32 Odo 701/2006
Datum rozhodnutí: 19.07.2007
Dotčené předpisy:




32 Odo 701/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Františka Faldyny, Csc., a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně C. P., s.r.o., zastoupené advokátkou, proti žalované R., spol. s r. o., zastoupené advokátem o zaplacení částky Kč 4, 669.696,- s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 39 Cm 181/2003 o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. ledna 2006, č. j. 8 Cmo 400/2005 180, takto

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. května 2005, č. j. 39 Cm 181/2003 120, zamítl žalobu o zaplacení Kč 4,669.699,- s přísl., uložil žalobkyni povinnost uhradit žalované náklady řízení a státu na účet výše uvedeného soudu částku Kč 700,-, vše ve lhůtě do tří dnů od právní moci rozsudku.

Soud prvního stupně, že mezi žalobkyní jako prodávající a žalovanou jako kupující probíhala od roku 1998 do první poloviny roku 2001 obchodní spolupráce podle tzv. rámcových smluv. Smlouvy byly uzavírány vždy na období jednoho roku a obsahovaly pouze obecné podmínky pro dodávky zboží žalobkyně do prodejen žalované. Smlouvy byly doplněny dodatky, v nichž byly sjednány konkrétní závazky žalobkyně ve vztahu k žalované, pokud jde o poskytování různých bonusů, poplatků za reklamu, poplatků za uvedení nových výrobků nebo záměnu výrobků na trhu a také za poskytnutí prodejních míst v nově otevíraných prodejnách žalované. Všechny rámcové smlouvy předpokládaly, že konkrétní zboží bude žalobkyní dodáváno na základě objednávek žalované. Žádná z rámcových smluv neobsahovala ustanovení, z něhož by bylo možno dovodit povinnost žalované nakupovat od žalobkyně konkrétní druhy nebo konkrétní objem zboží v určitém časovém období. Soud prvního stupně považoval za prokázané, že faktická spolupráce účastníků probíhala tím způsobem, že ve svých jednotlivých prodejnách vymezila žalovaná velikost prodejní plochy a prodejci žalobkyně sami zpracovávali objednávky zboží tak, aby tyto plochy byly řádně zaplněny. Na základě těchto objednávek, které potvrzovali vedoucí jednotlivých prodejen, pak bylo zboží žalobkyní dodáno a žalovaná uhradila faktury, které žalobkyně vystavila. Rámcové smlouvy byly uzavírány na jeden rok a ani z popsaného postupu podle soudu prvního stupně nevyplynulo, že tato spolupráce měla být časově neomezená.

Rámcovou smlouvou na rok 2001 byla výslovně zrušena veškerá dřívější ujednání stran a smlouva zakládala nový rámec pro koupi zboží žalovanou od žalobkyně. Ani tato smlouva však neobsahovala žádné určení objemu dodávek nebo závazek žalované pokračovat ve spolupráci se žalobkyní i v dalším časovém období. Žalovaná ještě v prvním pololetí roku 2001 oznámila žalobkyni otevření nových prodejen a objednala pro ně dodání zboží, v červnu 2001 však s odkazem na projednání věci mezi účastníky odstoupila od rámcové smlouvy. V průběh řízení připustila, že smluvní vztah nebylo možno takto ukončit a rámcová smlouva je i nadále platná.

Žalobkyně se posléze žalobou domáhala náhrady škody spočívající v ušlém zisku za předpokládané, ale nerealizované dodávky do nově otevřených i původních prodejen, a v nákladech vynaložených na předpokládaný rozvoj spolupráce.

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Pokud žalobkyně tvrdila, že žalovaná porušila svou povinnost vyplývající z rámcové smlouvy, dospěl soud prvního stupně k závěru, že ani z rámcové smlouvy ze dne 2. 1. 2001 včetně jejího dodatku, ani z obchodních zvyklostí, které mezi sebou účastníci zavedli, nevyplývá povinnost žalované odebírat od žalobkyně jakékoli zboží v konkrétním objemu, ceně nebo časovém období. Zaplacením plateb podle dodatků k rámcovým smlouvám neznamená podle závěru soudu prvního stupně, že si žalobkyně zajistila možnost dodávat zboží do určité konkrétní prodejny pro neomezené časové období v rozsahu, který po ní žalovaná někdy v minulosti mohla požadovat. Pokud tedy žalovaná přestala od žalobkyně objednávat zboží, nejde o porušení povinnosti ze závazkového vztahu a žalobkyně nemůže činit žalovanou odpovědnou za vznik škody. Nebylo-li v řízení zjištěno porušení povinnosti žalované, nezabýval se již soud bližším hodnocením důkazů, které žalobkyně navrhla za účelem prokázání výše škody.

