32 Odo 650/2005
Datum rozhodnutí: 25.04.2007
Dotčené předpisy:




32 Odo 650/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně Č. k. p., zastoupené Č. p. a.s., s adresou pro doručování Č. p. a.s., R. j. Č., p. a p. o., proti žalovanému J. H., zastoupenému Mgr. J. H., advokátem o zaplacení částky 23 358 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 6 C 713/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. února 2005 č.j. 6 Co 200/2005-104, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. února 2005 č. j. 6 Co 200/2005-104 a rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 25. října 2004 č. j. 6 C 713/2002-87, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Písku k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 17. února 2005 č. j. 6 Co 200/2005-104 potvrdil v pořadí třetí rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 25. října 2004 č. j. 6 C 713/2002-87, kterým bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni částku 23 358 Kč s 6,5% úrokem z prodlení od 23. 2. 2002 do zaplacení a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, jenž vázán právním názorem odvolacího soudu ohledně pasivní legitimace žalovaného, který vyjádřil v předchozím zrušovacím rozsudku, dospěl k závěru, že žalovaný jako řidič vozidla, z jehož viny došlo dne 3. 7. 1998 k dopravní nehodě, je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů vynaložených na léčení, bolestné a ztížení společenského uplatnění, které žalobkyně vyplatila poškozenému V. K. Vozidlo, které žalovaný řídil, bylo ve vlastnictví provozovatele R. L. a v době dopravní nehody nebylo způsobilé k provozu na pozemních komunikacích, jelikož mu vypršela platnost technické kontroly dne 23. 3. 1996. Oba soudy v posuzované věci shodně aplikovaly ustanovení § 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 492/1991 Sb., kterou se stanoví rozsah a podmínky zákonného pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla, platné do 31. 12. 1999, podle něhož má pojišťovna právo na náhradu částek, které vyplatila z důvodu škody způsobené provozem motorového vozidla, proti pojištěnému, který způsobil škodu motorovým vozidlem, které užil k provozu, ačkoliv podle platných předpisů (zákona č. 38/1995 Sb., o technických podmínkách provozu silničních vozidel na pozemních komunikacích) tak učinit nesměl. Rovněž respektovaly právní názor vyslovený v usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. dubna 2003 č. j. 6 Co 769/2003-45, v němž odvolací soud dovodil, že za pojištěného je třeba ve smyslu § 3 odst. 1 vyhlášky č. 492/1991 Sb. považovat nejen provozovatele, ale i řidiče vozidla, a že v daném případě ve smyslu § 11 odst. 1 uvedené vyhlášky byl ten, kdo vozidlo nezpůsobilé k provozu užil a způsobil s ním škodu, řidič vozidla a nikoliv jeho provozovatel.

Odvolací soud stejně jako ve svém předchozím usnesení ze dne 4. listopadu 2003 č. j. 6 Co 2251/2003-76 neshledal důvodnou námitku žalovaného, že vyhláška č. 492/1991 Sb. je v rozporu s Ústavou České republiky a Listinou základních práv a svobod. Vyhláška č. 492/1991 Sb. byla v době nehody platná, i když vládní nařízení č. 54/1953 Sb. již nebylo účinné (jeho účinnost skončila k 21. 2. 1997). Skutečnost, že v době, kdy ke škodě došlo, již nebylo vládní nařízení č. 54/1953 Sb., na jehož základě byla vyhláška č. 492/1991 Sb. vydána, účinné, neznamená, že by samotná vyhláška byla v rozporu se zákonem. Odvolací soud považoval za rozhodující, že v době vydání předmětné vyhlášky bylo vládní nařízení účinné, tato vyhláška byla tehdy platná a je tudíž možno z ní vycházet. Skutečnost, že teprve zákonem č. 168/1999 Sb. bylo upraveno právo pojistitele na úhradu částek vyplacených poškozenému, podle názoru odvolacího soudu neznamenala, že by v mezidobí od 22. 2. 1997 do účinnosti zákona č. 168/1999 Sb., upravující danou problematiku, uvedené právo pojišťovny neexistovalo.

