32 Odo 783/2002
Datum rozhodnutí: 15.01.2003
Dotčené předpisy: § 236 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb.




32 Odo 783/2002

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce J. K., proti žalovanému P. V., o zaplacení 24.505,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 11 C 373/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. června 2002, č.j. 27 (28) Co 680/2000-63, takto.

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Brně shora uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 24. srpna 2000, č.j. 11 C 373/2000-39, v odvoláním napadených výrocích I. a III., kterými Okresní soud v Třebíči žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku 24.505,- Kč s příslušenstvím a náklady řízení (bod 1.), a rovněž rozhodl o nákladech odvolacího řízení (bod 2.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v jehož přípustnosti odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu v platném znění a ve svém doplňujícím podání pak na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) téhož právního předpisu. Dle názoru dovolatele odvolací soud neprovedl úplné a vyčerpávající hodnocení jím navrhovaných důkazů, a to zejména tím, že nevyhověl jeho návrhu na předvolání svědka, jehož výpověď označil v dané věci pro celkové objektivní dokazování za rozhodující. Proto navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001 dále též jen o. s. ř. ). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud věc ve shodě s bodem 15., hlavy I. části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. rovněž projednal podle dosavadního znění občanského soudního řádu, jak výslovně zmínil v důvodech rozsudku.

Dovolání není v dané věci přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

V případě dovolání směřujícího do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé lze obecně přípustnost dovolání opřít o ustanovení § 237, § 238 odst. 1 písm. b) nebo o ustanovení § 239 o. s. ř.

O případ podřaditelný ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, neboť potvrzený rozsudek soudu prvního stupně je prvním rozsudkem tohoto soudu ve věci.

Podle § 239 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu. V tomto případě však odvolací soud přípustnost dovolání nevyslovil. Přípustnost dovolání tak nelze opřít o ustanovení § 239 odst. 1 o. s. ř. a zbývá posoudit, zda ji lze dovodit z ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř.

Podle § 239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Žalovaný však návrh, který je podmínkou pro uplatnění přípustnosti dovolání dle § 239 odst. 2 o. s. ř., nepodal.

Navíc je třeba dodat, že přípustnost dovolání podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) a § 239 odst. 1 a 2 o. s. ř. je v této věci vyloučena ustanoveními § 238 odst. 2 písm. a) a § 239 odst. 3 o. s. ř. Podle § 238 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání podle odstavce 1 téhož ustanovení přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč a v obchodních věcech 50 000 Kč s tím, že se k příslušenství pohledávky nepřihlíží. V předmětném sporu jde nepochybně o obchodní věc (spor mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti o nárok na zaplacení kupní ceny z kupní smlouvy), v níž dovoláním dotčeným výrokem ve věci samé bylo rozhodnuto o peněžitém plnění ve výši 24.505,- Kč s příslušenstvím, tedy o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 50.000,- Kč.

Zbývá tedy posoudit podmínky přípustnosti určené v ustanovení § 237 o. s. ř., tedy zda v řízení nedošlo k vadám v tomto ustanovení uvedeným, neboť omezení uvedená v § 238 odst. 2 písm. a) a § 239 odst. 2 o. s. ř. zde neplatí.

Vady řízení ve smyslu § 237 o. s. ř., k nimž je povinen dovolací soud přihlížet z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) a jejichž existence činí zmatečným (s výjimkami zakotvenými v § 237 odst. 2 o. s. ř.) každé rozhodnutí odvolacího soudu, dovoláním namítány nejsou a z obsahu spisu rovněž nevyplývají.

Pokud se jedná o dovolatelem napadaný postup odvolacího soudu, který nevyhověl jeho návrhu na výslech svědka D. M., dovolací soud uvádí, že je věcí soudu, které z navrhovaných důkazů budou provedeny (srov. § 120 odst. 1 věta druhá o. s. ř.), a uvedené platí i v odvolacím řízení (§ 211 o. s. ř.). Rozhodne-li soud, že navržené důkazy nebudou provedeny (např. proto, že jsou pro věc nerozhodné), lze případné pochybení soudu v tomto směru vytýkat dovolacím důvodem podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř., popřípadě dovolacím důvodem podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř., avšak jen za předpokladu, že dovolání je přípustné.

Dovolání směřující do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (majícího s ohledem na § 167 odst. 1 o. s. ř. povahu usnesení) rovněž přípustné není. Nelze je totiž podřadit žádnému z usnesení, proti nimž zákon připouští dovolání v § 238a o. s. ř. a podmínky stanovené v § 239 o. s. ř. daná věc rovněž nesplňuje, neboť usnesení o nákladech řízení není usnesením o věci samé; přípustnost dovolání pro vady uvedené v § 237 odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud již dříve vyloučil.

Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení nelze podřadit žádnému z usnesení, proti nimž je dovolání přípustné podle § 238a odst. 1 písm. b) až f) o. s. ř.

Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usnesením odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 4, 224 odst.1 a § 146 odst. 2 věty první o. s. ř. (per analogiam), když žalovaný, který z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, nemá právo na náhradu těchto nákladů a žalobci v souvislosti s dovolacím řízením náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 15. ledna 2003



JUDr. Miroslav Gallus, v.r.

předseda senátu