32 Odo 72/2006
Datum rozhodnutí: 27.06.2007
Dotčené předpisy:




32 Odo 72/2006

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobce F. P. & P., a. s., zast. obecným zmocněncem, proti žalovanému M. R., zast. advokátem, o 458.637,20 Kč s přísl., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 12 C 317/99-142, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2005, čj. 12 Co 497/2004-149, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 2. 3. 2005, čj. 12 Co 497/2004-159 potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 jako soud prvního stupně ze dne 17. 6. 2004, čj. 12 C 317/99-142 a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Soud prvního stupně v svém rozhodnutí uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 458.037,20 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku a dále zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal zaplacení úroků z prodlení ve výši 0,05% za každý den prodlení z dlužné částky počínaje od 29. 7. 1997 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení.

Odvolací soud v odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že není důvodná námitka žalovaného, že ve věci rozhodoval nepříslušný soud, neboť Krajský obchodní soud v Praze usnesením ze dne 17. 11. 1999 vyslovil svoji věcnou nepříslušnost a věc postoupil Obvodnímu soudu pro Prahu 8, který byl tímto rozhodnutím vázán. Odvolací soud v odůvodnění rozsudku dále uvedl, že je správný závěr soudu prvního stupně, že žalovaný přistoupil k dluhu společnosti I., s. r. o. vůči žalobci v jeho původní výši 708.035,20 Kč s tento závazek se řídí ust. § 533 obč. zák., neboť žalovaný podepsal dne 19. 1. 1995, v němž přistoupil k dluhu a zavázal se plnit dohodnutý splátkový kalendář Na uvedený dluh žalovaný zaplatil v březnu 1995 (druhá splátka) 150.000,- Kč, aniž byl k plnění věřitelem vyzván. Na základě uvedeného dovolací soud dospěl k závěru, že tím že žalovaný uznal dluh (§ 407 odst. 3 obch. zák.) a tím lze též předpokládat, že žalovaný k dluhu přistoupil.

Odvolací soud dále v rozsudku uvedl, že ujednání z 19. 1. 1995, v němž je žalovaný označen jako přistupitel nenasvědčuje tomu, že by se jednalo o určení dle ust. § 303 a násl. obch. zák., ani o závazku podle § 534 obč. zák. (tzv. převzetí plnění za dlužníka).

Další námitku žalovaného, že nebyl vyslechnut svědek Ch. a nebyl vzat zřetel na zápis z 22. 3. 1996 pokládal odvolací soud za nedůvodnou, neboť po zopakování důkazů zápisu z 22. 3. 1996 nezjistil, že by došlo k postoupení předmětné pohledávky na základě jednání žalobce, společnosti S. P. a I., s. r. o., na společnost S. P.. Taktéž shledal nedůvodnou námitku, směřující proti postupu soudu při provádění důkazů znaleckým posudkem, neboť z ust. § 127 odst. 1 o. s. ř. nevyplývá povinnost soud vyslechnout znalce k obsahu uvedeného posudku a v dané věci byl výslech znalce nadbytečný.

Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.

Dovoláním ze dne 3. 6. 2005 napadl žalovaný výše uvedený rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu s tím, že přípustnost dovolání dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

V odůvodnění dovolání žalovaný zejména uvedl, že odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru, že vztah mezi účastníky se řídí ust. § 533 obč. zák., protože vzal za prokázané, že žalovaný přistoupil k dluhu bez souhlasu s původním dlužníkem. Skutkové okolnosti, zejména skutečnost, že žalovaný nikdy větu, na jejímž základě měl přistoupit k dluhu, nenapsal, nabízí jiný závěr.

Právní vztah nelze dovodit jako přistoupení k dluhu dle § 533 obč. zák., neboť s ohledem na postavení žalobce (správně žalovaného) jako statutárního orgánu původního dlužníka (I., s. r. o.), lze vyloučit nevědomost o přistoupení k dluhu, tedy nedostatek souhlasu původního dlužníka. Žalovaný se dále domnívá, že vztah mezi účastníky je nutné posuzovat v režimu obchodního práva a na tento vztah vztáhnout ust. § 306 obch. zák.

Dovolatel dále v dovolání namítal, že soudy zejména nevyslechly svědka L. Ch., jenž by potvrdil jeho tvrzení. Podle dovolatele významné skutkové okolnosti týkající se listiny samé (zápisu z 19. 1. 1995, v němž je má být obsažena věta o přistoupení žalovaného k dluhu) jsou v rozporu s provedenými důkazy, neboť znalce v oboru písmoznalectví zjistil, že předmětná věta nebyla napsána žalovaným a žalovaný se domnívá, že byla do textu dopsána dodatečně, o čemž svědčí její umístění nad podpisy, tak i výslech svědka K.

