32 Odo 752/2002
Datum rozhodnutí: 28.01.2004
Dotčené předpisy: § 597 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb.




32 Odo 752/2002

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobců a) Ing. R. V. a b) P. V., obou zastoupených, advokátem, proti žalovanému P. K., zastoupenému, advokátem, o zaplacení částky 226 245 Kč s příslušenstvím a částky 91 330 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 12 C 1029/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 5. června 2002 č. j. 35 Co 417/2000-169, takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne 5. června 2002 č. j. 35 Co 152/2002-169, pokud jím byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 31. ledna 2002 č. j. 12 C 1029/97-156 v rozsahu, ve kterém bylo žalovanému uloženo, aby zaplatil žalobcům společně a nerozdílně částku 300 859 Kč se 17 % úrokem z prodlení od 16. 4. 1997 do zaplacení, pokud jím byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení a pokud jím bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, a rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 31. ledna 2002 č. j. 12 C 1029/97-156, pokud jím bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobcům společně a nerozdílně částku 300 859 Kč se 17 % úrokem z prodlení od 16. 4. 1997 do zaplacení a pokud jím bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v České Lípě k dalšímu řízení.

II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání zamítá.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v České Lípě svým v pořadí třetím rozsudkem ze dne 31. ledna 2002 č. j. 12 C 1029/97-156 (v pořadí první rozsudek ze dne 18. února 1998 č. j. 12 C 1029/97-31 byl zrušen usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne 8. září 1998 č. j. 30 Co 357/98-41, přičemž věc byla se závazným právním názorem na uplatňování práv z odpovědnosti za vady a s pokyny pro doplnění dokazování v rozsahu uplatněného práva na náhradu škody ve výši 91 330 Kč vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení; v pořadí druhý rozsudek ze dne 21. dubna 2000 č. j. 12 C 1029/97-94, kterým bylo žalobě v platném rozsahu vyhověno, byl zrušen rozsudkem odvolacího soudu ze dne 10. října 2000 č.j. 35 Co 417/2000-113 co do částky 91 330 Kč s příslušenstvím a co do výroku o náhradě nákladů řízení a rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. července 2001 č. j. 33 Odo 179/2001-132 co do částky 226 245 Kč s příslušenstvím) uložil žalovanému, aby zaplatil žalobcům společně a nerozdílně částku 317 575 Kč se 17 % úrokem z této částky od 16. 4. 1997 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že žalobci jako kupující uzavřeli dne 11. 6. 1996 s žalovaným jako prodávajícím kupní smlouvu o prodeji osobního automobilu značky Mitsubishi. Po zjištění vážných vad motoru, které znemožnily provoz automobilu, žalobci dne 1. 10. 1996 odstoupili od kupní smlouvy a současně pro případ, že nebudou prokázány důvody pro odstoupení od smlouvy, uplatnili vůči žalovanému právo na slevu z kupní ceny. Její výši určili podle nákladů na opravu vozidla. Dále uplatnili nárok na náhradu nutných nákladů spojených s uplatněním práv z odpovědnosti za vady spočívajících v ceně znaleckého posudku, který nechali vypracovat, a nárok na náhradu škody, která jim vznikla tím, že žalobce a) musel vynaložit prostředky na nájem náhradního vozu, neboť auto nezbytně potřeboval k výkonu povolání. Soud prvního stupně vycházel ze znaleckého posudku znaleckého ústavu A. E., v.o.s., L., že k poškození (destrukci) motoru došlo v příčinné souvislosti s materiálovou vadou kluzného ložiska šesté ojnice; šlo přitom o výrobní vadu, která se může týkat materiálu či technologického postupu, může se projevit kdykoliv a je nezjistitelná při prováděných opravách, přitom až do okamžiku destrukce jsou ložiska funkční. Tyto závěry odpovídají také závěrům znaleckého posudku Ing. J. K., který jako technicky přijatelné možnosti poškození motoru uvedl vedle použití nesprávného oleje také materiálovou vadu kluzného ložiska. Závěrům znaleckého ústavu odpovídá i tvrzení žalovaného a výpovědi tří svědků. Soud vzal za prokázáno, že za dobu vlastnictví vozu žalobcem i žalovaným k havárii vozu nedošlo (předpokládaná příčina vad podle znalce Ing. J. N., z něhož soud vycházel ve svých předchozích rozsudcích). Znalec Ing. N. vyčíslil přiměřenou slevu z kupní ceny ve výši 210 300 Kč, což je méně než celkové náklady na opravu vozu, které činily 267 079, 60 Kč. Na základě takto