32 Odo 549/2004
Datum rozhodnutí: 19.12.2005
Dotčené předpisy: § 236 předpisu č. 99/1963Sb.




32 Odo 549/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně Ing. M. H., správkyně konkursní podstaty úpadce U. b., a. s. v likvidaci , proti žalované S. I. a. s., o 36.754.381,- s příslušenstvím oproti vydání písemností, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 5 Cm 51/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. listopadu 2003, č.j. 3 Cmo 240/2002-120, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech dovolacího řízení částku 7.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. M. S., advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. května 2002, č.j. 5 Cm 51/2000-77, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni U. b., a. s. částku 36.754.381,- Kč s 15,5% úrokem z prodlení od 5. 8. 1999 do zaplacení, oproti povinnosti žalobkyně vydat žalované písemnosti označené jako F. K., a. s. Analýza c. p.; T., a. s. - Ocenění podniku, Sektorová analýza N. a t.; V. s. P., a. s. Ocenění podniku, S. a. K. p.; D. A., a. s. Ocenění podniku; B. S. a. s. Ocenění podniku, S. a. E.; A. a. s. Ocenění podniku; L. s. s. P. a. s. Ocenění podniku; S. a. s. Ocenění podniku a V. m. v. v roce 1998, vše do tří dnů o od právní moci rozsudku. Řízení do částky 939.413,76 Kč s příslušenstvím zastavil a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že E., a. s. a žalovaná uzavřely postupně ve dnech 2. 1. 1996, 31. 1. 1996, 5. 2. 1996 a 8. 3. 1996 smlouvy o obstarání věci na dobu určitou, v nichž se žalovaná coby obstaratel zavázala obstarat pro žalobkyni coby objednatele informace o vybraných subjektech provozujících podnikatelskou činnost v označených regionech a sektorové analýzy v označených oborech a lokalitách s tím, že předmět smluv měl být upřesněn zvláštními dodatky ke smlouvám, jež měly vymezit bonitu, formu a termíny předávaných informací. Objednatel se ve smlouvách zavázal za obstarání informací poskytovat žalované měsíční odměnu ve sjednané výši tak, že částku odpovídající takto dohodnuté odměně za celou dobu, na kterou byly smlouvy uzavřeny, složí na účet žalované v podobě zúčtovatelné zálohy. Všechny čtyři smlouvy obsahovaly ujednání, že je lze měnit pouze písemnými dodatky se souhlasem obou smluvních stran a že dojednaná odměna nezahrnuje daň z přidané hodnoty, jejímž plátcem se některá ze stran případně stane. Objednatel žalované postupně zaplatil zálohy v celkové částce 36.754.381,- Kč; první z nich ve výši 12.250.000,- Kč dne 29. 2. 1996, další v měsících březnu, dubnu a květnu 1996.

