32 Odo 784/2003
Datum rozhodnutí: 09.12.2004
Dotčené předpisy: § 40a předpisu č. 40/1964Sb.




32 Odo 784/2003

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Jiřího Macka ve věci žalobkyně D. S., zastoupené, advokátkou, proti žalované L. K., zastoupené, advokátem, o zaplacení částky 1 350 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 41 C 218/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. prosince 2002 č. j. 44 Co 289/2002-159, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 17. prosince 2002 č. j. 44 Co 289/2002-159 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 6. března 2002 č. j. 41 C 218/99-122 uložil žalované zaplatit žalobkyni 1 350 000 Kč s 26% úrokem z prodlení od 12.9.1997 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Uvedl, že předmětnou částku žalobkyně žádala zaplatit z titulu vydání bezdůvodného obohacení, když ji žalované uhradila dne 11.9.1997 v souvislosti s převodem členských práv a povinností v bytovém družstvu Ž. s právem k nájmu bytu č. 10 v domě or. č.1 v L. ulici v P. Ž. V rozhodné době však byl dům již navrácen restituentům, žalobkyně tak platně právní titul k užívání bytu nezískala a byt byla nucena posléze vyklidit. Mezi účastnicemi nedošlo proto platně ani k uzavření žádné smlouvy, jež by zakládala právo žalované na uhrazení dané částky. Žalovaná se bránila především tím, že předmětná částka byla kupní cenou za převod vlastnického práva k zařízení a vybavení bytu podle uzavřené kupní smlouvy.

Soud prvního stupně zjistil, že vlastníkem předmětného domu, v němž se byt nachází, přestalo být bytové družstvo Ž. ke dni 15.8.1996, kdy bylo vloženo vlastnické právo k nemovitostem příslušným katastrálním úřadem ve prospěch restituentů. Vzal dále za prokázané, že dne 27.6.1997 uzavřely účastnice dohodu o podmínkách převodu členských práv a povinností k předmětnému bytu, v čl. V. je konstatováno, že se žalobkyně seznámila se stavem bytu a jeho standardním vybavením. Zjistil, že účastnice dohodou ze dne 15.8.1997 od dohody z 27.6.1997 odstoupily, následně však dohodou ze dne 11.9.1997 své předchozí ujednání (o odstoupení) zrušily. Z registrace dohody o převodu členských práv a povinností vzal soud za prokázané, že jako datum registrace družstvo uvedlo 26.3.1997, účastnice potvrdily podpisem převzetí registrace, v níž je konstatováno, že na žalobkyni přechází veškerá členská práva a povinnosti a právo užívat předmětný družstevní byt, z dohody o užívání pak soud zjistil, že žalobkyni byl odevzdán byt s uvedením data 26.3.1997. Z dohody o majetkovém vypořádání, datované rovněž dne 26.3.1997, soud zjistil, že obsahuje souhlasné prohlášení účastnic o tom, že si vyrovnaly členské podíly a nemají z tohoto titulu vůči sobě žádných pohledávek, dále zjistil, že částka 1 350 000 Kč byla žalované vyplacena dne 11.9.1997. Jak soud dále uvedl, bylo v řízení prokázáno, že žalobkyně byt vlastníkům domu odevzdala, a to včetně jeho vybavení, jež dílem zůstalo v bytě a dílem bylo uskladněno. Vzal přitom za prokázané, že vybavení bytu bylo standardní a že v roce 1989 byl dům rekonstruován. Naopak nebylo prokázáno tvrzení žalované, že by došlo mezi účastnicemi k uzavření ústní kupní smlouvy ohledně movitých věcí a investic vložených do bytu, neboť nebylo shody mezi nimi v tom, jaké bylo ujednání ohledně ceny. Žalobkyně tvrdila, že se dohodla s žalovanou o ponechání některého zařízení v bytě, nestanovily si však cenu, neboť to bylo vyrovnáno v rámci celé poskytnuté částky, kterou žalobkyně považovala za odstupné za právo užívat družstevní byt. Tvrzení žalované, že celá částka měla být kupní cenou za přenechané movité věci a za investice do bytu, považoval soud za nevěrohodné vzhledem k ostatním zjištěním.

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že za situace, kdy k 15.8.1996 bytové družstvo přestalo být vlastníkem domu, ztratily byty charakter družstevních bytů a tudíž dohoda o převodu členských práv a povinností, kterou účastnice uzavřely a družstvo registrovalo, je neplatná (§ 39 občanského zákoníku, dále jen obč. zák. ). S ohledem na datum 15.8.1996 je pak nepodstatné zjišťovat a prokazovat, kdy skutečně k uzavření dohody o převodu členských práv a povinností mezi účastnicemi v roce 1997 došlo. Protože měl za prokázané, že mezi účastnicemi nevznikla ani kupní smlouva, pak podle jeho názoru žalobkyně poskytla žalované částku 1 350 000 Kč za účelem získání práva užívat družstevní byt, byt však již družstevním nebyl. Je tedy nepochybné dle soudu, že plnění bylo poskytnuto bez právního důvodu a jde na straně žalované o bezdůvodné obohacení, jež je povinna podle § 451 obč.zák. vydat. Ke vzniku bezdůvodného obohacení došlo dnem 11.9.1997, následující den byla žalovaná povinna je vydat, proto pokud žalobkyně požadovala i úroky z prodlení, přiznal je soud od tohoto dne ve výši, odpovídající dvojnásobku diskontní sazby, jež činila k tomuto dni 13 %.

