32 Odo 640/2005
Datum rozhodnutí: 25.04.2006
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 241a odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 132 odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




32 Odo 640/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobce Ing. Č. K., zastoupeného, advokátem, proti žalované Š. T., a.s., zastoupené, advokátem, o zaplacení částky 572 919,- Kč, smluvní pokuty a o vzájemný návrh žalované ve výši 892 000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 37 Cm 13/96, o dovoláních žalobce a žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2004, č.j. 1 Cmo 316/2003-243, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Dovolání žalované se zamítá.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7 575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jejího zástupce ...

IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 22 515,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jeho zástupce ...

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se podanou žalobou (po rozšíření žalobního petitu) domáhal po žalované zaplacení doplatku ceny díla a úhrady smluvní pokuty za prodlení s touto platbou. Žalobní nárok odůvodnil tvrzením, že na základě smlouvy o dílo ze dne 17. srpna 1994 provedl pro objednatele - společnost G. spol. s r.o. stavební práce na výstavbě průmyslové haly, které vyúčtoval fakturou č. 190595 ze dne 19. května 1995. Přestože provedené práce byly předány a převzaty a zjištěné vady následně odstraněny, žalovaná, která žalobce písemným prohlášením ze dne 7. června 1995 vyrozuměla o tom, že převzala závazky původního objednatele společnosti G. spol. s r.o., toto vyúčtování neuhradila. V průběhu řízení žalovaná uplatnila vzájemným návrhem právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 892 000,- Kč s příslušenstvím za prodlení žalobce (zhotovitele) s provedením díla ve sjednané době.

Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 12. března 2003, č.j. 37 Cm 13/96-189, zamítl žalobu o zaplacení 572 919,- Kč a smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z této částky od 3. června 1995 do zaplacení (bod I. výroku), uložil žalobci zaplatit žalované částku 892 000,- Kč s příslušenstvím (bod II. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod III. výroku).

K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. listopadu 2004, č.j. 1 Cmo 316/2003-243, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodu I. výroku (výrok I.), změnil ho v bodu II. výroku tak, že vzájemný návrh žalované o zaplacení částky 892 000,- Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II.), zrušil ho ve výroku o nákladech řízení (výrok III.) a rozhodl o nákladech za řízení před soudy obou stupňů (výrok IV.).

Podle shodného právního posouzení soudů obou stupňů byla mezi žalobcem jako zhotovitelem a společností G. s. r. o. jako objednatelem, právním předchůdcem žalované, uzavřena smlouva o dílo ze dne 17. srpna 1994 podle § 536 a násl. obchodního zákoníku (dále též jen obch. zák. ), v níž se žalobce zavázal dodat a objednatel převzít a zaplatit stavbu výrobní halu s tím, že byla dohodnuta fixní cena díla ve výši 13 200 000,- Kč bez DPH. V důsledku změny předpokládané výroby v hale došlo následně v rámci sjednávání dodatku č. 1 ke smlouvě k dohodě stran o navazující změně předmětu díla, přičemž v řízení bylo prokázáno, že ze stavebního hlediska bylo změněné dílo jednodušší. Cenový dopad změny předmětu díla obsahoval návrh dodatku č. 2 ke smlouvě, v jehož obou zpracovaných verzích ze dne 1. března 1995 a ze dne 20. března 1995 je uvedena jako základ pro výpočet ceny díla částka 12 800 000,- Kč; k uzavření dodatku č. 2 však nedošlo. Stejný finanční obnos je pak uveden i v příloze ke konečné faktuře č. 140395 ze dne 14. března 1995, jejíž zaplacení je mezi účastníky nesporným. Odvolací soud dále konstatoval, že největší význam pro posouzení předmětu sporu má zápis o odevzdání a převzetí stavby č. 1/95 podepsaný dne 10. března 1995 oběma účastníky, v jehož části věnované vypořádání vzájemných práv a závazků je uvedeno, že vypořádání bude provedeno ve smyslu SoD a k této smlouvě předložených návrhů dodatků č. 1 a 2 ze dne 2. března 1995 . Podle názoru odvolacího soudu, vycházejícího z ustanovení § 549 odst. 2 obch. zák., došlo k příslušné dohodě stran řešící důsledky změny předmětu díla na výši ceny, když se tak stalo zejména v důsledku podpisu zápisu o převzetí. Za této situace dospěl k závěru, že zhotovitel, i pokud jde o změněně dílo, nemá nárok na zaplacení vyšší ceny než té, kterou fakturoval fakturou č. 140395. Proto rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé jako věcně správný potvrdil.