Dovolávala-li se žalobkyně ust. § 265 obchodního zákoníku, které stanoví, že výkon práva, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, nepožívá právní ochrany, uzavřel soud prvního stupně, že žalobkyně je podnikatelský subjekt, který vstupujíc na trh musí nést i určité podnikatelské riziko a musí počítat s tím, že se poměry na trhu v místě i čase budou měnit a budou se měnit i potřeby obchodních partnerů. Pokud se žalovaná nezavázala k odběru zboží na úrovni odpovídající minulým obdobím, nelze její rozhodnutí o ukončení spolupráce s žalobkyní považovat za jednání, které by bylo v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. Pokud žalobkyně uváděla, že se mohla důvodně domnívat, že spolupráce bude nadále pokračovat, nelze podle soudu prvního stupně než odkázat na určitou míru opatrnosti nutnou při jakémkoli druhu podnikání, přičemž by tato opatrnost měla zahrnovat i dostatečnou pozornost věnovanou úpravě smluvního vztahu s obchodními partnery. Soud prvního stupně by považoval za jednání, které je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, skutečnost, že žalovaná přijala od žalobkyně poplatky za zavedení nového výrobku na trh nebo za podporu prodeje při otevírání nové prodejny. Z nesporných tvrzení účastníků řízení však vyplynulo, že žádné takové platby pro období roku 2001 žalobkyně žalované neposkytla.

Soud prvního stupně se neztotožnil s žalobkyní v tom, že na základě uzavřených rámcových smluv, konkrétně smlouvy na rok 2001, mohla žalobkyně oprávněně předpokládat, že spolupráce v rozsahu realizovaném v roce 2000 bude i nadále pokračovat. Ani s odkazem na ustanovení § 265 obchodního zákoníku tedy nelze dovodit, že by žalovaná porušila své povinnosti. Soud prvního stupně proto uzavřel, že žalobkyně svůj nárok na náhradu škody uplatňuje bez právního důvodu a soud její žalobu v celém rozsahu zamítl.

K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20. ledna 2006, č. j. 8 Cmo 400/2005 180, jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud shledal skutková zjištění soudu prvního stupně a právní závěry z nich vyvozené jako správné. Podle odvolacího soudu hodnotil soud prvního stupně správně uplatněný nárok podle právní úpravy v obchodním zákoníku, správně respektoval zásadu, že jedním z předpokladů odpovědnosti za škodu je porušení závazkového vztahu a ztotožnil se se závěrem, že existence závazku, který měl být porušen, nebyla prokázána. Skutečnost, že se žalovaná nechovala tak, jak žalobkyně předpokládala, není porušením povinností stanovených obchodním zákoníkem. Žalobkyně se podle názoru odvolacího soudu mýlí, jestliže se domnívá, že obchodní zákoník stanoví povinnost chovat se podle praxe zachovávané po určitou dobu účastníky závazkového vztahu. Ani odvolací soud tedy neshledal, že by došlo k porušení právní povinnosti, a žalovaná proto odpovědnost za škodu vzniklou žalobkyni nenese.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž uvedla, že je považuje za přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), protože rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (jedná se o otázku právního posouzení chování obchodních řetězců) a odvolací soud řešil právní otázky smluvních ujednání a odpovědnosti za škodu v rozporu hmotným právem. Tento rozpor vyvozuje odvolatelka z následujících závěrů:

1) odvolací soud pominul posoudit protiprávnost jednání žalované z hlediska prevenční povinnosti upravené v ust. § 415 občanského zákoníku, přičemž se nezabýval ani tím, že by žalovaná mohla porušit povinnost nezneužívat dominantní postavení,

2) překvapivé a neodůvodněné ukončení obchodní spolupráce je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku a s dobrými mravy odvolací soud nehodnotil, zda škoda nebyla způsobena úmyslným jednáním proti dobrým mravům,

3) odvolací soud nebral v úvahu, že kupní smlouva, kterou se ve skutečnosti řídily vztahy účastníků a jejich obchodní spolupráce, byla uzavřena konkludentně, žalovaná si nechala zaplatit za to, že žalobkyně bude moci dodávat zboží do její obchodní sítě. Tím podle názoru žalobkyně převzala povinnost zboží od žalobkyně odebírat. Odmítnutí tohoto odběru a tvrzení, že žalovaná nemá vůči žalobkyni žádné povinnosti, považuje žalobkyně za jednání v rozporu s dobrými mravy a zásadami poctivého obchodního styku. Soud prvního stupně i odvolací soud tak pominuly příslušná zákonná ustanovení (§ 265 obchodního zákoníku a § 3 občanského zákoníku).