K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 17. prosince 2002 č. j. 44 Co 289/2002-159 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba o zaplacení částky 1 350 000 Kč s 26% úrokem z prodlení od 12.9.1997 do zaplacení zamítá, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud poté, co se podrobně zabýval povahou dohody o podmínkách převodu členských práv a povinností v družstvu, dále pak závazky, jež z ní pro účastnice vyplynuly, dovodil, že jejím cílem ani obsahem nebyla koupě věcí v bytě, jak bylo tvrzeno žalovanou. Dále posuzoval její platnost. Jak uvedl, jde o smlouvu dvoustrannou, bez účasti bytového družstva, jež bere změnu nositele práv pouze na vědomí a dojitím mu právní úkon nabývá účinnosti (§ 230 obchodního zákoníku). Není proto právně významné pro vlastní konsensus mezi převodcem a nabyvatelem, má-li družstvo jako třetí osoba věc, k níž lze uplatnit nabyté právo na nájem bytu, tedy - jak bylo pro soud prvního stupně rozhodné - zda je předmětný byt stále ještě bytem družstevním, protože o něj nejde a jít nemůže. Jinou věcí ovšem je, je-li nositelem převáděných práv převodce a v čem tento soubor spočívá. Jak dále odvolací soud dovodil, žalovaná nabídla úplatné postoupení členských práv a povinností jako členka bytového družstva a současně zjevně nositelka konzumovaného oprávnění mít od něj najatý byt v P., L. 184/1, ve vztahu ke kterému bytové družstvo se žalobkyní následně uzavřelo (pomíjí se sporné datování) nájemní smlouvu. Nabídla tedy typicky obchodovaný soubor členských práv a povinností bydlícího člena bytového družstva , na níž přešel obdobným převodem v roce 1993, v době, kdy však působil ve vztahu k pronajímateli zákaz přenechat byt jako součást věci, k níž je uplatněno zvláštní právo na vydání, jinému do užívání. Smlouva nájemní, vzdor tomu vzniklá, je proto neplatná dle § 9 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb., a z toho vyplývá, že se žalovaná nikdy nestala nositelkou takových členských práv a povinností, jejichž součástí by bylo právo na nájem bytu v daném domě, téhož, který žalobkyně shledávala zajímavým ve smyslu uskutečnění právního úkonu, podmiňujícího vznik práva na nájemní bydlení v něm. Akceptovala-li žalobkyně nabídku převodu, vycházejíc ze skutečnosti určité kvality a míry jako předmětu, kterou neměl nájem byl nesjednatelným buď pro zákaz nebo pro absenci práv k věci, která by přenechání jinému dovolovala učinila tak v omylu a byla to žalovaná, která tento omyl vyvolala (§ 49a věta prvá obč. zák.) . Bylo na žalobkyni, zda se bude dovolávat relativní neplatnosti právního úkonu (§ 40a věta prvá obč. zák.) jako podmínky pro vypořádání dle § 457 obč. zák., či nikoli a ponese omyl ke své tíži. Dovolání se relativní neplatnosti však žalobkyní tvrzeno ani prokazováno není. Odvolací soud proto uzavřel, že žalované nevznikla povinnost k vrácení toho, co podle smlouvy o podmínkách převodu členských práv a povinností obdržela, a napadené rozhodnutí soudu prvního stupně proto ve věci samé změnil podle § 220 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) a žalobu zamítl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci, napadá však, jak z obsahu plyne, především nesprávnost skutkového závěru, že se nedovolávala relativní neplatnosti právního úkonu. Uvedla, že již v žalobě tvrdila mj., že se nemohla platně stát členkou BD , že jí nesvědčí platný právní titul ke specifikovanému bytu jakožto bytu družstevnímu , i to, že mezi účastnicemi nevznikla jakákoli platná smlouva , přičemž i z těchto tvrzení vyvozovala svůj uplatňovaný nárok, který označila jako bezdůvodné obohacení podle § 451 odst. 2 obč. zák. S ohledem na tato svá žalobní tvrzení stejně tak jako i přednesy na jednání soudu prvního stupně, je proto názoru, že se neplatnosti (jakožto jednoho z důvodů, pro který žalovala o zaplacení uvedené částky) relevantně dovolávala. Právní kvalifikace důvodů či charakteru neplatnosti úkonu a právní kvalifikace povinnosti k vydání plnění byla pak věcí posouzení soudu, není rozhodné, jaké je hodnocení účastníkem řízení. Na rozdíl od soudu odvolacího je žalobkyně ostatně názoru, že zmíněná dohoda o převodu členských práv a povinností v bytovém družstvu netrpí jen relativní neplatností, ale že je neplatná absolutně. Ustanovení § 9 zákona č. 87/1991 Sb. učinilo plnění, resp. jeho hlavní část (převod práva k nájmu k družstevnímu bytu, individuálně určenému ve smlouvě) nejen protiprávním, ale i nemožným. Vzhledem k tomu, že převod práva nájmu k individuálně určenému družstevnímu bytu nelze oddělit od převodu ostatních práv a povinností člena bytového družstva, neplatnou se stala celá dohoda mezi účastnicemi. K plnění žalobkyně tak nebyl právní důvod. V závěru dovolání žalobkyně navrhla, aby byl napadený rozsudek Krajského soudu v Brně zrušen a věc mu vrácena k dalšímu řízení.

Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry odvolacího soudu, má za to, že žalobkyně pomíjí argumentaci odvolacího soudu a především závěr, že ani žalované již v roce 1994 (kdy byl již veden restituční spor) platně nájemní vztah k bytu nevznikl a proto nemohl být ani předmětem převodu práv v roce 1997 na žalobkyni, a v dovolání pouze opakuje to, co tvrdila již v průběhu předešlého řízení. Navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas oprávněnou osobou, obsahuje stanovené náležitosti a je podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.

Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a), b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Jde o vady, k nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 druhá věta o. s. ř.). Shledal, že jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je postiženo i řízení v této věci.

Odvolací soud dovodil, že pokud žalobkyně akceptovala převod členských práv a povinností zmíněnou dohodou, jako podmínku pro vznik práva na nájemní bydlení v daném bytě, jednala v omylu o určité kvalitě a míře předmětu převodu (§ 49a obč. zák.) kterou pro nesjednatelnost nájmu neměl a ani mít nemohl - a právní úkon trpěl z tohoto důvodu relativní neplatností (§ 40a obč. zák.). Odvolací soud v tomto svém posouzení se odchýlil od právního posouzení soudu prvního stupně. Bylo přitom na místě, aby se odvolací soud již vzhledem k názoru zaujatému soudem prvního stupně vypořádal nejdříve s tím, zda netrpí dohoda účastnic o převodu členských práv a povinností (zcela či zčásti) absolutní neplatností, jak byla i žalobkyní tvrzena a k níž je třeba přihlédnout z úřední povinnosti, a teprve poté, co by přesvědčivě vyložil, že nikoli, bylo eventuálně možno se zabývat neplatností relativní. V této části, pokud se týká posouzení námitky absolutní neplatnosti smlouvy, je rozhodnutí odvolacího soudu nepřezkoumatelné a je řízení zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

V této souvislosti dovolací soud připomíná, že pokud skutková zjištění, která uvedl soud prvního stupně ve svém rozhodnutí, přestože pro ně byla - vzhledem k právnímu názoru zastávanému soudem prvního stupně - bezvýznamná, nabudou vzhledem k jinému právnímu názoru na věc, zaujatému odvolacím soudem, významu až v odvolacím řízení, nelze účastníku, v jehož neprospěch tato skutková zjištění vyznívají, upřít možnost nechat je přezkoumat odvolacím soudem na základě jeho odvolání podaného proti rozhodnutí soudu prvního stupně. O to více uvedené platí ohledně důkazů (a možných z nich zjištění), jež sice soud prvního stupně provedl, avšak vzhledem ke svému právnímu názoru nepokládal za nutné v rozhodnutí se jimi (resp. zjištěními z nich učiněnými) zabývat.

K námitce žalobkyně, že se relativní neplatnosti smlouvy dovolala, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání se relativní neplatnosti je právním úkonem. Projev vůle, kterým se účastník relativní neplatnosti dovolává, musí vyjadřovat jak skutečnost, že jde o uplatnění relativní neplatnosti, tak i vadu právního úkonu, která v dané věci jeho relativní neplatnost způsobila (viz rozsudek Nejvyššího soudu z 22.8.1998 sp. zn. 26 Cdo 1336/98, publikovaný v Soudních rozhledech č. 1/1999). Přitom skutečnost, že účastník uplatňuje relativní neplatnost, může vyplývat již z toho, že z jeho žalobního tvrzení se podává, že pro vadu právního úkonu, která má podle zákona za následek relativní neplatnost, nechce být účinky tohoto úkonu vázán; vzhledem k tomu, že soud není vázán tím, jak žalobce uplatněné skutečnosti právně posuzuje, je nerozhodné, zda žalobce kvalifikuje uplatněnou neplatnost právního úkonu jako absolutní nebo jako relativní. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 15. 7. 1999 sp. zn. 24 Cdo 192/98, publikovaný v časopise Právní rozhledy č. 10/1999 a rozsudky Nejvyššího soudu z 28. 4. 2002 sp. zn. 33 Cdo 1171/2000, ze dne 20. května 2004 sp. zn. 32 Odo 722/2003). Z tohoto hlediska ovšem odvolací soud věc neposuzoval a tudíž jeho právní posouzení je nesprávné.

Ze shora uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu není z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné. Nejvyšší soud bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o. s. ř.) podle ustanovení § 243b odst. 2, odst. 3 a odst. 6 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 9. prosince 2004

JUDr. Zdeněk Des,v.r.

předseda senátu