zjištěných skutkových okolností soud prvního stupně uzavřel, že žalobci v zákonné lhůtě stanovené v § 599 odst. l občanského zákoníku (dále jen ObčZ ) uplatnili podle § 597 odst. l ObčZ nárok na slevu z kupní ceny, jejíž výše stanovená znalcem je přiměřená. Soud prvního stupně vycházel z právního názoru odvolacího soudu, který vyslovil ve zrušovacím usnesení ze dne 8. září 1998, a sice že žalobce mohl uplatnit podle § 597 odst. l ObčZ současně právo odstoupit od smlouvy pro vady, které činí věc neupotřebitelnou, a eventuálně, pro případ že by nebyly dány důvody pro odstoupení od smlouvy, právo na slevu z kupní ceny. Ze skutečnosti, že vozidlo bylo po opravě znovu prodáno, soud dovodil, že zjištěná vada neučinila vozidlo neupotřebitelným, takže žalobci důvodnost odstoupení od smlouvy neprokázali. Uplatněný nárok na náhradu škody podle § 600 ObčZ ve výši 91 330 Kč podle doložených úhrad nájemného za náhradní vůz, který si byl žalobce a) nucen zapůjčit pro potřeby svého podnikání, vzal soud prvního stupně za prokázaný. Ve smyslu § 598 ObčZ žalobcům také náleží náhrada nutných nákladů vzniklých v souvislosti s uplatněním práv z odpovědnosti za vady, představovaná platbou 16 716 Kč za znalecký posudek vypracovaný Ing. N.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 5. června 2002 č. j. 35 Co 152/2002-169 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Tvrzení žalovaného, že k poškození motoru došlo v důsledku opotřebení ložiska daného jeho životností, nikoliv v důsledku materiálové vady, posoudil odvolací soud jako zaměňování vzniku vady a jejího projevu. Ze znaleckého posudku znaleckého ústavu vyplývá, že vada se bezprostředně před destrukcí motoru projeví, nikoli vznikne, neboť jde o existující vadu, která vznikla již při výrobě. Není tedy důsledkem opotřebení. Tato vada se mohla projevit kdykoliv, bez ohledu na míru opotřebení, např. i po sjetí vozidla z výrobní linky. Tento závěr vyplývá také z odborného vyjádření znaleckého ústavu A. E., o které odvolací soud doplnil dokazování. Právo žalobce na slevu z kupní ceny podle § 597 odst. 1 ObčZ bylo tedy jednoznačně prokázáno, stejně jako jeho právo na náhradu nutných nákladů, které mu vznikly v souvislosti s uplatněním práva z odpovědnosti za vady, podle § 598 ObčZ. Žalovaný odpovídá nejen za vadu předmětu koupě, ale i za škodu v důsledku ní vzniklou, představovanou náklady vynaloženými žalobcem a) na vypůjčení jiného automobilu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž namítl, že soudy obou stupňů vycházely z nesprávného výkladu ustanovení § 619 ObčZ. Pojem materiálová vada použitý znalcem není přesně totožný s vadou, s níž lze počítat při aplikaci § 619 ObčZ Stejně jako ve svém odvolání argumentuje žalovaný tvrzením, že u ložiska došlo k destrukci k vadě v souvislosti s jeho používáním, přičemž rozhodné je, že prodávaný vůz byl v době prodeje a poměrně dlouho po prodeji 100% funkční a nevykazoval žádné technické odchylky. Za vadu podle § 619 ObčZ nelze považovat skutečnost, že ložisko jinak plně funkční nesplnilo výrobcem předpokládanou životnost. Žalovaný navrhl zrušení rozsudků odvolacího soudu i soudu prvního stupně a vrácení tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobci ve svém vyjádření navrhli zamítnutí dovolání, které vyhodnotili jako nedůvodné. Vozidlo v době prodeje trpělo vadou, která se v šestiměsíční lhůtě po prodeji projevila nezávisle na chování uživatele prvého žalobce. Jednalo se o vadu závažnou, která znemožnila další užívání vozu a její existence byla jednoznačně prokázána znaleckým posudkem. Taktéž výši svých uplatněných nároků považují za nepochybnou. Pokud žalobci kupovali vozidlo s deklarovanou dlouhou životností, schopné snést mimořádnou zátěž, odpovídala tomu i jeho cena. Za situace, kdy některá z podstatných částí vozu nemá životnost jaká by se dala očekávat , jde o vadu, za kterou žalovaný jako prodávající odpovídá, což soudy obou stupňů správně odůvodnily.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) nejprve posuzoval, zda je dovolání přípustné. Dovodil, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. v rozsahu, ve kterém odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím bylo žalovanému uloženo, aby zaplatil žalobcům částku 226 245 Kč se 17 % úrokem z prodlení od 16. 4. 1997 do zaplacení. V tomto rozsahu byl totiž soud prvního stupně při svém rozhodování vázán právním názorem odvolacího soudu vysloveným v usnesení ze dne 8. září 1998 č. j. 30 Co 357/98-41.

