32 Odo 637/2004
Datum rozhodnutí: 15.02.2005
Dotčené předpisy: § 79 předpisu č. 99/1963Sb., § 43 předpisu č. 99/1963Sb.




32 Odo 637/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ivana Meluzína v právní věci žalobkyně M.M. E., s.r.o., zastoupené, advokátem, proti žalované P. C. s.r.o., o vydání bezdůvodného obohacení, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 Cm 53/2002, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. března 2004, č.j. 3 Cmo 40/2003-16, takto:

I. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. března 2004, č.j. 3 Cmo 40/2003-16, v té části první věty výroku, kterou bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně ve výrocích o odmítnutí žaloby o vydání bezdůvodného obohacení v rozsahu částky 16.000,- Kč s příslušenstvím a o nepřiznání náhrady nákladů řízení žádnému z účastníků, a ve druhé větě výroku o nepřiznání náhrady nákladů odvolacího řízení žádnému z účastníků, a dále usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. ledna 2003, č.j. 41 Cm 53/2002-11, v rozsahu, v němž byla odmítnuta žaloba o vydání bezdůvodného obohacení v rozsahu částky 16.000,- Kč s příslušenstvím a bylo rozhodnuto o nepřiznání náhrady nákladů řízení, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání zamítá.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Praze ve výroku označeným usnesením potvrdil usnesení ze dne 21. ledna 2003, č.j. 41 Cm 53/2002-11, kterým Městský soud v Praze odmítl žalobu o nároku na vydání bezdůvodného obohacení, které vzniklo žalované nekalosoutěžním jednáním a rozhodl o nákladech řízení (první věta výroku). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhá věta výroku).

Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v řízení nebylo možné dále pokračovat a o žalobě věcně rozhodnout, jelikož žalobkyně, přes řádnou výzvu k odstranění vad žaloby s upozorněním na následky jejího nesplnění, vadu žaloby neodstranila, neboť nijak nereagovala na výzvu soudu, v níž byla upozorněna na rozpor v žalobním petitu a jeho přetrvávající neurčitost spočívající v požadavku na vydání bezdůvodného obohacení při současném vymezení jeho výše slovem nejméně .

Odvolací soud nepřisvědčil námitce odvolatelky (žalobkyně) o dostatečné určitosti již původního žalobního petitu se zdůvodněním, že v něm nebylo žádným způsobem specifikováno bezdůvodné obohacení, jež mělo být vydáno, a to alespoň do té míry vymezení nároku, jež by umožňovala bez dalšího po získání určitých ekonomických dat od žalované jeho stanovení v dalším stadiu řízení. Ve shodě se soudem prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že žalobkyně svým doplňujícím sdělením, že požaduje uložení povinnosti vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení nejméně ve výši 16.000,- Kč s 5,5 % úrokem z prodlení ode dne doručení žaloby do zaplacení, kterým reagovala na první výzvu soudu k odstranění vad žaloby ze dne 18. listopadu 2002, vadu žaloby neodstranila. Za této situace měl podle odvolacího soudu soud prvního stupně žalobu a následné podání žalobkyně s úpravou žalobního petitu oprávněně za rozporné a nejasné, a proto žalobkyni správně vyzval usnesením ze dne 11. prosince 2002 postupem podle § 43 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ) k odstranění vytčené vady s poučením o následcích marného uplynutí lhůty. Jestliže žalobkyně vadu žaloby neodstranila a soud prvního stupně žalobu podle § 43 odst. 2 o. s. ř. odmítl, nelze mu podle odvolacího soudu vytknout žádné pochybení, jelikož v řízení nebylo možné dále pokračovat a o žalobě věcně rozhodnout. Za situace, kdy žalobkyně vadu žaloby neodstranila ani v odvolacím řízení, usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí žaloby jako věcně správné potvrdil.

Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 239 odst. 3 o. s. ř., z důvodu nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatelka tvrdí, že již petit v žalobě ze dne 25. září 2002 byl dostatečně určitý (tak jak jej specifikovala k výzvě soudu) . Odkazujíc na rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 Cmo 186/96 uvádí, že na výzvu soudu prvního stupně k odstranění vad žaloby nereagovala, jelikož nelze na ní spravedlivě požadovat vyčíslení výše bezdůvodného obohacení, které je odvislé od možnosti nahlédnout do účetních dokladů žalované, k čemuž nemá bez pomoci soudu žádný prostředek. V této souvislosti poukázala na svůj návrh na zajištění důkazů - účetních dokladů žalované za roky 1999 až 2002, ze kterých by zjistila údaje nezbytné pro specifikaci bezdůvodného obohacení o němž však soud prvního stupně vůbec nerozhodl.

