32 Odo 748/2005
Datum rozhodnutí: 25.10.2005
Dotčené předpisy: § 159 odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb.




32 Odo 748/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce M. V., proti žalovanému A. H., o zaplacení částky 80 296 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně - pobočce ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 12 C 128/2004, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. ledna 2005 č. j. 57 Co 664/2004-23, takto:

Dovolání se zamítá.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí usnesením ze dne 8. října 2004 č.j. 12 C 128/2004-10 zastavil řízení co do částky 20 522 Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v této části se jedná o věc pravomocně rozhodnutou, která představuje neodstranitelnou překážku řízení. Soud prvního stupně uvedl, co učinil žalobce předmětem řízení žalobou ze dne 8. prosince 1996, podanou u soudu dne 23. prosince 1996 jednalo se o uplatnění práv z odpovědnosti za škodu a práv z odpovědnosti za vady vozidla, které žalobce koupil od žalovaného, a to ve výši 77 906 Kč za opravy motoru, ve výši 45 580 Kč za ušlý zisk a 2 390 Kč za vypracovaný znalecký posudek.

Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 12. března 1998 č. j. 11 C 301/96-108 uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 80 296 Kč, co do částky 45 580 Kč žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně o věci znovu rozhodl poté, co byl jeho výrok ohledně částky 80 296 Kč odvolacím soudem na základě odvolání zrušen, a to rozsudkem ze dne 7. srpna 2001 č. j. 11 C 301/96-236, kterým žalovanému uložil zaplatit žalobci částku 59 774 Kč, co do částky 20 522 Kč žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Tento rozsudek napadl odvoláním žalovaný, a to výrok ohledně částky 59 774 Kč; žalobce odvolání nepodal, a proto zamítavý výrok týkající se částky 20 522 Kč nabyl samostatně právní moci, takže předmětem řízení zůstala pouze částka 59 774 Kč.

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 17. června 2002 č. j. 10 Co 1129/2001-275 potvrdil výrok rozsudku soudu prvního stupně ohledně částky 59 774 Kč a zrušil výroky o náhradě nákladů řízení a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. K dovolání žalovaného pak Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 31. března 2004 č.j. 32 Odo 976/2002-303 zrušil rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně v části týkající se částky 59 774 Kč a nákladů řízení a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Podáním doručeným soudu prvního stupně dne 22. 9. 2004 žalobce uvedl, že se domáhá vůči žalovanému zaplacení částky 80 296 Kč s odůvodněním, že částka 77 906 představuje náklady vynaložené na odstranění vad motoru a částka 2 390 Kč účelně vynaložené náklady na zjištění příčin a rozsahu škody. Soud prvního stupně odůvodnil svoje usnesení o zastavení řízení tak, že požaduje-li žalobce uvedeným podáním kromě částky, která zůstala předmětem řízení (částka 59 774 Kč), zaplacení částky 20 522 Kč, jedná se v tomto rozsahu o překážku věci pravomocně rozsouzené, když jde o stejný předmět řízení a stejné účastníky řízení (§ 159a odst. 5 o. s. ř.).

K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 31. ledna 2005 č. j. 57 Co 664/2004-23 usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil, když se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně.

Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které odůvodnil svým názorem, podle kterého byla rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 3. 2004 sp. zn. 32 Odo 976/2002 zrušena veškerá pravomocná rozhodnutí v této věci, neboť nelze pokládat za zrušená jen některá rozhodnutí bez ohledu na okolnost, zda proti nim byla či nebyla podána některým z účastníků řízení odvolání . Dovolatel navrhl zrušení usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a je podle § 239 odst. 2 písm. a) o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadené rozhodnutí odvolacího soudu podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.

Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání, přičemž vzhledem k přípustnosti podaného dovolání je dovolací soud povinen přihlédnout též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostem), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.). Takové vady však dovolatel netvrdil a ani se ze spisu nepodávají.

Nejvyšší soud posoudil usnesení odvolacího soudu z hlediska uplatněných dovolacích důvodů, kterými je vázán, a to i z hlediska jejich obsahového vyjádření v dovolání. Dovolatel uplatnil dovolací důvod stanovený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., podle něhož lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V posuzovaném případě je předmětem dovolacího přezkumu řešení procesní otázky překážky věci rozsouzené.