Ve zbývajícím rozsahu je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Dovolání je s výjimkou výroku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím bylo žalovanému uloženo, aby zaplatil žalobcům částku 16 716 Kč se 17 % úrokem z prodlení od 16. 4. 1997 do zaplacení, i důvodné.

Nejvyšší soud zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Tyto vady se ze spisu nepodávají a ani dovolatel netvrdí, že by řízení těmito vadami trpělo.

Ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil.

Ač dovolatel v dovolání neuvádí, jaký dovolací důvod uplatňuje, je z obsahové argumentace zřejmé, že jde o dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř, tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu určil sice správně, ale nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Dovolatel nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu, že je dána jeho odpovědnost za vady předmětného automobilu, přičemž vada spočívá v destrukci motoru v důsledku materiálové vady kluzného ložiska šesté ojnice.

Při posouzení této otázky je nutno vyjít z ustanovení § 499 ObčZ, podle něhož ten, kdo přenechá jinému věc za úplatu, odpovídá za to, že věc v době plnění má vlastnosti výslovně vymíněné nebo obvyklé, že je ji možno použít podle povahy a účelu smlouvy nebo podle toho, co účastníci ujednali, a že věc nemá právní vady. Na posuzovanou věc se dále vztahuje § 597 odst. 1 ObčZ, který stanoví, že pokud dodatečně vyjde najevo vada, na kterou prodávající kupujícího neupozornil, má kupující právo na přiměřenou slevu z ceny.

Odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění, že k destrukci motoru došlo v důsledku materiálové vady kluzného ložiska šesté ojnice. Tato materiálová vada spočívala v tom, že ložisko nemělo životnost deklarovanou výrobcem. Toto skutkové zjištění učinil již soud prvního stupně na základě listinného důkazu posudku znaleckého ústavu A. E., v. o. s., L. ze dne 3. 12. 2001 č. 362-252/2001 a dne 23. 1. 2002 ústně podaného znaleckého posudku soudem ustanoveným znalcem Ing. P. Š. Tyto důkazy přitom nejsou v rozporu s ostatními provedenými důkazy. Podle znalce Ing. Š. došlo k technologické chybě při výrobě kluzného ložiska, resp. vada kluzného ložiska mohla být způsobena buď vadou použitých materiálů, či špatnou technologií zpracování (např. opracováním za jiného teplotního režimu než je správný technologický postup). Ing. Š. dále uvedl, že každý výrobek má výrobcem deklarovanou životnost a tato vada se projeví snížením životnosti příslušné součástky. Odvolací soud dokazování doplnil listinným důkazem odborným vyjádřením znaleckého ústavu A. E. ze dne 31. 5. 2002, v němž tento ústav rovněž potvrdil, že součástka motoru ojniční ložisko nesplnila výrobcem deklarovanou životnost, k poškození došlo náhle a do tohoto poškození bylo ložisko plně funkční. Označený znalecký ústav v tomto vyjádření rovněž uvedl, že v okamžiku poškození motoru měl automobil ujeto celkem 42 576 mil (tedy přibližně 68 000 km). Na tuto vadu přitom žalovaný při prodeji vozu neupozornil, přičemž z hlediska ustanovení § 597 odst. 1 ObčZ není rozhodné, zda o existenci této vady věděl, či vědět mohl. Tato odpovědnost má totiž povahu objektivní.

Právní závěr o existenci vady prodané věci, který na základě tohoto skutkového zjištění učinil odvolací soud, je však částečně nesprávný. Odvolací soud totiž pominul, že vada musí existovat již v době plnění. Takovou vadou byla nepochybně vada spočívající v nedostatečné životnosti kluzného ložiska obvyklou vlastností tohoto ložiska není, že po ujetí přibližně 68 000 km dojde k poškození tohoto ložiska. Není přitom rozhodující, že k projevu této vady došlo až po době plnění, vada zde byla již v době plnění. To však neplatí pro následnou destrukci motoru, jež nastala v důsledku této vady ložiska. K poškození motoru totiž došlo až po době plnění a za toto poškození tedy žalovaný z titulu odpovědnosti za vady neodpovídá.

Je totiž nutno rozlišovat vady věci, které existovaly v době plnění (v době převzetí věci kupujícím), za které nese prodávající odpovědnost, a dále vady, které vznikly až po této době. Není přitom rozhodující, že k projevu vady došlo až po době plnění, rozhodující vždy je, zda uplatněná vada zde byla již v době plnění. Pokud však v důsledku vady, která existovala v době plnění, došlo následně k dalšímu poškození věci, prodávající za tuto vadu neodpovídá z titulu odpovědnosti za vady; v úvahu přichází (při splnění zákonem stanovených předpokladů) odpovědnost za škodu. K takové situaci může dojít zejména při poškození motoru automobilu, k němuž došlo až po době plnění v důsledku vady, která existovala v době převzetí automobilu kupujícím.

