32 Odo 60/2004
Datum rozhodnutí: 22.09.2004
Dotčené předpisy: § 123 předpisu č. hosp. zák./Sb.




32 Odo 60/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně Š. A. a.s., zastoupené, advokátem, proti žalované M. a.s., zastoupené, advokátem, o zaplacení 274,559.159,08 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 7 Cm 1199/1992, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. září 2003, č.j. 8 Cmo 261/2002-293, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. září 2003, č.j. 8 Cmo 261/2002-293, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. května 2002, č.j. 7 Cm 1199/1992-238, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 274,559.159,08 Kč s příslušenstvím za dodávky osobních automobilů a náhradních dílů pro vývoz uskutečněné v době od 16. dubna 1991 do 31. prosince 1991 a rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit České republice a žalované náhradu nákladů řízení.

Právní vztahy v projednávané věci byly soudem posuzovány dle příslušných ustanovení zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, ve znění platném od 1. května 1990 (dále též jen hosp. zák. ), a to s ohledem na ustanovení § 763 odst. 1 obchodního zákoníku. Na základě provedeného dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno, kterým by oprávněnost svého žalobního nároku prokázala. Dodávání výrobků od žalobkyně zahraničním zákazníkům za součinnosti žalované nebylo řádně smluvně zajištěno. Dovodil, že vůle účastníků při dodávkách výrobků směřovala k zachování stávajícího obstaravatelského vztahu, a nikoli k uzavření hospodářských smluv o dodávce výrobků pro vývoz. Hospodářská smlouva (§ 153 hosp. zák.) mezi účastníky nebyla uzavřena ani v jediném případě dodávek výrobků od žalobkyně zahraničním odběratelům.Vycházeje z nutnosti písemné formy objednávky (§ 24 odst. 2 hosp. zák.) jakožto jednoho z předpokladů pro vznik smlouvy tak nepřisvědčil žalobkyni, která opírala svůj názor o existenci smluvního vztahu mezi účastníky o konstrukci vzniku hospodářské smlouvy podle § 153 odst. 2 písm. b) hosp. zák. Pokud totiž v některých případech listiny nazvané dodávkové příkazy či odvolávky žalované obsahovaly podstatné náležitosti objednávky (předmět plnění, čas plnění a návrh ceny), chyběl základní předpoklad pro vznik smlouvy, a to projev vůle směřující ke vzniku závazkového vztahu mezi účastníky, jakožto mezi dodavatelem a odběratelem, který v žádném z obchodních případů prokázán nebyl. Odběratelem předmětných výrobků neměla být ani v jednom případě žalovaná, ale vždy zahraniční subjekt, který byl označen jako kupující a jemuž bylo plněno. Za této situace nebyla podle soudu prvního stupně splněna ani další podmínka vyžadovaná ke vzniku smlouvy ustanovením § 153 odst. 2 písm. b) hosp. zák., tj. převzetí zboží odběratelem, resp. jeho neodmítnutí. S ohledem na absenci smluvního vztahu mezi účastníky tak žalobkyni nevzniklo vůči žalované právo fakturovat a z toho vyplývající právo na zaplacení ceny dodávek. Jelikož nebylo ani prokázáno, že by v daném případě bylo plnění žalované poskytnuto, nebylo podle soudu prvního stupně možné učinit ani závěr o vzniku neoprávněného majetkového prospěchu podle § 123 hosp. zák. na straně žalované; proto žalobkyni nepřiznal žalobní nárok ani z tohoto právního titulu.

