32 Odo 720/2006
Datum rozhodnutí: 24.05.2007
Dotčené předpisy:




32 Odo 720/2006

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc., a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně K. S. H., spol. s r. o., zastoupené JUDr. P. V., advokátem proti žalované B. B., s.r.o., zastoupené JUDr. J. H., advokátem, o zaplacení 313 816,26 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 315/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. prosince 2005, č.j. 12 Cmo 314/2005-118, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. prosince 2005, č.j. 12 Cmo 314/2005-118, a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. února 2004, č.j. 13 Cm 315/2004-96, se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 7. prosince 2005, č.j. 12 Cmo 314/2005-118, potvrdil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. února 2004, č.j. 13 Cm 315/2004-96, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení 313 816,26 Kč s příslušenstvím a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; zároveň odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se s právním závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně není v dané věci aktivně legitimována, neboť neprokázala, že by na základě smluv o postoupení pohledávek ze dne 24. 9. 2003 měla vůči žalované pohledávky v celkové výši 313 816,26 Kč. Aplikoval ustanovení 526 odst. 1 obč. zák., podle něhož je povinen postupitel bez zbytečného odkladu oznámit dlužníkovi postoupení pohledávky a dokud postoupení pohledávky není oznámeno dlužníkovi nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníkovi neprokáže, zprostí se dlužník závazku plněním postupiteli. K uvedenému závěru dospěl ze zjištění, že postoupení pohledávek z postupitele (U. p. p., a.s.) na žalobkyni, jako postupníka, nebylo žalované, jako dlužníku, oznámeno ještě předtím, než žalovaná vůči U. p. p., a.s. započetla na pohledávku ve výši 313 816,26 Kč svoji pohledávku z faktury č. 200300078, splatnou 9. 10. 2003, a znějící na částku 339 520 Kč, jíž byl vyúčtován ušlý zisk z třech kupních smluv. Z dokazování vyšlo najevo, že oznámení o postoupení pohledávek bylo žalované doručeno až 21. 10. 2003, avšak žalovaná se zprostila svého závazku ve výši 313 816,26 Kč již dne 20. 10. 2003 plněním postupiteli U. p. p., a.s., jednostranným zápočtem ve smyslu § 580 občanského zákoníku ( obč. zák. ). Odvolací soud uzavřel, že na žalobkyni tato pohledávka nemohla přejít postoupením, jestliže již v době postoupení neexistovala.

Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ). Dovolává se nesprávného právního posouzení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., k němuž odvolací soud dospěl i na základě vadného hodnocení důkazů, čímž je podle dovolatelky řízení rovněž postiženo vadou ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Za otázku zásadního právního významu považuje řešení otázky, zda při obraně žalované námitkou zániku uplatněné pohledávky zápočtem pohledávky žalované v postavení procesní obrany, je soud povinen vypořádat se rovněž se samotnou existencí pohledávky žalované, namítané k zápočtu. Dovolatelka má za to, že tuto otázku řešil odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, v rozporu s hmotným právem (§ 580 obč. zák.), neboť první podmínkou započtení je samotná existence namítané pohledávky. Dovolatelka je přesvědčena, že soud si při posouzení daného nároku nemohl vystačit pouze zkoumáním podmínky způsobilosti a dovolenosti pohledávky k započtení ve smyslu § 581 obč. zák. Soud měl zkoumat i důvodnost pohledávky, a pokud tak neučinil, založil své právní posouzení na neúplně zjištěném skutkovém stavu, neměl-li najisto postaveno zjištění existence pohledávky dovolávané k započtení. Dovolatelka v tomto směru rovněž napadá hodnocení důkazů odvolacím soudem, kdy postup odvolacího soudu ve stadiu hodnocení důkazů považuje za naprosto chabý, nepřesvědčivý a nepřezkoumatelný, a jako takový vadný. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 10a zákona o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř. k tomu oprávněnou osobou (žalobkyní) řádně zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v dané věci přípustné.

Podle ustanovení § 236 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je dovolání přípustné za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Pro úsudek dovolacího soudu, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, jsou relevantní jen ty právní otázky, na kterých napadené rozhodnutí spočívá, které mají obecný přesah a jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.

Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud řeší jako otázku předběžnou (nevydává ohledně ní žádné rozhodnutí) a jeho kladně vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává přípustným.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť právní otázka posouzení nároku na zaplacení požadované částky na základě smluv o postoupení pohledávek, byla v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu posouzena v rozporu s hmotným právem, a takový závěr posléze neblaze ovlivnil i právní závěr odvolacího soudu, jímž potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby pro nedostatek aktivní legitimace žalobkyně.

Dovolací soud se tedy nejprve musel zabývat námitkou žalobkyně o nesprávném právním posouzení zániku pohledávky započtením před jejím postoupením.

Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).

Podle § 524 odst. 1 obč. zák. věřitel může svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jinému. Podle odst. 2 tohoto ustanovení s postoupenou pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená.

Postoupení pohledávky je povinen postupitel bez zbytečného odkladu oznámit dlužníkovi. Dokud postoupení pohledávky není oznámeno dlužníkovi nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníkovi neprokáže, zprostí se dlužník závazku plněním postupiteli (§ 526 odst. 1 obč. zák.). Již v rozhodnutí uveřejněném pod označením R 27/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého dokud není postoupení pohledávky dlužníku oznámeno nebo není prokázáno, může dlužník započíst svou pohledávku vůči dosavadnímu věřiteli.

Podle § 580 obč. zák. mají-li věřitel a dlužník vzájemné pohledávky, jejichž plnění je stejného druhu, zaniknou započtením, pokud se vzájemně kryjí, jestliže některý z účastníků učiní vůči druhému projev směřující k započtení. Zánik nastane okamžikem, kdy se setkaly pohledávky způsobilé k započtení.

Je třeba konstatovat, že základní podmínkou započtení ve smyslu § 580 obč. zák. je existence vzájemných pohledávek.

Dovolatelce je nutno přisvědčit, že odvolací soud rozhodl v rozporu s hmotným právem (§ 580 obč. zák.), jestliže se při posouzení daného nároku nezabýval zjištěními, prokazujícími existenci protipohledávky namítané k započtení, ale jen zkoumáním podmínky způsobilosti a dovolenosti pohledávky k započtení ve smyslu § 581 obč. zák. Chybí-li soudu pro právní posouzení platnosti započtení prokazatelné zjištění existence pohledávek, nemůže být závěr o zániku pohledávek započtením správným právním závěrem.

Soud tedy v dalším řízení musí zkoumat existenci a splatnost pohledávek, především pohledávky označené soudem jako pohledávka z faktury č. 200300078, znějící na částku 339 520 Kč, jíž byl vyúčtován ušlý zisk z třech kupních smluv, a kterou žalovaná započetla vůči U. p. p., a.s., jako své věřitelce, na její pohledávku vůči ní ve výši 313 816,26 Kč.

Založil-li odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, své právní posouzení platnosti započtení mezi žalovanou a U.p. p., a.s. na neúplně zjištěném skutkovém stavu o existenci a splatnosti pohledávky dovolávané k započtení, nelze dovodit, že by jeho právní posouzení bylo správné.

Jestliže dovolatelka napadá nesprávné hodnocení důkazů v dané věci, zejména co se týče závěru soudu o oznámení postoupení předmětné pohledávky žalované, a v hodnotícím postupu soudu spatřuje vadu řízení, nelze k této dovolací námitce přihlížet. Mezi vady řízení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. totiž nesprávné hodnocení důkazů nepatří. Pochybení v tomto směru se v rozhodnutí odvolacího soudu může projevit jen ve správnosti skutkových zjištění, a lze je tedy úspěšně napadat jen dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (srov. Občanský soudní řád, komentář, J. Bureš, L. Drápal, Z. Krčmář a kol., C.H.BECK, 7. vydání r. 2006, str. 1266). Z důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř. však lze dovolání podat jen tehdy, je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. (viz § 241a odst. 3 o. s. ř.). O takový případ se však v dané věci nejedná.

Bylo-li tedy rozhodnutí odvolacího soudu vydáno v rozporu s hmotným právem, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil; jelikož důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243d odst. 1, věta první za středníkem o. s. ř.); v novém rozhodnutí soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1, věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. května 2007

JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á

předsedkyně senátu