32 Odo 715/2003
Datum rozhodnutí: 15.11.2004
Dotčené předpisy:




32 Odo 715/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Jiřího Macka ve věci žalobce: S. s. s. s.r.o., zastoupeného, advokátem, proti žalovaným: 1/ K. A. a 2/ Z. A. a zastoupeným, advokátem, o zaplacení 123.450,80 Kč s přísl., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 43 C 96/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. září 2002 č. j. 29 Co 280/2002-86, t a k t o :

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 14. února 2002, č.j. 43 C 96/2001-69, zamítl žalobu, aby žalovaní byli uznáni povinnými zaplatit žalobci společně a nerozdílně 123.450,80 Kč s přísl., a žalobci bylo uloženo zaplatit žalovaným 20.422,- Kč na náhradu nákladů řízení. Uvedl, že žalobce se domáhal v řízení zaplacení sporné částky s odůvodněním, že na základě objednávky žalovaných ze 7.11.2000 provedl stavební práce převzaté žalovanými dne 18.12.2000 a za tyto práce vystavil dne 8.1.2001 fakturu na předmětnou částku, kterou však žalovaní neuhradili. Ti, jak soud uvedl, se bránili žalobě tvrzením, že smlouvu uzavřeli nikoli se žalobcem, ale se soukromým podnikatelem J. S. a žalobce tak není v řízení aktivně legitimován. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že objednávka ze 7.11.2000 byla žalovanými adresována J. S., soukromému podnikateli, D. 789/28, P. 4, že byla převzata panem K., jenž měl zajišťovat kontakt mezi J. S. a žalovanými a že J. S. byl vydán živnostenský list dne 13.9.1999 s místem podnikání D. 789/29, P. 4 pro činnosti provádění staveb včetně jejich změn, udržovací práce na nich, jejich odstraňování. Soud prvního stupně dále zjistil, že se shodným předmětem podnikání byl k 25.1.2000 zapsán do obchodního rejstříku žalobce, jehož společníkem a jednatelem je J. S., fakturu za provedené práce pak žalovaným vystavil žalobce. Soud prvního stupně dovodil, že žalobce není aktivně legitimován k uplatnění předmětného nároku, neboť provedení díla bylo objednáno u soukromého podnikatele, nikoli obchodní společnosti a přitom vzal v úvahu, že první žalovaná vypověděla, že bylo pro ni podstatné, aby dílo bylo provedeno právě soukromým podnikatelem, ručícím za ně svým majetkem. Vzal za prokázané, že nedošlo k postoupení objednávky jinému zhotoviteli a že bylo plněno na základě objednávky ze dne 7.11.2000, která nebyla žádnou ze stran změněna. Nebyla přitom podstatná námitka žalobce, že se žalovanými jednal jeho zaměstnanec pan K., který je také podepsán na objednávce jako osoba, jež objednávku převzala. Jmenovaný totiž není uveden ani na živnostenském listě soukromého podnikatele J. S. jako odpovědná osoba, ani ve výpisu z obchodního rejstříku žalobce. Nebylo na žalovaných, aby ověřovali vztah pana K. k osobě, u které práce objednávali, pokud jim J. S., jak bylo prokázáno, byla osoba pana K. označena jako kontaktní osoba. Proto žalobu zamítl a zavázal žalobce k úhradě žalovaným vzniklých nákladů řízení.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. září 2002, č.j. 29 Co 280/2002-86, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. Uvedl, že žalobce navrhl v odvolání zrušení rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení, když tvrdil, že žalovaní akceptovali návrh jednatele, že dílo bude provedeno obchodní společností, teprve později když se dostali do prodlení s platbou začali účelově popírat uzavření smlouvy se žalobcem. Žalobce poukázal dále na skutečnost, že žalovaní mají nesporně z plnění žalobce majetkový prospěch a žalobce je proto oprávněn požadovat na nich vydání tohoto prospěchu podle § 451 občanského zákoníku (dále jen ObčZ ). Odvolací soud při přezkoumání rozsudku měl skutková zjištění soudu prvního stupně za dostatečná s tím, že soud prvního stupně věc správně posoudil i po stránce právní a lze tak pro stručnost odkázat na správné odůvodnění napadeného rozhodnutí. Jak zdůraznil, bylo prokázáno, že projev vůle žalovaných podle § 43a odst. 1 ObčZ, tj. objednávka ze 7.11.2000, směřující k uzavření smlouvy o dílo, byl určen a adresován J. S., soukromému podnikateli, že se tento návrh dostal nepochybně do sféry jeho dispozice a že jmenovaný v souladu s ním i jednal (§ 43c odst. 1,2 ObčZ), aniž v přiměřené lhůtě návrh odmítl (§ 43b odst. 1 ObčZ). Mezi J. S. a žalovanými tudíž, jak odvolací soud uzavřel, došlo k uzavření smlouvy o dílo dle § 44 a násl. ObčZ, zaplacení ceny díla se proto může domáhat jen jeho zhotovitel, přičemž není rozhodné, kdo objednané práce fakticky provedl. Soud prvního stupně proto nepochybil, pokud žalobu o zaplacení ceny díla zamítl a odvolací soud proto napadené rozhodnutí jako věcně správné potvrdil a rozhodl s odvoláním na ust. § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ) o nákladech řízení.

