32 Odo 742/2003
Datum rozhodnutí: 13.01.2004
Dotčené předpisy: § 243b předpisu č. 99/1963Sb., § 242 odst. 3 předpisu č. 99/1963Sb.




32 Odo 742/2003

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Františka Faldyny, CSc. v právní věci žalobce Ing. B. Š., zastoupeného, advokátem, proti žalované S., o zaplacení částky 271.531,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 9 C 342/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. března 2001, č. j. 23 Co 310/2000-119, ve znění opravného usnesení ze dne 25. dubna 2003, č. j. 23 Co 310/2000-136, takto:

I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. března 2001, č. j. 23 Co 310/2000-119, ve znění opravného usnesení ze dne 25. dubna 2003, č. j. 23 Co 310/2000-136, v zamítavém výroku ohledně 17% úroku z prodlení z částky 589.208,- Kč od 30. prosince 1994 do 29. ledna 1998 a úroků z prodlení z částky 252.285,- Kč od 30. ledna 1998 do zaplacení, a výroku o nákladech řízení, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 22. února 2000, č. j. 9 C 342/96-84, ve znění opravného usnesení ze dne 27. listopadu 2000, č. j. 9 C 342/96-111, ve vyhovujícím výroku v témže rozsahu a výroku o nákladech řízení, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

II. Jinak se dovolání zamítá.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 22. února 2000, č. j. 9 C 342/96-84, ve znění opravného usnesení ze dne 27. listopadu 2000, č. j. 9 C 342/96-111, v části, jíž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci 252.285,- Kč (první odstavec výroku). Ohledně zaplacení částky 19.246,- Kč a úroků z prodlení z částky 271.531,- Kč od 30. ledna 1998 do zaplacení a 17% úroku z prodlení z částky 608.454,- Kč od 30. prosince 1994 do 29. ledna 1998 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl (druhý odstavec výroku). Dále žalobci nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (třetí odstavec výroku).

V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav, ale pochybil při jeho právním hodnocení. Ze skutkových zjištění provedených soudem prvního stupně totiž vyplynulo, že smlouva o dílo mezi účastníky nebyla písemně uzavřena, neboť nedošlo k dohodě o ceně, byť práce předpokládané smlouvou byly provedeny, přičemž z těchto zjištění nelze ani dovodit, že účastníci v daném případě projevili ve smlouvě vůli uzavřít smlouvu bez určení ceny. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že smlouva účastníků podstatné části smluvního typu podle ustanovení § 536 obchodního zákoníku neobsahuje, a tudíž nebyla platně uzavřena . Přijetím provedených prací však žalované vzniklo bezdůvodné obohacení. Jelikož obchodní zákoník institut bezdůvodného obohacení neupravuje, odvolací soud aplikoval ve smyslu ustanovení § 1 odst. 2 obchodního zákoníku právní úpravu obsaženou v ustanoveních § 451 odst. 1 a § 458 odst. 1 občanského zákoníku. Uzavřel, že výše peněžité náhrady (rozuměj náhrady za získané bezdůvodné obohacení spočívajícího v provedených výkonech žalobcem) se musí odvozovat od prospěchu, jenž byl plněním bez právního důvodu získán a obohacený je povinen vydat vše, co sám získal. V posuzované věci, je tedy třeba vycházet z nákladů, které by bylo třeba vynaložit na získání stejného plnění. Protože běžná tržní cena v daném místě a čase za likvidaci stejného množství odpadu činila 589.208,- Kč, a tato částka se rovná také skutečně vynaloženým nákladům ze strany žalobce, odvolací soud, vzhledem k již žalovanou poskytnutému plnění ve výši 336.923,- Kč, rozsudek soudu prvního stupně, byť s jiného právního důvodů, co do částky 252.285,- Kč potvrdil.

Ve zbývající části požadované jistiny, tj. ohledně částky 19.246,- Kč a v rozsahu celého žalobcem požadovaného příslušenství (úroků z prodlení), rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl. Přihlédl přitom ke zcela nestandardnímu a nesolidnímu jednání žalobce , který ještě 30. června 1994 žalovanou informoval, že cena za dekontaminaci může být 250,- Kč za 1 tunu, ačkoli 8. června 1994 svému subdodavateli již zaplatil fakturu, kterou mu bylo vyúčtováno zpracování stavební sutě a betonů, a věděl tedy, jaké byly jeho skutečné náklady za uložení kontaminového materiálu . Za tohoto stavu by přiznání úroků z prodlení - podle názoru odvolacího soudu - bylo v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 3 občanského zákoníku. Ze stejných důvodů pak odvolací soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů aplikoval ustanovení § 150 občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ).