Žádné písemné dodatky k uvedeným smlouvám ohledně předmětu obstarání uzavřeny nebyly. Žalovaná pro objednatele vypracovala a předala mu písemné materiály, jež jsou specifikovány ve výroku rozhodnutí. Žalovaná smlouvy uzavírala jako podnikatelský subjekt vybavený oprávněním ke zprostředkovatelské činnosti, předmět smluv plnila prostřednictvím dalších k tomu kvalifikovaných a oprávněných osob. Dne 31. 3. 1997 byla mezi E., a. s. jako prodávající a U. b., a. s. jako kupující uzavřena smlouva o prodeji podniku spolu se závazky a pohledávkami, veškerým hmotným i nehmotným majetkem a s ostatními právy, závazky a jinými majetkovými hodnotami existujícími ke dni podpisu smlouvy s odkazem na jednotlivé přílohy smlouvy a účetní rozvahu. Následně U. b., a. s. oznámila žalované, že od smluv odstupuje a požaduje vrácení zaplacených záloh. Z takto zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně předně dovodil, že žalobkyně je ve věci aktivně legitimovaná, neboť smlouva o prodeji podniku byla uzavřena v souladu s § 476 obch. zák. a na kupující tak přešly ze zákona veškerá práva a závazky, na které se prodej vztahuje (§ 477 odst. 1 obch. zák.), bez ohledu na to, zda smlouva o prodeji podniku obsahuje konkrétní označení předmětných závazkových vztahů. Přisvědčil žalobkyni, že všechny smlouvy o obstarání věci podle § 733 obč. zák. jsou absolutně neplatné pro nedostatek určitosti a srozumitelnosti v označení předmětu obstarání (§ 37 obč. zák.), kdy neurčitost právního úkonu nelze odstranit ani jeho výkladem. Písemné dodatky, které by jednoznačně předmět obstarání stanovily a jejichž uzavření se ve smlouvách předpokládalo, uzavřeny nebyly. Vzhledem k tomu, že na základě neplatných smluv bylo plněno, uzavřel, že účastnice řízení jsou povinny vzájemně si vrátit vše, co podle nich dostaly (§ 457 obč. zák.). Na straně žalované jde o vrácení plnění poskytnutého žalobkyní (resp. jejím právním předchůdcem) v podobě poskytnutých záloh v celkové částce 36.754.381,- Kč. Na straně žalobkyně jde o vrácení písemných materiálů vypracovaných žalovanou a poskytnutých žalobkyni (resp. jejímu právnímu předchůdci), jak jsou označeny v žalobě s tím, že žalovaná nevznesla žádné připomínky k jejich úplnosti a nenavrhovala žádné další důkazy k prokázání rozsahu poskytnutého plnění. Námitku promlčení vznesenou žalovanou neshledal oprávněnou. Konstatoval, že vztah mezi účastnicemi řízení, které jsou podnikatelskými subjekty, vznikl při jejich podnikatelské činnosti, a proto je vztahem obchodněprávním. Smlouvy, které uzavřely (byť neplatně), obchodní zákoník jako smluvní typ neupravuje, a proto se řídí občanským zákoníkem (§ 733 a násl. obč. zák.). Jelikož uvedené smlouvy jsou podle § 37 obč. zák. neplatné a bylo podle nich plněno, jde o vztah z bezdůvodného obohacení; ani jeho úpravu obchodní zákoník neobsahuje. Proto bylo třeba vyjít z úpravy obsažené v občanském zákoníku (§ 451 a násl. obč. zák.). Jelikož ovšem jde mezi účastnicemi o vztah obchodněprávní a obchodní zákoník promlčení upravuje, bylo na místě postupovat podle této úpravy. Soud prvního stupně dovodil, že žalobou uplatněné právo promlčeno není, neboť promlčecí doba je čtyřletá a u práva na vrácení plnění z neplatné smlouvy počíná běžet ode dne, kdy k plnění došlo (§ 394 odst. 2 a § 397 obch. zák.). Byla-li první záloha poskytnuta 29. 2. 1996 a další zálohy posléze a žaloba byla podána u soudu dne 25. 2. 2000, stalo se tak před marným uplynutím promlčecí doby.

Poté, co žalovaná napadla rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé a o nákladech řízení odvoláním, byl Krajským soudem v Ostravě ke dni 29. 5. 2003 na majetek žalobkyně U. b. prohlášen konkurz. Řízení proto bylo ve smyslu § 14 odst. 1 písm. c/ zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, přerušeno. Pokračováno v něm bylo na návrh správkyně konkursní podstaty (došlým soudu dne 5. 9. 2003).

