32 Odo 617/2004
Datum rozhodnutí: 26.10.2005
Dotčené předpisy: § 241 odst. 3 písm. b) předpisu č. 99/1963Sb.




32 Odo 617/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Severina ve věci žalobkyně A. P., a.s., proti žalovanému P. O., o zaplacení částky 533 028 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 7 Cm 87/93, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. února 2004 č. j. 11 Cmo 237/2003-96, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. února 2004 č. j. 11 Cmo 237/2003-96 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský obchodní soud v Praze (nyní Městský soud v Praze) rozsudkem ze dne 1. dubna 1998 č. j. 7 Cm 87/93-48 zastavil řízení ohledně částky 1 482 722 Kč se 17% úrokem z částky 265 947,50 Kč a z částky 148 566 Kč od 5. 5. 1996 do zaplacení, zamítl žalobu na zaplacení částky 533 028 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení a o vrácení soudního poplatku. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že právní předchůdce žalobkyně společný podnik A. a žalovaný uzavřeli 27. 5. 1991 smlouvu o dočasném užívání tzv. horního areálu ve S. za účelem provádění podnikatelské činnosti žalovaného. Smlouva byla ukončena ke dni 1. 10. 1992 na základě výpovědi právního předchůdce žalobkyně pro neplacení nájemného. Soud prvního stupně dále zjistil, že žalovaný v areálu skladoval v rozporu se zákonem o odpadech chemikálie a bylo mu příslušným státním orgánem uloženo provést opatření k jejich odstranění. Žalovaný areál nevyklidil ani poté, kdy právní předchůdce žalobkyně pronajal areál společnosti K. spol. s r.o. V nájemní smlouvě bylo sjednáno nájemné ve výši 50 287 Kč měsíčně na dobu od vyklizení areálu žalovaným a na dobu do vyklizení nájemné ve výši 5 000 Kč měsíčně od 15. 1. 1993 a ve výši 7 000 Kč měsíčně od 1. 2. 1993. Žalobkyně se domáhala náhrady škody, která jí vznikla ušlým nájemným pro nesplnění povinnosti žalovaného vyklidit předmětný areál po ukončení smlouvy o dočasném užívání majetku. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný užíval část areálu ve S. po zániku nájemní smlouvy bez právního důvodu, tudíž protiprávně. Při posuzování uplatněného nároku však vyšel ze zjištění, že k nájemní smlouvě právního předchůdce žalobkyně a společnosti K. spol. s r.o., nedal obecní úřad podle § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, předchozí souhlas, a proto smlouvu posoudil jako neplatnou. V důsledku této skutečnosti pak žalobkyně neprokázala splnění předpokladů odpovědnosti žalovaného za škodu.

