32 Odo 629/2004
Datum rozhodnutí: 30.06.2004
Dotčené předpisy: § 79 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb., § 43 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb.




32 Odo 629/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně PhDr. I. P., zastoupené, advokátem, proti žalované T. a.s., zastoupené, advokátem, o zaplacení částky 187 883,90 Kč, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 10 Cm 68/98, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. ledna 2004 č. j. 5 Cmo 134/2002-31, takto:

Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. ledna 2004 č. j. 5 Cmo 134/2002-31 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. března 2002 č. j. 10 Cm 68/98-24 se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 5. března 2002 č. j. 10 Cm 68/98-24 odmítl žalobu žalobkyně ze dne 6. února 1998 a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně tak rozhodl poté, kdy usnesením ze dne 3. 1. 2002 č. j. 10 Cm 68/98-18 vyzval žalobkyni postupem podle § 43 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) k doplnění žaloby a žalobkyně ve stanovené lhůtě všechny soudem požadované rozhodné skutkové okolnosti nevylíčila.

K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 19. ledna 2004 č. j. 5 Cmo 134/2002-31 usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že žaloba ze dne 6. února 1998 je zcela neprojednatelná, neboť žalobkyně vůbec neuvádí skutková tvrzení o tom, na základě jakých skutečností požaduje provizi za zprostředkovatelskou činnost, když konkretizace požadované provize pouhým označením faktury a částky nepostačuje. Žalobkyně vady žaloby neodstranila ani ve svém podání ze dne 22. ledna 2002 a ze dne 14. února 2002 a z těchto důvodů soud prvního stupně zcela správně v souladu s § 43 odst. 2 o. s. ř. její žalobní podání odmítl.

Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž namítla, že postupem soudu došlo k zásadní procesní vadě řízení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť původní žaloba a její doplnění umožňovaly soudu rozhodnout o uplatněném nároku. Dovolatelka poukázala na svoje podání ze 14. 2. 2002, kterým dovolatelka ve smyslu požadavku soudu prvního stupně uvedla tvrzení, na základě kterých se domáhá žalované jistiny, zaslala soudu faktury, na základě kterých fakturovala provizi žalované, dále zaslala soudu zprostředkovatelskou smlouvu, z níž bylo zřejmé, jakou činnost pro žalovanou vykonávala a pokud jde o právní nástupnictví na straně žalovaného, označila soudu důvod právního nástupnictví a tedy i důvod pasivní legitimace žalované.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a je podle § 239 odst. 3 o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadené usnesení odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné

Dovolací argumenty žalobkyně představují kritiku závěru odvolacího soudu o odmítnutí žaloby pro její neprojednatelnost s ohledem na nedostatek skutkových tvrzení.

Obsahové náležitosti žaloby vymezuje § 79 odst. 1 o. s. ř. tak, že žaloba musí kromě obecných náležitostí vymezených v § 42 odst. 4 o. s. ř. obsahovat jméno, příjmení a bydliště účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby, označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z ní patrno, čeho se navrhovatel domáhá. Ve věcech vyplývajících z obchodních vztahů musí návrh dále obsahovat identifikační číslo právnické osoby, identifikační číslo fyzické osoby, která je podnikatelem, popřípadě další údaje potřebné k identifikaci účastníků řízení.

Ve shodě s výkladem podávaným právní teorií i soudní praxí se rozhodujícími skutečnostmi ve smyslu § 79 odst. 1 o. s. ř. rozumějí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí v návrhu uvést takové skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci (shodně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. května 1996 sp. zn. 2 Cdon 245/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 1998, pod číslem 4), tj. nemožnost záměny s jiným skutkem. Právní charakteristiku skutku (tzv. právní důvod žaloby) není povinen v návrhu uvádět. Vylíčení rozhodujících skutečností slouží k vymezení předmětu řízení po skutkové stránce a k jeho identifikaci umožňující odlišení od předmětů jiných řízení. Tentýž předmět řízení je ve smyslu § 83 o. s. ř. upravujícího překážku litispendence (věci zahájené) a ve smyslu § 159 odst. 3 o. s. ř. upravujícího překážku rei iudicatae (věci pravomocně rozhodnuté) dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn, tedy ze stejného skutku. I s ohledem na nutnost posouzení, zda se nejedná o tentýž předmět řízení a nejsou dány uvedené překážky řízení, musí předmět řízení splňovat všechny náležitosti předepsané v § 42 odst. 4 a § 79 odst. 1 o. s. ř.