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 5. listopadu 2003, č.j. 3 Cmo 240/2002-120, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a z listinných důkazů (úplných výpisů z obchodního rejstříku U. b., a. s. v likvidaci a E., a. s.), jimž doplnil dokazování, zjistil, že smlouvu o prodeji podniku uzavřenou dne 31. 3. 1997 podepsal za prodávající E., a. s. její místopředseda představenstva Ing. M. F. a za kupující U. b., a. s. její předsedkyně představenstva Ing. M. P.,kteří oba byli v tu dobu oprávněni samostatně jednat a podepisovat za uvedené společnosti. Shodně se soudem prvního stupně proto dovodil, že žalobkyni svědčila věcná aktivní legitimace, neboť písemná smlouva o prodeji podniku, která byla podepsána osobami, jež k tomu byly oprávněny, byla uzavřena platně podle § 476 a násl. obch. zák. a šlo o prodej celého podniku. Na kupující proto podle § 477 odst. 1 obch. zák. ze zákona přešla veškerá práva a závazky, na něž se prodej vztahuje, tedy i práva a povinnosti, jichž se týká posuzovaný případ. Ztotožnil se plně i se závěrem soudu prvního stupně, že smlouvy o obstarání věci uzavřené ve dnech 2. 1. 1996, 31. 1. 1996, 5. 2. 1996 a 8. 3. 1996 jsou absolutně neplatnými právními úkony ve smyslu § 37 obč. zák., neboť jimi vymezený předmět plnění je naprosto nejasný, nesrozumitelný a neurčitý, když smluvní strany samy předpokládaly, že k jeho přesnému určení teprve dojde. Způsob označení předmětu plnění ve smlouvách pouze naznačuje, o jaký druh plnění půjde, ale plnění samo ještě není určeno a má se tak stát až dodatkem. K upřesnění dojednaným způsobem (tj. písemnými dodatky) přitom nedošlo a žalovaná ani žádné důkazy k prokázání určitosti vymezení předmětu plnění nenavrhla. Protože bylo plněno na základě neplatných smluv, správným shledal rovněž závěr, že podle § 457 obč. zák. jsou žalobkyně a žalovaná povinny vzájemně si vrátit vše, co podle nich dostaly. Nároku žalobkyně vůči žalované na vrácení složených záloh odpovídá nárok žalované vůči žalobkyni na vydání toho, co bylo obstaráním plněno materiálů označených v podání žalobkyně ze dne 10. 1. 2002 a specifikovaných ve výroku rozhodnutí soudu prvního stupně. Ani odvolací soud s poukazem na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 140/99 a rozsudek velkého senátu obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 35 Odo 619/2002, neshledal námitku promlčení za důvodně uplatněnou. Jestliže je vztah z bezdůvodného obohacení vztahem mezi podnikateli a vznikl v souvislosti s jejich podnikatelskou činností (tak jako je tomu v této věci), jde o vztah, který má povahu obchodního závazkového vztahu ve smyslu § 261 odst. 1 obch. zák. Právo z takového právního vztahu se pak promlčuje ve čtyřleté promlčecí době, která počíná běžet ode dne, kdy k plnění podle neplatné smlouvy došlo (§ 391 odst. 1 a § 394 odst. 2 obch. zák.). Možnost smluvit pro vztah režim občanského zákoníku pokládá odvolací soud za vyloučenou, poněvadž takovou volbu obchodní zákoník nepřipouští (§ 261 až § 263 obch. zák.