K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 4. února 2004 č. j. 11 Cmo 237/2003-96 rozsudek soudu prvého stupně v napadené části, tj. ve výroku II, změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 533 028 Kč, a rozhodl o nákladech řízení před soudem prvého i druhého stupně. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, nikoliv však s jeho závěry právními. Odvolací soud konstatoval, že je skutečností, že na základě protiprávního chování žalovaného nemohl právní předchůdce žalobkyně realizovat svá práva vlastníka nemovitosti, nemohl tuto nemovitost plnohodnotně pronajmout a tím mu vznikla prokazatelná škoda ušlým nájemným, za kterou podle § 373 obchodního zákoníku (dále jen ObchZ ) odpovídá žalovaný. Výše škody byla podle závěru odvolacího soudu prokázána žalobkyní poté, kdy vzala svou žalobu zčásti zpět a požadovala pouze ušlé nájemné v částkách 265 947,50 Kč a 148 566 Kč a k tomu úroky z těchto částek za dobu od 30. 5. 1993 do 4. 5. 1995 ve výši 84 154,50 Kč a za dobu od 13. 12. 1993 do 4. 5. 1995 ve výši 34 360 Kč, celkem tedy 533 028 Kč.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž namítl, že mu bylo postupem odvolacího soudu odebráno jeho právo na spravedlivý proces a tím také porušena Listina základních práv a svobod, neboť odvolací soud jednal v době jeho nemoci, nemohl účastnit pro kolizi s jednáním nařízeným u Obvodního soudu pro Prahu 4. Podle dovolatele neměl odvolací soud potřebné podklady pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně, který žalobu zamítl z formálních důvodů pro nedostatek souhlasu obecního úřadu k uzavření nájemní smlouvy mezi žalobcem a společností K. spol. s r.o., a nezabýval se proto námitkami žalovaného, že žalobkyni škodu nezpůsobil. Dovolatel dále zpochybnil závěr odvolacího soudu o výši škody, kterou nelze podle jeho názoru dovodit pouze z vlastního částečného zpětvzetí žaloby, jak to učinil odvolací soud. Dále poukázal na to, že se ani jeden ze soudů nevyrovnal s ujednáními v kupní smlouvě o prodeji nemovitostí v obci N. (tzv. Š. m.) uzavřené žalovaným a žalobkyní 25. 5. 1995 a z protokolu ze 14. 1. 1996, kterým žalobkyni uvedené nemovitosti předal; z tohoto protokolu, který podepsala žalobkyně i dovolatel, podle dovolatele vyplývá, že jsou tímto vyřešeny majetkové otázky mezi nimi a nemají vůči sobě žádné další závazky. Podle názoru dovolatele měl odvolací soud, pokud sám neprovedl dokazování, rozsudek soudu prvního stupně zrušit a vrátit mu věc k dalšímu řízení. Dovolatel navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že souhlasí s právním názorem odvolacího soudu, neboť je nesporné, že se žalovaný dopustil protiprávního jednání, jež mělo za následek ušlý zisk na straně žalobkyně. Žalobkyně navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.

Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000, dále jen o. s. ř. ). Tak je tomu i v dané věci.

Podle části dvanácté hlavy I bodu 15 zákona č. 30/2000 Sb. se totiž odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Rozsudek soudu prvního stupně č. j. 7 Cm 87/93-48, proti němuž směřovalo odvolání, o němž bylo rozhodnuto shora označeným rozsudkem odvolacího soudu, byl vydán dne 1. dubna 1998.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení (§ 240 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátem podle § 241 odst. l o. s. ř. a že je podle § 238 odst. l písm. a) o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu a po přezkoumání věci ve smyslu ustanovení § 242 odst. l a 3 o. s. ř. dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.

Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 237 odst. 1 o. s. ř., popřípadě jinými vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Postupoval tak vzhledem ke své povinnosti stanovené v § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout k těmto vadám řízení a dospěl k závěru, že řízení trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř.].

Odvolací soud dovodil, že žalovaný způsobil žalobkyni, resp. jejímu právnímu předchůdci, škodu, jejíž výše odpovídá žalované částce.

Odvolací soud porušil zásadu dvouinstančnosti řízení, jako jednu ze základních zásad občanského soudního řízení. Odvolací soud přezkoumává správnost skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a právního posouzení věci, k němuž tento soud na základě svých skutkových zjištění v rozhodnutí dospěl, jakož i správnost řízení, které vydání rozhodnutí soudu prvního stupně předcházelo (srov. § 212 odst. 1 a 2 o. s. ř.). Je-li rozhodnutí soudu prvního stupně věcně správné, odvolací soud je potvrdí (§ 219 o. s. ř.). Odvolací soud změní rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže tento soud rozhodl nesprávně, ačkoli správně zjistil skutkový stav věci, nebo jestliže po doplnění dokazování (§ 213 odst. 2 o. s. ř.) je skutkový stav zjištěn tak, že je možno o věci spolehlivě rozhodnout (§ 220 o. s. ř.). Nejsou-li podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně, odvolací soud je zruší (§ 221 odst. 1 věta první o. s. ř.); učiní tak zejména v případech uvedených v ustanovení § 221 odst. 1 písm. a) - d) o. s. ř. Zruší-li odvolací soud rozhodnutí, vrátí věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení, nebo postoupí věc věcně příslušnému soudu, nebo řízení zastaví, popřípadě postoupí věc orgánu, do jehož pravomoci náleží (§ 221 odst. 2 o. s. ř.).

