32 Odo 605/2003
Datum rozhodnutí: 17.05.2004
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




32 Odo 605/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobce M. N., zastoupeného, advokátem, proti žalovaným 1) S. K., s.r.o., zastoupené, advokátem, 2) D., s. p., odštěpný závod S. u. l., zastoupenému, advokátkou, o zaplacení částky 1 502 710 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 16 C 45/2001, o dovolání první žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. prosince 2002, č.j. 26 Co 387/2002 - 166, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. prosince 2002, č.j. 26 Co 387/2002 - 166, potvrdil mezitimní rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 20. února 2002, č.j. 16 C 45/2001-123, ve věcné části týkající se žalobce a první žalované, kterou byl shledán opodstatněným základ žalobního nároku na náhradu nákladů za zhodnocení nemovitosti proti první žalované, a ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným, odmítl odvolání první žalované, pokud směřovalo proti zamítavému věcnému výroku týkajícímu se druhého žalovaného, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným. Krajský soud shodně se soudem prvního stupně vyšel ze závěru, že právní předchůdce žalobce a druhý žalovaný uzavřeli dne 29. 4. 1992 platnou smlouvu o nájmu nebytových prostor a že nájemce (žalobce) se souhlasem pronajímatele (druhého žalovaného) zhodnotil pronajatou nemovitost, přičemž pronajímatel se nezavázal k úhradě nákladů spojených s úpravami pronajatých prostor. S ohledem na skutečnost, že podle usnesení Vlády ČR č. 527 ze dne 27. 8. 1997 a v souladu se zákonem č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ministr průmyslu a obchodu ČR rozhodnutím č. 88/2000 ze dne 16. 6. 2000 rozhodl ke dni 1. 7. 2000 o vyjmutí a převedení části majetku druhého žalovaného, která byla předmětem nájmu, na F. n. m. ČR, došlo ve smyslu § 45 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. k tomuto dni k zániku práva užívat pronajatý majetek podle uvedené nájemní smlouvy, a je důvod k úhradě nákladů nájemce na zhodnocení nemovitosti, neboť ve smyslu § 667 obč. zák. může nájemce po skončení nájmu požadovat po pronajímateli protihodnotu toho, o co se zvýšila hodnota pronajaté věci, dal-li pronajímatel souhlas se změnou pronajaté věci, ale nezavázal se k úhradě této schválené změny. Protože spolu s převáděným majetkem přešly uvedeným rozhodnutím na F. n. m. ČR práva, závazky a pohledávky z hospodářskoprávních, občanskoprávních, pracovněprávních a jiných právních vztahů, které se vztahují k tomuto převáděnému majetku, přešel na F. n. m. ČR i závazek na náhradu zhodnocení majetku ve smyslu § 667 obč. zák., a poté podle § 15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. přešel ke dni 1. 7. 2000 na první žalovanou, když smlouvou o prodeji privatizovaného majetku podle zákona č. 92/1991 Sb. F. n. m. ČR prodal předmětný privatizovaný majetek druhého žalovaného první žalované. Odvolací soud s ohledem na kogentní ustanovení § 15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. nepřisvědčil námitce první žalované založené na znění ustanovení § 5 odst. 2 zákona č. 11/1990 Sb., o státním podniku, podle něhož podnik neodpovídá za závazky státu nebo jiných subjektů a naopak stát neodpovídá za závazky podniku, pokud zákon nestanoví jinak, jímž první žalovaná argumentovala, že za případný závazek vyplývající ze zhodnocení nemovitosti odpovídá druhý žalovaný. Protože odvolání první žalované směřovalo i proti zamítavému věcnému výroku týkajícímu se druhého žalovaného, odvolací soud odvolání první žalované v této části odmítl.

