potvrdil.

V rámci odvolacího řízení byla dále posuzována správnost usnesení soudu prvního stupně, kterým nevyhověl návrhu žalované na zrušení rozsudku pro zmeškání podle § 153b odst. 4 o. s. ř. z důvodu, že neshledal neúčast žalované při prvním jednání ve věci za omluvitelnou. Odvolací soud konstatoval, že toto přezkoumávané rozhodnutí učinil soud prvního stupně snad poněkud nadbytečně, neboť žalovaná výslovný návrh soudu prvního stupně na jeho zrušení neučinila (podání žalované bylo označeno jako odvolání do rozsudku a bylo adresováno odvolacímu soudu), přesto však zhodnotil tento postup soudu prvního stupně, který se věcí zabýval i z tohoto pohledu, jako ku prospěchu věci. Protože možnost zrušení rozsudku pro zmeškání s následným jednáním ve věci samé je spojena toliko s možnou omluvitelností neúčasti žalované u prvního jednání ve věci a odvolací soud dospěl k závěru, že pod takové důvody nelze podřadit obecné a nijak nedoložené tvrzení žalované o obvyklém čerpání dovolené v době, kdy byla doručována obsílka jejímu právnímu zástupci, usnesení soudu prvního stupně ze dne 5. října 1998 jako věcně správné potvrdil.

Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. K výroku I. napadeného usnesení namítla, že odvolací soud odmítl její odvolání proti rozsudku pro zmeškání, ačkoliv ho nepodala a že toto odvolání učinila osoba označená v citovaném rozsudku, která je zcela jinou existující obchodní společností s ručením omezeným, odlišnou od žalované. Podle jejího názoru nebyly podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání splněny; v této souvislosti jak odvolacímu soudu, tak i soudu prvního stupně vytkla, že náležitě nepřezkoumaly, zda byly naplněny podmínky náhradního doručení písemnosti (předvolání k prvnímu jednání) jejímu právnímu zástupci ve smyslu § 47 odst. 2 o. s. ř. Uvedla, že její právní zástupce o opakovaném pokusu doručit zásilku nebyl uvědoměn, že k tomuto náhradnímu doručení zřejmě vůbec nedošlo a že oznámení o uložení zásilky nikdy neobdržel. Podle dovolatelky tedy nebyl stanovený postup při doručování, a to zejména při náhradním doručování, dodržen, čímž ke splnění podmínek náhradního doručení písemnosti nedošlo.

K výroku III. dovoláním napadeného usnesení poukázala na pochybení odvolacího soudu v potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým byla žalovaná vyzvána k úhradě soudního poplatku za odvolání, které nepodala, a to přesto, že ve svém odůvodnění odvolání proti usnesení poukázala výslovně na skutečnost, že neobdržela rozsudek, v němž by byla označena jako žalovaná. Z těchto důvodů jí tedy poplatková povinnost k úhradě soudního poplatku nemohla vzniknout.

Usnesení odvolacího soudu pod výrokem IV. dovoláním napadeného usnesení pak vytkla, že odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně, kterým byl zamítnut návrh žalované na zrušení rozsudku pro zmeškání, aniž byl žalovanou tento návrh podán, když žalovaná použila ve svém dovolání výraz o zamítnutí odvolání, které nepodala.

Podle jejího mínění jak odvolací soud při vydání doporučení k opravě rozsudku (míněna oprava vady v označení žalované), tak soud prvního stupně při vydání usnesení ze dne 5. srpna 1998 (dovolatelka zřejmě míní usnesení ze dne 5. října 1998 na č.l. 29) vycházely z nepřesně a chybně zjištěných skutečností, zaměnily právnické osoby a úkony, které tyto osoby činily, a tyto úkony pak byly jimi v důsledku toho chybně právně posouzeny. S názorem odvolacího soudu o možnosti řešit vadu v označení jiné právnické osoby na straně žalované v záhlaví rozsudku formou jeho opravy vyjádřila dovolatelka nesouhlas. Podle ní nelze v rozsudcích u chyb spočívajících v označení jiné právnické osoby připustit určitou neformálnost, jak výslovně učinil odvolací soud, neboť to by podle ní vedlo k neakceptovatelné právní nejistotě chybami dotčených osob. Poukázala na to, že právní mocí opravného usnesení, kterým by na straně žalované v rozsudku dosud označená existující právnická osoba, která dříve a včas podala odvolání proti tomuto rozsudku, byla nahrazena osobou jinou, která je jako žalovaná označena v dovoláním napadeném usnesení, by došlo ke změně vydaného rozsudku, přičemž tato změna by svými retroaktivními důsledky znamenala zpětné odnětí možnosti žalované jednat před soudem.

V závěru svého dovolání žalovaná navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil.

Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001).

