32 Odo 564/2003
Datum rozhodnutí: 22.02.2006
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 159c odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




32 Odo 564/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně Městské části P. 8, proti žalovaným 1. C. I., spol. s r. o., a 2. J. Š., o zaplacení částky 737 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 13 C 22/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2002 č. j. 35 Co 200/2002-101, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 14. ledna 2002 č. j. 13 C 22/99-79 zamítl návrh žalobkyně na rozšíření žaloby na částku 1 233 381,20 Kč s příslušenstvím a zamítl žalobu, aby žalovaní byli povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 737 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 26 % z částky 368 500 Kč od 1. února 1998 do zaplacení a 15 % z částky 368 500 Kč od 1. února 1999 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobkyně se domáhala vydání bezdůvodného obohacení vzniklého v důsledku neoprávněného užívání nebytových prostor č. 9 až 11 v přízemí o celkové výměře 73, 70 m2 v domě čp. 340 v Praze 8, katastrální území L., a to proto, že je oprávněna vykonávat práva a povinnosti vlastníka uvedeného domu na základě zákona č. 172/1991 Sb. a Statutu hl. m. Prahy, i když je v katastru nemovitostí zapsána jako vlastnice žalovaná. Tyto prostory podle žalobkyně užívá druhý žalovaný jako prodejnu elektro, zřejmě se svolením první žalované, či na základě nájemní smlouvy mezi žalovanými. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že předmětné nemovitosti byly dohodou o vydání věci uzavřenou Obvodním úřadem v Praze 8 podle zákona č. 403/1990 Sb. vydány A. H., která je následně prodala kupní smlouvou první žalované. Dodatečně však byla soudním rozhodnutím zrušena registrace dohody o vydání věci provedená státním notářstvím, z čehož žalobkyně dovozuje, že první žalovaná nabyla vlastnictví od nevlastníka a kupní smlouva je proto neplatná. Soud prvního stupně nejprve řešil otázku aktivní věcné legitimace žalobkyně a vycházel přitom z již vydaných a pravomocných rozhodnutí soudů. Neúspěch žalobkyně v řízení o určení neplatnosti dohody o vydání věci a kupní smlouvy měl procesní původ, neboť žalobkyně nebyla účastníkem uvedených smluv, navíc nebyla zjištěna existence naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti. V řízení o určení vlastnictví Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 11. května 2000 sp. zn. 5 C 1/99 žalobu žalobkyně, že předmětná nemovitost je ve vlastnictví Městské části Praha 8 zamítl. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 11. května 2000 č. j. 23 Co 348/2000-104 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Zamítavý výrok nabyl právní moci dne 5. ledna 2001. Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 28. června 2001 č. j. 28 Cdo 1027/2001-137 dovolání žalobkyně odmítl. Soud v řízení o určení vlastnického práva dovodil, že nenastala účinnost dohody o vydání nemovitostí v důsledku zrušení rozhodnutí o registraci Vrchním soudem v Praze a proto, že vklad vlastnického práva A. H. do katastru nemovitostí nebyl povolen. Sama okolnost, že dohoda o vydání věci byla případně uzavřena v rozporu se zákonem, však nemohla způsobit neplatnost převodu vlastnictví na A. H.; tento účinek nastal dle závěru soudu až v důsledku zrušení registrace uvedených dohod v řízení o stížnosti pro porušení zákona. V řízení o tomto mimořádném opravném prostředku ale právní postavení první žalované jako vlastnice nemovitostí, zapsané v katastru nemovitostí, nemohlo být podle § 243 odst. 3 občanského soudního řádu, ve znění tehdy platném, novým rozhodnutím dotčeno, ledaže jí porušení zákona muselo být známo. Tento předpoklad však v řízení nebyl prokázán, ani účastníky tvrzen, tudíž vlastnické právo první žalované k předmětným nemovitostem nemůže být zpochybněno a žalobkyni tak nesvědčí aktivní věcná legitimace ve sporu. Soud prvního stupně proto nepřipustil ani rozšíření žaloby.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. listopadu 2002, č. j. 35 Co 200/2002-101 odmítl odvolání žalobkyně proti výroku rozsudku soudu prvního stupně, kterým byl zamítnut návrh na rozšíření žaloby; v zamítavém výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud přejal skutková zjištění soudu prvního stupně a vypořádal se s odvolacími námitkami, které se týkaly výlučně právního posouzení věci. Odvolací soud nepřijal námitku žalobkyně, že rozhodnutím soudu prvního stupně byla porušena zásada, že nikdo nemůže na jiného převést více práv než má sám má, neboť ustanovení § 243 odst. 3 o. s. ř. ve znění před 1. 1. 1992 nekonstituovalo vlastnické právo první žalované k domu, ale poskytlo jí pouze procesní ochranu tak, jako by věc nabyla od vlastníka. A. H. se totiž podle § 47 odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném v době registrace smluv a § 61 odst. 1 a § 64 odst. 3 zákona č. 95/1963 Sb. stala na základě dohody o vydání věci okamžikem její registrace vlastnicí předmětných nemovitostí a na základě kupní smlouvy se okamžikem její registrace stala vlastnicí prvá žalovaná. Teprve pak bylo rozhodnutí o registraci dohody o vydání věci zrušeno v řízení o stížnosti pro porušení zákona a následně zamítnut vklad vlastnického práva A. H. rozhodnutím Katastrálního úřadu P.-m. Žalobkyně se mýlí, namítá-li, že prvé žalované se nemůže podařit prokázat své vlastnictví k nemovitosti, protože je na žalobkyni, aby prokázala, že je vlastnicí věci, o níž tvrdí, že ji žalovaní neoprávněně užívají a že jim v důsledku toho vzniká bezdůvodné obohacení na úkor žalobkyně. Za této situace je nadbytečné zabývat se platností dohody o vydání věci na základě námitky, že ji s A. H. uzavřel jako vydávající subjekt bez právní subjektivity Obvodní úřad pro Prahu 8. Odvolací soud poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. dubna 1997 sp. zn. 2 Cdon 386/96, ve kterém Nejvyšší soud vyslovil názor, že vada v označení osoby, která je účastníkem smlouvy, nezpůsobuje sama o sobě neplatnost této smlouvy, pokud lze z celého obsahu právního úkonu jeho výkladem (§ 35 odst. 2 ObčZ), popřípadě objasněním skutkových okolností, za nichž byl právní úkon učiněn, zjistit, kdo byl účastníkem smlouvy. Uzavřel-li smlouvu o vydání věci Obvodní úřad pro Prahu 8, nelze přehlédnout, že je orgánem obce a jako takový plní úkoly související s majetkovou a jinou činností obce. Odvolání směřující proti výroku o zamítnutí návrhu na rozšíření žaloby odvolací soud odmítl, neboť podle § 202 odst. 1 písm. f) o. s. ř. proti usnesení, jímž byla nebo nebyla připuštěna změna žaloby, není odvolání přípustné.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž namítla, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a má proto zásadní právní význam podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Tuto nesprávnost spatřuje dovolatelka v chybném posouzení otázky aktivní legitimace v tomto řízení. Podle názoru dovolatelky zaměňuje odvolací soud ve své argumentaci procesní ochranu vlastníka a hmotněprávní nabytí vlastnického práva. Žalobkyně má za to, že svoje vlastnické právo k předmětným nemovitostem prokázala jednak rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 4. 1994 č. j. 4 Cz 145/92-14, kterým bylo zrušeno rozhodnutí Státního notářství pro Prahu 8 ze dne 23. 9. 1991 č. j. RE 290/91 o registraci dohody o vydání věci z 18. 9. 1991, a jednak rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 1997 sp. zn. 33 Ca 79/96, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí katastrálního úřadu o zamítnutí návrhu na registraci (vklad) uvedené dohody o vydání věci. Ustanovení § 243 odst. 3 o. s. ř. ve znění před 1. 1. 1992 je procesním ustanovením, které nemůže být hmotněprávním titulem k nabytí vlastnictví nemovité věci ani chránit vlastnické právo, které prvé žalované nesvědčí. Dovolatelka opětovně poukázala na zásadu, že nikdo nemůže na jiného převést více práv než sám má, která byla již opakovaně judikována. Nesprávný je i postup odvolacího soudu, kterým odmítl odvolání proti výroku o zamítnutí návrhu na rozšíření žaloby. Rozšíření žaloby je de facto uplatněním nového nároku u soudu a zahájení řízení o něm učiněné v řízení projednávající shodný skutkový základ mezi shodnými účastníky. Zamítnutí tohoto návrhu je tedy rozhodnutím soudu o věci samé, které lze napadnout opravným prostředkem odvoláním. Nejde o změnu žaloby. Soud prvního stupně měl tudíž návrh na rozšíření žaloby projednat samostatně jako žalobu novou a ve věci rozhodnout. Dovolatelka navrhla, by dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v posuzované věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