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 5. září 2003, č.j. 8 Cmo 261/2002-293, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

Odvolací soud nejprve opakoval dokazování listinami blíže specifikovanými v odůvodnění rozsudku za účelem posouzení závěru soudu prvního stupně o absenci uznání závazků ze strany žalované. Dále uvedl, že soud prvního stupně provedl obsáhlé dokazování a došel ke správným skutkovým i právním závěrům, a to zejména ohledně neexistence důkazů o existenci závazkového vztahu mezi účastníky. Za situace, kdy se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení ceny dodávky, nemohla být úspěšná, neboť se jí nepodařilo prokázat existenci smluvního vztahu mezi ní a žalovanou. Pochybení se podle odvolacího soudu nedopustil soud prvního stupně ani při posouzení nároku žalobkyně podle § 123 hosp. zák., neboť žádným z provedených důkazů nebylo prokázáno, že by žalovaná byla příjemcem zboží, jehož zaplacení se žalobkyně domáhala. Vzhledem k tomu tak nebylo možné žalobě vyhovět ani na základě tohoto právního titulu. Proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správné rozhodnutí potvrdil.

Rozsudek odvolacího soudu v obou jeho výrocích napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost opřela o zásadní právní význam napadeného rozhodnutí podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ) ve spojení s § 237 odst. 3 o. s. ř a důvodnost o nesprávné právní posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatelka označila napadené rozhodnutí za zásadně právně významné v otázce posouzení jejího nároku na zaplacení žalované částky z titulu neoprávněného majetkového prospěchu podle § 123 odst. 1 hosp. zák., která nebyla podle jejího názoru v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena a kterou dle jejího mínění řešil odvolací soud v rozporu s hmotným právem.

Citujíc textaci ustanovení § 123 odst. 1 hosp. zák. má dovolatelka za to, že soudy obou stupňů sice při posouzení jejího nároku z titulu neoprávněného majetkového prospěchu na zjištěný skutkový stav aplikovaly správnou právní normu (§ 123 hosp. zák.), ale nesprávně ji vyložily. Dovolatelka nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, pokud pro posouzení jejího nároku na zaplacení žalované sumy z titulu neoprávněného majetkového prospěchu na straně žalované podle § 123 odst. 1 hosp. zák. považoval za rozhodné, zda žalovaná byla příjemcem zboží a pokud za situace, kdy podle jeho závěru nebyly v řízení předloženy důkazy o tom, že žalovaná byla příjemcem zboží, jí nárok na zaplacení žalované částky z titulu neoprávněného majetkového prospěchu proti žalované nepřiznal.

Ačkoli hospodářský zákoník neobsahoval přímou úpravu případů získání neoprávněného majetkového prospěchu jiným způsobem než přijetím plnění, má dovolatelka za to, že jak podle jazykového znění uvedeného ustanovení, jeho historického výkladu, jakož i analogického ustanovení § 454 občanského zákoníku docházelo k získání neoprávněného majetkového prospěchu ve smyslu § 123 hosp. zák. i jiným způsobem než přijetím plnění. Konkrétně tím, že za organizaci bylo jinou organizací plněno to, co měla po právu plnit sama. Tato situace podle jejího názoru nastala i v posuzovaném případě, kdy plnila za žalovanou jejím zahraničním zákazníkům to, co měla žalovaná po právu plnit sama. Podle mínění dovolatelky bylo v předmětném řízení prokázáno, že žalobkyně nebyla v žádném smluvním vztahu se zahraničními zákazníky žalované, vůči nimž byla naopak v přímém vztahu žalovaná jako prodávající. Pokud tedy žalobkyně zasílala vyrobené osobní automobily přímo zahraničním zákazníkům žalované, jednala tak vždy na základě jejího pověření, tj. ke splnění smluvní povinnosti žalované dodat tyto výrobky zahraničním zákazníkům žalované. Zasláním vyrobených osobních automobilů zahraničním zákazníkům tak řádným způsobem, tj. splněním zanikla uvedená smluvní povinnost žalované vůči jejím zahraničním zákazníkům oproti při převodu vlastnictví korespondující jejich povinnosti zaplatit za dodané výrobky žalované jako smluvní straně kupní cenu. Skutečnost, že kupní ceny měly být údajně placeny přímo na její účet, je podle dovolatelky nepodstatná, neboť inkaso na její účet bylo jen dojednaným způsobem převodu kupních cen mezi účastníky.