Dovolatelka oponuje závěru odvolacího soudu, že bezdůvodné obohacení nebylo žádným způsobem specifikováno za situace, kdy ho vymezila částkou nejméně ve výši 16.000,- Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 5,5 % ode dne doručení žaloby do zaplacení a již v textu samotné žaloby uvedla, že bezdůvodné obohacení nárokuje za dobu od 26. září 2000 do dne podání žaloby.

Podle přesvědčení dovolatelky soudy obou stupňů věc nesprávně právně posoudily, jelikož její žalobní návrh nevykazoval takové nedostatky, které by opravňovaly soud prvního stupně k odmítnutí žaloby. Proto navrhla, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil s vrácením věci k dalšímu řízení.

Jelikož řízení u soudu prvního stupně bylo zahájeno (a usnesení soudů obou stupňů vydána) po 1. lednu 2001, uplatní se pro dovolací řízení - v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.

Dovolání je v dané věci přípustné podle § 239 odst. 3 části věty před středníkem o. s. ř., neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu (žaloby), a je i důvodné.

Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání, přičemž vzhledem k přípustnosti podaného dovolání je dovolací soud povinen přihlédnout též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostem), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.). Takové vady však dovolatelka netvrdila a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.

Dovolací argumenty žalobkyně jsou především kritikou právního posouzení věci odvolacím soudem při řešení procesní otázky náležitostí žaloby co do určitosti žalobního návrhu (žalobního petitu).

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Obsahové náležitosti žaloby vymezuje ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř. tak, že žaloba musí kromě obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) obsahovat jméno, příjmení a bydliště účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby, označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z ní patrno, čeho se navrhovatel domáhá. Ve věcech vyplývajících z obchodních vztahů musí návrh dále obsahovat identifikační číslo právnické osoby, identifikační číslo fyzické osoby, která je podnikatelem, popřípadě další údaje potřebné k identifikaci účastníků řízení.

Ve shodě s výkladem podávaným právní teorií i soudní praxí musí být žalobní petit přesný, určitý a srozumitelný. Je to nutné z toho důvodu, že soud musí zcela přesně vědět, o čem má jednat a rozhodnout, neboť nemůže účastníkům přiznat jiná práva a uložit jim jiné povinnosti, než jsou navrhovány. Pokud je žalobní petit nesprávný, tj. vymezení práv a jim odpovídajících povinností v něm obsažené je nepřesné, neurčité nebo nesrozumitelné, převzetí takového petitu do výroku soudního rozhodnutí by mělo za následek, že by rozhodnutí nebylo vykonatelné. Požadavek na to, aby žalobní petit byl přesný, určitý a srozumitelný, není pouze formálním požadavkem na splnění určitých procesních podmínek, ale je zcela nezbytný pro výsledek řízení, tedy pro to, aby po převzetí žalobního petitu do výroku rozhodnutí mohl být nařízen a proveden výkon rozhodnutí, aby tedy vůbec mohly nastat účinky žalobcem zamýšlené.

Nelze-li v době podání žaloby uvést výši žalobního nároku, je třeba v ní alespoň skutkově vymezit základ nároku s tím, že se pak dodatečně (v průběhu řízení) stanoví pouze výše nároku vymezeného v žalobě co do základu.

Jelikož občanské soudní řízení je ovládáno dispoziční zásadou, platí, že soud je vázán žalobou a nemůže proto přiznat žalobci více než požadoval v žalobním petitu a žalovanému nemůže uložit jinou než žalobcem navrhovanou povinnost. Opačný postup by byl v rozporu s ústavními principy činnosti soudu.

Ustanovení § 43 o. s. ř. pak určuje, že předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést (odstavec 1). Není-li přes výzvu předsedy senátu podání řádně opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením podání, kterým se zahajuje řízení, odmítne. K ostatním podáním soud nepřihlíží, dokud nebudou řádně opravena nebo doplněna. O těchto následcích musí být účastník poučen (odstavec 2).

V projednávané věci spočívá dovoláním napadené rozhodnutí na závěru, že žaloba je neprojednatelná pro přetrvávající neurčitost žalobního petitu, která spočívá v žalobkyní požadovaném vydání bezdůvodného obohacení, jehož výše je vymezena částkou 16.000,- Kč ve spojení se slovem nejméně . Tento závěr shledává dovolací soud nesprávným.

