32 Odo 598/2006
Datum rozhodnutí: 30.07.2007
Dotčené předpisy:




32 Odo 598/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobce V. B., zastoupeného advokátem, , proti žalovanému O. D., o 700.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 42 Cm 57/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 10. 2005, č. j. 3 Cmo 137/2005-92, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 7. 2003, č. j. 42 Cm 37 (správně 57) /2000-52, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 13. 1. 2005, č. j. 42 Cm 57/2000-77, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 700.000,- Kč s 19 % úrokem z prodlení p. a. za období od 1. 2. 1997 do 4. 5. 2000 ve výši 323.225,- Kč a s 19 % úrokem z prodlení p. a. z částky 700.000,- Kč od 5. 5. 2000 do zaplacení.

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21. 7. 2003 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že bylo prokázáno a mezi účastníky je nesporné, že žalobce jako tichý společník uzavřel se žalovaným jako podnikatelem dne 9. 12. 1994 smlouvu o tichém společenství, podle níž se žalobce vkladem ve výši 700.000,- Kč účastnil na podnikatelské činnosti žalovaného (provozování nočního klubu v P.) a jeho podíl na zisku měl činit minimálně 20 % z vloženého vkladu. Smlouva o tichém společenství byla uzavřena na dobu neurčitou, žalobce byl podle čl. 5.3 písm. d) smlouvy oprávněn od ní odstoupit. Dopisem ze dne 30. 7. 1997 žalobce od smlouvy o tichém společenství odstoupil z důvodu neplnění platby podílů na zisku za roky 1994, 1995 a 1996 a požádal o vrácení vkladu a vyrovnání podílu na zisku. Tento dopis žalobce zaslal žalovanému poštou dne 4. 8. 1997 pod podacím číslem R 031992857 a jako adresát byl označen O. .

Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce měl podle čl. 5.3 písm. d) smlouvy o tichém společenství právo od ní odstoupit bez dalších podmínek. Žalobce však neprokázal, že žalovanému doručil projev vůle odstoupit od smlouvy (tj. dopis z 30. 7. 1997), neboť podle názoru odvolacího soudu (a i soudu prvního stupně) žalobcem předložený podací lístek, vzhledem k uvedené nesprávné adrese příjemce žalovaného, nelze považovat za dostatečný a způsobilý důkaz o doručení zásilky žalovanému, který doručení popírá. Vzhledem k tomu účast žalobce jako tichého společníka na podnikání žalovaného nezanikla a žalobce se tak podle ustanovení § 681 obch. zák. nemůže domáhat vrácení vkladu.

Odvolací soud proto rozhodl tak, že rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.

Dovoláním ze dne 30. 1. 2006, doplněným po výzvě soudu prvního stupně, žalobce napadl výše uvedený rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu s tím, že důvod k dovolání spatřuje v naplnění ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. , neboť napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, protože právní otázka v něm posuzovaná byla řešena v rozporu s hmotným právem a dále je dovolatel toho názoru, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.).

V odůvodnění dovolání žalobce zejména uvedl, že bylo považováno za nesporné, že mezi účastníky byla uzavřena dne 9. 12. 1994 smlouva o tichém společenství a že od ní byl žalobce (tichý společník) oprávněn odstoupit.

Podle smlouvy o tichém společenství nebyla pro odstoupení od smlouvy smluvena písemná forma, která byla dohodnuta pouze v případě výpovědi smlouvy. V ustanovení § 349 obch. zák. je stanoveno, že smlouva zaniká, když projev vůle oprávněné strany odstoupit od smlouvy je doručen druhé straně a není uvedeno, že tento projev musí být učiněn v písemné formě, lze jej tedy provést ústní formou.

V posuzovaném případě jde podle dovolatele o smlouvu, která se řídí obchodním zákoníkem ust. § 272 odst. 2 podle něhož obsahuje-li písemně uzavřená smlouva ustanovení, že může být změněna nebo zrušena pouze dohodou stran v písemné formě, lze tak činit pouze v této formě. Jinak lze smlouvu změnit či ukončit ústní formou. Protože smlouva o tichém společenství obsahuje požadavek písemné formy jen pro její změny, lze odstoupení provést i ústní formou.