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. v přesvědčení, že napadené rozhodnutí má zásadní význam po stránce právní, neboť právní otázky v něm byly řešeny v rozporu s hmotným právem. V prvé řadě namítla nesprávnost právního závěru odvolacího soudu, že smlouvy o obstarání věci jsou absolutně neplatné pro neurčitost vymezení předmětu plnění. I nadále je názoru, že předmětné smlouvy jsou platnými právními úkony, neboť splňují požadavek náležitosti osoby a vůle, jakož i náležitosti jejího projevu, který je pro zúčastněné osoby určitý i srozumitelný. Tomu nasvědčuje okolnost, že žalovaná na základě smluv žalobkyni opakovaně poskytovala plnění a ta je bez jakýchkoli připomínek přijímala. Je tu proto odůvodnitelné použití výkladového kritéria právních úkonů principu praxe, kterou si strany mezi sebou zavedly a výkladu vůle jednající osoby ve smyslu § 35 odst. 2 obč. zák. Za bezvýznamné pokládá zkoumat, zda smlouvy byly jasné a srozumitelné třetím osobám. S poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 29 Odo 14/2001 má za to, že neexistence zvláštních dodatků ve smlouvách předpokládaných nemůže mít sama o sobě automaticky za následek neplatnost smlouvy. Podotýká, že ve smlouvách se vždy hovoří toliko o zvláštním dodatku, nikoli dodatku povinně písemném. V této věci, jak vyplynulo z důkazů provedených v řízení, písemné dodatky byly nahrazeny plněním smluvních stran tedy konkludentním jednáním (§ 35 odst. 3 obč. zák.). Oba soudy pochybily, když neprovedly jí navržený důkaz výslechem svědka Ing. F., jímž hodlala prokázat své tvrzení, že ani jedna ze smluvních stran neměla pochybnosti o předmětu plnění a zároveň vyvrátit skutkový závěr o neexistenci zvláštních dodatků ke smlouvě. Počínání žalobkyně, která se po dlouhodobě fungujícím vztahu z něho snaží vyvázat tvrzením o neplatnosti smluv, pokládá za účelové, jež odporuje uznávaným pravidlům poctivého obchodního styku (§ 265 obch. zák.) a dobrým mravům (§ 3 obč. zák.). Odvolacímu soudu vytýká, že ani vznesenou námitku promlčení neposoudil správně, když dovodil, že žalobou uplatněné právo není promlčené. Odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 35 Odo 619/99 nepokládá za případný, neboť v něm byla řešena otázka bezdůvodného obohacení v případě plnění z právního důvodu, který odpadl. I nadále je názoru, že když smlouva o obstarání věci byla uzavřena podle občanského zákoníku, pak i otázka promlčení práva z bezdůvodného obohacení se řídí ustanoveními občanského práva, jež upravuje v § 107 obč. zák. promlčecí dobu u bezdůvodného obohacení dvouletou (subjektivní), resp. tříletou (objektivní). Proto je právo na vydání bezdůvodného obohacení promlčeno. V neposlední řadě namítá, že výrok napadeného rozsudku je neurčitý a věcně nesprávný, když nerespektuje synallagmatickou povahu plnění. Je-li dokumentace, která byla zpracovávána ve formě softwarových sestav, zvlášť označených příloh, syntetických materiálů a analýz, pouze výrazem písemnosti , nejde o veškeré plnění v hmotném či technickém smyslu, jež žalobkyně nabyla. Vrácení dokumentace v hodnotě samotného papíru či jiného nosiče pak neodpovídá plnému vrácení toho, co bylo skutečně žalovanou poskytováno. Papír byl totiž pouze nosičem informací zpracovaných do podoby konkrétní ekonomické analýzy, již lze považovat za nehmotný statek a odborné dílo. Žalovaná předpokládá, že když žalobkyně nikdy odbornost předaných informací a ekonomických analýz nezpochybňovala, nepochybně je i zkonzumovala. Měla by proto vrátit ne toliko papír či jiný nosič, ale skutečnou hodnotu informací a ekonomických analýz v době jejich předání a též i hodnotu či prospěch, který žalobkyně jejich využitím získala. Z uvedených důvodů navrhl napadený rozsudek zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona /tj. před 1. 4. 2005/ nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo v řízení o dovolání postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen o. s. ř. ).

