32 Odo 626/2003
Datum rozhodnutí: 28.07.2004
Dotčené předpisy: § 495 předpisu č. 40/1964Sb.




32 Odo 626/2003

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce V. Š., zastoupeného, advokátem, proti žalované E. B., zastoupené, advokátem, o zaplacení 200 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 9 C 144/98, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. září 2001 č. j. 30 Co 282/2001-38, ve znění opravného usnesení ze dne 21. března 2003 č. j. 30 Co 282/2001-61, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. září 2001 č. j. 30 Co 282/2001-38, ve znění opravného usnesení ze dne 21. března 2003 č. j. 30 Co 282/2001-61, pokud jím potvrzen rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 31. ledna 2001 č. j. 9 C 144/98-24 ve výroku, jímž bylo žalované uloženo, aby zaplatila žalobci částku 200 000 Kč s 26% úrokem z prodlení od 1. února 1998 do zaplacení, a pokud jím bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a náhradě nákladů odvolacího řízení, a rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 31. ledna 2001 č. j. 9 C 144/98-24, pokud jím bylo žalované uloženo, aby zaplatila žalobci částku 200 000 Kč s 26% úrokem z prodlení od 1. února 1998 do zaplacení, a pokud jím bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Mělníku k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne 31. ledna 2001 č. j. 9 C 144/98-24 uložil žalované, aby zaplatila žalobci částku 200 000 Kč se 17% úrokem z prodlení od 15. 2. 1995 do 26. 6. 1995, s 19% úrokem z prodlení od 27. 6. 1995 do 26. 6. 1996, s 21% úrokem z prodlení od 21. 6. 1996 do 26. 5. 1997 a s 26% úrokem z prodlení od 27. 5. 1997 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že žalovaná se zavázala na základě svého písemného právního úkonu ze dne 14. 2. 1995 zaplatit žalobci částku 200 000 Kč, a to jako vyrovnání za nemovitost, která patřila zesnulé matce obou účastníků, paní R. Š., přičemž tato částka představovala polovinu hodnoty jejího jmění. Z tohoto důvodu se žalobce poté v dědickém řízení svého dědického podílu vzdal. Soud prvního stupně dovodil, že účastníci uzavřeli podle § 628 odst. l občanského zákoníku (dále jen ObčZ ) darovací smlouvu, když písemný závazek žalované darovat žalobci předmětnou částku žalobce konkludentním způsobem přijal. Pokud žalovaná svůj uvedený závazek nesplnila, žalobce se oprávněně domáhá plnění tohoto závazku.

K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. září 2001 č. j. 30 Co 282/2001-38, ve znění opravného usnesení ze dne 21. března 2003 č. j. 30 Co 282/2001-61, rozsudek soudu prvního stupně v části týkající se úroku z prodlení do 31. 1. 1998 zrušil a řízení v této části zastavil, jinak rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobci částku 200 000 Kč s 26% úrokem z prodlení od 1. 2. 1998 do zaplacení, a ve výroku o nákladech řízení potvrdil s tím, že výše nákladů řízení činí 25 475 Kč. Odvolací soud rovněž rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud nejprve vytkl soudu prvního stupně, že se při projednávání věci s mezinárodním prvkem ve smyslu § 1 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, (žalobce má bydliště mimo území České republiky) nevypořádal s otázkou, kterým právním řádem se věc řídí. Vzhledem k tomu, že mezi Českou republikou a Švýcarskou konfederací nebyla uzavřena smlouva o právní pomoci, která by upravovala daný vztah, je třeba postupovat podle příslušných ustanovení citovaného zákona č. 97/1963 Sb. V posuzovaném případě pak pravomoc českého soudu vyplývá z § 37 odstavce 1 zákona č. 97/1963 Sb., přičemž podle § 10 tohoto zákona je třeba postupovat podle právního řádu České republiky. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, dospěl však k jiným závěrům v právním hodnocení věci. Vztah účastníků posoudil jako inominátní kontrakt uzavřený v souladu s § 51 ObčZ, podle kterého mohou účastníci uzavřít i takovou smlouvu, která není zvlášť upravena, smlouva však nesmí odporovat obsahu nebo účelu tohoto zákona. Dohodu ze dne 14. 2. 1995 účastníci uzavřeli jako finanční vyrovnání za nemovitost, kterou žalovaná získala po smrti své matky. Jako zcela irelevantní posoudil odvolací soud skutečnost, že žalobce a žalovaná jako dědicové po zůstavitelce R. Š. uzavřeli dohodu o vypořádání dědictví, která byla schválena Okresním soudem v Mělníku a že žalobce v rámci dědického řízení prohlásil, že z dědictví žádný podíl nepožaduje. Odvolací soud se neztotožnil s námitkou žalované, že se jednalo o její jednostranný projev vůle, neboť z výpovědi žalobce před soudem prvního stupně jednoznačně vyplývá, že tuto smlouvu se žalovanou uzavřel, přičemž absence jeho podpisu na zmíněné dohodě je bez právního významu. Ohledně příslušenství rozhodl odvolací soud po částečném zpětvzetí žaloby a souhlasu žalované s tímto zpětvzetím.

Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 31. ledna 2001 č. j. 9 C 144/98-24 ve výroku, jímž bylo žalované uloženo, aby zaplatila žalobci částku 200 000 Kč s 26% úrokem z prodlení od 1. února 1998 do zaplacení, podala žalovaná dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), jelikož rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, neboť řeší dle názoru dovolatelky právní otázku v rozporu s hmotným právem a také podle nesprávně určeného právního řádu [dovolací důvod vymezený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]; dovolatelka dále namítla, že dosavadní řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje dovolatelka v nesprávném posouzení listiny z 15. 2. 1995. Namítá, že se odvolací soud nevypořádal se skutečností, že žalobce ve smyslu § 495 ObčZ nejenže neprokázal kauzu závazku, ale dokonce ani netvrdil, ze kterého důvodu mělo být ze strany dovolatelky plněno. Pokud tedy soud uložil žalované plnit, aniž by zjistil kauzu, pro kterou má být plněno, rozhodl v rozporu s hmotným právem, konkrétně pak s § 495 ObčZ. Jako nesprávné hodnotí dovolatelka posouzení uvedené listiny oběma soudy, neboť se nemohlo jednat ani o smlouvu darovací, ani o dohodu o vypořádání mezi dědici, a to pro nedostatek formy stanovené zákonem. Podle § 628 odstavce 2 ObčZ se vyžaduje pro darovací smlouvu, pokud nedochází k odevzdání a převzetí věci při darování, písemná forma. Taková situace v této věci nenastala, je proto nutno vycházet z § 40 odst. 3 ObčZ, který k platnosti písemného právního úkonu vyžaduje podpis jednající osoby. Nebyla-li listina podepsána žalobcem, je ústní přijetí návrhu neplatné a darovací smlouva nevznikla. Podřazení listiny pod ustanovení § 51 ObčZ odvolacím soudem pak odporuje podle dovolatelky účelu zákona, neboť tak došlo k obejití ustanovení občanského zákoníku o formálních náležitostech právního úkonu, v tomto případě náležitosti písemné formy stanovené v § 40 ObčZ. Jednalo se tedy o neakceptovanou ofertu pojmenované smlouvy a nikoliv o úplnou smlouvu nepojmenovanou. Dovolatelka dále poukázala na skutečnost, že listina byla žalobci odeslána do místa jeho bydliště, kterým je Švýcarská konfederace, takže ve smyslu § 10 odst. 3 zákona č. 97/1963 Sb. je třeba předmětný právní vztah posuzovat podle právního řádu, v němž má žalobce bydliště, tedy podle právního řádu Švýcarské konfederace. Zde platný Bundesgezetz betreffend die Ergänzung des Schweizerischen Zivilgezetzbuches obsahuje úpravu smluv inominátních, smlouvy darovací i obecných ustanovení téměř identickou s úpravou občanského zákoníku platného v České republice, podle něhož odvolací soud věc posuzoval. Listinu tedy nelze považovat za smlouvu darovací, dohodu o vypořádání dědictví či nepojmenovanou smlouvu ani podle švýcarského práva, a to pro nedostatek písemné formy. Vad řízení, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, shledala dovolatelka několik. Namítla, že k jednání soudu prvního stupně dne 27. 9. 2000, kde byl vyslechnut žalobce, nebyla dovolatelka v rozporu s § 115 odst. 1 o. s. ř. přizvána, čímž jí byla upřena možnost jednat před soudem, neboť o výpověď žalobce soud opřel své rozhodnutí. Pokud odvolací soud na základě týchž zjištění soudu prvního stupně dospěl k jiným právním závěrům a posoudil listinu jako smlouvu inominátní, dovolatelce byla odepřena možnost právně i skutkově argumentovat ve věci před soudy obou stupňů a byla jí tedy upřena ve smyslu § 229 odst. 3 o. s. ř. možnost jednat před soudem. Dovolatelka navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobce se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou, zabýval se proto nejprve otázkou, zda je dovolání přípustné.

