32 Odo 639/2002
Datum rozhodnutí: 26.08.2003
Dotčené předpisy: § 213 předpisu č. 99/1963Sb., § 221 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 301 odst. 1 písm. c) předpisu č. 513/1991Sb., § 330 odst. 1 písm. c) předpisu č. 513/1991Sb.




NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY 32 Odo 639/2002-315

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Františka Faldyny, CSc. v právní věci žalobkyně M., spol. s r. o., zastoupené Prof. Dr. A. B., advokátem, proti žalovaným 1. M. D., zastoupené JUDr. R. K., advokátem, 2. V. N., zastoupenému JUDr. J. S., advokátkou, a 3. V. D., zastoupenému JUDr. R. K., advokátem, o zaplacení částky 221.239,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 39 C 289/95, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. února 2002, č. j. 29 Co 14/2002-277, takto:

I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. února 2002, č. j. 29 Co 14/2002-277, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. května 2001, č. j. 39 C 289/95-223, ve znění usnesení ze dne 24. října 2001, č. j. 39 C 289/95-244a, se ve výrocích, jimiž bylo rozhodnuto o žalobě na zaplacení částky 106.880,50 Kč s 17 % úrokem z prodlení od 12. září 1994 do zaplacení a zaplacení částky 63.463,60 Kč, a ve výrocích o nákladech řízení, zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

II. Dovolání směřující proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. února 2002, č. j. 29 Co 14/2002-277, jímž byla žalovaným uložena povinnost zaplatit smluvní pokutu ve výši 50.895,60 Kč, se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4, ze dne 28. května 2001, č. j. 39 C 289/95-223, ve znění usnesení ze dne 24. října 2001, č. j. 39 C 289/95-244a, jímž bylo žalovaným uloženo zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 106.880,50 Kč se 17 % úrokem z prodlení od 12. září 1994 do zaplacení a smluvní pokutu 114.359,20 Kč a na náhradě nákladů řízení 73.043,- Kč, to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku, tak, že se žaloba s návrhem, aby žalovaní zaplatili společně a nerozdílně částku 106.880,50 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 17 % ročně od 12. září 1994 do zaplacení, zamítá, a dále tak, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 50.895,60 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku, co do dále požadované částky 63.463,60 Kč se žaloba zamítá (první výrok). Dále odvolací soud rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý až sedmý výrok).

Soud prvního stupně žalobnímu požadavku zcela vyhověl, když měl za prokázáno, že účastníci uzavřeli 31.prosince 1992 smlouvu, v níž žalovaní platně uznali dluh určený co do důvodu i výše a tento se zavázali hradit v jednotlivých částkách v jednotlivých termínech splatnosti (dále též jen smlouva ). Termíny splatnosti však nedodrželi, a přesto, že dlužnou částku časem uhradili, s ohledem na skutečnost, že došlo k započítávání poměrné části splátek na úroky z prodlení , vznikl žalobkyni nejen nárok na zaplacení úroku z prodlení z dlužné částky, ale též na zaplacení smluvní pokuty dle bodu 4 smlouvy. Smluvní pokutu, která byla sjednána ve výši 5 % za každý den prodlení ode dne splatnosti jednotlivých faktur, žalobce s přihlédnutím k ustanovení § 301 obchodního zákoníku snížil na 46 % ročně a konečná částka smluvní pokuty činí 114.359,20 Kč.

Odvolací soud v odůvodnění rozsudku naproti tomu zejména uvedl, že soud prvního stupně založil své rozhodnutí, pokud žalobě co do částky 106.880,50 Kč s příslušenstvím vyhověl, na nesprávné úvaze, když dovodil, že se tento nárok žalobkyně odvíjí od částky 350.000,- Kč, a když akceptoval tvrzení žalobkyně, že vzhledem k prodlení žalovaných se splácením uvedené částky, byla část jejich plnění započítána na splatný úrok z prodlení a smluvní pokutu, tudíž, že jí ještě z tohoto titulu dluží spornou částku včetně příslušenství.

Jelikož výše uvedený postup nebyl účastníky smlouvy dohodnut a žalobkyně před odvolacím soudem 25. dubna 2000 výslovně přednesla, že částka 350.000,- Kč představující plnění na zásoby ve smyslu bodu 1. smlouvy byla žalovanými zaplacena (podle jejího vyjádření z 27. října 1997 se tak stalo 12. září 1994), neshledal nárok žalobkyně na zaplacení částky 106.880,50 Kč s příslušenstvím důvodným.