Neuvede-li žalobce v žalobě všechna potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení (§ 43 odst. 2 o. s. ř.), jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2002 sp. zn. 21 Cdo 370/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2002, pod číslem 209); povinnost tvrzení může být splněna i dodatečně. Vylíčení rozhodujících skutečností pak může mít - zprostředkovaně - původ i v odkazu na listinu, kterou žalobce (coby důkazní materiál) připojí k žalobě a na kterou v textu žaloby výslovně odkáže (shodně uzavřel Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 15. května 1996 sp. zn. 3 Cdon 370/96 a dále v rozsudku ze dne 30. ledna 2003 sp. zn. 29 Cdo 1089/2000, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2003, pod číslem 35).

Podle § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř. jsou účastníci řízení k dosažení jeho účelu povinni tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti; neobsahuje-li všechna potřebná tvrzení žaloba (návrh na zahájení řízení) nebo písemná vyjádření k ní, uvedou je v průběhu řízení.

V návrhu na zahájení řízení jde o zásadní určení skutku tak, aby žaloba byla projednatelná, tj., že skutkový děj je nezaměnitelně vymezen rozhodujícími skutečnostmi. Povinnost účastníka uložená mu § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř. se tedy týká všech významných skutečností pro rozhodnutí ve věci. Nedostatek náležitostí žaloby brání jejímu věcnému projednání a pokračování v řízení, neobsahuje-li vylíčení rozhodujících skutečností nebo je-li vylíčení těchto skutečností natolik neúplné, neurčité nebo nesrozumitelné, že nelze bez dalšího stanovit, jaký skutek má být předmětem řízení, nebo je-li mezi tvrzenými skutečnostmi a žalobním petitem logický rozpor.

Ustanovení § 43 o. s. ř. pak určuje, že předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést (odstavec 1). Není-li přes výzvu předsedy senátu podání řádně opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením podání, kterým se zahajuje řízení, odmítne. K ostatním podáním soud nepřihlíží, dokud nebudou řádně opravena nebo doplněna. O těchto následcích musí být účastník poučen (odstavec 2).

V projednávané věci spočívá napadené rozhodnutí na závěru, že žalobkyně svými podáními ze dne 22. 1. 2002 a ze dne 14. 2. 2002, kterými reagovala na výzvu soudu prvního stupně k odstranění vad žaloby, nedostatek skutkových tvrzení žaloby neodstranila, když neuvedla na základě jakých skutečností požaduje provizi za zprostředkovatelskou činnost, přičemž konkretizace označením faktury a požadované částky nepostačuje.

Z žaloby (č. l. 1 - 3 spisu) se podává, že žalobkyně se domáhala žalobního nároku ve výši 187 883,90 Kč na základě tvrzení, že vykonávala pro právního předchůdce žalované zprostředkovatelskou činnost spočívající v zabezpečování zájemců o jeho výrobky, a to na základě smlouvy o zprostředkování ze 17. 6. 1992, přičemž žalovaná jí vyplácela sjednanou provizi až do 1. 1. 1995. Dále v žalobě uvedla, že se domáhá uhrazení provize za období od 17. 6. 1995 do 31. 12. 1995 a odkázala na faktury označením čísla každé faktury a částkou požadované provize. V závěru žaloby vysvětlila, že podle jejího názoru má nárok na provizi, i když došlo k výpovědi smlouvy, neboť obchodní případ, který byl uzavřený jejím přičiněním, pokračuje a jedná se o provizi za tento případ.

