32 Odo 643/2005
Datum rozhodnutí: 30.05.2007
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb. ve znění od 1.4.2005




32 Odo 643/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobce R. M., zast. advokátem, proti žalované T., s.r.o., zast. advokátem, o zaplacení částky 102.998,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp.zn 33/29/10 Cm 206/97, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. listopadu 2004, č.j. 1 Cmo 92/2004-144, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5065,- Kč, k rukám jeho právního zástupce do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se žalobou ze dne 14.11.1996 domáhal u Krajského soudu v Brně vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovaná uznána povinnou zaplatit žalobci částku 160.000,- Kč spolu s 16 % úrokem z prodlení od 8.2.1996 do zaplacení, a uhradit náklady řízení. Žalobce na základě kupní smlouvy ze dne 20. 9.1995 nabyl od žalované nákladní automobil TATRA T 815, rok výroby 1986, přičemž po převzetí vozidla se na něm projevila podstatná závada, a to destrukce převodové skříně, a o této závadě byla žalovaná informována zprávou o vadách ze dne 22.12.1995. Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že příčinou destrukce řadící skříně na předmětném nákladním automobilu, k níž došlo dne 19.12.1995, bylo nadměrné opotřebení zubů převodovky, které bylo vadou skrytou, jež existovala ke dni uzavření kupní smlouvy mezi žalobcem a žalovanou. Žalobce jako kupující vadu na ojetém automobilu řádně a včas reklamoval, a když žalovaná vadu ve stanovené lhůtě neodstranila, vznikl žalobci nárok na slevu z kupní ceny podle § 437 odst. 1 a 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen: ObchZ ) ve výši 102.998,50 Kč, která podle 439 odst. 1 ObchZ odpovídá rozdílu mezi hodnotou, kterou měl ojetý automobil bez vad a hodnotou, kterou měl se zjištěnou vadou.

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 5. března 2004, č.j. 33/29/10 Cm 206/97-114 rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 102.998,50 Kč spolu s 16 % úrokem z prodlení od 8.2.1996 do zaplacení ročně (výrok I.). Dále soud prvního stupně ve výroku II. řízení ohledně 16 % úroku z prodlení z částky 57.001,50 Kč od 8.2.1996 do zaplacení zastavil. Ve výroku III. uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 12.013,- Kč. Ve výrocích IV. a V. soud prvního stupně rozhodl o nákladech řízení státu.

Vrchní soud v Olomouci v záhlaví uvedeným rozsudkem k odvolání žalované rozsudek ve výrocích I., III., IV. a V. potvrdil (výrok I.) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení částku 20.800,- Kč (výrok II.).

Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadené části a dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné. Po doplněném dokazování se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že zjištěné nadměrné opotřebení převodové skříně bylo skrytou vadou, jež existovala ke dni uzavření smlouvy 20.9.1995, a proto žalobci vznikl nárok na přiměřenou slevu dle ust. § 437 odst. 1 a 5 ObchZ.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná včasné dovolání, opírajíc je co do přípustnosti o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ). Z obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) vyplývá, že žalovaná namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (tedy, že je dán dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).

Dovolatelka uvádí, že postupem soudů byla porušena zásada rovnosti účastníků soudního řízení, jelikož soudy nevyhověly návrhu žalované na provedení důkazu k předložené převodovce-skříni na určení technické hodnoty, čímž nebyla poskytnuta oběma účastníkům řízení stejná možnost k uplatnění jejich práv. Dovolatelka má za to, že neprovedení tohoto důkazu představuje v řízení vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a rozhodnutím nebyla vyřešena tato právní skutečnost v návaznosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.

Dovolatelka navrhuje zrušit rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Současně požaduje odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku.

Žalobce ve vyjádření uvádí, že rozhodnutí soudů obou stupňů považuje za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.

Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné.

Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť potvrzený rozsudek soudu prvního stupně je prvním rozsudkem tohoto soudu ve věci.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu) nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem.

Výhradami, jimiž odvolacímu soudu (i soudu prvního stupně) vytýká neprovedení důkazů a porušení zásady rovného postavení účastníků, dovolatelka tvrdí existenci vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jež jsou ovšem pro řešení otázky přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. bez právního významu.

Poněvadž Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelkou uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení zásadně právně významným neshledal (dovolatelka ostatně v dovolání ani žádnou právní otázku za zásadně významnou neoznačila), dovolání žalované, které není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl dle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. tak, jak se uvádí ve výroku, a přiznal žalobci náhradu nákladů řízení podle ustanovení § 3 odst. 1 bod 5., § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. srpna 2006 ve výši 4990,- Kč, a z paušální náhrady 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. srpna 2006.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. května 2007

JUDr. František Faldyna, CSc.

předseda senátu