32 Odo 69/2005
Datum rozhodnutí: 19.01.2006
Dotčené předpisy: § 7 předpisu č. 99/1963Sb., § 30 odst. 6 předpisu č. 576/1990Sb., § 40 odst. 2 předpisu č. 40/1964Sb., § 272 odst. 2 předpisu č. 513/1991Sb.




32 Odo 69/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobce Státního fondu životního prostředí České republiky, proti žalované Obci B., o zaplacení částky 1 933 135,75 Kč, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 12 C 825/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. července 2004, č.j. 11 Co 596/2003-108, takto:

I. Rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 27. června 2003, č.j. 12 C 825/2000-76, v zamítavém výroku co do částky 811 409,70 Kč představující penále ze zadržených prostředků a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. července 2004, č.j. 11 Co 596/2003-108, co do části jeho výroku, jímž byl tento zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně co do částky 811 409,70 Kč představující penále ze zadržených prostředků potvrzen, se zrušují a věc se v tomto rozsahu zastavuje a postupuje Finančnímu úřadu v Ž. k dalšímu řízení.

II. Ve zbývajícím rozsahu se rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 27. června 2003, č.j. 12 C 825/2000-76, a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. července 2004, č.j. 11 Co 596/2003-108, zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ústí nad Labem k odvolání žalobce ve výroku označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 27. června 2003, č.j. 12 C 825/2000-76, kterým Okresní soud v Lounech zamítl žalobu o zaplacení částky 1 933 135,75 Kč a rozhodl o nákladech řízení. Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud, vycházeje ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, se ztotožnil i s jeho právním posouzením věci, v níž se žalobce, po zastavení řízení v částce 729 570,- Kč, domáhal zaplacení částky 1 121 726,- Kč jako úroků z prodlení za opožděnou úhradu splátek půjčky, kterou žalované poskytl na základě jimi uzavřené smlouvy o půjčce na výstavbu kanalizace a čistírny odpadních vod, a dále částky 811 409,70 Kč z titulu penále ze zadržených prostředků.

Mezi účastníky řízení nebylo sporu o uzavření této smlouvy včetně dohody o jejím splácení, jakož i o sankcích pro případ prodlení žalované s placením jednotlivých splátek a s porušením dalších smluvních ujednání. Spornými mezi účastníky zůstalo, zda žalobce povolil žalované odklad splátek půjčky či nikoliv, což podle tvrzení žalované žalobce učinil osobním předáním dopisu statutárnímu zástupci žalované, která ho však již nemá k dispozici. Povolení odkladu splátek vzal soud za prokázané z výpovědí vyslechnutých svědků, přičemž tato skutečnost vyplývá podle odvolacího soudu i z prohlášení členů zastupitelstva a z výpovědi starosty žalované. Odvolací soud nepřisvědčil námitce odvolatele o nevěrohodnosti vyslechnutých svědků, neboť v řízení nebylo zjištěno nic konkrétního, co by jejich věrohodnost zpochybňovalo a žalobce v tomto směru nepředložil ani nenavrhl žádné důkazy. To, že zaměstnanec žalobce Ing. Neviel nepostupoval způsobem platným v rozhodné době pro udělování souhlasu k odkladu splátek, nemůže jít podle odvolacího soudu k tíži žalované, která tím, že obdržela od žalobce dopis o povolení odkladu splátek půjčky na dobu pěti let, podepsaný ředitelem žalobce, byla v dobré víře, že jí byl odklad splátek půjčky povolen a podle toho i jednala. Odvolací soud se proto ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce povolil žalované odklad splátek půjčky na dobu pěti let. Za situace, kdy žalovaná podle tohoto odkladu v dané lhůtě půjčku uhradila, nemohla se dostat do prodlení s placením jednotlivých splátek a žalobci tak vůči žalované nárok na jím požadované sankce nevznikl. Proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním. Podle jeho přesvědčení odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, neboť chybně vyhodnotil důkazy, které měl k dispozici. Dovolatel brojí proti závěru odvolacího soudu o písemném povolení odkladu splátek půjčky žalobcem žalované založeném na svědeckých výpovědích, které dovolatel označil za neurčité a účelové, jakož i proti nepřihlédnutí k důkazům svědčícím dle jeho mínění ve prospěch žalobního nároku. Tím má na mysli skutečnost, že údajný dopis o povolení odkladu splátek nebyl dohledán v evidencích účastníků řízení, dále že u něj nedošlo k žádné úpravě počítačové evidence splátkového režimu dané půjčky a že jeho ekonomický úsek nevydal žádný pokyn k vypracování dodatku ke smlouvě o půjčce, který by splátkový režim upravil, což nasvědčuje tomu, že nebyl vydán ani předchozí předběžný příslib. I za situace vydání předběžného příslibu by se však podle dovolatele jednalo pouze o předběžný příslib, jehož platnost by byla podmíněna sepsáním dodatku ke smlouvě, jak se činilo v běžné praxi, kterou žalobce prokázal v řízení odkazem na jiný obdobný případ. Za tohoto stavu je třeba podle dovolatele dospět k závěru, že ani případný dopis obsahující povolení odkladu splátek by bez následného uzavření dodatku ke smlouvě nebyl platným povolením odkladu splátek.

Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Jelikož řízení u soudu prvního stupně bylo dokončeno (a rozhodnutí soudů obou stupňů vydána) po 1. lednu 2001, uplatní se pro dovolací řízení - v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001 (dále též jen o. s. ř. ).

Dovolání žalobkyně je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 237 odst. 3 o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam v řešení otázky posouzení nároku žalobce na úrok z prodlení za opožděnou úhradu splátek půjčky v návaznosti na řešení otázky změny sjednané splatnosti splátek půjčky a navazujícího prodlení s úhradou splátek půjčky, kterou odvolací soud řešil v rozporu s hmotným právem.

S ohledem na přípustnost dovolání dovolací soud z úřední povinnosti nejprve zkoumal, zda v řízení nedošlo k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), případně k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř.). Přestože dovolatel žádnou z těchto vad nenamítal, dovolací soud zjistil, že řízení trpí vadou vymezenou v § 229 odst. 1 písm. a) o. s. ř. spočívající v rozhodnutí ve věci, která nenáleží do pravomoci soudů.

Podle obsahu spisu byly předmětem řízení dva nároky jednak šlo o úrok z prodlení ve výši 1 121 726,- Kč za opožděnou úhradu splátek půjčky a dále o částku ve výši 811 409,70 Kč z titulu penále ze zadržených prostředků.

Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud žalobě co do požadovaného penále ze zadržených prostředků nevyhověl pro absenci aktivní věcné legitimace žalobce, k čemuž dospěl na základě provedeného dokazování a za aplikace § 30 odst. 6 zákona č. 576/1990 Sb. Odvolací soud, s ohledem na právní závěr o povolení odkladu splátek půjčky a z toho plynoucí nemožnosti žalované dostat se do prodlení s placením jednotlivých splátek, považoval za nadbytečné se otázkou, zda žalobce byl v případě vymáhání penále ze zadržených prostředků podle uvedeného zákona aktivně věcně legitimován či nikoliv, zabývat.

Podle ustanovení § 7 o. s. ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a z obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány (odstavec 1). Jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon (odstavec 2).

Podle ustanovení § 30 odst. 1 zákona č. 576/1990 Sb., o pravidlech hospodaření s rozpočtovými prostředky České republiky a obcí v České republice, v platném znění (rozpočtová pravidla republiky) platí, že neoprávněně použité nebo zadržené prostředky státního rozpočtu republiky nebo státních fondů republiky jsou subjekty, kterým byly poskytnuty, povinny odvést ve stejné výši státnímu rozpočtu republiky, popřípadě státnímu fondu republiky. Zároveň jsou tyto subjekty povinny zaplatit penále ve výši 1 promile denně z neoprávněně použitých nebo zadržených prostředků, nejvýše však do výše této částky. Podle odstavce 6 téhož ustanovení odvod neoprávněně použitých nebo zadržených částek, jakož i penále, uloží územní finanční orgán.