Žalobce napadl dovoláním uvedený rozsudek odvolacího soudu s tím, že jeho přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 o. s. ř. Uvedl, že rozhodnutí obou soudů řeší v rozporu s hmotným právem otázku aktivní legitimace žalobce, rozhodnutími je v rozporu se zásadou smluvní svobody nahrazeno přijetí objednávky žalovaných J. S., přesto, že v řízení byly předloženy důkazy svědčící o opaku . Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Dovolání bylo podáno včas k tomu legitimovaným subjektem (žalobcem) řádně zastoupeným advokátem, není však v dané věci přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud s výjimkou určitých vad řízení vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.

Dovolatel argumentuje sice tvrzením, že soudy posoudily otázku aktivní legitimace v rozporu s hmotným právem, nic bližšího k tomu však neuvádí. Odvolací soud po právní stránce vyšel v dané věci ze závěru, že smlouva o dílo byla uzavřena dle § 44 ObčZ mezi J. S. (jako soukromým podnikatelem) a žalovanými, tento závěr opřel o skutková zjištění, jež měl za prokázaná provedenými důkazy, že objednávka žalovaných byla soukromému podnikateli adresována a určena, tento návrh smlouvy se dostal do sféry jeho dispozice a nebyl jím odmítnut, naopak jmenovaný poté v souladu s ním jednal. Pokud proto uzavřel, že žalobci nesvědčí hmotné právo pro uplatnění nároku na zaplacení ceny díla, neboť takového nároku se může domáhat jen jeho zhotovitel, tím ovšem právnická osoba (žalobce) nebyla a není přitom rozhodné, že fakticky práce realizovala, pak tento právní závěr je správný a odpovídá posouzení jím uvedených skutkových zjištění podle § 43a a násl. ObčZ. Sama tato skutková zjištění jak o tom dále předmětem přezkumu dovolacího soudu přitom nejsou a ani být nemohou.

Pokud dovolatel tvrdí, že předložil důkazy o opaku (k závěrům soudů), je zřejmé, že nesouhlasí s tím, jak odvolací soud (a soud prvního stupně, jehož závěry považoval odvolací soud za správné) hodnotil provedené důkazy a k jakým skutkovým závěrům z provedených důkazů dospěl. Není tak jím již zpochybněno právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Dovolatel tím však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit a že přezkumná činnost dovolacího soudu směřuje k posouzení právní kvalifikace věci včetně procesních aspektů bez toho, že by byl oprávněn zasahovat do skutkového stavu, zjištěného v nalézacím řízení soudy nižších stupňů. Případná neúplnost nebo nesprávnost skutkových zjištění a závěrů, k nimž odvolací soud dospěl a na nichž své rozhodnutí založil, není totiž žádným z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., nýbrž může být (při splnění dalších předpokladů) dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. (prostřednictvím kterého lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Tento dovolací důvod však není relevantním dovolacím důvodem v případě, že přípustnost dovolání má být založena podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Obecně vzato se může soud dopustit nesprávným postupem při provádění dokazování i tzv. jiné vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; také k ní je však možné přihlížet jen v případě přípustného dovolání (srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.), nikoli však u dovolání, jehož přípustnost je zvažována dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Proto není možné se v rámci dovolacího řízení v souzené věci zabývat také námitkami dovolatele, směřujícími k tomu, že odvolací soud hodnotil důkazy v rozporu s ustanovením § 132 o. s. ř.

Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá z hlediska uplatněných dovolacích důvodů po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy neúspěšný žalobce nemá právo na náhradu těchto nákladů a žalovaným v souvislosti s tímto řízením žádné prokazatelné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 15. listopadu 2004

JUDr. Zdeněk Des, v.r.

předseda senátu