Podle ustanovení § 159a odst. 5 o. s. ř. platí, že jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu. Jde o uplatnění zásady ne bis in idem , která má zabránit dvojímu projednávání a rozhodování o témže předmětu řízení mezi týmiž účastníky. Soud, který by měl jednat o věci již jednou pravomocně rozhodnuté, musí zastavit řízení, které u něho bylo zahájeno (§ 104 odst. 1 o. s. ř.).

Podle ustálené judikatury soudů se jedná o stejnou věc ve smyslu § 159a odst. 5 o. s. ř. tehdy, opírá-li se nové řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se těchže osob; tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku).

Z obsahu spisu se podává, že žalobce vymezil podáním ze dne 21. 9. 2004 předmět sporu tak, že uplatňuje po žalovaném zaplacení částky 77 906 Kč za vadu a poškození motoru automobilu a částky 2 390 Kč, kterou dovolatel uhradil za znalecký posudek, sloužící ke zjištění příčin a rozsahu škody. Z obsahu spisu dále vyplývá, že o této věci již soudy rozhodovaly - předmětem řízení byla původně částka 125 876 Kč, z níž bylo žalovanému rozhodnutím soudu prvního stupně uloženo zaplatit žalobci částku 80 296 Kč a ohledně částky 45 580 Kč byla žaloba zamítnuta. Odvoláním byla napadena pouze vyhovující část rozsudku, takže v zamítavé části nabyl rozsudek soudu prvního stupně právní moci. Předmětem řízení tak zůstal uplatněný nárok ve zbývajícím rozsahu 80 296 Kč, o němž bylo následně rozhodnuto rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 7. srpna 2001 č. j. 11 C 301/96 -236 tak, že žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobci částku 59 774 Kč, do výše 20 522 Kč byla žaloba zamítnuta. Vzhledem k tomu, že odvoláním žalovaného proti vyhovující části o 59 774 Kč nebyla zamítavá část rozsudku soudu prvního stupně dotčena, nabyla tato část rozsudku samostatně právní moci. Předmětem řízení tak zůstala částka 59 774 Kč, o níž rozhodl odvolací soud svým rozsudkem ze dne 17. 6. 2002 č. j. 10 Co 1129/2001-275, který poté v dovolacím řízení Nejvyšší soud svým rozsudkem ze dne 31. 3. 2004 č. 32 Odo 976/2002-302 zrušil a současně zrušil i tu část rozsudku soudu prvního stupně, kterou bylo rozhodováno o částce 59 774 Kč.

Z uvedeného vyplývá, že z původně uplatněného nároku byla předmětem odvolacího řízení pouze částka 59 774 Kč, v předchozím dovolacím řízení se proto Nejvyšší soud nemohl ve smyslu § 236 odst. 1 o. s. ř. zabývat celým nárokem, který žalobce uplatnil na počátku řízení, nýbrž pouze tou částí uplatněného nároku, o němž bylo rozhodnuto zmíněným pravomocným rozsudkem odvolacího soudu a který byl poté napaden v dovolání v posuzované věci tedy rozsudkem odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o částce 59 774 Kč. Názor dovolatele, že předmětným rozhodnutím Nejvyššího soudu z 31. 3. 2004 byla zrušena veškerá předchozí pravomocná rozhodnutí v této věci, je nesprávný. Pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně, které nebylo napadeno odvoláním, a nestalo se proto předmětem odvolacího řízení, nelze ve smyslu výše zmíněného § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním napadnout. Právnímu závěru odvolacího soudu, podle kterého požaduje-li nyní žalobce kromě částky, která zůstala předmětem řízení, tj. částky 59 774 Kč, také zaplacení částky 20 522 Kč, jedná se v tomto rozsahu o překážku věci pravomocně rozsouzené, když jde o stejný předmět řízení a týká se stejných osob (§ 159 odst. 5 o. s. ř.), nelze nic vytknout. Překážka věci pravomocně rozsouzené je překážkou v řízení neodstranitelnou a Nejvyšší soud se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že soud prvního stupně za této situace správně řízení podle § 104 odst. 1 věty první o. s. ř. v této části zastavil.

Usnesení odvolacího soudu je tedy z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správné. Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. dovolání zamítl.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. října 2005

JUDr. Zdeněk Des, v.r.

předseda senátu