S ohledem na výše uvedené závěry navrhuje odvolatelka, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. ledna 2006, č. j. 8 Cmo 400/2005 180, zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

K odvolání žalobkyně podala svoje vyjádření žalovaná. Zcela se ztotožnila s právními názory a závěry soudu prvního stupně i soudu odvolacího, přičemž argumenty a závěry žalobkyně označila za bezpředmětná a ryze účelová. Zdůrazňuje, že se žalobkyně domáhá náhrady škody za svoje zřejmě neuvážené obchodní rozhodnutí. Její tvrzení o tom, že při uzavírání rámcové smlouvy předpokládala dlouhodobou spolupráci, a proto souhlasila se všemi smluvními podmínkami, je irelevantní vzhledem k tomu, že žádná ze stran se smluvně k takto definované spolupráci nezavázala. Vyjádření svědčí podle žalované o neodpovědném jednání žalobkyně, která řádně nedbala na kvalitu úpravy podmínek závazku. Žalobkyně investovala do rozvoje podnikání značné prostředky bez patřičné smluvní ochrany, i když musela z dosavadní spolupráce vědět, že žalovaná bude svoje nové prodejny otevírat postupně podle předem stanoveného celoročního plánu harmonogram otvírání nových prodejen měla žalobkyně k dispozici. Žalovaná dále upozorňuje na to, že žádný smluvní dokument nebo dokonce obchodní zvyklost nestanovila, po jakou dobu má být žalobkyně obchodním partnerem žalované - jejich spolupráce byla bezkonfliktní po dobu více jak tří let a podle žalované je otevřena i nadále, pokud by žalobkyně poskytla žalované novou výhodnou nabídku. Žalovaná proto navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl a uložil žalobkyni povinnost uhradit náhradu nákladů dovolacího řízení. Pro případ, že Nejvyšší soud neshledá dovolání nepřípustným, navrhuje žalovaná potvrzení rozsudku odvolacího soudu a zamítnutí dovolání.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen "Nejvyšší soud") jako soud dovolací (§ l0a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda je dovolání přípustné.

Dovolání není v dané věci přípustné.

Podle ustanovení § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písmo c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která odvolacími soudy nebo dovolacím soudem je rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Předpokladem přípustnosti dovolání tedy je, že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozsudek odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod podle § 24la odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 24la odst. 2 písmo b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně vyložil.

Nesprávným právním posouzením věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívá, jinými slovy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.

Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.

V projednávané věci bylo rozhodnuto v souladu s hmotným právem a dosavadní judikaturou a není dán žádný důvod, pro který by mohl dovolací soud dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí. Soudy obou stupňů aplikovaly při posuzování žalobního nároku správný právní předpis obchodní zákoník a respektovaly i jeho vazby na zákoník občanský. Dovolatelka nespatřuje rozpor s hmotným právem v tom, že odvolací soud i soud prvního stupně dovodily, že nebyla porušena právní povinnost vyplývající ze smluvních ujednání obsažených v tzv. rámcové smlouvě. Její argumentace ve prospěch přípustnosti dovolání spočívá především v poukazu na to, že soudy neaplikovaly ustanovení předepisující zákonné povinnosti a neshledaly, že žalovaná porušila tyto povinnosti stanovené zákonem.

Uvedená argumentace dovolatelky se týká nejprve ust. § 415 občanského zákoníku, které stanoví, že každý je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí. Uvedené ustanovení vyjadřuje tzv. generální klausuli, která určuje obecnou povinnost všech právnických i fyzických osob zdržet se všech jednání, která vedou ke vzniku škod. Na tuto generální klausuli navazují další speciální úpravy, které mají bránit vzniku škod a které z hlediska aplikace mají přednost před zmíněnou obecnou prevenční povinností vyjádřenou v § 415 občanského zákoníku. Povinnost učinit opatření k odvrácení škody vyplývá např. z ust. § 384 obchodního zákoníku. V projednávané věci nešlo o to, zda žalovaná přijala dostatečná prevenční opatření směřující k tomu, aby jejím obchodním partnerům nevznikaly škody, nýbrž byl posuzován konkrétní nárok na náhrady škody, která měla žalující straně vzniknout chováním strany žalované. Ke zjištění oprávněnosti tohoto nároku směřovala i vyjádření účastníků řízení a jejich návrhy důkazů. Soud prvního stupně i odvolací soud tedy zcela správně vyšly z ust. § 373 obchodního zákoníku a posuzovaly, zda byly splněny předpoklady, na které zákonná úprava vznik odpovědnosti za škodu váže. Soud prvního stupně potom podrobně zdůvodnil, že škoda nemohla vzniknout ani porušením povinnosti stanovené zákonem, když dospěl k závěru, že žalovaná nejednala v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. Věc byla správně posuzována podle speciálních ustanovení o odpovědnosti za škodu v obchodněprávních vztazích, pro aplikaci ust. § 415 občanského zákoníku zde nebyl důvod.