Vycházejíc z nespornosti toho, že žalobkyně dodávala s výslovném souhlasem, resp. na jednotlivé výzvy žalované, osobní automobily zákazníkům žalované z jejího pověření a ke splnění její povinnosti dodat toto zboží jejím zákazníkům, pak při neexistenci smlouvy o tomto plnění mezi účastníky došlo podle dovolatelky na straně žalované k získání neoprávněného majetkového prospěchu, neboť za ni plnila to, co měla žalovaná po právu plnit sama.

S ohledem na nesprávné právní posouzení věci soudy obou stupňů dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Podle vyjádření žalované k dovolání nemá právní otázka, na níž je založeno dovolání žalobkyně, zásadní právní význam. Je tak přesvědčena, že dovolání není přípustné a není ani důvodné, neboť soudy obou stupňů dospěly na základě zjištěného skutkového stavu ke správnému právnímu posouzení věci. Podle žalované dovolatelka staví přípustnost i důvodnost dovolání na presumpcích, které v řízení nebyly tvrzeny, prokazovány a ani zjištěny. Právní názor o tom, že pro posouzení nároku z titulu neoprávněného majetkového prospěchu je podle § 123 odst. 1 hosp. zák. rozhodné, zda byla žalovaná příjemcem zboží, ve výrocích soudů podle žalované obsažen není; jejich závěry byly učiněny pouze v kontextu tvrzení žalobkyně a v rozsahu přípustném pro provedení dokazování, přičemž výrok soudů byl omezen výsledkem provedeného dokazování. Soudy nerozhodovaly a ani se nevyslovovaly k otázce, zda by žalobkyně měla žalovaný nárok pro případ, že by za žalovanou plnila to, co měla žalovaná po právu plnit sama, protože taková skutečnost, kterou žalobkyně netvrdila a neprokazovala, z provedených důkazů zjištěna nebyla.

Žalovaná se ztotožňuje se závěrem soudů, že vůle účastníků směřovala k zachování stávajícího, tj. obstaravatelského vztahu, na jehož základě obstarávala vývoz zboží žalobkyně do zahraničí, na účet a riziko (nezaplacení) žalobkyně. S podstatou takového vztahu je pak neslučitelné požadovat po žalované splnění závazku třetí osoby, aniž tato třetí osoba vůči ní splnila závazek. V této souvislosti sdělila, že takový závazek nepřevzala a nelze jej ani vytvořit konstrukcí plnění za žalovanou. Obstaráním vývozu pro žalobkyni prospěch nezískala a jiný závěr na základě provedeného dokazování dovodit nelze. Výrok soudu o tom, zda mohla získat prospěch tím, že žalobkyně za ni plnila, označila za nadbytečný a vzhledem k výsledkům provedeného dokazování za nemožný.

Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání jako nepřípustné pro nedostatek zásadního právního významu a shledá-li ho přípustným, aby ho zamítl a přiznal jí náhradu nákladů dovolacího řízení.

Jelikož řízení před soudem prvního stupně bylo zahájeno po 1. lednu 2001, uplatní se pro dovolací řízení v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.

Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje dovolací soud v posouzení otázky, zda lze pod případy neoprávněného majetkového prospěchu podle § 123 odst. 1 hosp. zák. zahrnout též plnění za jiného, tedy zda získá neoprávněný majetkový prospěch i ten, za něhož bylo plněno to, co měl po právu plnit sám, kterou odvolací soud řešil v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady, k nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 druhá věta o. s. ř.), však dovoláním namítány nejsou a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.

Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal v napadeném rozsahu (srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3 věta první o. s. ř.).

Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že žalobkyni nebylo možné přiznat žalovanou částku z titulu neoprávněného majetkového prospěchu podle § 123 hosp. zák., neboť nebylo prokázáno, že žalovaná byla příjemcem zboží, jehož zaplacení se žalobkyně domáhá. Podle odvolacího soudu by na straně žalované mohlo nastat získání neoprávněného majetkového prospěchu jen v případě, pokud by žalovaná plnění přijala. Tento jeho právní názor shledává dovolací soud nesprávným.