Ze žaloby na č.l. 1 spisu se podává, že se jí žalobkyně domáhala po žalované vydání bezdůvodného obohacení, které jí vzniklo nekalosoutěžním jednáním. Tento žalobní nárok odůvodnila tvrzením, že žalovaná označovala své zboží ochrannou známkou užívanou po právu žalobkyní, tedy označením způsobilým vyvolat v hospodářském styku mylnou domněnku, že toto zboží pochází od žalobkyně a že užíváním obchodní firmy žalobkyně žalovaná jednala v hospodářské soutěži v rozporu s dobrými mravy soutěže a její jednání způsobilo žalobkyni újmu. Dále v žalobním návrhu uvedla, že žalovaná svým nekalosoutěžním jednáním nejen ohrozila, ale i hrubě porušila práva žalobkyně a na její úkor se bezdůvodně obohatila, proto se žalobou domáhá za dobu od 26. září 2000 do dne podání žaloby vydání bezdůvodného obohacení, jehož rozsah však není s to dle svého vyjádření vyčíslit a nelze to po ní ani spravedlivě požadovat. S odkazem na konkrétní judikaturu dále uvedla, že pro určení výše bezdůvodného obohacení bude rozhodné zjištění obchodního obratu a další ekonomické údaje žalované s tím, že tato otázka by měla být posouzena soudním znalcem.

Usnesením ze dne 18. listopadu 2002 (č.l. 6 spisu) soud prvního stupně žalobkyni vyzval, aby z důvodu neurčitosti žalobního petitu ve lhůtě deseti dnů žalobu opravila a doplnila tak, že upřesní její petit o vymezení konkrétní povinnosti, která má být žalované uložena. Jelikož požadavek na určité vymezení žalobního petitu nemůže žalobkyni bránit či ztěžovat její postavení při uplatnění nároku za situace, kdy není objektivně schopna určit přesnou výši bezdůvodného obohacení, je třeba v takovém případě podle soudu prvního stupně uvést přibližnou výši náhrady v samotné žalobě s dodatečným upřesněním žalované částky.

Z přípisu žalobkyně ze dne 9. prosince 2002 (č.l. 8 spisu) se podává specifikace žalobního petitu návrhem na uložení povinnosti žalované vydat bezdůvodné obohacení, které jí vzniklo nekalosoutěžním jednáním, nejméně ve výši 16.000,- Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 5,5 % ode dne doručení žaloby do zaplacení.

V usnesení ze dne 11. prosince 2002 (č.l. 9 spisu) soud prvního stupně vyzval žalobkyni k opravě a doplnění žaloby a jejího podání ze dne 9. prosince 2002 tak, aby upřesnila petit žaloby o specifikaci výše bezdůvodného obohacení, jehož vydání se domáhá, jakož i doby, od níž požaduje přiznat úrok z prodlení, včetně jeho skutkového odůvodnění, pokud jde o jeho výši a počátek prodlení. Tuto výzvu zdůvodnil soud prvního stupně tím, že vada žaloby nebyla podáním žalované ze dne 9. prosince 2002, které podle obsahu kvalifikoval jednak jako upřesnění žaloby a jednak jako návrh na připuštění změny petitu, odstraněna. Specifikaci žalobního návrhu obsahujícího slova nejméně ve výši 16.000,- Kč vyhodnotil jako nedostatečně určitou pro možnost převzetí do výroku soudního rozhodnutí. Kromě toho žalobkyni vytkl, že v případě peněžité náhrady nelze hovořit o jejím vydání, ale o zaplacení. Rovněž tak žalobkyní provedené rozšíření žaloby o příslušenství peněžité pohledávky posoudil jako nedostatečné, jelikož v něm postrádá skutkové odůvodnění požadovaného příslušenství, přičemž vymezení data, od kterého je příslušenství požadováno (ode dne doručení žaloby), má také za neurčité.

Z odvolání (č.l. 13 spisu) proti usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí žaloby se podává, že žalobkyně, odvolávajíc se na judikát Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 Cmo 186/96, vyjádřila přesvědčení o dostatečné určitosti žalobního petitu již v samotné žalobě, aniž jakkoli žalobní petit upřesnila či změnila.

S odvolacím soudem (jakož i se soudem prvního stupně) lze souhlasit potud, že žalobkyní formulovaný žalobní petit v žalobě byl neurčitý, jelikož v něm nebylo bezdůvodné obohacení (jež mělo být vydáno) žádným způsobem (ani co do základu nároku) specifikováno. Za této situace je třeba hodnotit první výzvu soudu prvního stupně (č.l. 6 spisu), kterou byla žalobkyně vyzvána k odstranění vady žaloby spočívající v neurčitosti žalobního petitu upřesněním petitu žaloby o vymezení konkrétní povinnosti, která má být žalované uložena, jako důvodnou.

