32 Odo 568/2002
Datum rozhodnutí: 15.04.2003
Dotčené předpisy: § 243b odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb., § 101 odst. 2 předpisu č. 40/1964Sb.




NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY 32 Odo 568/2002- 90

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Petra Hampla v právní věci žalobce Ing. N. L., zastoupeného JUDr. O. Z., advokátem, proti žalovaným 1) F. n. m. Č. r., 2) J. Š., zastoupen JUDr. J. S., advokátem, o určení neplatnosti kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu Plzeň město pod sp. zn. 16 C 128/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. března 2002, č.j. 11 Co 132/2001-66, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem ze dne 8.3.2002, č.j. 11 Co 132/2001-66, Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozhodl, že rozsudek soudu prvního stupně - Okresního soudu Plzeň - město ze dne 12.1.2001 č.j. 16 C 128/2000-47 - se potvrzuje a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Soud prvního stupně uvedeným rozsudkem rozhodl, že žalobní návrh, aby soud určil, že smlouva uzavřená mezi F. n. m. Č. r. a J. Š., ze dne 1.5.1997, jejímž předmětem byly 3/8 domu v P., R. ul. č. 77/2 spolu s pozemkem parc. č. 65, která byla registrována Katastrálním úřadem P. město dne 16.5.1997, je neplatná, se zamítá (výrok I.). Ve výroku II. pak soud prvního stupně rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky.

Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně podle § 212 občanského soudního řádu (zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ve zkratce o. s. ř. ) a odvolání žalobce neshledal důvodným.

Odvolací soud konstatoval, že jádrem sporu je posouzení počátku běhu promlčecí doby pro uplatnění nároku spoluvlastníka, jehož zákonné předkupní právo při prodeji spoluvlastnického podílu k nemovitosti nebylo respektováno. Právo dovolat se relativní neplatnosti kupní smlouvy z důvodu porušení zákonného předkupního práva spoluvlastníka (ust. § 40a a § 140 občanského zákoníku zákon č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále též obč. zák. ) se jako jiné právo promlčuje v obecné tříleté lhůtě. Promlčecí lhůta podle ustálené judikatury (viz. např. R 50/85) počíná běžet dnem, kdy došlo k uskutečnění právního úkonu, jímž nebylo předkupní právo respektováno, i kdyby k tomu právnímu úkonu bylo třeba ještě úředního rozhodnutí. Marné uplynutí této lhůty má pak za následek, že se nelze dovolat relativní neplatnosti právního úkonu, byla-li vznesena námitka promlčení, jak se tomu stalo v posuzovaném případě.

Odvolací soud dále dovodil, že ve smyslu § 101 obč. zák. právo mohlo být vykonáno poprvé od okamžiku, kdy oprávněný mohl objektivně poprvé uplatnit své právo podáním žaloby u soudu (actio nata). Zařazením nároku podle § 140 obč. zák. do relativní neplatnosti (§ 40a obč. zák.) nemůže oprávněný objektivně uplatnit své právo u soudu, dokud se neplatnosti právního úkonu projevem adresovaným všem jeho účastníkům nedovolá, neboť do té doby je třeba považovat právní úkon za platný. Zákon však v ust. § 40a ani na jiném místě nestanoví konkrétní lhůtu pro dovolání se neplatnosti. Za takové situace nelze jinak, než i v případě možnosti dovolat se relativní neplatnosti vycházet pro určení počátku běhu promlčecí doby z objektivní možnosti oprávněného se neplatnosti dovolat. Není právně významné, zda oprávněný tuto možnost ze subjektivních či objektivních důvodů mohl či nemohl využít.

Odvolací soud uzavřel, že byla-li smlouva o prodeji spoluvlastnického podílu uzavřena dne 1.5.1997, pak se žalobce mohl objektivně dovolat relativní neplatnosti tohoto právního úkonu ihned následujícího dne 2.5.1997. Poté mohl objektivně uplatnit své právo u soudu následující den 3.5.1997 a od tohoto dne běží promlčecí doba.

Poněvadž promlčecí doba proběhla před podáním žaloby u soudu a žalovaný vznesl námitku promlčení, nemohl soud žalobě vyhovět.

Z výše uvedených důvodů odvolací soud napadený rozsudek podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání ze dne 6.6.2002 prostřednictvím advokáta M. K. (plná moc z 3.5.2002 přiložena) a jako dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

Dovolatel se především domnívá, že své právo dovolat se relativní neplatnosti ve smyslu § 101 obč. zák. mohl vykonat poprvé až dnem následujícím po dni 16.5.1997, tj. poté, co byl v katastru nemovitostí proveden příslušný zápis vlastnického práva pro žalovaného 2) podle zákona č. 344/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Dovolatel namítá, že o jednání mezi žalovanými na základě obchodní veřejné soutěže se dozvědět žádným způsobem nemohl a nemohl se ani dozvědět o obsahu smlouvy ze dne 1.5.1997. Nebyl ani vyrozuměn o tom, že byl podán návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí Katastrálnímu úřadu P. město, přestože měl být účastníkem řízení. Výpis z katastru nemovitostí jako veřejná listina mohl být katastrálním úřadem vyhotoven až dnem následujícím po dni zápisu spoluvlastnického podílu pro žalovaného 2), tj. dnem 17.5.1997. Pokud tedy dovolatel podal žalobu dne 5.5.2000, byla podle jeho názoru podána včas.