Odvolací soud dále konstatoval, že žalobkyně sice nedodržela ve vztahu k žalovanému některá ustanovení vyhlášky č. 492/1991 Sb., s jejich nedodržením však podle jeho závěru nelze spojovat neoprávněnost nároku žalobkyně. Pro takový závěr ve vyhlášce č. 492/1991 Sb. opora není.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které odůvodnil tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Dovolatel především nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že v dané věci je pasivně legitimován řidič vozidla a nikoliv jeho provozovatel, a poukázal na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu České republiky, podle níž není rozhodující, kdo řídil vozidlo, které mělo prošlou technickou prohlídku, neboť v tomto případě se nejedná o způsobení škody osobou pojištěného, ale o způsobení škody provozem motorového vozidla, přičemž ke vzniku nároku pojišťovny vůči pojištěnému stačí objektivní fakt, že pojištěný provozovatel pojištěného vozidla svěřil toto vozidlo k nepovolenému užití jiné osobě. Dovolatel má dále za to, že žalobkyní tvrzený nárok se opírá o právní předpis vyhlášku č. 492/1991 Sb., který je v rozporu s Ústavou České republiky a Listinou základních práv a svobod, proto by soud z tohoto předpisu neměl vycházet, jestliže povinnosti nelze ukládat na základě vládních nařízení a vyhlášek bez zákonného zmocnění, které podle dovolatele v rozhodné době chybělo. I pokud by bylo možno připustit, že předmětná vyhláška není v rozporu Ústavou České republiky a Listinou základních práv a svobod, potom je podle názoru dovolatele podstatné, že žalobkyně nesplnila vůči žalovanému své povinnosti, které ji z citované vyhlášky vyplývaly, zejména povinnosti uvedené v § 7 odst. 1 a v § 10 odst. 5, a proto nebyly naplněny podmínky pro to, aby žalobkyně mohla poskytnout plnění poškozenému, takže následně jí nemohl vzniknout nárok na náhradu vyplacených částek podle § 11 odst. 1 písm. d) citované vyhlášky. Takový výkon práva je podle názoru dovolatele v rozporu s dobrými mravy. Dovolatel dále odmítl názor odvolacího soudu, že to byl on, na kterého přešlo důkazní břemeno ohledně skutečné výše škody. Takový závěr je v rozporu s § 120 o. s. ř. a § 420 občanského zákoníku (dále jen ObčZ ), neboť toto důkazní břemeno tíží žalobkyni.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a je podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustné, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.

Nejvyšší soud posoudil rozsudek odvolacího soudu z hlediska uplatněného dovolacího důvodu, kterým je podle § 242 odst. 1 o. s. ř. vázán, a to i z hlediska jeho obsahového vymezení v dovolání. Dovolatel namítá, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].

Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud nesprávně posoudil pasivní legitimaci žalovaného.

Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 18. července 2000 sp. zn. 25 Cdo 305/2000, na který i žalovaný ve svém dovolání odkazuje, posuzoval nárok pojišťovny podle § 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky 492/1991 Sb. na náhradu částek vyplacených z důvodu škody způsobené neoprávněným provozem motorového vozidla, přičemž v tomto rozhodnutí bylo vysvětleno, že ke vzniku nároku pojišťovny vůči pojištěnému, ve smyslu výše citované vyhlášky, postačí objektivní fakt, že pojištěný užil vozidlo k provozu, i když to podle platných předpisů učinit nesměl; stačí tedy, že provozovatel svěřil vozidlo k nepovolenému provozu jiné osobě. Jinak řečeno, stačí-li ke vzniku uvedeného nároku pojišťovny samotná existence objektivní skutečnosti, nevyžaduje se již příčinná souvislost mezi touto skutečností a způsobenou škodou, v daném případě škodou způsobenou řidičem vozidla žalovaným. Pokud odvolací soud považoval v dané věci při posuzování pasivní legitimace žalovaného za rozhodující, kdo v okamžiku dopravní nehody vozidlo řídil, a nepovažoval za rozhodující, že provozovatel vozidla svěřil řidiči k užívání vozidlo, které v té době nemělo platnou technickou prohlídku, odchýlil se od dosavadní judikatury, jak výše uvedeno. Náhradu částek vyplacených z důvodu škody způsobené neoprávněným provozem motorového vozidla podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 492/1991 Sb. má právo pojišťovna uplatnit po provozovateli vozidla, nikoliv po řidiči, který v době, kdy ke škodě došlo, vozidlo řídil (srov. např. i rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2005 sp. zn. 32 Odo 399/2004 a ze dne 27. 9. 2006 sp. zn. 32 Odo 1132/2004).

Dovolací důvod, který vycházel z argumentu nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., byl tedy v tomto směru uplatněn důvodně.

Za této situace se již dovolací soud nemusel zabývat ostatními námitkami dovolatele.

Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil; protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud podle § 243b odst. 3 věty druhé zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 25. dubna 2007

JUDr. Zdeněk D e s

předseda senátu