Dovolací soud však již nesouhlasí se závěrem soudů obou stupňů, že žalobkyně vadu žaloby svým podáním ze dne 9. prosince 2002, kterým reagovala na první výzvu soudu prvního stupně k odstranění vady žaloby, neodstranila. Jestliže žalobkyně zformulovala žalobní petit, pokud jde o výši nárokované částky, slovy nejméně ve výši 16.000,- Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 5,5 % ode dne doručení žaloby do zaplacení , nelze jí v rozsahu žalobního nároku co do částky 16.000,- Kč přetrvávání neurčitosti žalobního petitu vytýkat, jelikož předmět sporu (žalobní návrh) v uvedeném rozsahu citovaným doplněním dostatečně určitě specifikovala. Slovo nejméně nečiní žalobu neurčitou, jak nesprávně soudy obou stupňů uzavřely. Za situace, kdy žalobkyně vyjádřila svůj žalobní nárok uvedeném konkrétní částky 16.000,- Kč ve spojení s již uvedeným slovem nejméně, soud může o žalobním nároku v částce 16.000,- Kč jednat s tím, že další případné uplatnění nároku nad částku 16.000,- Kč by bylo řešitelné v průběhu řízení změnou žaloby, případně novou žalobou. Neurčitost žalobního petitu tak dovolací soud spatřuje pouze v té části žalobního nároku, který částku 16.000,- Kč převyšuje.

S požadavkem odvolacího soudu na specifikaci bezdůvodného obohacení alespoň do té míry vymezení nároku, jež by umožňovala bez dalšího po získání určitých ekonomických dat od žalované jeho stanovení v dalším stadiu řízení, lze v obecné rovině souhlasit. Ve vztahu k souzené věci je však třeba vyjít z toho, že žalobkyně nebyla soudem vyzývána k doplnění skutkového základu sporu, nýbrž k odstranění neurčitosti žalobního petitu, kterou svým podáním ze dne 9. prosince 2002 co do částky 16.000,- Kč napravila.

Pokud pak jde o žalobkyní požadované příslušenství úrok z prodlení ve výši 5,5 % ode dne doručení žaloby do zaplacení, o který žalobkyně v podání ze dne 9. prosince 2002 doplnila žalobní nárok - nelze souhlasit se soudem prvního stupně, pokud ho posoudil jako návrh na připuštění změny žaloby, a navíc jako návrh neurčitý. V tomto případě o změnu žaloby nejde. Návrh je třeba kvalifikovat jako nový návrh, neboť žalobkyně kromě dosavadního nároku na vydání bezdůvodného obohacení, který uplatňuje i nadále, uplatnila další samostatný nárok nárok na příslušenství žalované pohledávky (shodně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2001, sp. zn. 22 Cdo 2852/99, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydaném nakladatelstvím C. H. Beck, 2001, svazek 2, pod číslem C 206). Taktéž nelze souhlasit s hodnocením, že návrh žalobkyně na požadované příslušenství není dostatečně určitý, neboť je v něm zcela konkrétně vymezena jak výše požadovaného úroku z prodlení, tak i doba, za kterou se žalobkyně jeho úhrady domáhá.

Lze tak uzavřít, že žaloba byla, po jejím doplnění podáním žalobkyně ze dne 9. prosince 2002, co do částky 16.000,- Kč s příslušenstvím, z pohledu vytýkané neurčitosti žalobního návrhu projednatelná. V důsledku nesprávné aplikace ustanovení § 43 odst. 2 o. s. ř. tak právní posouzení věci odvolacím soudem proto co do závěru, že byly splněny podmínky pro odmítnutí žaloby, neobstojí a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl naplněn.

Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené usnesení odvolacího soudu v rozsahu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně ve výrocích o odmítnutí žaloby o vydání bezdůvodného obohacení v rozsahu částky 16.000,- Kč s příslušenstvím a o nepřiznání náhrady nákladů řízení žádnému z účastníků, a dále v souvisejícím výroku o nákladech odvolacího řízení, zrušil. Protože důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i je v té části, v níž byla odmítnuta žaloba v rozsahu částky 16.000,- Kč s příslušenstvím a bylo rozhodnuto o nepřiznání náhrady nákladů řízení, a věc vrátil soudu prvního stupně v tomto rozsahu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem, odst. 3 a odst. 6 o. s. ř.). Pokud pak dovolání směřovalo do zbývající části usnesení odvolacího soudu, kdy odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí žaloby ve zbývajícím rozsahu žalobního nároku (tj. nad 16.000,- Kč s příslušenstvím), dovolání v této části jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).

V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 15. února 2005

JUDr. Miroslav Gallus, v.r.

předseda senátu