Podle dovolatele byla též nesprávně právně souzena otázka délky promlčecí doby, neboť v dané věci jde o závazek občanského práva a promlčecí doba je tříletá a žaloba byla podána po jejím uplynutí.

Závěrem dovolatel uvedl, že pokud by měl být vztah účastníků posouzen v režimu občanského práva, měl by být podřazen pod ust. § 534 obč. zák., tj. přistoupení k dluhu bez souhlasu věřitele, neboť z listiny (zápisu z 19. 1. 1995) žalobce (věřitel) s uvedeným úkonem souhlas nevyslovil.

Dovolatel s ohledem na uvedené navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce se podle obsahu spisu k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10ao. s. ř.) shledal že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou (žalovaným), včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a dovolání jím bylo též sepsáno (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).

Poté se dovolací soud zabýval tím, zda je v posuzovaní věci dovolání přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., na něž odkazoval dovolatel.

Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž tento soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samí se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.

V posuzované věci je dovolání přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť odvolací soud rozsudek ze dne 2. 4. 2003, čj. 23 Co 68/2003-100, zrušil rozsudek sudu prvního stupně ze dne 14. 12. 2002, čj. 12 C 317/99-81, jímž tento soud zamítl žalobu o zaplacení 458.037,20 Kč s přísl. Poté soud prvního stupně rozhodl v rozsudku ze dne 17. 6. 2004, čj. 13 C 317/99-142, vázán právním názorem odvolacího soudu, jinak (žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci 458.037,20 Kč s přísl.) a tento posléze vyhlášený rozsudek odvolací soud potvrdil.

Dovolatel, jak to vyplývá z dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) výslovně uplatnil dovolací důvod uvedený v ust. § 241a odst. 2 písm. b) o s. ř. a odvolacímu soudu vytýká, že právní vztah mezi účastníky posoudil jako přistoupení k dluhu dle ust. § 533 obč. zák., ačkoliv tento vztah měl posoudit dle ust. § 306 obch. zák. (ručení) neboť vztah mezi účastníky se řídí obchodním zákoníkem popř. dle ust. § 534 obč. zák.; dále odvolacímu soudu vytýkal nesprávné právní posouzení délky promlčecí doby, neboť posoudil-li závazek dle občanského práva, měla být promlčecí lhůta tříletá. Z obsahu dovolání dále vyplývá, že dovolatel namítal též nedostatky ve skutkových zjištěních, zejména v hodnocení listiny (zápisu) z 19. 1. 1995, vč. znaleckého posudku z 18. 1. 2004 k posouzení uvedené listiny z hlediska jejího podpisu žalovaným a zda žalovaný připsal text o přistoupení k dluhu, čímž uplatnil dovolací důvod dle ust. § 241a odst. 3 o. s. ř.

Ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízní najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká.li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (srov. Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání 2001, nakladatelství C. H. BECK, strana 1003 - 1004).

Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.

Odvolací soud zejména na základě znaleckého posudku ze dne 18. 1. 2004 dospěl k závěru, že zápis z 19. 1. 1995, v němž byl sjednán splátkový kalendář pro zaplacení částky 708.037,20 Kč mezi věřitele tedy S. Š., a. s. Š. a dlužníkem I., s. r. o, P., podepsal na konci žalovaný, ale podepsal se i ve střední části zápisu pod text v případě nesplnění se zavazuje I. R. jako přistupitel dluhu plnit tento platební kalendář . Dále bylo zjištěno, že na základě tohoto ujednání první splátku ve výši 100.000,- Kč zaplatil dlužník (I., s. r. o.), druhou splátku ve výši 150.000,- Kč zaplatil v březnu 1995 žalovaný (I.t R.). Odvolací soud tak dospěl k závěru že uvedené ujednání, které bylo do zápisu ze dne 19. 1. 1995 vepsáno dodatečně (nikoli žalovaným) bylo podepsáno žalovaným přímo na důkaz jeho souhlasu s tímto textem.

Z toho je zřejmé, že dovolatel brojí proti způsobu hodnocení důkazů (včetně znaleckého posudku), z nichž skutková zjištění vycházejí.

Pokud dovolatel dále namítl, že nebyl vyslechnut svědek L. Ch. je třeba uvést, že z dovolání nevyplývá, jaké tvrzení žalovaného by měl potvrdit a měl-li potvrdit převzetí předmětného dluhu společností S. P., bylo z listiny z 22. 3. 1996 a následné nečinnosti zjištěno, že k převzetí dluhu nedošlo, a proto byl výslech uvedeného svědka nadbytečný.

Dovolací soud proto dospěl k závěru, že odvolací soud (i soud prvního stupně) vzal v úvahu rozhodné skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly a skutková zjištění jsou výsledkem logického postupu při hodnocení důkazů, podle ust. § 132 o. s. ř., a proto není uplatněný dovolací důvod dle ust. § 241a odst. 3 o. s. ř. opodstatněný.

