32 Odo 558/2005
Datum rozhodnutí: 05.06.2006
Dotčené předpisy: § 236 předpisu č. 99/1963Sb.




NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY

32 Odo 558/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobce M. K., podnikatele, proti žalované K. A. spol. s r.o., o zaplacení 157 692,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 41 Cm 511/99, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. června 2004, č.j. 8 Cmo 307/2002-62, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 14. února 2002, č.j. 41 Cm 511/99-43, uložil žalované zaplatit žalobci 157 692,20 Kč spolu s 0,05 % úrokem z prodlení denně od 13. 12. 1996 do zaplacení. Dospěl k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o dílo č. 125/96 ze dne 15. 11. 1996, jejíž předmětem bylo provedení pokládky zámkové dlažby a osázení silničních a zahradních obrub, nikoliv však hutnění podloží, jak tvrdila žalovaná, což potvrzoval i zápis ve stavebním deníku i cena uvedená ve faktuře a soupis provedených prací a dodávek. Vyšel ze zjištění, že dne 12. 12. 1996 byl podepsán mezi účastníky protokol o předání a převzetí díla, v němž žalovaná svým podpisem potvrdila, že dílo bylo žalobcem provedeno bez závad a nedodělků, proto dovodil, že žalobce svůj závazek ze smlouvy o dílo splnil a jeho požadavek na zaplacení provedených prací vyfakturovaných fakturou č. 960310145 částkou 157 692,20 Kč splatnou dne 12. 12. 1996 je důvodný, a žalovanému uložil zaplatit žalobci za provedené dílo požadovanou částku a z důvodu prodlení se zaplacením i úroky z prodlení ve smyslu § 369 odst. 1 obch. zák. ve spojení s § 502 obch. zák. Obranu žalované týkající se reklamace vad provedeného díla posoudil tak, že reklamace nebyla uplatněna bez zbytečného odkladu ve smyslu § 562 obch. zák., neboť první zmínky o tom, že žalovaná reklamovala určité vady jsou v dopise žalobce z 29. 5. 1997 a konkrétní reklamace byla datována až 17. 11. 1997, a navíc bez toho, že by byl uveden způsob možného odstranění vad. Pokud žalovaná namítala vadnost díla ve spojení s vadným provedením hutnění podloží, dospěl soud k závěru, že nebylo-li úkolem žalobce hutnění provést, musela jej logicky provést žalovaná, proto není ani v tomto směru dána odpovědnost žalobce za vady díla. Uzavřel, že z dokazování, zejména ze zápisu ve stavebním deníku, ani nevyplývalo, že by žalobce žalovanou na nevhodnost podloží neupozornil a že by tak nesplnil svoji povinnost provést dílo s odbornou péčí.

Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 1. června 2004, č.j. 8 Cmo 307/2002-62, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházeje ze zjištění, že cena prací se stala splatnou dne 12. 12. 1996 a vady se podle tvrzení žalované projevily na jaře 1997, a že žalovaná si nechala opravit vady jiným subjektem společností L., dovodil, že nepřichází v úvahu postup podle § 439 odst. 4 ve spojení s § 564 obch. zák., neboť se nejednalo o situaci, že vady nebyly odstraněny, a mohlo tak vzniknout ve smyslu uvedených ustanovení právo zadržet část ceny díla, rovnající se slevě z ceny díla. Odvolací soud konstatoval, že žalovaná mohla vyčíslit a uplatnit nárok na slevu a pohledávku ve výši slevy započítat vůči žalobcem uplatněné pohledávce na zaplacení ceny díla, ale ze skutkových zjištění vyplynulo, že žalovaná nic takového neučinila. Dokonce ani v průběhu odvolacího řízení nespecifikovala žalovaná výši konkrétní částky za jí tvrzené odstranění vad díla, přičemž jak žalobce, tak i žalovaná shodně uvedli, že nárok na slevu v konkrétní výši žalovaná po žalobci v průběhu řízení a ani před ním nikdy nepožadovala. Pokud se soud prvního stupně podrobně věnoval obraně žalované, zjišťoval-li, zda bylo povinností žalobce provést hutnění podlaží, a zda žalobce za vady odpovídá a byly reklamovány včas, považoval odvolací soud v tomto směru dokazování za nadbytečné. Uzavřel, že jestliže žalobce jako vzájemný návrh neuplatnil nárok na odstranění vad díla, ani formou vzájemného návrhu, ani nenamítl k započtení svou zcela konkrétní a určitou pohledávku, kterou vůči žalobci má z titulu nároku na slevu z ceny díla, pak závěr o tom, zda žalobce za vady žalovaným tvrzené odpovídá či neodpovídá, považoval pro rozhodnutí o zaplacení žalobcem požadované částky za právně irelevantní. Pokud však žalobce pro žalovanou práce podle smlouvy o dílo v rozsahu podle smlouvy provedl a žalovaná je ve sjednané lhůtě splatnosti nezaplatila, uzavřel, že správně soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci požadovanou cenu díla a zároveň i úroky z prodlení pro nezaplacení ve lhůtě splatnosti.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání s tím, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, neboť řešilo právní otázku vztahující se k projednávané věci v rozporu s hmotným právem. Vytýká odvolacímu soudu, že nepřihlédl k jejímu tvrzení, že vady poskytnutého plnění - nerovnost položené dlažby - vznikly v důsledku nesprávně použitého a zhutněného podloží, když hutnění podloží bylo povinností žalobce, a i kdyby nebylo, nemohl by žalobce ani tak být ve smyslu § 561 obch. zák. zbaven odpovědnosti za vady. Je přesvědčena, že závěr odvolacího soudu nekoresponduje s § 439 obch. zák. Byť v řízení po žalobci odstranění vad díla neuplatňovala, učinila tak proto, že žalobce svoji odpovědnost za vady odmítal, a byla tak nucena si z tohoto důvodu zajistila odstranění vady jiným subjektem. Jestliže poté odmítala uhradit zbývající část díla, bylo možno právě tuto částku považovat za přiměřenou slevu, o níž kupující může kupní cenu ve smyslu § 439 odst. 2 obch. zák. snížit. Je přesvědčena, že při nesporné existenci vad poskytnutého plnění, které žalobci oznámila, nebylo nutné, aby uplatnila vůči žalobci námitku započtení slevy oproti neuhrazené části ceny díla, a odvolací soud pochybil, pokud úspěšnost obrany žalované na uplatnění námitky započtení vázal. Dovolatelka navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně byl zrušen a věc byla soudu prvního stupně vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů - dále jen opět o. s. ř. ) po zjištění, že dovolání žalované bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a je řádně zastoupena advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná. Přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat ostatními uplatněnými dovolacími důvody.

Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá v dané věci po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odstavec 1 písm. c) o. s. ř., neboť odvolací soud neřešil otázku, která by byla v rozporu s hmotným právem, a dovolací soud ani z jiných okolností nedospěl k závěru o tom, že rozhodnutí v napadené části po právní stránce zásadní význam má.

V dané věci je třeba při přezkoumání právního závěru odvolacího soudu poukázat především na skutkové závěry obou soudů, z nichž soudy vyšly při právním posouzení věci. Odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, že žalovaná ve zprávě o vadách ze dne 17. 11. 1997 neuplatnila vůči žalobci způsob možného odstranění vad. Ze skutkových zjištění rovněž nevyplývá, že by žalovaná bez zbytečného odkladu, nebo i později, oznámila žalobci zvolený nárok z vad díla. V průběhu řízení a rovněž ani v dovolání žalovaná netvrdila a ani nenavrhla důkaz o tom, že vůči žalobci uplatnila nárok na přiměřenou slevu z ceny díla ve výši 157 692,20 Kč, toto pouze nesprávně dovozuje ze skutečnosti, že žalovanému bez provedené volby nároku z vad díla nezaplatila doplatek ceny díla v této výši, který byl splatný dne 12. 12. 1996. Jestliže žalovaná, jak tvrdí v dovolání (i když soud prvního stupně dospěl k opačnému závěru), oznámila žalobci vady včas, avšak neoznámila bez zbytečného odkladu žalobci zvolený nárok, tj. právo na zaplacení slevy z ceny díla v přiměřené výši, má žalovaná pouze nároky z vad jako při nepodstatném porušení smlouvy (§ 436 odst. 3 obchod. zák.). Podle této zákonné fikce dokud žalovaná neuplatnila vůči žalobci nárok na slevu z ceny díla, byl by žalobce při splnění dalších předpokladů odpovědnosti za vady nebo ze záruky, povinen odstranit vady jejich opravou (§ 437 odst. 2 obchod. zák.). Žalovaná však místo svého práva požadovat po žalobci přiměřeno slevu z ceny díla, odstranila vady díla prostřednictvím třetí osoby a žalobci neuhradila požadovaný doplatek z ceny díla. Dospěl-li proto za uvedené situace odvolací soud k závěru, že žalovaná neprokázala existenci způsobilé pohledávky k započtení ve smyslu § 358 obchod. zák. a § 580 obč. zák. (oprávněnost nároku žalované na přiměřenou slevu ve vymáhané výši) a že rovněž neprokázala existenci jednostranného úkonu žalované, kterým by žalovaná odečetla slevu z ceny díla a poskytla tak žalobci možnost vznést námitku v případě, že vada nebyla včas oznámena ve smyslu § 428 a 435 obchod. zák., v rozporu s hmotným právem, jak mu vytýká dovolatelka, nepostupoval. Žalovaná neučinila vůči žalobci žádný úkon směřující k započtení zcela konkrétní a určité pohledávky z titulu nároku na slevu z ceny díla, když tuto pohledávku ani nijak určite nespecifikovala. Předmětem započtení může být totiž ve smyslu § 37 obč. zák. jen pohledávka určitá, o jejíž existenci není pochyb. Právní závěr o povinnosti žalované zaplatit žalobci požadovanou cenu díla a zároveň i úroky z prodlení pro nezaplacení ve lhůtě splatnosti, tak není v rozporu s hmotným právem.

Za situace, kdy žalovaná pokračovala v prodlení se zaplacením splatného doplatku ceny díla, aniž u žalobce uplatnila právo na slevu, a před podáním žaloby nechala předmětné dílo opravit třetí osobou, zaniklo žalované případné právo zadržet určitou část ceny díla (tzv. zádržné) ve smyslu § 434 odst. 4 obchod. zák., bylo tak nadbytečné, jak správně dovodil odvolací soud, zabývat se oprávněností nároku žalované odstranit vadu díla žalobcem (zda žalobce odpovídá za uplatněnou vadu díla, jak namítá dovolatelka), neboť toto právo zaniklo pro nemožnost plnění ve smyslu § 575 a násl. obč. zák. a § 352 obchod. zák. Obchodní zákoník pak neřeší otázku možnosti náhrady nákladů vzniklých provedením opravy, kterou si za úplatu sjednala žalovaná u třetí osoby.

Protože rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam, není proti němu dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když úspěšnému žalobci žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 5. června 2006

JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.

předsedkyně senátu