32 Odo 785/2005
Datum rozhodnutí: 25.04.2007
Dotčené předpisy:




32 Odo 785/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně E. P. a.s., zastoupené JUDr. H. A., advokátem proti žalované N. TGM H., p. o., , o zaplacení částky 645 463,20 Kč, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 14 C 1157/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. září 2004 č. j. 27 Co 125/2003-107, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Hodoníně rozsudkem ze dne 10. října 2002 č. j. 14 C 1157/99-75 zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobkyni částku 645 463,20 Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že účastnice uzavřely dne 27. listopadu 1996 kupní smlouvu, jejímž předmětem byl odběr souprav pro separaci plazmy v celkovém množství 36 000 kusů v období 39 měsíců. Žalovaná se dostala do prodlení s úhradou sjednané kupní ceny ve výši 251 153 Kč v trvání 257 dnů (od 9. 2. 1997 do 23. 10. 1997), a proto jí žalobkyně vyúčtovala podle článku II bodu 4 kupní smlouvy smluvní pokutu ve výši 1 % z dlužné částky denně. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že předmětná kupní smlouva je v článku II bodu 4 neplatná pro rozpor s dobrými mravy, neboť sjednaná sazba smluvní pokuty odpovídá 365 % z dlužné částky ročně, což představuje takovou výši smluvní pokuty, která není obecně akceptovatelná, a to i s ohledem na konkrétní okolnosti případu, zejména eventuálně hrozící škodu. Žalobkyně neunesla důkazní břemeno ohledně svého tvrzení o ztrátě na zisku. Aplikace § 39 občanského zákoníku (dále jen ObčZ ) není popřením smluvní volnosti, neboť smluvní volnost vyjádřená v určitém právním úkonu podléhá posouzení podle tohoto ustanovení. Soud prvního stupně na daný případ neaplikoval § 265 obchodního zákoníku (dále jen ObchZ ), ani § 301 ObchZ, neboť ujednání o výši smluvní pokuty v daném případě nabylo intenzity rozporu s dobrými mravy a soud je považoval za neplatné podle § 39 ObčZ.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 30. září 2004 č. j. 27 Co 125/2003-107 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 27 410,10 Kč, ve zbývající části výroku, kterým byla zamítnuta žaloba, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 618 053,10 Kč, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud posuzoval předmětný článek kupní smlouvy účastníků podle výkladových pravidel obsažených v § 266 ObchZ, zejména podle odstavce 2 tohoto ustanovení, podle něhož se výrazy používané v obchodním styku vykládají podle významu, který se jim zpravidla v tomto styku přikládá. Pojem penále, které je určeno procentní částkou z kupní ceny za prodlení s její úhradou, je v obchodním styku používáno zpravidla k označení úroků z prodlení. Vzhledem ke zvláštnímu režimu smluvní pokuty upravenému v § 544 a násl. a § 300 a násl. ObchZ, se zpravidla výrazu smluvní penále pro smluvní pokutu nepoužívá. Dohodu účastníků o penále proto odvolací soud posoudil jako dohodu o smluvním úroku z prodlení podle § 369 ObchZ ve znění platném před 1. 1. 2001. Za situace, kdy není dlouhodobě dobrý stav financování ve zdravotnictví, kdy zdravotnická zařízení jsou závislá svými příjmy na platbách od zdravotních pojišťoven, které nejsou realizovány včas a v souladu s potřebami a sjednaný úrok z prodlení odpovídá roční úrokové sazbě 365 %, dospěl odvolací soud k závěru, že ujednání o takové výši úroků z prodlení nabylo intenzity rozporu s dobrými mravy, a je proto podle § 39 ObčZ neplatné. Žalobkyně má však nárok na zákonný úrok z prodlení ve výši o 1 % vyšší, než činila úroková sazba za úvěry poskytované bankami v době uzavření předmětné kupní smlouvy. Pokud takové úroky činily 14,5 %, činí zákonný úrok za 257 dnů prodlení částku 27 410,10 Kč.