Podle ustanovení § 103 o. s. ř. kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení).

Zákon nemá ustanovení, ve kterém by vypočítával všechny podmínky řízení. Teorie procesního práva a ve shodě s ní i soudní praxe tradičně řadí mezi procesní podmínky týkající se soudu i tzv. pravomoc soudu, jejíž případný nedostatek nelze v řízení odstranit.

Podle ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř. jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví. Nespadá-li věc do pravomoci soudů nebo má-li předcházet jiné řízení, soud postoupí věc po právní moci usnesení o zastavení řízení příslušnému orgánu; právní účinky spojené s podáním žaloby (návrhu na zahájení řízení) zůstávají přitom zachovány.

Za situace, kdy podle ustanovení § 30 odst. 6 zákona č. 576/1990 Sb. odvod penále ze zadržených prostředků je oprávněn uložit územní finanční orgán, nelze než dospět k závěru, že pravomoc soudu ve věci žalobního nároku co do částky 811 409,70 Kč představující penále ze zadržených prostředků není dána. Pokud soud prvního stupně o tomto nároku rozhodl a odvolací soud toto jeho pochybení nenapravil, bylo řízení postiženo vadou ve smyslu § 229 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť bylo rozhodnuto ve věci, která nenáleží do pravomoci soudu, ale do pravomoci územně příslušného finančního orgánu. Dovolací soud proto zrušil rozsudky soudů obou stupňů v části týkající se částky 811 409,70 Kč představující penále ze zadržených prostředků a v tomto rozsahu věc zastavil a postoupil Finančnímu úřadu v Ž. jako příslušnému územnímu finančnímu orgánu k dalšímu řízení (srov. § 104 odst. 1 a § 243b odst. 4 o. s. ř., § 3 odst. 1 zákona č. 531/1990 Sb., o územních finančních orgánech, včetně přílohy č. 1 Názvy, sídla a územní působnost finančních úřadů).

Nejvyšší soud dále přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (srov. § 242 odst. 3, větu první, o. s. ř.). Dovolatel uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] a dále vznesl výhrady proti skutkově zjištěnému stavu [§ 241a odst. 3 o. s. ř.].

Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Posoudit, zda je napadený rozsudek odvolacího soudu se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. správný, znamená v souzené věci podrobit dovolacímu přezkumu především právní názor odvolacího soudu o tom, že v důsledku žalobcova povolení odkladu splátek půjčky a úhrady půjčky žalovanou v dané lhůtě podle tohoto odkladu, se žalovaná nemohla dostat do prodlení s placením jednotlivých splátek.

Odvolacímu soudu je třeba vytknout, že v odůvodnění rozhodnutí neaplikoval jakýkoliv hmotněprávní předpis, tj. vůbec neuvedl, z jakých právních předpisů ve svých úvahách vycházel a podle jakého ustanovení předmětné smlouvy o půjčce uzavřené mezi účastníky nebo právního předpisu posoudil, že v důsledku povolení odkladu splátek ze strany žalobce nedošlo k prodlení žalované s placením splátek ve sjednaných termínech. Přestože odvolací soud pominul posoudit charakter předmětné smlouvy o půjčce, ze skutkově zjištěného stavu, který soudy obou stupňů uvádějí v odůvodnění svých rozhodnutí, lze usuzovat, že jde o smlouvu spíše veřejnoprávní povahy, neboť jí bylo realizováno správní rozhodnutí (rozhodnutí ministra životního prostředí o poskytnutí podpory ze Státního fondu životního prostředí České republiky) formou bezúročné půjčky ze státních prostředků, jejíhož poskytnutí, čerpání, jakož i splácení se smlouva týkala, a nikoli o vztah soukromoprávní (tj. vztah mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti).