Občanský soudní řád akcentuje potvrzující a měnící rozhodnutí odvolacího soudu. Teprve tam, kde ani po doplnění důkazního řízení odvolacím soudem nejsou podmínky pro potvrzení či změnu napadeného rozhodnutí, má své místo zrušující (kasační) rozhodnutí odvolacího soudu.

Podmínky pro potvrzení ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně nejsou dány mimo jiné tehdy, jestliže právní posouzení věci soudem prvního stupně je nesprávné a její správné právní posouzení vyžaduje další skutková zjištění, která odvolací soud sám nemůže učinit. Tak je tomu nejen v případě, kdy je zapotřebí rozsáhlejšího doplnění dokazování, které nelze provést bez průtahů (§ 213 odst. 2 o. s. ř.), ale i tehdy, jestliže se má doplnění dokazování týkat podstatných skutečností (výsledkem doplnění dokazování by měla být zásadní skutková zjištění, která rozhodujícím způsobem ovlivní právní posouzení věci).

Nedostatek rozhodujících (pro správné rozhodnutí zásadně významných) skutkových zjištění nemůže odvolací soud nahradit vlastním doplněním dokazování podle § 213 odst. 2 o. s. ř., ale ani tím, že tato skutková zjištění převezme z rozhodnutí soudu prvního stupně, který je učinil přesto, že vzhledem k (nesprávnému) právnímu názoru, který zaujal, na nich své rozhodnutí nezaložil (z hlediska jeho právního posouzení nebyla tato skutková zjištění významná a významnými se stala až z pohledu právního názoru odvolacího soudu). Tímto postupem - pokud by vyústil ve změnu rozhodnutí soudu prvního stupně - by odvolací soud porušil zásadu dvouinstančnosti občanského soudního řízení, neboť by účastníkům odepřel možnost přezkumu správnosti nových, popřípadě - z pohledu soudu prvního stupně - dosud bezvýznamných (z hlediska právního posouzení věci odvolacím soudem ovšem rozhodujících) skutkových zjištění na základě jejich odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně a rozhodnutí odvolacího soudu, na těchto skutkových zjištěních založené, by ve svých důsledcích bylo rozhodnutím vydaným v jediném stupni.

Je třeba též vzít v úvahu, že nedodržení zásady dvouinstančnosti občanského soudního řízení zároveň představuje porušení stanoveného postupu, kterým se každý může domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, vyhlášené usnesením předsednictva České národní rady ze dne 16. 12. 1992, jako součást ústavního pořádku České republiky a publikované pod č. 2/1993 Sb., a významně tak zasahuje do práva na soudní ochranu garantovaného touto ústavněprávní normou. V této souvislosti lze poukázat na nález Ústavního soudu ze dne 24. 9. 1998 sp. zn. III. ÚS 139/98, uveřejněný v příloze časopisu Soudní rozhledy č. 12/1998, str. 29, v jehož odůvodnění Ústavní soud mimo jiné uvedl, že změna právního náhledu odvolacího soudu je ... důvodem kasačního rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž z hlediska ústavněprávního se tím účastníkům otevírá možnost uplatnění práva vyjádřit se k němu, případně i předložit nové důkazy, které z pohledu dosavadního nebyly relevantní . Obdobně vyznívají i závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 12. 1997 sp. zn. IV. ÚS 218/95 (srov. Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 9, Praha, C. H. Beck 1998, str. 381) a rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 10. 1998 sp. zn. 26 Cdo 540/98, publikovaného v časopise Soudní judikatura č. 1 / 1999, str. 23.