V dané věci jde o posouzení nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení za situace, kdy o předběžných otázkách v této věci již pravomocně rozhodly příslušné soudy. Podle § 159 odst. 2 o. s. ř., ve znění účinném ke dni rozhodování odvolacího soudu, je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky a pro všechny orgány; je-li jím rozhodnuto o osobním stavu, je závazný pro každého. Z tohoto ustanovení tedy vyplývá, že pro soudy a jiné státní orgány je výrok pravomocného rozsudku v jiných než statusových věcech závazný potud, pokud posuzují (jako předběžnou otázku) mezi účastníky právní vztahy, které byly pravomocně vyřešeny soudním rozhodnutím. Taková situace přitom nastala i v daném řízení. Pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 11. května 2000 č. j. 5 C 1/99-85 byla zamítnuta žaloba hlavního města Prahy a Městské části Praha 8 proti žalovaným M. A. a C. I., spol. s r. o. na určení, že dům čp. 1687 s pozemkem parc. číslo 2901 a dům čp. 340 s pozemkem parc. číslo 2900 v kat. území L., P. 8 jsou ve vlastnictví hlavního města Prahy a svěřeny Městské části Praha 8. Po vydání potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu Městského soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2000 č. j. 23 Co 348/2000-104 bylo Nejvyšším soudem usnesením ze dne 28. června 2001 č. j. 28 Cdo 1027/2001-137 odmítnuto také dovolání v této věci. Žaloba přitom nebyla zamítnuta pro nedostatek naléhavého právního zájmu na určení, nýbrž z věcných důvodů. Soud totiž dospěl k závěru, že vlastnicí předmětných nemovitostí je prvá žalovaná V nyní posuzované věci, v níž se žalobkyně domáhala vydání bezdůvodného obohacení, které mělo vzniknout žalovaným užíváním nebytových prostor v předmětném domě bez hrazení nájemného žalobkyni, musel soud jako předběžnou otázku posoudit, zda je žalobkyně oprávněna vykonávat práva vlastníka k předmětné nemovitosti. Odvolací soud sice v odůvodnění napadeného rozsudku výslovně neuvedl s odkazem na § 159 odst. 2 o. s. ř., že je vázán citovaným rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 8, z jeho odůvodnění nicméně plyne, že se řídil právním názorem vysloveným v tomto rozsudku a v otázce vlastnictví předmětných nemovitostí odkázal na pravomocný rozsudek, kterým bylo o rozhodováno o určení, že předmětná nemovitost je ve vlastnictví hlavního města Prahy a svěřena žalobkyni. Soud prvního stupně, jehož rozsudek odvolací soud potvrdil, pak výslovně odkázal na pravomocné rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 8, jímž byla zamítnuta žaloba na určení, že dům čp. 1687 s pozemkem parc. číslo 2901 a dům čp. 340 s pozemkem parc. číslo 2900 v kat. území L., P. 8 jsou ve vlastnictví hlavního města Prahy a svěřeny Městské části Praha 8. V této souvislosti je nutno doplnit, že podle § 159 odst. 2 o. s. ř., ve znění účinném ke dni rozhodování odvolacího soudu, je závazný výrok rozsudku, nikoli jeho odůvodnění. V případě zamítavého výroku je však nutno výrok posoudit v souvislosti s odůvodněním rozhodnutí. To má význam jednak z hlediska posouzení překážky věci pravomocně rozhodnuté, jednak z hlediska závěru, zda předběžná otázka ve sporu mezi účastníky byla již závazně pravomocně rozhodnuta. Je tedy třeba dovodit, že i pravomocný rozsudek, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce domáhal určení vlastnictví k věci, protože soud dospěl k závěru, že žalobce vlastníkem není, je pro účastníky řízení a pro soud závazný, neboť deklaruje neexistenci vlastnického práva žalobce k této věcí (v této souvislosti srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. října 1999 sp. zn. 33 Cdo 1074/98, který byl publikován ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, pod č. 69/2000). Tento závěr je třeba vztáhnout i na shora označený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8. Konečně zmíněná vázanost předchozími rozhodnutími soudu samozřejmě platí i pro Nejvyšší soud. Účastníkem řízení o určení vlastnictví ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 5 C 1/99 nebyl druhý žalovaný. Jeho právní postavení v dané věci je však odvislé od postavení prvé žalované.

Jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že Ústavní soud ČR usnesením ze dne 22. října 2002 sp. zn. II. ÚS 109/91 odmítl ústavní stížnost Městské části Praha 8 proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2000 č. j. 23 Co 348/2000-104 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 11. května 2000 č. j. 5 C 1/99-85.

Z uvedeného plyne, že odvolací soud v právním posouzení věci z důvodu vázanosti rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 11. května 2000 č. j. 5 C 1/99-85 a rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2000 č. j. 23 Co 348/2000-104 při posouzení předběžné otázky vlastnictví domu čp. 340 v P. 8, katastrální území L. nepochybil a nelze tudíž konstatovat, že by jeho rozhodnutí bylo v rozporu s hmotným právem. Protože napadený rozsudek ani neřeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nemá tento rozsudek z hlediska uplatněných dovolacích důvodů po právní stránce zásadní význam; dovolání proto není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Přípustnost dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo odmítnuto odvolání žalobkyně proti výroku rozsudku soudu prvního stupně, kterým byl zamítnut návrh na rozšíření žaloby , nevyplývá z žádného ustanovení občanského soudního řádu. Nejde totiž o žádný z případů uvedených v § 237 až 239 o. s. ř.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalobkyně nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalovaným žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 22. února 2006



JUDr. Zdeněk D e s, v. r.

předseda senátu