Pokud jde o tvrzení dovolatelky upozorňující na to, že v předchozích řízeních nebylo dostatečně přihlédnuto k tomu, že žalovaná porušila svou povinnost nezneužívat dominantní postavení, uzavírá Nejvyšší soud, že v daném případě nejde o problematiku vztahu obchodního řetězce a jeho dodavatele, vůči němuž řetězec postupuje z dominantních pozic, nýbrž o obecnou problematiku konktraktace a obsahu uzavíraných obchodních smluv ve vazbě na závazkový vztah, který má být danou smlouvou založen. Tato problematika se může vyskytnout u jakýchkoli závazkových vztahů a není charakteristická jen pro vztahy k obchodním řetězcům. V daném případě šlo o systém, v němž se realizovala obchodní spolupráce obou stran. Daný systém vytvářela žalovaná jako systém zcela flexibilní, jehož podstatou bylo, že se nezavazovala k přijímání konkrétních plnění v určitých časových obdobích, ale okruh dodavatelů si formovala podle nabídky prodávajících a hospodářských výsledků realizovaných kupních smluv. Žalobkyně v tomto systému s žalovanou po tři roky spolupracovala a mohla jeho přednosti i rizika dostatečně poznat a zhodnotit. I když rámcová smlouva z 2. 1. 2001 obsahovala ujednání o tom, že se ruší veškerá předcházející ujednání, byl způsob spolupráce obou stran totožný jako v minulých letech, kdy žádné problémy nevznikaly. Jestliže tedy žalobkyně přijala hospodářská opatření k rozšíření svého podnikání, učinila tak bez dostatečného smluvního podkladu, který by vázal i druhou stranu. V předchozích řízeních bylo navíc prokázáno, že žalovaná upozorňovala žalobkyni na problémy v jejich spolupráci, odmítla pro tři prodejny její zboží a informovala ji o tom, že provádí test nového dodavatele. Její jednání proto nelze kvalifikovat jako jednání zneužívající dominantní postavení obchodního řetězce a nelze s ním spojovat závěr o porušení právní povinnosti. Ani zde proto soudy první a druhé instance nepochybily v aplikaci hmotného práva.

Uvádí-li odvolatelka, že soud prvního stupně ani odvolací soud neposuzoval jednání žalované z hlediska ust. § 424 občanského zákoníku (škoda způsobená úmyslným jednáním proti dobrým mravům), přehlíží, že tento argument zasahuje nikoli jen otázky právní, nýbrž že zasahuje do skutkového základu sporu. Dané ustanovení nepostihuje každé porušení dobrých mravů, ze kterého vznikla škoda. Občanský zákoník se v uvedeném ustanovení omezuje pouze na sankcionování škod způsobených nejzávažnějšími a nejhrubšími zásahy do dobrých mravů. Úmyslnou formu zavinění, která je tu nezbytným předpokladem vzniku odpovědnosti za škodu, občanský zákoník nepředpokládá. V důsledku toho musí poškozený (kromě ostatních předpokladů odpovědnosti za škodu) dokazovat rovněž úmysl škůdce. Z žádných vyjádření žalobkyně ani z jejích návrhů v důkazním řízení však nevyplynulo, že by mělo být zjištěno a prokázáno úmyslné jednání žalované proti dobrým mravům. Její argument by proto znamenal návrh na doplnění skutkového základu sporu. Tento se však nemůže v dovolacím řízení změnit a přezkumná činnost dovolacího soudu může směřovat pouze k posouzení právní kvalifikace věci včetně procesních aspektů bez toho, že by při ní byl dovolací soud oprávněn zasahovat do skutkového stavu zjištěného v nalézacím řízení soudy nižších stupňů. Případná neúplnost nebo nesprávnost skutkových zjištění a závěrů, k nimž odvolací soud dospěl a na nichž své rozhodnutí založil, není totiž žádným z dovolacích důvodů uvedených v ust. § 241a odst. 2 o. s. ř. , nýbrž může být (při splnění dalších předpokladů) dovolacím důvodem podle ust. § 241a odst. 3 o. s. ř. Tento dovolací důvod však není relevantní v případě, že přípustnost dovolání může být založena výhradně podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Obecně vzato se může soud dopustit nesprávným postupem při dokazování i tzv. jiné vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; také k ní je však možné přihlížet jen v případě přípustného dovolání (srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.), nikoli však u dovolání, jehož přípustnost je zvažována podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Konečně poslední okruh argumentů, jimiž dovolatelka odůvodňuje přípustnost dovolání, vytýká soudům nižších stupňů, že nevzaly v úvahu, že kupní smlouva vznikla v daném případě konkludentně tím, že si žalovaná nechala zaplatit za to, že žalobkyně bude moci dodávat zboží do její obchodní sítě. Odmítnutí tohoto odběru a tvrzení, že žalovaná nemá vůči žalobkyni žádné povinnosti, považuje dovolatelka za jednání v rozporu s dobrými mravy a zásadami poctivého obchodního styku. Soud prvního stupně i odvolací soud tak podle jejího názoru pominuly příslušná zákonná ustanovení (§ 265 obchodního zákoníku a § 3 občanského zákoníku).