Dovolatel dále v dovolání uvedl, že žaloba obsahovala v čl. II. sdělení, že žalobce byl nucen odstoupit od smlouvy, tedy projev vůle odstoupit od smlouvy a žaloba byla doručena žalovanému do vlastních rukou. Součástí soudního spisu je též písemné odstoupení od smlouvy a žalobce byl rovněž dne 9. 6. 2003 při jednání soudu vyslechnut jako účastník řízení a do protokolu uvedl, že od smlouvy o tichém společenství odstoupil; tohoto jednání se účastnil i žalovaný a k odstoupení od smlouvy se vyjadřoval.

Podle dovolatele ustanovení § 41 odst. 3 o. s. ř. umožňuje, aby účastník v rámci soudního řízení učinil hmotněprávní úkon vůči protistraně prostřednictvím soudu. Je-li pro platnost hmotněprávního úkonu stanovena písemná forma, je tento požadavek splněn i tím, že ústní projev účastníka je uveden v protokolu o jednání soudu (viz, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3046/2000). Odstoupení od smlouvy o tichém společenství proto nemuselo mít písemnou formu, písemná forma byla dodržena tím, že projev odstoupit od smlouvy učinil dovolatel do protokolu o jednání dne 9. 6. 2003. K odstoupení od smlouvy proto došlo nejpozději tento den a protože musí soud posuzovat právní stav ke dni rozhodnutí, mělo být rozhodnuto ve prospěch dovolatele.

Dovolatel vzhledem k tomu, že soudy podle jeho názoru rozhodly v rozporu s hmotným právem, navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu a věc vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný se podle obsahu spisu k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4, § 241a odst. 1 o. s. ř.).

Dovolací soud se dále zabýval tím, zda je v posuzovaném případě, byla-li dovoláním napadena potvrzující část výroku rozsudku odvolacího soudu, dovolání přípustné.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je upravena v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. V dovolání byl dovolatelem uplatněn dovolací důvod dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí ve věci samé, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.

V posuzovaném případě není dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť odvolací soud sice usnesením ze dne 19. 12. 2002, č. j. 3 Cmo 105/2002-33, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé ze dne 4. 3. 2002, č. j. 42 Cm 57/2000-22, vydaný podle § 153a odst. 3 a § 114b odst. 1 a 5 o. s. ř., ale uvedený rozsudek zrušil proto, že nebyly splněny zákonem stanovené podmínky pro vznik fikce uznání nároku dle § 114b o. s. ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Přípustnost dovolání podle výše uvedeného ustanovení může být dána jen tehdy, jde-li o posouzení právních otázek, a to takových, které mají zásadní právní význam a na nichž je rozhodnutí založeno. Způsobilým dovolacím důvodem může tedy být jen nesprávné právní posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] a nikoliv již např. nesprávnost ve skutkových zjištěních (§ 241a odst. 3 o. s. ř.), popř. tzv. jiné vady řízení.

Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud, s výjimkou určitých vad řízení, vázán uplatněným dovolacím důvodem, a proto jsou pro úsudek soudu, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, relevantní pouze ty právní otázky, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno a jejichž posouzení dovolatel napadl.

V projednávané věci dovolatel v dovolání a v jeho doplnění jako dovolací důvod označil nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.) a dále namítl, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.).

Z doplnění dovolání vyplývá, že dovolatel za vadu řízení považuje to, že odvolací soud nepřihlédl ke skutečnosti, že během řízení došlo ze strany žalobce k odstoupení od smlouvy o tichém společenství. Tato námitka byla rozvedena v dovolání a spočívá zejména v tvrzení, že při jednání soudu dne 9. 6. 2003 žalobce do protokolu o jednání uvedl, že od smlouvy o tichém společenství odstoupil, tím podle § 41 odst. 3 o. s. ř. byl učiněn hmotněprávní úkon odstoupení od smlouvy při soudním jednání do protokolu a odvolací soud tuto skutečnost nevzal v úvahu.

Z obsahového vymezení tohoto dovolacího důvodu je zřejmé, že jsou v něm v určité míře obsaženy dovolací důvody uvedené v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř.

Již shora bylo uvedeno, že způsobilým dovolacím důvodem, je-li zvažována přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.), nikoliv nesprávnost ve skutkových zjištěních, popř. tzv. jiné vady řízení [§ 241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř.]. Vzhledem k tomu tyto vady nemohou založit přípustnost dovolání, a to i v případě, pokud by byly zjištěny.

