32 Odo 650/2003
Datum rozhodnutí: 11.02.2004
Dotčené předpisy: § 238 odst. 1 písm. a) předpisu č. 99/1963Sb.




32 Odo 650/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně Z. H., a.s., zastoupené, advokátkou, proti žalované A.-F. spol. s r.o., o zaplacení 21.006,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 7 C 25/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. dubna 2001, č.j. 27 (28) Co 286/98-33, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Brně shora označeným rozsudkem změnil rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 16. března 1998, č.j. 7 C 25/98-12, tak, že žalobu na zaplacení částky 21.006,- Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II.). Odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.).

Proti rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost opřela o ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ) a důvodnost o ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) a d) o. s. ř., jehož prostřednictvím namítla, že napadený rozsudek vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka snesla argumenty na podporu uplatněných dovolacích důvodů a navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Ve vyjádření k dovolání se žalovaná se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, jakož i s jeho právním posouzením věci ztotožnila a navrhla, aby dovolací soud dovoláním napadené rozhodnutí potvrdil.

Podle bodu 17., hlavy I, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud věc ve shodě s bodem 15., hlavy I, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb. rovněž projednal podle dosavadního znění občanského soudního řádu.

Dovolání v této věci není přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné pouze za podmínek taxativně uvedených v ustanoveních § 237 a § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.

Vady řízení vyjmenované v § 237 odst. 1 o. s. ř., k nimž dovolací soud přihlíží podle § 242 odst. 3 o. s. ř. z úřední povinnosti a jejichž existence činí zmatečným (s výjimkami zakotvenými v § 237 odst. 2 o. s. ř.) každé rozhodnutí odvolacího soudu, dovoláním namítány nejsou a z obsahu spisu rovněž nevyplývají.

Přípustnost dovolání podle ustanovení podle § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je vyloučena ve věcech, v nichž bylo dovoláním napadeným výrokem rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč [srov. § 238 odst. 2 písm. a) o. s. ř.], když k příslušenství uplatněného nároku se nepřihlíží, ledaže by samostatně tvořilo předmět řízení [shodně srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 62/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek].

Žalobkyní vymáhaná částka představuje cenu služeb (energie, voda, odpadní voda a telefon), které žalovaná přijala při užívání nebytových prostor v areálu sídla žalobkyně.

V posuzovaném případě jde tedy o obchodní věc (spor mezi podnikateli týkající se jejich podnikatelské činnosti), přičemž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodováno o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 50.000,- Kč. Dovolání proto není přípustné ani podle § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.

Rovněž dovolání směřující do druhého a třetího výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, které ač součástí rozsudku má s ohledem na § 167 odst. 1 o. s. ř. povahu usnesení, přípustné není. Rozhodnutí odvolacího soudu ve věci nákladů řízení před soudy obou stupňů nelze totiž podřadit žádnému z usnesení, proti nimž zákon připouští dovolání v § 238a o. s. ř. a podmínky stanovené v § 239 o. s. ř. daná věc rovněž nesplňuje, neboť usnesení o nákladech řízení není usnesením o věci samé; existenci zmatečnostních vad řízení dle § 237 odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud již dříve vyloučil.

Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání [§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.], dovolání podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.

Žalobkyně zavinila (tím, že podala nepřípustné dovolání), že dovolání bylo odmítnuto, žalované však v souvislosti s dovolacím řízení náklady nevznikly. Této procesní situaci odpovídá výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněný ustanoveními § 243b odst. 4, 224 odst. 1 a § 146 odst. 2 věty první (per analogiam) o. s. ř.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 11. února 2004 JUDr. Miroslav Gallus, v.r.

předseda senátu