Pro určení, jaké znění hospodářského zákoníku bude aplikováno při dovolacím přezkumu, je rozhodné, kdy se podle tvrzení žalobkyně žalovaná na její úkor obohatila. Jelikož podle žaloby předmětné dodávky osobních automobilů byly uskutečněny v období od 16. dubna 1991 do 31. prosince 1991, dovolací soud, stejně jako soudy obou stupňů, vyšel z příslušných ustanovení hospodářského zákoníku v rozhodném znění, tj. ze zákona č. 109/1964 Sb., ve znění zákonů č. 117/1965 Sb., č. 82/1966 Sb., č. 13/1967 Sb., č. 69/1967 Sb., č. 72/1970 Sb., č. 138/1970 Sb., č. 144/1975 Sb., č. 165/1982 Sb., č. 98/1988 Sb., č. 173/1988 Sb. a č.103/1990 Sb.

Podle ustanovení § 123 odst. 1 hosp. zák. jestliže organizace přijala plnění nebo jinak získala majetkový prospěch, které jí nenáleží, musí je neprodleně vydat organizaci, na jejíž úkor byly získány; přitom je povinna se řídit jejími pokyny.

Z dikce uvedeného ustanovení se nepochybně podává, že k získání neoprávněného majetkového prospěchu může dojít buď přijetím plnění, jež organizaci nenáleží anebo tím, že jinak získala majetkový prospěch, který jí nenáleží.

Jelikož pod ustanovení § 123 hosp. zák. lze zahrnout i skutkové podstaty, které výslovně vypočítával občanský zákoník ve znění účinném v době, kdy realizací dodávek osobních automobilů došlo podle tvrzení žalobkyně k neoprávněnému majetkovému prospěchu na straně žalované, přičemž podle jeho ustanovení § 454 získal neoprávněný prospěch i ten, za kterého se plnilo, co měl po právu plnit sám (plnění za jiného), vyšel dovolací soud i z judikatury vztahující se k této právní normě.

Pro vznik neoprávněného majetkového prospěchu získaného jinak (§ 123 odst. 1 hosp. zák.), konkrétně plněním za jiného, tj. plněním za toho, kdo měl po právu plnit sám, musí být splněny dvě podmínky. Předně musí být nesporně zjištěna a prokázána existence povinnosti dlužníka plnit věřiteli a dále musí existovat vědomost třetí osoby a věřitele, že třetí osoba plní za dlužníka věřiteli, který s tímto vědomím plnění přijímá (srov. stanovisko Nejvyššího soudu zveřejněné pod číslem 1/1979 Sbírky soudních rozhodnutí a rozsudek Nejvyššího soudu zveřejněný pod číslem 23/2004 téže Sbírky).

Je třeba přisvědčit dovolatelce, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) se při posuzování důvodnosti jejího nároku na zaplacení žalované částky z titulu neoprávněného majetkového prospěchu zabýval pouze možností jeho získání přijetím plnění, nikoli však možností jeho získání jinak, kterou rovněž ustanovení § 123 odst. 1 hosp. zák. předpokládá. Proto závěr odvolacího soudu, že žalobě nebylo možné vyhovět ani z titulu neoprávněného majetkového prospěchu, správný není a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci byl uplatněn právem.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.). V novém řízení soud zaměří pozornost na zjištění a posouzení, zda ve smyslu § 123 odst. 1 hosp. zák. došlo na straně žalované k naplnění podmínek získání neoprávněného majetkového prospěchu v rámci soudy opomenutého dalšího možného způsobu jeho vzniku, tj. jeho získání jinak plněním za jiného, co podle práva měl plnit sám.

Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud) závazný (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 22. září 2004

JUDr. Miroslav Gallus, v.r.

předseda senátu