Pokud dovolatel v dovolání odvolacímu soudu vytýkal, že věc nesprávně právně posoudil a že toto právní posouzení má zásadní právní význam, neboť toto posouzení je v rozporu s hmotným právem, je třeba nejprve konstatovat, že dovolatel tuto námitku konkretizoval tak, že odstoupení od smlouvy o tichém společenství mohlo být v daném případě provedeno ústní formou a to na rozdíl od odvolacího soudu, který podle dovolatele vycházel z toho, že odstoupení od smlouvy nebylo doručeno v písemné formě, resp. nebylo prokázáno, že písemné odstoupení od smlouvy ze dne 30. 7. 1997 bylo žalovanému doručeno.

Rozhodnutí odvolacího soudu vychází z toho, že podle § 680 obch. zák. je podnikatel (žalovaný) povinen do 30 dnů od zániku smlouvy vrátit tichému společníkovi vklad, zvýšený nebo snížený o jeho podíl na výsledku podnikání. Tichý společník pak není oprávněn požadovat vrácení vkladu před zánikem smlouvy o tichém společenství. Uvedená ustanovení odvolací soud pak aplikoval zejména na skutková zjištění, že žalobce neprokázal, že žalovanému byl doručen dopis ze dne 30. 7. 1997, v němž žalobce v souladu s čl. 5.3 písm. d) smlouvy o tichém společenství projevil vůli odstoupit od smlouvy.

Z toho je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá na posuzování otázky formy odstoupení od smlouvy (ústní, písemné). Podkladem pro jeho právní posouzení věci je skutkové zjištění, že žalobcem tvrzený projev vůle odstoupení od smlouvy ze dne 30. 7. 1997 nebyl žalovanému doručen, a proto nemohl nastat účinek stanovený v § 349 obch. zák. spojený s doručením tohoto úkonu, tj. zánik smlouvy o tichém společenství a právo na vrácení vkladu.

Námitka dovolatele směřující proti formě odstoupení od smlouvy o tichém společenství nemůže tedy založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť na této otázce rozhodnutí nespočívá.

Polemizuje-li dovolatel event. se skutkovým zjištěním soudů, že odstoupení od smlouvy nebylo žalovanému doručeno, nejde o dovolací důvod způsobilý založit přípustnost dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť by se event. jednalo o tzv. jinou vadu řízení, popř. nedostatky ve skutkovém zjištění (viz. uvedené shora).

Pokud dále dovolatel odvolacímu soudu vytýkal, že neposuzoval právní stav ke dni rozhodování a tuto námitku vymezil tak, že k odstoupení od smlouvy došlo nejpozději ke dni 9. 6. 2003, neboť tento den při jednání soudu do protokolu o jednání uvedl, že od smlouvy o tichém společenství odstoupil a odkázal na ustanovení § 41 odst. 3 o. s. ř. a rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3046/2000, popř. též odkázal na to, že dopis o odstoupení byl součástí žaloby a v žalobě bylo též uvedeno, že dovolatel odstoupil od smlouvy, je třeba ve stručnosti uvést následující.

Má-li se jednat o hmotněprávní úkon učiněný vůči soudu v průběhu řízení s účinky s ním spojenými, např. je-li součástí žaloby nebo byl učiněn do protokolu při jednání, musí být v těchto úkonech výslovně obsažen. Za hmotněprávní úkon nelze považovat např. uvedení rozhodných skutečností v žalobě, v posuzovaném případě tvrzení, že žalobce odstoupil od smlouvy, s připojeným důkazem, popř. uvedení téhož do protokolu při jednání soudu (viz. např. čl. 42).

Z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nelze ani tuto otázku pokládat za otázku zásadního právního významu, nehledě k tomu, že byla fakticky uplatněna, jak to vyplývá z obsahu spisu, až v dovolacím řízení, přičemž v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti ve věci samé (§ 241a odst. 4 o. s. ř.).

Nejvyšší soud s ohledem na uvedené dospěl k závěru, že v dovolání uplatněné námitky nemohou založit přípustnost dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a proto podle ustanovení § 243b odst. 5 o. s. ř. a § 218 písm. c) o. s. ř. rozhodl tak, že dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o. s. ř. a s ohledem na to, že žalovanému podle spisu žádné náklady nevznikly, tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. července 2007



JUDr. Ing. Jan Hušek

předseda senátu