Neúplného, a tudíž nesprávného právního posouzení věci se však podle odvolacího soudu dopustil soud prvního stupně při posuzování vzájemného návrhu žalované na zaplacení smluvní pokuty, když nehodnotil všechny předmětné důkazy úplně, ve všech vzájemných souvislostech. Odvolací soud vyšel ze zápisu o převzetí stavby ze dne 10. března 1995, v jehož části označené Důvody nedodržení lhůt zahájení a dokončení dodávky je jako jediný důvod uvedeno Rozšíření předmětu dodávky o SO 9 .. a změny projektové dokumentace vyvolané změnou technologického zařízení . Za této situace, kdy účastníci jako důvod zpoždění uvedli skutečnosti nesporně ležící na straně objednatele díla (žalované), odvolací soud, vycházeje z ustanovení § 365 a § 370 obch. zák., dospěl k závěru, že ke zpoždění dokončení díla nedošlo pro prodlení zhotovitele (žalobce). Proto rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, kterým bylo vyhověno vzájemnému návrhu žalované na zaplacení smluvní pokuty, změnil tak, že vzájemný návrh žalované zamítl.

Rozsudek odvolacího soudu napadli oba účastníci dovoláním; žalobce tak učinil v rozsahu jeho prvního a čtvrtého výroku, zatímco žalovaná podala dovolání proti druhému výroku a souvisejícímu čtvrtému výroku.

Dovolatel (žalobce) odvolacímu soudu vytýká, že při přezkoumání jeho odvolání nepostupoval v souladu s ustanoveními §§ 212 a 213 občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), čímž mu odňal nejen jeho právo na řádný opravný prostředek, ale dopomohl žalované i k neoprávněnému majetkovému prospěchu na jeho úkor. Podle názoru dovolatele odvolací soud pochybil, pokud nevzal v úvahu skutečnosti, které vyšly v řízení najevo. Tvrdí, že závěr odvolacího soudu o tom, že předložené důkazy neosvědčují existenci žalobního nároku a že žádaný doplatek by převýšil i původně sjednanou cenu díla, neodpovídá skutečnosti a je v rozporu s doklady založenými ve spisu, především s fakturou č. 190595 z 19. května 1995 včetně příloh. Vytýká mu, že pominul sjednané skládkovné (poplatek za skládku) a že porovnával žalovanou částku včetně DPH se smluvní cenou bez DPH. Podle dovolatele je nutné smluvní cenu díla ve výši 13 200 000,- bez DPH jednak navýšit o skládkovné ve výši 375 970,- Kč bez DPH, které žalovaná sjednala po uzavření smlouvy o dílo přímo s vlastníkem stavby, a dále ji ponížit o účastníky dohodnutou částku 230 331,80 Kč bez DPH pro zjednodušení stavby v důsledku projekčních změn. Po tomto propočtu tak vychází celková smluvní cena včetně DPH ve výši 14 056 451,- Kč. Zaplatila-li žalovaná pouze 13 483 532,- Kč, dluží žalobci částku 572 919,- Kč včetně DPH, což je žalovaná částka.

Podle přesvědčení dovolatele odvolací soud pochybil i při hodnocení zápisu o odevzdání a převzetí stavby, jemuž přisoudil pro posouzení žalobního nároku největší význam. Dovolatel oponuje závěru odvolacího soudu o tom, že podpisem uvedeného zápisu došlo k dohodě účastníků o ceně ve výši 12 800 000,- Kč bez DPH, jelikož návrhy dodatků č. 1 a 2 ze dne 2. března 1995 neexistují. V této souvislosti uvádí, že návrh dodatku č. 2 vypracovaný žalovanou je datován dnem 1. března 1995 a návrh dodatku č. 2 vypracovaný žalobcem je ze dne 20. března 2005, přičemž jiné návrhy tohoto dodatku nebyly vystaveny a neexistují.

Konečně dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně zhodnotil fakturu č. 140395 ze dne 14. března 1995 včetně jejich příloh. Tato faktura sice byla označena žalobcem jako konečné vyúčtování dodávky, v její příloze však upozornil na skutečnost, že nedojde-li k uzavření dodatku č. 2, vyúčtování za konečné považovat nebude a provede doúčtování skutečných nákladů, k čemuž došlo fakturou č. 190595 ze dne 19. května 1995.

Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v prvním a ve čtvrtém výroku zrušil a věc vrátil příslušnému soudu k dalšímu řízení.