Dovolatel v dovolání dále uplatnil, jak již bylo uvedeno, i dovolací důvod dle ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. nesprávné právní posouzení věci, jenž vymezil tak, že uvedené ujednání v zápise z 19. 1. 1995 nemělo být posouzeno podle ust. § 533 obč. zák., ale podle ust. § 306 obch. zák., popř. podle § 534 obč. zák.

Podle § 533 obč. zák. kdo bez souhlasu dlužníka dohodne písemně s věřitelem, že splní za dlužníka jeho peněžitý závazek, stává se dlužníkem vedle původního dlužníka a oba dlužníci jsou zavázáni společně a nerozdílně.

Podle § 534 obč. zák. kdo se s dlužníkem dohodne, že splní jeho závazek vůči jeho věřiteli, má vůči dlužníkovi povinnost poskytnout plnění jeho věřiteli. Věřiteli z toho však přímé právo nevznikne.

Ze skutkových zjištění vyplývá, že zápis z 19. 1. 1995 z jednání právního předchůdce žalobce (S. Š., a. s.) a dlužníkem I., s. r. o., P., včetně ujednání o přistoupení k dluhu ve výši 708.037,20 Kč a splátkového kalendáře, podepsali oprávnění zástupci; za I., s. r. o. zápis podepsal pan R. jako společník (jednatel) a ujednání o přistoupení podepsal za I. R. pan R. jako podnikatel fyzická osoba.

Odvolací soud na základě uvedeného a textu ujednání obsaženého v zápise z 19. 1. 1995, dospěl k závěru, že žalovaný přistoupil k peněžitému dluhu dlužníka I., s. r. o., P. podle ust. § 533 obč. zák.

Dovolací soud dospěl k závěru, že uvedené právní posouzení věci odvolacím soudem je správné V ujednání obsaženém v zápise z 19. 1. 1995 je totiž uvedeno, že žalovaný pro případ neplnění splátkového kalendáře se zavazuje jako přistupitel dluh splnit. Z toho je zřejmé, že žalovaný projevil vůli splnit dluh za dlužníka, a to vedle něho a věřitel (žalobce) podpisem zápisu z 19. 1. 1995 s tím souhlasil a proto jde o přistoupení k dluhu (peněžitému závazku) dle ust. § 533 obč. zák. (tzv. komulativní intercese). Z předmětného ujednání nelze dovodit, že by se jednalo o dohodu mezi žalovaným a dlužníkem (I., s. r. o.) dle ust. § 534 obč. zák., neboť z něho vyplývá, že žalovaný za dlužníka převezme plnění dluhu, ale je výslovně vyjádřeno, že žalovaný je v pozici přistupitele , tedy že se stává dlužníkem vedle původního dlužníka.

Taktéž není důvodná námitka dovolatele, že mezi účastníky se jedná o obchodněprávní vztah, neboť jde o vztah mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti (§ 261 odst. 1 obch. zák.), a proto nelze aplikovat ust. § 533 obč. zák. Podle § 1 odst. 2 obch. zák. nelze-li mj. obchodněprávní vztahy řešit podle obchodního zákoníku, řeší se podle předpisů občanského práva, což je případ tohoto posuzovaného obchodního vztahu, neboť obchodní zákoník neupravuje mj. přistoupení k závazku.

V této souvislosti dovolatel též namítl, že uvedené ujednání mělo být posouzeno podle ust. § 306 obch. zák. K tomu je třeba uvést, že žalovaný ve vztahu k věřiteli, jak vyplývá z obsahu zápisu z 19. 1. 1995, sice prohlásil, že se zavazuje splnit dluh původního dlužníka, avšak z projevu jeho vůle je zřejmé, že jeho úmyslem bylo přistoupit k dluhu (vedle původního dlužníka) a z tohoto úkonu nelze dovodit, že by se jednalo o ručitelský závazek ve smyslu ust. § 303 obch. zák.

Vzhledem k tomu, že posuzovaný vztah je vztahem obchodněprávním podle § 261 odst. 1 obch. zák., není namístě ani námitka dovolatele, že by se délka promlčecí doby měla řídit občanským zákoníkem. Odvolací soud správně aplikoval ust. § 387 a násl. obch. zák., specielně ust. § 397 obch. zák., podle něhož činí promlčecí doba 4 roky.

Nejvyšší soud vzhledem k tomu, že shledal dovolání nedůvodným, rozhodl podle ust. § 243b odst. 2 a 3, 1. věty o. s. ř. tak, že dovolání zamítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5 o. s. ř. v návaznosti na ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a s ohledem na to, že žalobci v tomto řízení podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.

V Brně 27. června 2007

JUDr. Ing. Jan Hušek

předseda senátu