Podle § 236 o. s. ř. lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v posuzované věci nejedná.

Dovolání je však přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce podle § 237 odst. 3 o. s. ř. zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

V občanskoprávních vztazích platí zásada smluvní volnosti, která je promítnuta do ustanovení § 2 odst. 3 ObčZ, jež umožňuje účastníkům právních vztahů upravit si vzájemná práva a povinnosti dohodou odchylně od zákona, jestliže to zákon výslovně nezakazuje a jestliže z povahy ustanovení zákona nevyplývá, že se od něj nelze odchýlit. Je proto zásadně ponecháno na uvážení a rozhodnutí samých účastníků, zda vůbec a s kým smlouvu uzavřou, jaký bude její obsah, forma a mj. i jaký typ smlouvy pro konkrétní případ občanskoprávního vztahu zvolí. Účastníci mají v prvé řadě možnost zvolit některý z upravených typů smluv, které mají v občanském zákoníku své označení (pojmenované nominátní typy smluv např. smlouva kupní, darovací, o půjčce atd.), mohou však uzavřít i smlouvy, které nejsou ani v občanském zákoníku, popř. ani v jiném občanskoprávním předpise zvláště upraveny (nepojmenované - inominátní smlouvy). Vyloučena není ani kombinace jednotlivých prvků různých smluv upravených pojmenovaných (v takovém případě se bude smlouva řídit vedle rozhodujícího vlastního ujednání stran prvky těch smluv, ze kterých se skládá), popř. ani kombinace prvků smluv jak upravených, tak smluv neupravených (smlouva se bude řídit vedle rozhodujícího vlastního smluvního ujednání stran také prvky upravené smlouvy a těmi ustanoveními občanského zákoníku, která upravují občanskoprávní vztahy, jež jsou zbývající části obsahem nejbližší). Podle § 51 ObčZ je však nepojmenovaná smlouva platná pouze tehdy, pokud svým obsahem a účelem neodporuje zákonu.

Soud prvního stupně dovodil, že mezi účastníky došlo k uzavření smlouvy darovací. Podle § 628 odst. 2 ObčZ musí být darovací smlouva písemná, nedojde-li k odevzdání a převzetí věci při darování. Podle § 40 odst. 3 ObčZ je písemný právní úkon platný, je-li podepsán jednající osobou. Tvrdí-li tedy žalobce, že návrh smlouvy, kterou dovolatelka sepsala dne 14. 2. 1995 a žalobci doručila, přijal, mohlo k tomu dojít v souladu s výše uvedenou zákonnou úpravou pouze písemnou formou, nikoli však konkludentně, jak nesprávně posoudil soud prvního stupně. K uzavření darovací smlouvy tedy skutečně pro nedostatek písemné formy projevu vůle na straně žalobce nemohlo dojít.

Mezi účastníky nemohla být platně uzavřena ani dohoda o vypořádání mezi dědici, neboť nedošlo k jejímu schválení soudem tak, jak to k platnosti takové dohody vyžaduje § 482 odst. 2 ObčZ.