Dovolatel dále má za to, že bez ohledu na předchozí námitku nemohla od 3.5.1997 začít běžet tříletá promlčecí lhůta, protože tohoto dne byla sobota a tak dovolatel by mohl svůj nárok uplatnit poprvé u soudu až prvý následující pracovní den, tj. dne 5.5.1997. To znamená, že žaloba podaná dne 5.5.2000 byla včasná.

Dovolatel uvádí také, že sama smlouva č. 056/97-44 o prodeji privatizovaného majetku v článku VII., odst. 3 obsahuje postup pro případ porušení práv třetích osob, když v případě, že se takové dotčení práv zjistí - obě smluvní strany se zavázaly provést takovou změnu smlouvy, která nedostatek odstraní. Bylo-li proto touto smlouvou dotčeno předkupní právo dovolatele, měla by být smlouva zrušena účastníky.

Dovolatel se konečně domnívá, že vznesení námitky promlčení ze strany druhého žalovaného je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 obč. zák. Podle nálezu Ústavního soudu č. 309/95 ustanovení § 3 obč. zák., dle kterého výkon práv nesmí být v rozporu s dobrými mravy, platí i pro výkon práva vznést námitku promlčení. V daném případě pochybily dvě státní instituce F. n. m., který smlouvu bez respektování předkupního práva uzavřel a též Katastrální úřad P. město, který přes porušení předkupního práva vlastnické právo druhého žalovaného přesto zapsal.

Z těchto důvodů žalobce žádá, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soud zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolatel rovněž žádá, aby mu žalovaní nahradili náklady dovolacího řízení.

Dalším podáním ze dne 7.6.2002, doručeným soudu prvního stupně 11.6.2002, podal žalobce dovolání prostřednictvím advokáta JUDr. O. Z. (připojena plná moc z 4.6.2002).

Žalobce má za to, že napadené rozhodnutí má zásadní význam pokud jde o stanovení počátku promlčecí lhůty k dovolání se relativní neplatnosti předmětné smlouvy.

Dovolatel uvádí, že rozhodnutí č. R 50/85 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, které odvolací soud v dané věci aplikoval s tím, že počátek běhu promlčecí lhůty je určen dnem uzavření smlouvy, je zastaralé a překonané, když v tehdejší době vlastnictví k činžovnímu domu bylo vlastnictvím soukromokapitalistickým a jako takové nepožívalo příliš velké ochrany; podle § 492 odst. 1 obč. zák., v tehdy platném znění, nebylo třeba k převodu spoluvlastnického podílu souhlasu ostatních spoluvlastníků. Proto nelze rozhodnutí R 50/85 na tento případ vztáhnout.

Odvolací soud se podle mínění dovolatele důsledně nezabýval ustanovením § 133 odst. 2 obč. zák. v současném znění, podle něhož v případě převodu nemovité věci na základě smlouvy se vlastnictví nabývá vkladem do katastru nemovitostí. V období mezi uzavřením smlouvy a zápisem do katastru katastrální úřad smlouvu zkoumá a často se stává, že návrh na zápis do katastru je odmítnut, nebo je řízení přerušeno na dobu do odstranění závad. Spoluvlastník se může dozvědět o převodu spoluvlastnického podílu teprve tehdy, až zápis smlouvy byl vložen do katastru. V daném případě se tak stalo dne 16.5.1997, takže žaloba byla podána včas.

Dále dovolalel namítá, že náležitosti kupní smlouvy a doba jejího sepisování připouští pochybnosti. Pan J. Š. podepsal smlouvu o prodeji privatizovaného majetku dne 24.3.1997 a za F. n. m. je uveden nečitelný podpis dne 1.5.1997. V den 1.5.1997 však byl svátek práce a všechny úřady měly zavřeno. V článku III. je jako předmět smlouvy uveden převod vlastnického práva k movitému a nemovitému majetku v příloze č. 1, tato příloha však není nikým podepsána a orazítkována a pouze se v ní uvádí podíl 3/8 k objektu bydlení čp. 77 na pozemku č. 65 v kat. území P., přičemž movitý majetek ve smlouvě uveden není. Smlouvu sepisoval pracovník prvého žalovaného JUDr. T. K., který musel mít k dispozici výpis z katastru a přesto nepostupoval podle § 140 obč. zák.

Pochybení je i na té straně katastrálního úřadu, který při vkladu nepožadoval předložení stanovisek spoluvlastníků.

Z uvedených důvodů žalobce navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, zejména k výslechu pracovníka F. JUDr. K. ke zjištění, zda a proč byla smlouva podepisována ve svátek a proč nebylo respektováno předkupní právo. Pokud by byla smlouva podepsána v jiný den, než 1.5.1997, byla by zřejmě absolutně neplatná.