Proti rozsudku odvolacího soudu, a to jeho výroku, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba ohledně zaplacení úroků z prodlení z částky 271.531,- Kč od 30. ledna 1998 do zaplacení a 17% úroku z prodlení z částky 608.454,- Kč od 30. prosince 1994 do 29. ledna 1998 zamítá, podal žalobce včasné dovolání, jehož přípustnost odvozoval z ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a důvodnost z ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze odvolacímu soudu vytýkat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Namítá, že žalovaná již od 17. prosince 1994 věděla, že žalobce po ní požaduje za provedené práce celkem 608.454,- Kč, přičemž přes řadu mimosoudních jednání první část zmíněné sumy ve výši 336.923,- Kč zaplatila až 29. ledna 1998, tj. více než 3 roky po splatnosti, a dalších 252.285,- Kč až na základě rozsudku odvolacího soudu (více než 6 let po splatnosti).

Odvolací soud tak považoval za v rozporu s dobrými mravy jednání žalobce, k němuž došlo ještě před splatností žalované částky, přičemž přehlédl, že 30. června 1994 si žalobce vyhradil právo na stanovení ceny za dekontaminaci na základě faktury jeho subdodavatele. I kdyby tomu tak nebylo, shledává dovolatel nesprávným, že soud zřejmě nepovažuje za jednání v rozporu s dobrými mravy několikaleté prodlení žalované z úhradou částky za práce, které byly provedeny, a napadeným výrokem zcela nedůvodně preferuje dlužníka proti věřiteli.

Dovolatel dále akcentuje, že se žalobou domáhal pouze nákladů, které v souvislosti s dílem pro žalovanou vynaložil, a neúčtoval žádný zisk, jakož i to, že se v průběhu celého řízení snažil o smírné uzavření celé věci a již při ústním jednání 15. května 1998 učinil návrh, v němž požadoval úhrnem o 373.656,- Kč méně, než mu bylo přiznáno výrokem rozsudku soudu prvního stupně.

Další výhrady žalobce snáší ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu (v části dovoláním dotčené) zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud - ve shodě s bodem 15., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb. - odvolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000.

Dovolání je přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné.

Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. K vadám uvedeným v ustanovení § 237 o. s. ř., a pokud je dovolání přípustné, i k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, však dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je postiženo i řízení v této věci.

Soud prvního stupně totiž (jak je zřejmé z odůvodnění jeho rozsudku), ač žalované uložil zaplatit žalobcem požadované příslušenství (úroky z prodlení), zcela opomenul své rozhodnutí v této části odůvodnit. Absence odůvodnění v tomto směru pak neumožňovala odvolacímu soudu přezkoumat správnost právního posouzení věci soudem prvního stupně. Pokud odvolací soud přesto uvedený výrok rozhodnutí přezkumu podrobil, namísto aby jej ve smyslu ustanovení § 221 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zrušil, zatížil řízení vadou, která mohla mít, s výjimkou níže uvedenou, za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. např. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 28. června 1994, sp. zn. 7 Cdo 41/93, uveřejněné v Bulletinu Vrchního soudu v Praze, sešit 3/94).

Pokud odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu ohledně částky 19.246,- Kč zamítl a v tomto směru nabylo jeho rozhodnutí právní moci, nutno za správné považovat rozhodnutí odvolacího soudu i v jeho zamítavém výroku ohledně příslušenství (úroků z prodlení) z této částky. Nevznikl-li totiž žalobci vůči žalované nárok na její zaplacení, nemohla se žalovaná dostat s plněním této částky do prodlení, v důsledku čehož nelze uvažovat ani o vzniku nároku žalobce na zaplacení úroků z prodlení. Existence jiné vady řízení tak ve shora uvedeném rozsahu za následek nesprávné rozhodnutí ve věci mít nemohla.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobce v části týkající se úroků z prodlení z částky 19.246,- Kč podle ustanovení § 243b odst. 1 věty před středníkem o. s. ř. jako nedůvodné zamítl.

V další části, tj. ohledně úroků z prodlení z částky 252.285,- Kč od 30. ledna 1998 do zaplacení a 17% úroku z prodlení z částky 589.208,- Kč od 30. prosince 1994 do 29. ledna 1998, a ve výroku o nákladech řízení, aniž se mohl zabývat dalšími dovolatelem uplatněnými dovolacími důvody, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají, i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud (v témže rozsahu) i jej a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 1 věta za středníkem, odst. 2 a odst. 5 o. s. ř.).

V další fázi řízení soud prvního stupně neopomene zabývat se otázkou, podle kterého právního předpisu je nutno žalobcem uplatněný nárok na úhradu úroků z prodlení posuzovat, kdy se žalovaná ocitla v prodlení s plněním peněžního dluhu a v jaké výši žalobci vznikl nárok na zaplacení úroků z prodlení. Při posouzení, zda výkon práva žalobce (rozuměj práva na zaplacení úroků z prodlení) je či není v rozporu s dobrými mravy, přihlédne zejména ke hlediskům a kritériím formulovaným ustálenou judikaturou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 5/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 1997, pod číslem 62, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. prosince 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002, uveřejněné v témže časopise č. 4, ročník 2003, pod číslem 53).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta poslední o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 13. ledna 2004

JUDr. Miroslav Gallus, v.r.

předseda senátu