32 Odo 716/2003
Datum rozhodnutí: 31.05.2004
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 243 odst. 4 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




32 Odo 716/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně C. S., zastoupené, advokátem, proti žalovanému J. D., o zaplacení částky 3 122,02 EUR, a 4 500 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 17 C 143/2001 o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. února 2003 č. j. 56 Co 193/2002 68, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 24. února 2003 č. j. 56 Co 193/2002 - 68 potvrdil v pořadí první rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí ze dne 11. března 2002 č. j. 17 C 143/2001 - 50, jímž zamítl žalobu, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 3 122, 02 EUR s 10% úrokem z prodlení ročně z této částky za dobu od 28. 12. 2000 do zaplacení a dále částku 4 500 Kč s úroky ve výši 10 %0 ročně z této částky za dobu od 28. 12. 2000 do zaplacení. Současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Shodně jako soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalobkyně neprokázala, že mezi ní a žalovaným došlo k uzavření smlouvy o ubytování podle § 754 a násl. obč. zák. Smluvní stranou v posuzovaném případě byla cestovní kancelář - právnická osoba sídlící na území Spolkové republiky Německo. Odvolací soud potvrdil správnost závěru soudu prvního stupně, že žalovaný tak není pasivně legitimován k zaplacení předmětné částky s příslušenstvím z titulu nesplnění smlouvy o ubytování a vrácení částky, kterou za ubytování žalobkyně zaplatila.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Namítá, že nebyla zcela dostačujícím způsobem posouzena konstatovaná a doložená skutečnost, že žalobkyně uzavřela smlouvu s realitní kanceláří. Z provedeného dokazování nevyplývá, že by cestovní kancelář jednala svým jménem, v celém řízení i ve svých podáních žalobkyně uváděla, že smlouva s ní byla uzavřena jménem žalovaného a mezi účastníky tak existoval právní vztah. Nesprávný je i právní závěr soudu, že k platnosti smlouvy o ubytování je třeba, aby žalovaný měl živnostenské oprávnění, které však žalovaný neměl. V posuzovaném případě nebyla pasivně legitimována cestovní kancelář, ale žalovaný, jehož jménem tato právnická osoba jednala. Z uvedených důvodů dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že rozsudek odvolacího soudu považuje za věcně správný.

Dovolání bylo podáno včas k tomu legitimovanými subjektem (žalobkyní) řádně zastoupeným advokátem, není však v dané věci přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,

a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,

b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,

c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Protože v posuzované věci odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, je namístě přípustnost dovolání uvažovat výlučně v intencích ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Z toho, že přípustnost dovolání je podle zmiňovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc takových, které se vyznačují zásadním významem; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tudíž výlučně důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

I když dovolatelka v dovolání argumentuje nesprávným právním posouzení věci, z obsahu jejího dovolání (tj. z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že nesouhlasí především se skutkovými zjištěními, z nichž odvolací soud, shodně jako před ním i soud prvního stupně, vycházel. Dovolatelka netvrdí, že by odvolací soud jím správně zjištěný skutkový stav nesprávně posoudil po stránce právní, tedy že by správně zjištěný skutkový stav subsumoval pod nesprávnou právní normu; podstatou jejich námitek jsou výlučně výtky týkající se nedostatečně a nekvalitně zjištěného skutkového stavu věci, případně vadného hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru). Pokud je v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením dané věci, pak pouze v tom směru, že nepochybil-li by odvolací soud ve svých skutkových závěrech, musel by návazně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci.

V projednávané věci je výtka nesprávnosti právního posouzení věci založena na kritice správnosti skutkových zjištění o uzavření smlouvy žalovaným s žalobkyní. Z provedeného dokazování soudy dospěly k závěru, že žalovaný s žalobkyní neuzavřel smlouvu, neboť nebylo prokázáno, že žalobkyně jednala sama se žalovaným, případně, že by jménem žalovaného s žalobkyní jednala třetí osoba. Soudy dospěly ke skutkovému závěru, že žalovaný neuzavřel dohodu o zastoupení s realitní kanceláří.

Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska výtek, které žalobkyně uplatnila, nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuelně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, případně že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nezakládá jak bylo výše vyloženo přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání odmítl jako nepřípustné podle § 243 odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalobkyně nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalovanému v souvislosti s tímto řízením náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 31. května 2004

JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.

předsedkyně senátu