Při stanovení výše slevy z kupní ceny prodaného vozu sice odvolací soud odkázal na znění § 597 odst. 1 ObčZ, podle kterého mají žalobci jako kupující nárok na takovou slevu, která odpovídá povaze a rozsahu vady, nicméně ani povahou, ani rozsahem vady se nezabýval a přiznanou slevu odůvodnil pouze odkazem na znalecký posudek Ing. J. N., jeho část 2.9. - Výpočet výše majetkové újmy . Tento znalec zde určil celkové náklady na opravu vozu včetně nákladů vynaložených na opravu celého motoru, tedy opravu i těch částí vozu, u kterých nebyla prokázána žádná vada existující v době jeho prodeje. Odvolací soud tak převzal závěry tohoto znalce, aniž se blíže zabýval otázkou, zda jím stanovené náklady na opravu byly skutečně vyvolány materiálovou vadou kluzného ložiska šesté ojnice. Žalobcům tak zřejmě byla přiznána sleva z kupní ceny ve výši neodpovídající povaze a rozsahu vady kluzného ložiska šesté ojnice. Dovolání je proto i v této části důvodné, přičemž je zcela nerozhodné, že dovolatel v této souvislosti nesprávně odkázal na ustanovení § 619 ObčZ, které je součástí speciální právní úpravy pro závazkové vztahy vznikající při prodeji zboží v obchodě. Tato úprava, kdy jako prodávající může vystupovat pouze právnická nebo fyzická osoba, která je podnikatelem a která prodává zboží v rámci své podnikatelské činnosti, se na vztah dovolatele a žalobců nevztahuje.

Odvolací soud se zabýval též nárokem žalobců na náhradu škody podle § 420 ObčZ, a sice škodou, která vznikla prvému žalobci vynaložením nákladů na zajištění náhradní dopravy po dobu provádění opravy vadného vozu. Ani v této části není napadený rozsudek odvolacího soudu správný. Při posuzování výše škody by totiž nemohlo být přihlíženo k době, po kterou by oprava poškozeného motoru případně překročila dobu opravy vadné ojnice, pokud by za následné poškození motoru žalovaný neodpovídal z titulu odpovědnosti za škodu. Odvolací soud však věc z tohoto hlediska neposuzoval. Jeho právní posouzení (i skutkové zjištění, z něhož vycházel) tudíž není úplné a v důsledku toho je i nesprávné. I v tomto rozsahu je tedy dovolání důvodné, přičemž je podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť má po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce podle § 237 odst. 3 o. s. ř. zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Z hlediska uvedeného ustanovení jde o rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která má po právní stránce zásadní význam nejen z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné povahy), ale měla zásadní význam pro rozhodnutí v samotné projednávané věci. V daném případě je třeba konstatovat, že v části, ve které odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím bylo žalovanému uloženo, aby zaplatil žalobci částku 91 330 Kč se 17 % úrokem z prodlení od 16. 4. 1997 do zaplacení, řeší rozhodnutí odvolacího soudu v důsledku neúplného posouzení právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Součástí nároku přiznaného žalobcům výrokem odvolacího soudu, jímž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, je také částka 16 716 Kč se 17 % úrokem z prodlení od 16. 4. 1997 do zaplacení, spočívající v ceně znaleckého posudku, kterou žalobci uhradili znalci Ing. J. N. za znalecký posudek vypracovaný za účelem uplatnění práv z odpovědnosti za vady koupeného vozu. V právním posouzení této části výroku odvolacího soudu, kterým byla žalobcům podle § 588 ObčZ přiznána náhrada nutných nákladů, které jim vznikly v souvislosti s uplatněním práv z odpovědnosti za vady, neshledal Nejvyšší soud žádné pochybení a proto dovolání v této části zamítl.

Z výše uvedeného je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím bylo žalovanému uloženo, aby zaplatil žalobcům oprávněným společně a nerozdílně slevu z kupní ceny ve výši 209 529 Kč se 17 % úrokem z prodlení od 16. 4. 1997 do zaplacení a nahradil škodu ve výši 91 330 Kč se 17 % úrokem z prodlení od 16. 4. 1997 do zaplacení, není správný z hlediska uplatněného dovolacího důvodu. Nejvyšší soud jej proto v této části včetně související části, ve které byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení, a výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zrušil i rozsudek soudu prvního stupně v odpovídající části a věc v tomto rozsahu vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 28. ledna 2004

JUDr. Zdeněk Des, v.r.

předseda senátu