Podle vyjádření žalované je dovolání žalobce podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepřípustné, jelikož napadené rozhodnutí ve věci samé nemá zásadní právní význam a z jiného ustanovení dovodit přípustnost nelze. Uvádí, že fakturou č. 140395 ze dne 14. března 1995 došlo ke konečnému vyúčtování předaného díla, konečné vyúčtování žádné podmínky ohledně jeho platnosti neobsahovalo a v tomto smyslu žádnou přílohu neobdržela. Žalovaná, která se s právním posouzením věci odvolacího soudu zcela ztotožnila, navrhla, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné zamítl .

Dovolatelka (žalovaná) jako dovolací důvod uvádí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolatelka nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že ke zpoždění dokončení díla došlo pro okolnosti na její straně, konkrétně z důvodu rozšíření předmětu dodávky. Tvrdí, že tato úvaha nemůže obstát, jelikož rozšíření předmětu dodávky a změna dokumentace byly dohodnuty se zhotovitelem žalobcem, všechny potřebné podklady mu byly poskytnuty včas a ve spisu není založen žádný důkaz o tom, že by uvedené změny vedly k prodlení objednatele a potažmo zhotovitele. Za takový důkaz nelze považovat zápis o převzetí ze dne 10. března 1995, jak nesprávně učinil odvolací soud. Podle dovolatelky odvolací soud rovněž pochybil, pokud nevzal v úvahu skutečnost, že k včasnému umístění strojů do stavěné haly by bylo nezbytné, aby její podlaha byla hotova alespoň měsíc před dohodnutým datem konečného předání díla. Pokud se tak nestalo, nelze přičítat k její tíži, že neumístila do haly stroje tak, aby mohlo být dílo dokončeno do dohodnutého termínu 30. ledna 1995.

Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ve druhém a čtvrtém výroku a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Ve vyjádření k dovolání žalované se žalobce s rozhodnutím odvolacího soudu o zamítnutí vzájemného návrhu žalované ztotožnil s tím, že snesl podrobné argumenty (odkazy na konkrétní smluvní ujednání, zápisy ve stavebním deníku, zápisy z kontrolního dne) na podporu jeho závěru, že ke dni 10. března 1995 žalobce nemohl být v prodlení s předáním díla. Za situace, kdy si strany v zápise o předání a převzetí dohodli termín dokončení díla do 30. června 1995, se žalobce domnívá, že mezi účastníky došlo k dohodě o pozdějším předání stavby. Skutečností však podle žalobce zůstává, že se termín dokončení díla prodloužil v důsledku dalších prodlení žalované a bez ohledu na to, zda se tak stalo k 30. červnu 1995 nebo ke 4. dubnu 1995, žalobce se nemohl k 10. březnu 1995 do prodlení s předáním díla dostat. Proto navrhl, aby dovolací soud dovolání žalované zamítl.

Dovolání žalobce v této věci není přípustné.

Podle ustanovení § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (srov. § 237 odst. 3 o. s. ř.).

Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 237 odst. 3 o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozsudek odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o. s. ř.).

Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně vyložil.

Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívá, jinými slovy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.

Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.

Jelikož dovolací soud může rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání (srov. § 242 odst. 3, větu první, o. s. ř.), lze považovat za zásadně právně významné jen ty právní otázky splňující shora popsaná hlediska, jejichž nesprávné řešení dovolatel v rámci dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. napadl (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132). Z tohoto pohledu, tj. z hlediska uplatněných dovolacích námitek a za situace, kdy dovolatel žádnou právní otázku nevymezil, Nejvyšší soud neshledal, že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo v rozporu s hmotným právem nebo že by zde byly jiné okolnosti, pro které by dospěl k závěru o tom, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Soustředil-li totiž dovolatel dovolací námitky do skutkových zjištění odvolacího soudu rozhodných dle jeho názoru pro určení výše ceny díla, namítal-li neexistenci verze dodatku č. 2 ze dne 2. března 1995, jakož i vytýkal-li odvolacímu soudu, že nepřihlédl ke skutečnostem uvedeným ve faktuře č. 140395 ze dne 14. března 1995, opomíjí, že při zkoumání přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přezkumná činnost dovolacího soudu směřuje k posouzení právní kvalifikace věci včetně procesních aspektů bez toho, že by byl oprávněn zasahovat do skutkového stavu, zjištěného v nalézacím řízení soudy nižších stupňů. Nemůže-li se skutkový základ sporu v dovolacím řízení měnit, dovolací soud uvedené námitky dovolatele nemohl přezkoumávat. Totéž platí i pro dovolatelem tvrzenou vadu řízení, že odvolací soud nepostupoval při přezkoumání jeho odvolání v souladu s ustanoveními §§ 213 a 214 o. s. ř., čímž mu odňal jeho právo na řádný opravný prostředek, jelikož dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. se může dovolací soud zabývat jen v případě, je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) (srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.).