Pokud smlouva veřejnoprávní povahy vyžaduje řešení otázek (v souzené věci otázka změny sjednané splatnosti splátek půjčky a navazující prodlení s jejich úhradou), které příslušné veřejnoprávní předpisy správního práva neobsahují, lze přiměřeně aplikovat předpisy soukromého práva, pokud to neodporuje charakteru a povaze smlouvy, jakož i právním předpisům veřejného práva.

V této souvislosti je třeba odvolacímu soudu vytknout, že zcela opomenul skutkové zjištění soudu prvního stupně, podle něhož bylo pod bodem VII. označeného závěrečné ustanovení v bodu 19. předmětné smlouvy o půjčce sjednáno, že pokud tato smlouva či zvláštní obecně závazný právní předpis nestanoví jinak, řídí se vztahy dle této smlouvy příslušnými ustanoveními platného obchodního zákoníku.

Je třeba rovněž poukázat na to, že v žádném ustanovení obchodního (či občanského) zákoníku není upraveno a ani z něho nevyplývá, že by účastníky ve smlouvě sjednaná doba plnění jednotlivých splátek půjčky mohla být měněna jednostranným úkonem některého z účastníků. Za situace, kdy si účastníci ve smlouvě sjednají dobu splatnosti jednotlivých splátek a tato sjednaná doba splatnosti jednotlivých splátek má být posléze změněna a možnost takové změny jednostranným úkonem některého z účastníků není účastníky sjednána, vyžaduje se k platnosti takové změny souhlasný projev vůle obou účastníků.

Zda-li pak změna smlouvy v otázce doby splatnosti sjednaných splátek, k níž je zapotřebí souhlasného projevu vůle obou účastníků, vyžaduje či nevyžaduje písemnou formu, záleží na smluvním ujednání účastníků, potažmo na tom, kterým z obou uvedených kodexů (obchodním či občanským) se řídí smlouva a vztahy jí založené včetně nároků uplatněných žalobou. Platí, že písemně uzavřená smlouva podléhající režimu občanského zákoníku může být změněna rovněž pouze písemně (srov. § 40 odst. 2 občanského zákoníku), zatímco písemně uzavřená smlouva řídící se obchodním zákoníkem vyžaduje ke své změně dohodu stran v písemné formě pouze tehdy, je-li takto účastníky ve smlouvě, která má být měněna, sjednáno (srov. § 272 odst. 2 obchodního zákoníku dále též jen obch. zák. ).

Uvedeným způsobem však odvolací soud při svých úvahách nepostupoval a otázkou, zda a podle kterého ustanovení smlouvy či právního předpisu došlo k dohodě účastníků o změně termínu splátek, se nezabýval. Bez jakékoli jeho reakce zůstal i právní názor soudu prvního stupně, podle něhož k platnosti změny smlouvy nebylo nutné písemné vyhotovení dodatku, neboť skutkově nezjistil, že by uzavřená smlouva obsahovala ujednání účastníků ve smyslu § 272 odst. 2 obch. zák.

K námitkám dovolatele směřujícím do skutkově zjištěného stavu dovolací soud nepřihlížel, neboť z tohoto důvodu [§ 241a odst. 3 o. s. ř.] lze dovolání podat pouze v případě, je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. (popřípadě podle obdobného užití § 238 a 238a o. s. ř.), nikoli však v případě dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jak je tomu v souzené věci.

Lze uzavřít, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm b) o. s. ř.] byl naplněn. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), napadený rozsudek odvolacího soudu ve zbývajícím rozsahu zrušil (§ 243b odst. 2, část věty za středníkem, o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i ve zbývajícím rozsahu je a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud) závazný (§ 243d odst. 1, část první věty za středníkem, o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 19. ledna 2006



JUDr. Miroslav Gallus,v.r.

předseda senátu