Z usnesení soudu prvního stupně ze dne 5. 3. 2002 č. j. 10 Cm 68/98-24 vyplývá, že soud prvního stupně žalobkyni vyzval, aby odstranila vadu žaloby spočívající v nedostatečném vylíčení rozhodujících skutečností a vzhledem k tomu, že žalobkyně tak ve stanovené lhůtě neučinila, žalobu odmítl.

V podání ze dne 22. 1. 2002 (č. l. 20) a ze dne 14. 2. 2002 (č. l. 22), kterými reagovala na výzvu soudu k odstranění vad žaloby, stejně jako v žalobě žalobkyně odkázala ohledně vzniku jejího nároku na smlouvu o zprostředkování ze dne 17. 6. 1992, z níž vyplývá její nárok na provizi za obchodní případ, který vznikl jejím přičiněním a pokračuje. Dále poukázala na jednotlivé faktury a jejich soupis, který připojila k podání společně s kopií předmětné smlouvy o zprostředkování.

Se závěrem odvolacího soudu o neprojednatelnosti žaloby dovolací soud nesouhlasí. Soudy obou stupňů pominuly, že žaloba nemusí obsahovat všechna tvrzení, ze kterých soud vychází při dokazování a rozhodnutí o věci samé, nýbrž jen taková tvrzení o rozhodných skutečnostech, kterými je vymezen skutkový děj tak, aby soud věděl, co má projednat a o čem má rozhodnout. Nesplní-li totiž žalobce svoji povinnost tvrzení beze zbytku v návrhu na zahájení řízení, může tak učinit kdykoliv v rámci přípravy jednání nebo i při jednání, jak vyplývá zejména z § 114a, § 118 odst. 1 a § 118a odst. 1 a odst. 2 o. s. ř.

Jak vyplývá ze shora uvedeného, žalobkyně ve svém žalobním návrhu ve spojení s podáními z 22. 1. 2002 a ze 14. 2. 2002, kterými reagovala na výzvu k odstranění vad žaloby, jakož i s odvoláním proti usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí žaloby, uvedla údaje v takovém rozsahu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Vysvětlila, na základě čeho se žalobního nároku ve výši 187 883,90 Kč domáhá, a provedla specifikaci této částky. Nedostatek všech potřebných tvrzení však představuje jak uvedeno již výše vadu žaloby ve smyslu § 43 o. s. ř. jen tehdy, jestliže brání pokračování v řízení, tedy jen jestliže má za následek, že v žalobě nebyl vymezen předmět řízení po skutkové stránce. Tvrzení o tom, o jaký konkrétní obchodní případ jde a na základě jakých skutečností byly obchodní případy uzavřeny přičiněním žalobkyně a že tyto obchodní případy pokračují, . ke kterému datu vznikl žalobkyni nárok na provizi ve vztahu ke každé faktuře, z čeho žalobkyně dovozuje pasivní legitimaci žalované ve sporu jsou nepochybně významné pro posouzení věci, nebyly však potřebné k individualizaci nároku žalobkyně, neboť i bez jejich uvedení je zřejmé, na základě čeho žalobkyně svůj nárok uplatňuje.

Lze tedy uzavřít, že v důsledku nesprávné aplikace ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř. právní posouzení věci odvolacím soudem co do závěru, že byly splněny podmínky pro odmítnutí žaloby, neobstojí a je tak dán dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., podle kterého lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [i když dovolatelka byla přesvědčena, že je dán dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.].

Nejvyšší soud dále zjistil, že odvolací soud v napadeném usnesení žalovanou nesprávně označil původní obchodní firmou, ač ta byla s účinností ke dne ke dni 21. 8. 2002 změněna na T. a.s. a poté ke dni 28. 12. 2002 na T. a. s. Tím zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Nejvyšší soud vzhledem ke shora učiněným závěrům usnesení odvolacího soudu podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil; jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení

Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; o nákladech řízení, včetně nákladů řízení dovolacího, rozhodne soud v rozhodnutí o věci.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. června 2004

JUDr. Zdeněk Des, v.r.

předseda senátu