Lze tak uzavřít, že dovolání žalobce směřující proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu, není podle § 237 odst. 1 písm. c) přípustné.

Rovněž tak dovolání směřující proti čtvrtému výroku rozsudku odvolacího soudu, tj. proti jeho rozhodnutí o nákladech za řízení před soudy obou stupňů, majícímu charakter usnesení ve smyslu § 167 odst. 1 o. s. ř., není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání žalobce jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), usnesením odmítl [§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c) o. s. ř.].

Dovolání žalované je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti druhému zamítavému výroku rozsudku odvolacího soudu (a souvisejícímu čtvrtému výroku o nákladech řízení), jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, není však důvodné.

Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady, k nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř.), však dovoláním namítány nejsou a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.

Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal v napadeném rozsahu (srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3, větu první, o. s. ř.).

I když dovolatelka jako důvod dovolání uvedla i nesprávné právní posouzení věci s odkazem na § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., obsahově namítá pouze nesprávné hodnocení důkazů podle § 132 o. s. ř., které lze napadat jen podle § 241a odst. 3 o. s. ř., dle něhož lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Konkrétně dovolatelka napadá skutkové zjištění odvolacího soudu vyplývající ze zápisu o odevzdání a převzetí stavby, podle něhož jediným v něm uvedeným důvodem nedodržení lhůty dokončení stavby bylo Rozšíření předmětu dodávky o SO 9 a změny projektové dokumentace vyvolané změnou technologického zařízení , přičemž dále odvolacímu soudu vytýká, že nezkoumal další rozhodné skutečnosti pro prodlení zhotovitele. Dovolatelka, namítajíc, že zjištěné skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, nesměřuje tak své námitky proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti hodnocení důkazů odvolacím soudem v otázce prodlení obou účastníků.

Dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. míří na pochybení soudu ve zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutková zjištění a z nich vyplývající skutkový závěr, jenž byl podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, jsou vadné.

Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 1. července 1998, sp. zn. 3 Cdon 10/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 22, ročník 1998, pod číslem 161, vysvětlil, že námitka, že se nestala okolnost, již měl soud dokazováním za zjištěnu, není sama o sobě v dovolacím řízení rozhodná, neboť je nedostatečná z hlediska skutkové podstaty vymezující dovolací důvod podle § 241 odst. 2 písm. c) o. s. ř. (pozn. po novele občanského soudního řádu provedené zákonem č. 30/2000 Sb. jde o dovolací důvod dle § 241a odst. 3 o. s. ř.), jestliže dovolatel současně nezpochybnil logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuelně netvrdí-li, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Prvou z těchto podmínek splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř.

Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro skutkový závěr o věci a tím i pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva.

Z výše uvedeného vyplývá, že samotné hodnocení důkazů nelze napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř., nýbrž na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není ani možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, například namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění, apod. To znamená, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha C. H. Beck, 2003, strana 1068).

Z obsahu spisu, stejně jako z dovoláním napadeného rozsudku, dovolací soud neshledal žádný logický rozpor, kterého by se odvolací soud při hodnocení důkazů dopustil, přičemž ani samotná dovolatelka nijak neupřesnila, konkrétně v čem má postup soudu při hodnocení důkazů za nesprávný a rozporný s § 132 o. s. ř. Za této situace nelze proto v tomto směru odvolacímu soudu vytýkat žádné pochybení a lze uzavřít, že k naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř. nedošlo.

Lze tak uzavřít, že dovolatelkou uvedený dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], ani dovolací důvod, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.) nebyl v souzené věci naplněn. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání žalované zamítl (§ 243b odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 a § 142 odst. 1 o. s. ř.

Jelikož žalobce z procesního hlediska zavinil (tím, že podal nepřípustné dovolání), že jeho dovolání bylo odmítnuto, vzniklo žalované právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Náklady žalované sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 7 500,- Kč podle § 3 odst. 1, 2, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů a z paušální částky 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů.

Žalovaná nebyla v řízení o svém dovolání úspěšná, a proto je povinna nahradit žalobci náklady jeho právního zastoupení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalobci sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 22 440,- Kč podle § 3 odst. 1, § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a z paušální částky 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný (žalobce), co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

Nesplní-li povinná (žalovaná), co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 25. dubna 2006

JUDr. Miroslav Gallus,v.r.

předseda senátu