Pokud jde o tvrzení, že v projednávaném případě vznikla kupní smlouva konkludentně zaplacením poplatku za možnost dodávat do obchodní sítě žalované, nelze mu přisvědčit z následujících důvodů:

a) v řízení před soudem prvního stupně bylo zjištěno, že uvedené poplatky byly jednorázové a vztahovaly se vždy na možnost dodávat do nově otevíraných prodejen. Ve vztahu k prodejnám nově otevíraným v roce 2001 nebylo žalobkyní placeno nic (viz zjištění na č. l. 96), není proto možno argument o konkludentním vzniku závazku přijmout. Ve vztahu k prodejnám dřívějším chybí vyjádření vůle žalované spojovat s touto platbou svůj závazek ke spolupráci buď na dobu neurčitou nebo na konkrétně určené období. Naopak podle vyjádření žalované (č.l. 108 113) se jednalo o jednorázově konzumované poplatky používané žalovanou na kompenzaci nákladů spojených s uvedením výrobků na trh, z jejichž zaplacení nebylo možno dovozovat žádný konkrétní závazek ke spolupráci po určité období,

b) právní úprava konkludentního vzniku smlouvy je v obchodním zákoníku obsažena v ust. § 275 odst. 4. Předpokládá návrh na uzavření smlouvy, který bude přijat nikoli výslovnou akceptací, ale provedením určitého úkonu, např. poskytnutím zboží. Realizace tohoto postupu je však vázána na charakter návrhu (např. zásobování potravinářských prodejen na základě telefonické objednávky), nebo na praxi zavedenou mezi stranami nebo na zvyklosti, které jsou rozhodné podle obchodního zákoníku. Skutkový stav, který byl zjištěn soudem prvního stupně, však závěr o konkludentním vzniku smlouvy, z níž by vyplývala povinnost žalované odebírat zboží od žalobkyně, nedovoluje. Rámcová smlouva byla uzavřena postupem, který je zcela standardní (návrh smlouvy akceptovaný jako celek druhou smluvní stranou), zaplacení částek zmiňovaných žalobkyní se pak dělo na základě dodatků k rámcovým smlouvám a bylo tedy plněním vedoucím k zániku závazku z těchto dalších ujednání, nikoli akceptací nějaké konkrétní kupní smlouvy. Pokud tedy neexistovala žádná konkrétní povinnost žalované, nemohlo dojít ani k jejímu porušení jednáním proti dobrým mravům nebo proti zásadám poctivého obchodního styku. Ani zde se proto soudy nižších stupňů nedopustily žádného pochybení.

K argumentaci žalobkyně podotýká ještě Nejvyšší soud, že soud prvního stupně posuzoval zjištěný skutkový stav i z hlediska zásad poctivého obchodního styku a podrobně a přesvědčivě zdůvodnil, proč se žalovaná porušení této zásady nedopustila.

Výše uvedené závěry s sebou nesou posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první), odmítl [§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c) o. s. ř.].

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 221 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalované náklady, které jí vznikly za situace, kdy neúspěšná žalobkyně nemá právo na náhradu těchto nákladů a žalované v souvislosti s tímto řízení vznikly náklady podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady se sestávají z odměny advokáta v částce 7.500,- Kč podle § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a paušální částky 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 19. července 2007

JUDr. Kateřina Hornochová

předsedkyně senátu