Dovolací soud konstatuje, že po podání dovolání došlo k několikerému procesnímu nástupnictví na straně žalující. Podle zjištění Vrchního soudu v Praze (srov. jeho usnesení ze dne 31. ledna 2001, č.j. 1 Cmo 305/99-65 na č. l. 65) , byl na majetek původní žalobkyně, společnosti P spol. s r. o. v likvidaci, usnesením Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 5. června 2000, č. j. 98 K 19/2000-8 k témuž datu prohlášen konkurs a správce konkursní podstaty svým podáním ze dne 11. prosince 2000 odvolacímu soudu oznámil, že pohledávku, která je předmětem sporu, postoupil dne 11. prosince 1999 na společnost R , a. s., se sídlem O 5, P 1, IČ (č. l. 62). Tento postupník nabytí uvedené pohledávky soudu potvrdil svým přípisem ze dne 11. prosince 2000 (č. l. 61). Ve spise na č. l. 77 je dále založeno podání společnosti R , a. s. ze dne 1. června 2001, kterým tato společnost oznámila postoupení pohledávky, která je předmětem sporu, společnosti T r , s. r. o., IČ , P 15420, H 6. S tímto podáním koresponduje sdělení společnosti T r , s. r. o. ze dne 1. června 2001 (č. l. 76), kterým tento postupník soudu oznámil, že předmětnou pohledávku od uvedeného postupitele nabyl, o čemž dodatečně na výzvu soudu předložil smlouvu o postoupení pohledávky ze dne 1. června 2001. Z výpisu z obchodního rejstříku oddíl C, vložka 10337, vedeného Krajským soudem v Hradci Králové vyplývá změna firmy T r , s. r. o. na firmu T F , s. r. o. ke dni 25. ledna 2002, přičemž tato firma v podání ze dne 27. ledna 2003 výslovně souhlasila se vstupem do řízení na místo původního žalobce. Dovolací soud proto v dovolacím řízení pokračoval na straně žalobkyně se společností T F , s. r. o., se sídlem v H , P 1520.

Dovoláním napadeným usnesením rozhodl odvolací soud

a) o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 19. listopadu 1997, č. j. 29 Cm 655/95-21 (výroky I. a II.),

b) o odvolání proti usnesením soudu prvního stupně ze dne 29. ledna 1998, č. j. 29 Cm 655/95-23 a ze dne 5. října 1998, č. j. 29 Cm 655/95-29 (výrok III. a IV.)

Dovolání v rozsahu směřujícím proti výroku usnesení, jímž odvolací soud odmítl odvolání žalované proti rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 19. listopadu 1997, č. j. 29 Cm 655/95-21, je přípustné podle § 238a odst. 1 písm. e) o. s. ř. a je i důvodné. Odvolací soud především přehlédl, že odvolání datované 19. prosince 1997 (srov. č. l. 22) proti rozsudku soudu prvního stupně nepodala žalovaná, nýbrž I r , s. r. o. se sídlem v P , která byla nedopatřením soudu prvního stupně označena jako žalovaná v záhlaví svého rozsudku. Tím, že odvolací soud v dané věci napadeným výrokem rozhodl o odvolání žalované, ačkoli je žalovaná nepodala, zatížil odvolací řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř.] a k níž dovolací soud ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlédne, i když nebyla v dovolání uplatněna.

Protože rozhodnutí odvolacího soudu o odmítnutí odvolání není správné, Nejvyšší soud je (včetně závislých výroků v bodech II. a V. o nákladech řízení) podle § 243b odst. 1 části věty za středníkem a odst. 2 věty prvé o. s. ř. zrušil a vrátil věc v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Dovolání v části, v níž žalovaná napadla potvrzující usnesení odvolacího soudu ve III. a IV. výroku, není přípustné.

Dovolání proti usnesení odvolacího soudu je obecně přípustné pouze za podmínek stanovených v § 237, § 238a a § 239 o. s. ř. Ustanovení § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání v dané věci nezakládá již proto, že napadená usnesení odvolacího soudu nejsou usneseními ve věci samé. Podle § 238a o. s. ř. není dovolání rovněž přípustné, neboť usnesení odvolacího soudu, proti nimž směřuje, nelze podřadit žádnému z usnesení, proti kterým ustanovení § 238a o. s. ř. odst. 1 písm. a) až f) o. s. ř. dovolání připouští.

Zbývalo konečně posoudit, zda předcházející řízení netrpí některou ze zmatečnostních vad uvedených v § 237 odst. 1 pod písmeny a) až g) o. s. ř., jejichž existence by zakládala nejen přípustnost, ale i důvodnost dovolání [§ 241 odst. 3 písm. a) o. s. ř.].

Se zřetelem na shora popsanou procesní situaci, jakož i s ohledem na dovolací námitky, by v úvahu přicházela vada uvedená v § 237 odst. 1 písm. e) o. s. ř., spočívající v tom, že nebyl podán návrh na zahájení řízení, ačkoli ho podle zákona bylo třeba.

O neexistenci návrhu na zahájení řízení ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. e) o. s. ř., jde jen tehdy, jestliže takový návrh (žaloba) chybí jako procesní úkon, kterým se zahajuje řízení. Jestliže však takový návrh byl podán, netrpí řízení zmatečností podle tohoto ustanovení (srov. mutatis mutandis rozhodnutí a jeho odůvodnění uveřejněné pod číslem 74/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu). V dané věci byly oba návrhy podány (jak odvolání proti rozsudku pro zmeškání, tak i návrh na zrušení rozsudku pro zmeškání, i když nikoli žalovanou), přičemž se v obou případech o žalobu nejednalo.

Závěr o tom, že dovolání ve shora uvedeném rozsahu není přípustné ani podle § 237 odst. 1 o. s. ř., sebou nese konečné posouzení dovolání směřujícího do potvrzujících usnesení odvolacího soudu jako nepřípustného. Nejvyšší soud proto dovolání v této části odmítl podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá a třetí o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. října 2003

JUDr. Miroslav Gallus, v.r.

předseda senátu