32 Odo 632/2004
Datum rozhodnutí: 30.06.2004
Dotčené předpisy: § 79 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb., § 43 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb.




32 Odo 632/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně PhDr. I. P., zastoupené, advokátem, proti žalované T. a.s., zastoupené, advokátem, o zaplacení částky 400 716,30 Kč, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 10 Cm 69/98, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. ledna 2004 č. j. 5 Cmo 135/2002-34, takto:

Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. ledna 2004 č. j. 5 Cmo 135/2002-34 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. března 2002 č. j. 10 Cm 69/98-26 se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 5. března 2002 č. j. 10 Cm 69/98-26 odmítl žalobu žalobkyně ze dne 6. února 1998 a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně tak rozhodl poté, kdy usnesením ze dne 3. 1. 2002 č. j. 10 Cm 69/98-20 vyzval žalobkyni postupem podle § 43 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) k doplnění žaloby a žalobkyně ve stanovené lhůtě všechny soudem požadované rozhodné skutkové okolnosti nevylíčila.

K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 19. ledna 2004 č. j. 5 Cmo 135/2002-34 usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že žaloba ze dne 6. února 1998 je zcela neprojednatelná, neboť žalobkyně vůbec neuvádí skutková tvrzení o tom, na základě jakých skutečností požaduje provizi za zprostředkovatelskou činnost, když konkretizace požadované provize pouhým označením faktury a částky nepostačuje. Žalobkyně vady žaloby neodstranila ani ve svém podání ze dne 22. ledna 2002 a ze dne 14. února 2002 a z těchto důvodů soud prvního stupně zcela správně v souladu s § 43 odst. 2 o. s. ř. její žalobní podání odmítl.

Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž namítla, že postupem soudu došlo k zásadní procesní vadě řízení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť původní žaloba a její doplnění umožňovaly soudu rozhodnout o uplatněném nároku. Dovolatelka poukázala na svoje podání ze 14. 2. 2002, ve kterém ve smyslu požadavku soudu prvního stupně uvedla tvrzení, na základě kterých se domáhá žalované jistiny; zaslala soudu faktury, na základě kterých fakturovala provizi žalované, dále zaslala soudu zprostředkovatelskou smlouvu, z níž bylo zřejmé, jakou činnost pro žalovanou vykonávala a pokud jde o právní nástupnictví na straně žalovaného, označila soudu důvod právního nástupnictví a tedy i důvod pasivní legitimace žalované.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a je podle § 239 odst. 3 o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadené usnesení odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.

Dovolací argumenty žalobkyně představují kritiku závěru odvolacího soudu o odmítnutí žaloby pro její neprojednatelnost s ohledem na nedostatek skutkových tvrzení.

Obsahové náležitosti žaloby vymezuje § 79 odst. 1 o. s. ř. tak, že žaloba musí kromě obecných náležitostí vymezených v § 42 odst. 4 o. s. ř. obsahovat jméno, příjmení a bydliště účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby, označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z ní patrno, čeho se navrhovatel domáhá. Ve věcech vyplývajících z obchodních vztahů musí návrh dále obsahovat identifikační číslo právnické osoby, identifikační číslo fyzické osoby, která je podnikatelem, popřípadě další údaje potřebné k identifikaci účastníků řízení.

Ve shodě s výkladem podávaným právní teorií i soudní praxí se rozhodujícími skutečnostmi ve smyslu § 79 odst. 1 o. s. ř. rozumějí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí v návrhu uvést takové skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci (shodně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. května 1996 sp. zn. 2 Cdon 245/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 1998, pod číslem 4), tj. nemožnost záměny s jiným skutkem. Právní charakteristiku skutku (tzv. právní důvod žaloby) není povinen v návrhu uvádět. Vylíčení rozhodujících skutečností slouží k vymezení předmětu řízení po skutkové stránce a k jeho identifikaci umožňující odlišení od předmětů jiných řízení. Tentýž předmět řízení je ve smyslu § 83 o. s. ř. upravujícího překážku litispendence (věci zahájené) a ve smyslu § 159 odst. 3 o. s. ř. upravujícího překážku rei iudicatae (věci pravomocně rozhodnuté) dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn, tedy ze stejného skutku. I s ohledem na nutnost posouzení, zda se nejedná o tentýž předmět řízení a nejsou dány uvedené překážky řízení, musí předmět řízení splňovat všechny náležitosti předepsané v § 42 odst. 4 a § 79 odst. 1 o. s. ř.