Proti potvrzujícímu výroku odvolacího soudu, ve věcné části týkající se žalobce a první žalované, kterou byl shledán opodstatněným základ žalobního nároku na náhradu nákladů za zhodnocení nemovitosti proti první žalované, podala první žalovaná dovolání, neboť se domnívá, že soudy nesprávně aplikovaly ustanovení § 667obč. zák. a nesprávně posoudily pasivní legitimaci obou žalovaných. Podle názoru dovolatelky vzniklo zhodnocením majetku bezdůvodné obohacení v okamžiku, kdy byly pronajaté nemovitosti vyňaty z majetku druhého žalovaného a převedeny na F. n. m. ČR, a pokud se v tomto okamžiku žalobce nedomáhal bezdůvodného obohacení na druhém žalovaném z titulu nájemního vztahu a tento závazek nepřešel na F. n. m. ČR, nemohl pak přejít ani na první žalovanou, která od F. n. m. ČR předmětné nemovitosti nabyla. Dovolatelka zdůraznila, že závazek vydat bezdůvodné obohacení se blíží vztahu odpovědnostnímu, který nepodléhá přechodu práv podle § 15 zákona č. 92/1991 Sb. Za otázku zásadního právního významu považuje určení, zda lze zhodnocení nemovitosti provedené nájemcem na základě nájemní smlouvy a následného oprávnění daného ustanovením § 667 odst. 1 poslední věty obč. zák. považovat za bezdůvodné obohacení, a který z účastníků řízení a zda vůbec některý z nich je povinen takové bezdůvodné obohacení, spočívající ve zhodnocení nemovitostí, vydat, tedy zda je některý z účastníků v tomto sporu pasivně legitimován.

Podle § 236 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu

a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,

b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,

c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

V dané věci není dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje do výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl výrok rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 20. února 2002, č.j. 16 C 45/2001-123, ve věcné části týkající se žalobce a první žalované, kterou byl shledán opodstatněným základ žalobního nároku na náhradu nákladů za zhodnocení nemovitosti proti první žalované, potvrzen. Nejednalo se tedy v této napadené části rozsudku odvolacího soudu ve věci samé o změnu výroku rozhodnutí soudu prvního stupně.

Dovolání není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. neboť soud prvního stupně rozhodl v dané věci v pořadí prvním rozsudkem.

Zbývá tedy posoudit, zda dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání směřující proti potvrzujícímu výroku ve věci samé rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. prosince 2002, č.j. 26 Co 387/2002 - 166, není podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.

Právní otázku, kterou žalovaná považovala ve svém dovolání za otázku zásadního významu, zda lze zhodnocení nemovitosti provedené nájemcem na základě nájemní smlouvy a následného oprávnění daného ustanovením § 667 odst. 1 poslední věty obč. zák. považovat za bezdůvodné obohacení, neřešil odvolací soud v rozporu s hmotným právem (§ 667 odst. 1 obč. zák.). S ohledem na aplikaci tohoto ustanovení pak s přihlédnutím k ustanovení § 15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. vyřešil správně i pasivní legitimaci první žalované a nedostatek pasivní legitimace druhého žalovaného.

Podle § 667 odst. 1 obč. zák. změny na pronajaté věci je nájemce oprávněn provádět jen se souhlasem pronajímatele. Dal-li pronajímatel souhlas se změnou, ale nezavázal se k úhradě nákladů, může nájemce požadovat po skončení nájmu protihodnotu toho, o co se zvýšila hodnota věci. Toto ustanovení výslovně řeší otázku vztahů nájemce a pronajímatele souvisejících se změnou na pronajaté věci, jedná se tedy o speciální úpravu vztahů mezi účastníky, a proto nepřichází v úvahu posouzení nároku na úhradu nákladů spojených se změnou pronajaté věci podle § 451 a násl. obč. zák. o bezdůvodném obohacení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. 5. 2002, sp. zn. 26 Cdo 861/2001, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek r. 2003, sešit č. 2, pod č. 14).

Napadený výrok rozhodnutí nemá tedy v dané věci po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odstavec 1 písm. c) o. s. ř., neboť odvolací soud neřešil otázku, která by byla v rozporu s hmotným právem a napadený výrok rozhodnutí je i v souladu s dosavadní judikaturou.

Za procesní situace, kdy dovolání není podle § 236 odst. 1 o. s. ř. přípustné, dovolací soud dovolání první žalované bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) jako nepřípustné odmítl § 243b odst. 5, § 218 písm. c) o. s. ř.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy neúspěšná žalovaná nemá právo na náhradu těchto nákladů a žalobci v souvislosti s tímto řízením náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně 17. května 2004

JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.

předsedkyně senátu