Je-li proto ke správnému rozhodnutí věci zapotřebí podstatných (pro rozhodnutí zásadně významných) skutkových zjištění, která neučinil soud prvního stupně, popřípadě která tento soud učinil, ale vzhledem k nesprávnému právnímu názoru, který zaujal, na nich své rozhodnutí nezaložil, nejsou podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně; odvolací soud proto rozhodnutí zruší a věc vrátí soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Obdobně judikoval i Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. 3. 1999 sp. zn. 21 Cdo 1901/98, který byl publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 30/2000, sešit 5/2000. Nejvyšší soud na toto rozhodnutí odkazuje.

V posuzovaném případě soud prvního stupně vyšel z právního názoru, že bylo prokázáno, že žalovaný porušil své povinnosti, které mu plynuly ze smlouvy o dočasném užívání majetku areálu ve S. tím, že část pronajatých nemovitostí užíval bez právního důvodu i po ukončení nájemního poměru. Současně však dovodil, že žalobkyně neprokázala výši ušlého zisku, neboť smlouvu o nájmu nebytových prostor uzavřenou mezi právním předchůdcem žalobkyně a společností K., spol. s r. o., považoval za neplatnou. Naproti tomu odvolací soud přijal závěr, že žalobkyni vznikla v důsledku protiprávního chování žalovaného škoda ve výši ušlého nájemného, za kterou podle § 373 ObchZ odpovídá žalovaný. Odvolací soud tedy vyšel ze skutkového zjištění, na němž soud prvního stupně své rozhodnutí nezaložil, přičemž jde o skutkové zjištění zásadně významné ke správnému rozhodnutí věci.

Za této situace však nebyly - jak vyplývá z výše uvedeného - podmínky ani pro potvrzení ani pro změnu rozsudku soudu prvního stupně, a odvolací soud měl proto tento rozsudek podle ustanovení § 221 odst. 1 věty první o. s. ř. zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení s tím, aby se soud prvního stupně zabýval všemi předpoklady pro prokázání uplatněného nároku na náhradu škody. Pokud tak odvolací soud nepostupoval a namísto toho rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl, odepřel žalovanému možnost nechat správnost skutkových zjištění ohledně výše škody (ušlého zisku) přezkoumat odvolacím soudem na základě jeho odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Tím odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je současně nepřezkoumatelné, neboť postrádá odůvodnění závěru odvolacího soudu o výši ušlého nájemného. Podle § 157 odst. 2 o. s. ř. soud v odůvodnění rozsudku uvede podstatný obsah přednesů, stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány, a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, a posoudí zjištěný skutkový stav podle příslušných ustanovení, jichž použil. V posuzované věci neobsahuje napadený rozsudek žádné odůvodnění, proč považoval odvolací soud za prokázanou výši ušlého nájemného právě částkou 533 028 Kč. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů, zejména nepostupoval-li soud podle § 157 odst. 2 o. s. ř., představuje taktéž vadu řízení ve smyslu § 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř.

Námitkou dovolatele, podle níž měl odvolací soud přihlédnout k obsahu kupní smlouvy z 25. května 1995 o prodeji nemovitosti Š. m. a předávacího protokolu ze 14. ledna 1996, nebyl dovolací soud oprávněn se zabývat. Při zjišťování skutkového stavu věci může totiž dovolací soud vycházet toliko ze skutkového stavu zjištěného nejpozději v odvolacím řízení. V dovolacím řízení, jehož účelem je přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, se dokazování ve věci samé neprovádí. (srov. § 243a odst. 2 věta prvá o. s. ř.); nelze proto v něm ani úspěšně uplatňovat nové skutečnosti nebo nové důkazy (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. srpna 1995 sp. zn. 6 Cdo 114/94, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, číslo sešitu 6/1996, strana 284; v této souvislosti je nutno uvést, že po novelizaci občanského soudního řádu zákonem č. 30/2000 Sb. byla tato zásada vtělena do ustanovení § 241a odst. 4 o. s. ř.).

Vzhledem k uvedeným vadám řízení se Nejvyšší soud již nezabýval námitkou dovolatele o odnětí možnosti jednat před soudem a rozsudek odvolacího soudu podle § 243b odst. 1 věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta první o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 26. října 2005

JUDr. Zdeněk Des, v.r.

předseda senátu