Vzhledem k dvojímu podání dovolání žalobcem vyzval soud prvního stupně žalobce usnesením ze dne 14.6.2002, č.j. 16 C 128/2000-80, aby se vyjádřil, které dovolání má být předloženo Nejvyššímu soudu, či zda druhé dovolání doplňuje předchozí.

Žalobce se v podání z 24.6.2002, podaném u soudu prvního stupně osobně dne 25.6.2002, vyjádřil doslovně berte obě dovolání za platná a to s tím, že dalším vedení sporu dovolatel pověřil JUDr. O. Z.

Nejvyšší soud jako soud dovolací posoudil obě podání žalobce jako jedno souhrnné dovolání, přičemž konstatoval, že ve smyslu přechodných ustanovení k zákonu č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a to bodu 1. a 17. hlavy I., části dvanácté výše cit. zákona, platí pro toto dovolací řízení občanský soudní řád ve znění účinném od 1.1.2001.

Z obou podání žalobce, označených jako dovolání se podává, že dovolatel uplatňuje přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle něhož dovolání je přípustné proti rozhodnutím odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

V posuzovaném případě odvolací soud svým rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (včetně nákladů řízení).

Podle ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolání může být ve smyslu výše cit. ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právní otázky (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují).

V tomto případě lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [ust. § 241a odst. 2 písm. b) v porovnání s ust. odstavce 3 cit. ustanovení o. s. ř.]. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tudíž o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen, popř. správně aplikován.

V daném případě dovolatel uplatňuje jako dovolací důvod výslovně nesprávné právní posouzení věci s odkazem na shora cit. ustanovení.

Principiální otázkou po právní stránce zásadního významu v této věci jak dovodil již odvolací soud je otázka počátku běhu promlčecí doby pro uplatnění nároku spoluvlastníka na předkupní právo. To je také rozhodující námitka dovolatele. Ve vztahu k ní shledal dovolací soud podané dovolání přípustným, nikoliv však důvodným

Odvolací soud správně zdůraznil, že obecná tříletá promlčecí doba, která podle ust. § 101 obč. zák. běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé, počíná běžet objektivně. Předmětné právo (nárok) může být vykonáno resp. uplatněno v den, kdy nárok dosáhl ve svém vývoji nejvyššího procesního stádia, jímž je právo (nárok) podat žalobu u soudu (tzv. actio nata). Toto právo není nijak odvislé od subjektivní vědomosti oprávněného subjektu o podstatě práva a o jeho výkonu (uplatnění).

V daném případě tudíž nárok uplatnit předkupní právo dospěl dne 1.5.1997, kdy byla uzavřena kupní smlouva, jíž bylo předkupní právo porušeno. Toto právo bylo porušeno již v okamžiku, kdy došlo ke vzniku právního úkonu (kupní smlouvy), neboť tehdy vznikl právní důvod (titulus), který je základem porušení předkupního práva. Okamžik, kdy došlo k porušení práva, nelze posouvat až do dne zápisu (vkladu) vlastnického práva do katastru nemovitostí, poněvadž se jedná již o modus, kterým se úředně završuje soukromoprávní úkon a jenž má právní význam pro převod vlastnického práva (nikoli pro právní úkon jako takový).

Z toho vyplývá, že ani v posuzovaném případě není důvod se odchýlit od konstantní judikatury o počátku běhu promlčecí lhůty (srov. zejména R 50/85). Tím je vyřešena předmětná sporná otázka zásadního právního významu.

Ostatní otázky dovolatelem nastolené, nejsou otázkami zásadního právního významu, které by bylo možno subsumovat ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) ve vazbě na § 237 odst. 3 o. s. ř.

Otázka aplikace dobrých mravů na výkon práva vznést námitku promlčení není v rozhodovací praxi soudů sporná. Soudy obecně uznávají, že uplatnění námitky promlčení může být v zásadě v rozporu s dobrými mravy (ust. § 3 odst. 1 obč. zák.). Pokud se dovolatel domáhá, aby v tomto případě bylo cit. ustanovení použito, nejde o otázku zásadního právního významu, nýbrž o konkrétní aplikaci vzhledem k jedinečným okolnostem daného případu. To však dovolací soud řešit nemůže.

Další námitky dovolatele nejsou taktéž z hlediska uplatněného důvodu přípustnosti a dovolacího důvodu relevantní. Ke způsobu stanovení počátku a běhu promlčecí doby dovolací soud pouze poznamenává, že dovolatel aplikuje nesprávně počítání času (ust. § 122 odst. 3 obč. zák.) na počátek promlčecí lhůty a nikoli na poslední den lhůty (tedy na konec promlčecí lhůty).

Z uvedených důvodů musel dovolací soud dovolání jako nedůvodné zamítnout (ust. § 243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.), poněvadž napadené rozhodnutí je správné.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243 odst. 5 a § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Dovolatel neměl v řízení úspěch, ostatním účastníkům v řízení o dovolání nevznikly podle obsahu spisu náklady, na jejichž náhradu by měli právo.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně 15. dubna 2003

JUDr. František Faldyna, CSc.,v. r.

předseda senátu