Dále odvolací soud zdůraznil, že soud prvního stupně nepochybil, jestliže se v souladu s právním názorem odvolacího soudu obsaženým v rozsudku ze dne 25. dubna 2000, č. j. 29 Co 33/2000-196, zabýval smluvní pokutou dohodnutou účastníky v bodě 4. smlouvy, připínající se k částce 350.000,- Kč, s úhradou které byli žalovaní v prodlení. Žalobkyně požadovala z tohoto titulu 114.359,20 Kč (46 % ročně) s odůvodněním, že v době, kdy žalovaní neplnili smluvní závazky, řešila nedostatek peněžních prostředků úvěrem s 16 % úrokem, přičemž jí byl předepsán ještě další 30 % sankční úrok, jelikož úvěr řádně nesplácela. V tomto směru odvolací soud uzavřel, že nárok žalobkyně (rozuměj nárok na zaplacení smluvní pokuty) je co do základu důvodný, ovšem soudem prvního stupně přiznaná smluvní pokuta je nepřiměřeně vysoká. Při úvaze o výši smluvní pokuty odvolací soud dospěl k závěru, že smluvní pokuta by měla odpovídat shora uvedenému 30% sankčnímu úroku, přičemž podle tabulky předložené žalobkyní (srov. č. l. 219) obsahující výpočet smluvní pokuty 46 % ročně činila smluvní pokuta k 12. září 1994, kdy byla částka 350.000,- Kč žalovanými zaplacena, 78.039,90 Kč, a po snížení na sazbu 30% pak činí 50.895,60 Kč, na kterou odvolací soud za použití ustanovení § 301 obchodního zákoníku smluvní pokutu moderoval.

Proti rozsudku odvolacího soudu, a to v celém jeho rozsahu, podala žalobkyně včasné dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), a to z důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., prostřednictvím kterého lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatelka zejména namítala, že soudy obou stupňů sice správně bod 1. smlouvy vyhodnotily jako platné uznání závazku, nicméně tento závazek nebyl plněn dohodnutým způsobem a žalobkyni tak vznikl nárok na úrok z prodlení. V souladu s příslušnou úpravou obchodního zákoníku započítala žalobkyně plnění žalovaných nejprve na splatný úrok a poté na jistinu, v důsledku čehož zůstala neuhrazena jistina ve výši 106.880,50 Kč, která je naprosto přehledným způsobem vypočítána v podání žalobkyně z 21. srpna 2000. Odvolací soud se pak vůbec nezabýval ustanovením § 330 obchodního zákoníku a omezil se pouze na vyjádření , že dluh (jistina) byl žalobkyni zaplacen. V této souvislosti dovolatelka rovněž zdůrazňovala, že jí není znám jakýkoli úkon žalovaných, který by znamenal výslovné určení skutečnosti, že je plněno na jistinu a nikoli na úrok z prodlení, a za této situace měl odvolací soud aplikovat ustanovení § 330 obchodního zákoníku a realizované peněžité plnění mělo být započteno nejprve na úroky a teprve posléze na jistinu.

Dále dovolatelka nesouhlasila se snížením smluvní pokuty odvolacím soudem na částku odpovídající (podle jeho názoru) výši škody vzniklé žalobkyni v důsledku sankčního úroku . Takové snížení totiž neodpovídá smyslu a účelu smluvní pokuty, když pouze řeší reparaci finanční situace žalobkyně způsobené prodlením žalovaných a nijak nezohledňuje skutečnost, že smluvní pokuta již byla samotnou žalobkyní snížena, a že tato pokuta byla důsledkem nesplnění povinnosti ze strany žalovaných, kteří se k jejímu plnění ve smlouvě zavázali.

Proto dovolatelka požadovala, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení, a současně, aby ještě před rozhodnutím o dovolání odložil vykonatelnost výroku rozsudku odvolacího soudu o povinnosti k náhradě nákladů řízení.

Žalovaní ve svých vyjádřeních, považujíce rozsudek odvolacího soudu za správný, požadovali, aby dovolání žalobkyně bylo zamítnuto, respektive jako zjevně bezdůvodné odmítnuto.

V souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se pro dovolací řízení uplatní občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.

Dovolání žalobkyně v části směřující do výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byla žalovaným uložena povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu 50.895,60 Kč, není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

K podání dovolání je oprávněn (tzv. subjektivní přípustnost) pouze ten účastník řízení, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2000, č. j. 2 Cdon 1648/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 12, ročník 2000, pod číslem 138). Jelikož odvolací soud v této části potvrdil vyhovující rozhodnutí soudu prvního stupně, rozhodl ve prospěch žalobkyně. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně ve výše uvedeném rozsahu podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl.