Neuvede-li žalobce v žalobě všechna potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení (§ 43 odst. 2 o. s. ř.), jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2002 sp. zn. 21 Cdo 370/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2002, pod číslem 209); povinnost tvrzení může být splněna i dodatečně. Vylíčení rozhodujících skutečností pak může mít - zprostředkovaně - původ i v odkazu na listinu, kterou žalobce (coby důkazní materiál) připojí k žalobě a na kterou v textu žaloby výslovně odkáže (shodně uzavřel Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 15. května 1996 sp. zn. 3 Cdon 370/96 a dále v rozsudku ze dne 30. ledna 2003 sp. zn. 29 Cdo 1089/2000, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2003, pod číslem 35).

Podle § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř. jsou účastníci řízení k dosažení jeho účelu povinni tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti; neobsahuje-li všechna potřebná tvrzení žaloba (návrh na zahájení řízení) nebo písemná vyjádření k ní, uvedou je v průběhu řízení.

V návrhu na zahájení řízení jde o zásadní určení skutku tak, aby žaloba byla projednatelná, tj., že skutkový děj je nezaměnitelně vymezen rozhodujícími skutečnostmi. Povinnost účastníka uložená mu § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř. se tedy týká všech významných skutečností pro rozhodnutí ve věci. Nedostatek náležitosti žaloby brání jejímu věcnému projednání a pokračování v řízení, neobsahuje-li vylíčení rozhodujících skutečností nebo je-li vylíčení těchto skutečností natolik neúplné, neurčité nebo nesrozumitelné, že nelze bez dalšího stanovit, jaký skutek má být předmětem řízení, nebo je-li mezi tvrzenými skutečnostmi a žalobním petitem logický rozpor.

Ustanovení § 43 o. s. ř. pak určuje, že předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést (odstavec 1). Není-li přes výzvu předsedy senátu podání řádně opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením podání, kterým se zahajuje řízení, odmítne. K ostatním podáním soud nepřihlíží, dokud nebudou řádně opravena nebo doplněna. O těchto následcích musí být účastník poučen (odstavec 2).

V projednávané věci spočívá napadené rozhodnutí na závěru, že žalobkyně svými podáními ze dne 22. 1. 2002 a ze dne 14. 2. 2002, kterými reagovala na výzvu soudu prvního stupně k odstranění vad žaloby, nedostatek skutkových tvrzení žaloby neodstranila, když neuvedla na základě jakých skutečností požaduje provizi za zprostředkovatelskou činnost, přičemž konkretizace označením faktury a požadované částky nepostačuje.

Z žaloby (č. l. 1 - 4 spisu) se podává, že žalobkyně se domáhala žalobního nároku ve výši 400 716,30 Kč na základě tvrzení, že vykonávala pro právního předchůdce žalované zprostředkovatelskou činnost spočívající v zabezpečování zájemců o jeho výrobky, a to na základě smlouvy o zprostředkování ze 17. 6. 1992, přičemž žalovaná jí vyplácela sjednanou provizi až do 1. 1. 1995. Dále v žalobě uvedla, že se domáhá uhrazení provize za období od 1. 1. do 31. 12. 1996 a odkázala na faktury označením čísla každé faktury a částkou požadované provize. V závěru žaloby vysvětlila, že podle jejího názoru má nárok na provizi, i když došlo k výpovědi smlouvy, neboť obchodní případ, který byl uzavřený jejím přičiněním, pokračuje a jedná se o provizi za tento případ.