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou účastníci řízení při splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dále zabýval otázkou jeho přípustnosti.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku se řídí § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.

V posuzovaném případě nemůže být dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., neboť odvolací soud svým rozhodnutím potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto ve věci. Přípustnost dovolání může být proto dána jen za podmínek § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Ze znění těchto ustanovení vyplývá, že dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je přípustné pouze k řešení otázek právních. Znamená to, že v něm lze samostatně namítat pouze to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., které míří proti skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel, je zcela vyloučeno. Při úvahách o přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (tak jako v posuzované věci) proto musí dovolací soud převzít skutkový stav zjištěný odvolacím soudem. Úspěšné uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přichází v úvahu jen za situace, kdy dovolací soud shledá napadené rozhodnutí zásadně významným po právní stránce, tedy že je dovolání přípustné. Sám o sobě tento dovolací důvod, i kdyby byl dán, není způsobilý přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. založit.

Dovolací soud je ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. (s výjimkami zde uvedenými) vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahové konkretizace. Pro jeho úsudek, zda potvrzující rozsudek odvolacího soudu má ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. po právní stránce zásadní význam či nikoli, jsou relevantní jen ty právní otázky, na nichž napadené rozhodnutí spočívá (tj. právní otázky, které měly pro rozhodnutí ve věci určující význam), které mají obecný přesah (z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec) a jejichž řešení dovolatel v dovolání zpochybnil. Přípustnost dovolání není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až závěrem dovolacího soudu , že tomu tak skutečně je.

S přihlédnutím ke shora řešenému je proto irelevantní námitka žalované ohledně neprovedeného výslechu navrženého svědka, dále v tom směru, že výrok rozsudku je nevykonatelný a že označené písemnosti nejsou všechny.

Napadené rozhodnutí nemá v dané věci po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odstavec 1 písm. c/ o. s. ř., neboť odvolací soud neřešil otázku, která by byla v rozporu s hmotným právem a dovolací soud ani z jiných okolností nedospěl k závěru o tom, že napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam má.

Odvolací soud totiž správně ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že smlouva je ve smyslu § 37 obč. zák. neplatná pro neurčitost vymezení předmětu plnění, když neakceptoval připomínku dovolatelky, že účastníkům právního vztahu bylo zřejmé, co je předmětem právního úkonu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 7. 1996, sp. zn. 3 Cdon 227/96, uveřejněný v časopisu Soudní rozhledy č. 6/1997).

Nedůvodná je dovolací námitka ohledně promlčení, neboť v daném případě se jedná o obchodní závazkový vztah a otázka promlčení se posuzuje podle úpravy v obchodním zákoníku, byť bylo předmětem právního posouzení odvolacím soudem bezdůvodné obohacení, jehož právní úprava je zakotvena v občanském zákoníku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 383/2001, publikovaný v Soudní judikatuře seš. 11/2003, pod označením SJ 198/2003 a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 35 Odo 619/2002, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek seš. 3/2004, pod označením 26/2004).

Dovolací námitka týkající se vzájemného vrácení přijatých plnění (synallagmatičnosti), není rovněž důvodná, neboť před soudem prvního stupně žalovaná neměla námitky proti tomu, co bylo žalobkyní označeno za plnění žalovanou, a přes poskytnuté poučení podle § 119a o. s. ř. žalovaná netvrdila k rozsahu plnění nic nového a nenavrhla žádné důkazy, přičemž k jejím námitkám uplatněným až v odvolání nemohl odvolací soud přihlédnout (§ 205a o.s. ř.). Stejně tak nemohl odvolací soud přihlédnou k námitce, že jednání žalobkyně bylo v rozporu s dobrými mravy a obvyklými obchodními zvyklostmi, neboť i v tomto případě ji žalovaná uplatnila až v odvolání, a navíc odvolací soud na právním závěru o dobrých mravech své rozhodnutí nezaložil a posouzení otázky rozporu s dobrými mravy nemá ani potřebný judikatorní přesah.

Nemá-li napadený rozsudek odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, není proti němu dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalobkyně právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z odměny advokáta ve výši 7 500 Kč [§ 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 16, § 15 v návaznosti na § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif)] a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb.), tedy celkem ve výši 7 575 Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná navrhnout výkon rozhodnutí.

V Brně 19. prosince 2005

JUDr. Kateřina Hornochová,v.r.

předsedkyně senátu