Proti potvrzující části výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ); dovolacím důvodem je pak nesprávné posouzení věci po právní stránce, a také to, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění (poukazujícího na špatnou finanční situaci zdravotnických zařízení), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Nejedná se o obecně známé skutečnosti a z provedených důkazů nevyplynuly, a proto je bylo nutné v souladu s § 121 o. s. ř. dokazovat. Právního pochybení se podle dovolatelky dopustil odvolací soud aplikací § 39 ObčZ na ujednání o úroku z prodlení obsažené v kupní smlouvě. V předmětném obchodním závazkovém vztahu vystupovala žalovaná jako podnikatel, když plazmu separovanou na přístrojích dodávaných dovolatelkou prodávala s cílem dosažení zisku. Z celkového objemu 170,9 litrů separované plazmy v roce 1997 využila žalovaná pro svou potřebu pouze 18,2 litrů plazmy pro transfúzi, zpracovateli v B. odeslala celkem 150,1 litrů plazmy a jednalo se o velmi lukrativní činnost. Odvolací soud podle dovolatelky pominul skutečnost, že předmětný závazkový vztah šel mimo rámec poskytované léčebné péče občanům tohoto státu, takže přiznání sjednaných úroků z prodlení nemohlo mít negativní dopad na plnění úkolů žalované v péči o zdraví občanů. Pravidla slušnosti a poctivého jednání porušila právě žalovaná, což je v rozporu s mravními zásadami. Takovému chování účastníka závazkového vztahu by neměla být soudem přiznána ochrana. Dovolatelka navrhla zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s právními závěry odvolacího soudu. Zdůraznila, že po celou dobu trvání závazkového vztahu byla státní příspěvkovou organizací, tudíž neziskovou organizací, která byla plně odkázána při financování své činnosti a závazků na platby od zdravotních pojišťoven; nemohla proto vyvíjet obchodní činnost za účelem tvorby zisku, jak tvrdí dovolatelka. Poukázala na to, že od uskutečnění první dodávky zboží od dovolatelky až do zaplacení jeho ceny byl uskutečněn pouze jeden odprodej finálních výrobků (bez zisku), a to samotnému zpracovateli plazmy. Tímto způsobem byla hrazena cena za zpracování plazmy formou započtení pohledávek, takže zisk nemohla vytvářet. Podle žalované se dovolatelka řádně o svou pohledávku nestarala a pasivně čekala na její úhradu vědoma si výše zajištění závazku. Žalovaná navrhla odmítnutí dovolání.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná.

Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za podmínky, že dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud s výjimkou určitých vad řízení vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.

Nejvyšší soud se již ve svém rozsudku ze dne 10. dubna 2001 sp. zn. 29 Cdo 1583/2000, z něhož odvolací soud vycházel, ale také ve svém rozsudku ze dne 23. října 2006 sp. zn. 33 Odo 1385/2004 zabýval otázkou souladu smluvního ujednání s dobrými mravy, za které se podle ustálené judikatury považuje souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. června 1997 sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 1997, pod číslem 62, dále rozsudky téhož soudu uveřejněné pod čísly 16/1998 a 5/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), což je konformní se závěrem Ústavního soudu v jeho nálezu ze dne 26. února 1998 sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněným pod číslem 14/1998 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, který za dobré mravy považuje souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti.

Dobré mravy netvoří uzavřený a petrifikovaný normativní systém, jsou spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací a jejich souladu s obecně uznávanými pravidly slušnosti a poctivého jednání. Rozpor právního úkonu s dobrými mravy je třeba posuzovat v každém případě individuálně, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem jednání účastníků v příslušném období a k jejich tehdejšímu postavení.

Ve svém rozsudku ze dne 27. listopadu 2003 č. j. 32 Odo 468/2003-115 Nejvyšší soud uvedl, že ustanovení § 3 odst. 1 ObčZ patří podle ustálené judikatury soudů (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. prosince 2002 sp. zn. 21 Cdo 486/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2003, pod číslem 53) k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda je jednání účastníka v souladu či v rozporu s dobrými mravy, zákon výslovně nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 3 odst. 1 ObčZ nebo § 39 ObčZ, je vždy třeba učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu. Nejvyšší soud již ve shora citovaném rozsudku ze dne 10. dubna 2001 sp. zn. 29 Cdo 1583/2000, vysvětlil, že soulad obsahu právního úkonu (v posuzovaném případě obsah ujednání účastníků o dohodnutém úroku z prodlení) s dobrými mravy musí být posuzován vždy, bez ohledu na to, že obsah byl výsledkem svobodného ujednání mezi účastníky jako v daném případě a také bez ohledu na to, kdo případný rozpor s dobrými mravy zavinil, či zda některá ze stran byla při uzavírání smlouvy v dobré víře.

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 15. listopadu 2005 č. j. 32 Odo 1022/2004-153, za obdobné skutkové situace ve sporu mezi stejnou žalobkyní a žalovanou N. s p. U. H., příspěvkovou organizací, dovodil, že sice některé závěry odvolacího soudu jsou založeny na nesprávné úvaze (celospolečenský zájem na tom, aby finanční prostředky žalované byly použity na léčebnou péči jako prioritu její činnosti, nikoliv na sankce ve prospěch podnikatelského subjektu), nicméně s přihlédnutím ke všem zjištěným okolnostem a skutečnostem je závěr odvolacího soudu o tom, že sjednání úroku z prodlení v sazbě 1 % denně z dlužné částky, což v roční sazbě představuje 365 %, tedy 25 × více, než činila zákonná úroková míra v době uzavření předmětné smlouvy, je v rozporu s dobrými mravy, správný.

Lze tedy uzavřít, že závěr odvolacího soudu o tom, že za zjištěných okolností se v předmětné kupní smlouvě účastníky sjednaná výše úroku z prodlení příčí dobrým mravům, není v rozporu s hmotným právem. Protože nejsou naplněny ani další předpoklady uvažované v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., není dána přípustnost dovolání ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a proto Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1, když dovolatelka nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalované žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 25. dubna 2007

JUDr. Zdeněk D e s

předseda senátu