Z usnesení soudu prvního stupně ze dne 5. 3. 2002 č. j. 10 Cm 69/98-26 vyplývá, že soud prvního stupně žalobkyni vyzval, aby odstranila vadu žaloby spočívající v nedostatečném vylíčení rozhodujících skutečností a vzhledem k tomu, že žalobkyně tak ve stanovené lhůtě neučinila, žalobu odmítl.

V podání ze dne 22. 1. 2002 (č. l. 22) a ze dne 14. 2. 2002 (č. l. 24), kterými reagovala na výzvu soudu k odstranění vad žaloby, stejně jako v žalobě žalobkyně odkázala ohledně vzniku jejího nároku na smlouvu o zprostředkování ze dne 17. 6. 1992, z níž vyplývá její nárok na provizi za obchodní případ, který vznikl jejím přičiněním a pokračuje. Dále poukázala na jednotlivé faktury a jejich soupis, který připojila k podání společně s kopií předmětné smlouvy o zprostředkování.

Se závěrem odvolacího soudu o neprojednatelnosti žaloby dovolací soud nesouhlasí. Soudy obou stupňů pominuly, že žaloba nemusí obsahovat všechna úplná tvrzení, ze kterých soud vychází při dokazování a rozhodnutí o věci samé, nýbrž jen taková tvrzení o rozhodných skutečnostech, kterými je vymezen skutkový děj tak, aby soud věděl, co má projednat a o čem má rozhodnout. Nesplní-li totiž žalobce svoji povinnost tvrzení beze zbytku v návrhu na zahájení řízení, může tak učinit kdykoliv v rámci přípravy jednání nebo i při jednání, jak vyplývá zejména z § 114a, § 118 odst. 1 a § 118a odst. 1 a odst. 2 o. s. ř.

Jak vyplývá ze shora uvedeného, žalobkyně ve svém žalobním návrhu ve spojení s podáními z 22. 1. 2002 a z 14. 2. 2002, kterými reagovala na výzvu k odstranění vad žaloby, jakož i s odvoláním proti usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí žaloby, uvedla údaje v takovém rozsahu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Vysvětlila, na základě čeho se žalobního nároku ve výši 400 716,30 Kč domáhá, a provedla specifikaci této částky. Nedostatek všech potřebných tvrzení však představuje jak uvedeno již výše vadu žaloby ve smyslu § 43 o. s. ř. jen tehdy, jestliže brání pokračování v řízení, tedy jen jestliže má za následek, že v žalobě nebyl vymezen předmět řízení po skutkové stránce. Tvrzení o tom, o jaký konkrétní obchodní případ jde a na základě jakých skutečností byly obchodní případy uzavřeny přičiněním žalobkyně a že tyto obchodní případy pokračují, . ke kterému datu vznikl žalobkyni nárok na provizi ve vztahu ke každé faktuře, z čeho žalobkyně dovozuje pasivní legitimaci žalované ve sporu jsou nepochybně významné pro posouzení věci, nebyly však potřebné k individualizaci nároku žalobkyně, neboť i bez jejich uvedení je zřejmé, na základě čeho žalobkyně svůj nárok uplatňuje.

Lze tedy uzavřít, že v důsledku nesprávné aplikace ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř. právní posouzení věci odvolacím soudem co do závěru, že byly splněny podmínky pro odmítnutí žaloby, neobstojí a je tak dán dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., podle kterého lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [i když dovolatelka je přesvědčena, že je dán dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.].

Nejvyšší soud dále zjistil, že odvolací soud v napadeném usnesení žalovanou nesprávně označil původní obchodní firmou, ač ta byla s účinností ke dni 21. 8. 2002 změněna na TXX. a.s. a poté ke dni 28. 12. 2002 na Txx. a. s. Tím zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Nejvyšší soud vzhledem ke shora učiněným závěrům usnesení odvolacího soudu podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil; jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; o nákladech řízení, včetně nákladů řízení dovolacího, rozhodne soud v rozhodnutí o věci.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 30. června 2004

JUDr. Zdeněk Des, v.r.

předseda senátu