Odvolací soud dospěl v napadeném rozhodnutí k závěru, že účastníci řízení uzavřeli nepojmenovanou smlouvu, jejímž obsahem bylo finanční vyrovnání za nemovitost, kterou získala žalovaná po smrti matky. Podle závěru odvolacího soudu skutečnost, že žalobce nežádal žádný dědický podíl, nemůže omezit smluvní volnost účastníků k uzavření dohody, tak jak byla soudu předložena. Taktéž v případě tohoto právního závěru odvolacího soudu musel Nejvyšší soud přisvědčit námitce dovolatelky, která poukázala na § 495 ObčZ, podle kterého je k platnosti závazku nezbytné, aby věřitel prokázal důvod, na základě kterého je dlužník povinen plnit, pokud tento důvod není vyjádřen přímo ve vlastním závazku. Důvodem (kauzou), na jehož základě je dlužník povinen plnit, se míní bezprostřední hospodářský cíl, pro který závazek vznikl. Tím může být např. darování, půjčka, náhrada škody apod. Nezáleží na motivu či pohnutce, která vedla k uzavření smlouvy, pokud se ovšem motiv nestal součástí obsahu smlouvy. Kauzu je třeba odlišovat od právního důvodu (titulu) závazku, kterým je smlouva nebo jiná právní skutečnost, na základě níž závazek vznikl a která zakládá práva a povinnosti stran (viz § 489 ObčZ). Z hlediska existence kauzy jsou všechny závazky kauzální. Smlouvy a jednostranné právní úkony, které jsou důvodem vzniku závazků, kauzu obvykle vyjadřují, nebo je zřejmá ze samotné povahy závazku nebo jeho účelu. U nominátních smluv vyplývá přímo z pojmenování smlouvy (pokud je označení správné). Tím, že je kauza ve smlouvě vyjádřena, obsah smlouvy se konkretizuje tak, že ji lze podřadit pod určitý smluvní typ. Z obsahu spisu soud zjistil, že v posuzované věci soudy obou stupňů skutečně nezkoumaly, jaký je hospodářský cíl, pro který vznikl závazek dovolatelky zaplatit žalobci částku 200 000 Kč. Pokud by tímto hospodářským cílem mělo být vypořádání mezi dědici, byla by taková dohoda neplatná podle § 39 ObčZ, neboť by byla v rozporu s ustanovením § 482 ObčZ, podle něhož taková dohoda může být uzavřena pouze u soudu. Z uvedeného tedy vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem je neúplné a v důsledku této skutečnosti tedy i nesprávné. Tím je naplněn jak dovolací důvod podle § 241 odst. 2 pím. b) o. s. ř., tak i podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) a § 237 odst. 3 o. s. ř., neboť rozsudek odvolacího soudu řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolatelka ve svém dovolání rovněž poukázala na omyl odvolacího soudu při určování rozhodného právního řádu pro posuzování dané věci. Odvolací soud uzavřel, že vztah mezi účastníky se řídí českým právním řádem, přičemž odkázal na ustanovení § 10 zákona č. 97/1963 Sb. Zjištění odvolacího soudu, že mezi Českou republikou a Švýcarskou konfederací nebyla uzavřena smlouva o právní pomoci, která by upravovala daný vztah, takže je nutno použít kolizních norem mezinárodního práva, tj. citovaného zákona č. 97/1963 Sb., shledal Nejvyšší soud jako správné. Totéž však již nelze říci o postupu odvolacího soudu při aplikaci tohoto zákona na posuzovanou věc. Odvolací soud totiž aplikoval na daný právní vztah český právní řád podle § 10 citovaného zákona. Předmětný § 10 zákona č. 97/1963 Sb. však zahrnuje více skutkových podstat, přičemž odvolací soud neupřesnil, podle které konkrétní skutkové podstaty dospěl k závěru, že má být v dané věci aplikován český právní řád. Tento právní závěr odvolacího soudu je tudíž nepřezkoumatelný a odvolací soud tudíž zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Nejvyšší soud se dále zabýval dalšími namítanými vadami řízení. Nepřizvání dovolatelky k výpovědi žalobce dne 27. 10. 2000 považuje dovolatelka za odnětí možnosti jednat před soudem. Podle § 115 odst. 1 o. s. ř. nařídí předseda senátu k projednání věci samé jednání, k němuž předvolá účastníky a všechny, jejichž přítomnosti je třeba. V této věci však soud prvního stupně nenařizoval na den 27. 9. 2001 jednání ve věci. Podle protokolu sepsaného o výpovědi žalobce (č. l. 13) se žalobce jako cizí státní příslušník dostavil k soudu bez předchozího předvolání, a to z toho důvodu, že se zdržoval v České republice. Protokol sepsala zapisovatelka soudu prvního stupně a podle tohoto protokolu byla výpovědi žalobce přítomna i předsedkyně senátu, která však tento protokol nepodepsala. Jak vyplývá ze soudního spisu, provedl soud prvního stupně na jednání konaném dne 31. 1. 2001 za účasti právního zástupce žalované důkaz přečtením výpovědi žalobce. Na tomto jednání tedy měla dovolatelka dostatek možností vznést jakékoliv připomínky k výpovědi žalobce, právní i skutkové, event. navrhnout další důkazy k této věci. Přestože byly dovolatelce dány shora uvedené možnosti, dovolatelka jich nikterak nevyužila. Namítaná vada řízení tedy nebyla Nejvyšším soudem shledána. Vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci však spočívá v tom, že soud prvního stupně s výpovědí žalobce na č. l. 13 nakládal jako s důkazem podle § 131 o. s. ř., tedy jako s výpovědí účastníka řízení, ač nebyly splněny podmínky uvedeného ustanovení (mj. žalobce nebyl poučen ve smyslu § 131 odst. 2 o. s. ř., soud nepostupoval podle § 131 odst. 3 ve spojení s § 126 odst. 3 o. s. ř.). Odvolací soud toto pochybení nenapravil a ze skutkového zjištění soudu prvního stupně vyšel.