Ve zbývající části je dovolání žalobkyně přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné.

Podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.

Jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je postiženo i řízení v této věci. Odvolací soud totiž rozhodl o věci v rozporu se zásadou vyjádřenou v ustanovení § 213 odst. 1 o. s. ř.

Podle zmíněného ustanovení odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. To má odvolacímu soudu umožnit, aby na základě doplněného dokazování (srov. § 213 odst. 2 o. s. ř.), při respektování mezí vyplývajících z ustanovení § 213 odst. 3 o. s. ř., mohl dojít k vlastnímu zjištění skutkového stavu, které bude odlišné od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně. Přitom však musí odvolací soud dbát zásady, že nemá soud prvního stupně nahrazovat a zbavovat účastníka možnosti domáhat se přezkoumání skutkových a právních závěrů. Proto tam, kde je rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumatelné, neboť tento soud nerespektoval principy uvedené v ustanoveních § 157 a § 132 o. s. ř., nezbývá, než takové rozhodnutí v intencích ustanovení § 221 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zrušit (shodně srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. února 1993, sp. zn. 2 Cdo 2/93, uveřejněný v Bulletinu Vrchního soudu v Praze č. 1, ročník 1993, pod číslem 19).

Z obsahu spisu je sice patrno, že soud prvního stupně ve věci provedl obsáhlé dokazování, nicméně v písemném vyhotovení rozsudku nepostupoval ve shodě s ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř., podle něhož v odůvodnění rozsudku uvede soud, čeho se žalobce domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný, stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po stránce právní (k tomu srov. dále ustanovení § 132 o. s. ř. ukládající soudu hodnotit důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti a pečlivě přitom přihlížet ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci).

Soud prvního stupně zjevně přehlédl, že poté, co byly jeho předchozí rozsudky ze dne 24. dubna 1998 a 9. září 1999 částečně odklizeny kasačními usneseními odvolacího soudu ze dne 7. prosince 1998 a 25. dubna 2000, již v další fázi řízení nebylo možné vycházet ze skutkových zjištění a skutkových a právních závěrů v těchto rozsudcích formulovaných. V rozsudku ze dne 28. května 2001 se pak soud prvního stupně omezil pouze na popis dosavadního průběhu řízení, včetně úpravy žalobního petitu žalobkyní a stanoviska žalovaných, přičemž neučinil ani to, že by se ke skutkovým zjištěním formulovaným v předchozích rozsudcích v novém rozsudku jakkoli přihlásil. Posléze soud prvního stupně nepřípustně formuloval tzv. souhrnné zjištění, jímž se zjišťuje rozhodný skutkový stav současně na základě všech provedených důkazů, aniž soud uvede, na základě kterých konkrétních důkazů se to které zjištění činí a z jakých důvodů, jakož i bez vysvětlení případných rozporů mezi nimi. Obě shora uvedená pochybení pak činí rozsudek soudu prvního stupně nepřezkoumatelným (shodně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. července 2001 uveřejněný pod č. 40/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Odvolací soud tak pochybil, jestliže rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 221 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jako nepřezkoumatelný nezrušil (shodně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1045/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2001, pod číslem 14).

Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle ustanovení § 243b odst. 2 věty za středníkem, odst. 3, odst. 6 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo dovolání shledáno přípustným, zrušil. Jelikož důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud (ve stejném rozsahu) i jej a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Za této procesní situace bylo předčasné zabývat se dovolacím důvodem uplatněným žalobkyní.

Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud) závazný (§ 243d odst. 1 věta za středníkem o. s. ř.).

V další fázi řízení soud prvního stupně neopomene zejména zabývat se otázkou, zda závazkový vztah, z něhož žalovaným vznikla povinnost k zaplacení částky 350.000,- Kč, je vztahem obchodním či občanskoprávním, když řešení této otázky bude významné jak pro posouzení možnosti aplikace ustanovení § 330 obchodního zákoníku, tak i aplikace ustanovení § 301 obchodního zákoníku. Vypořádá se též s žalovanými vznesenou námitkou neplatnosti ustanovení o smluvní pokutě ve smyslu smlouvy z 31. prosince 1992 v souvislosti s dikcí právních předpisů ohledně mravnosti (srov. protokol o jednání z 9. dubna 2001 č. l. 214-216).

V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Brně dne 26. srpna 2003

JUDr. Miroslav Gallus, v.r.

předseda senátu