Další vadu řízení nachází dovolatelka v situaci, kdy odvolací soud na základě týchž zjištění dospěl k jinému právnímu hodnocení ve věci, když smlouvu účastníků posuzoval jako inominátní podle § 51 ObčZ poté, co ji soud prvního stupně posoudil jako smlouvu darovací, aniž k tomu mohla dovolatelka právně i skutkově argumentovat ve věci před soudy obojích stolic , čímž jí byla upřena ve smyslu § 229 odst. 3 o. s. ř. možnost jednat před soudem . Dovolatelka zřejmě vycházela z ustálené judikatury Ústavního soudu České republiky (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 139/98 publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 12, str. 93 a násl.), podle které změna právního názoru odvolacího soudu by za určitých okolností mohla vyloučit právo účastníků řízení na reálnou a efektivní možnost jednat před soudem, spočívající v oprávnění právně i skutkově argumentovat, a to v případech, kdy rozsudek odvolacího soudu je možno z hlediska celého soudního řízení považovat za překvapivý a tím i protiústavní. Nejvyšší soud zjistil ze soudního spisu o projednávané věci, že o předmětné dohodě ze 14. 2. 1995 se hovořilo již v řízení před prvostupňovým soudem, kdy byl při jednání ve věci dne 31. 1. 2001 za přítomnosti zástupce dovolatelky proveden důkaz touto listinou (č. l. 21), která byla od zahájení řízení součástí soudního spisu (viz č. l. 3). Na tomto jednání byl právní zástupce dovolatelky poučen podle § 119a o. s. ř. V daném případě změnu právního názoru, kterou učinil odvolací soud v napadeném rozsudku, za překvapivou ve výše uvedeném smyslu tudíž považovat nelze, neboť dovolatelka měla v řízení před oběma soudy možnost se právně i skutkově vyjádřit k otázkám, se zřetelem k nimž odvolací soud nakonec svůj rozsudek odůvodnil. V posuzované věci navíc nebylo v odvolacím řízení zapotřebí provádět další skutková zjištění. O vadu řízení se nejedná.

Z výše uvedených závěrů vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu v napadené části je nepřezkoumatelný pro neúplné posouzení věci s cizím prvkem, přičemž rozsudek soudu prvního stupně toto posouzení postrádá úplně. Dále je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, když tento soud rozhodl v rozporu s § 495 ObčZ. Řízení rovněž trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť soud založil své skutkové zjištění mj. jiné i na výpovědi žalobce, ač nebyly splněny podmínky ustanovení § 131 o. s. ř.

Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 1 věty za středníkem o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu v napadené části a v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a odvolacího řízení zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zrušil v odpovídající části i rozsudek soudu prvního stupně a věc v tomto rozsahu vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 28. července 2004

JUDr. Zdeněk Des, v.r.

předseda senátu