32 Odo 543/2002
Datum rozhodnutí: 21.10.2003
Dotčené předpisy: § 548 předpisu č. 513/1991Sb., § 546 předpisu č. 513/1991Sb.




32 Odo 543/2002

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Františka Faldyny, CSc. v právní věci žalobkyně S. f. H. spol. s r. o., zastoupené, advokátem, proti žalovaným 1) JUDr. J. S. a 2) JUDr. I. S., o zaplacení částky 337.035,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 47 C 15/2000, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. března 2002, č. j. 21 Co 51/2002-132, takto:

Dovolání se zamítá.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. listopadu 2001, č. j. 47 C 15/2000-106, ve vyhovujícím výroku, jímž soud prvního stupně uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 159.848,90 Kč s 12 % úrokem z částky 60.934,50 Kč od 16. června 1999 do zaplacení, z částky 80.531,20 Kč od 13. srpna 1999 do zaplacení a s 10 % úrokem z částky 6.485,- Kč od 23. prosince 1999 do zaplacení. Ve zbývajících výrocích, tj. v zamítavém výroku ohledně částky 177.187,- Kč s 12 % úrokem z částky 133.375,70 Kč od 16. června 1999 do zaplacení a ohledně 12 % úroku z částky 55.709,50 Kč za dobu od 13. srpna 1999 do zaplacení, a ve výroku o nákladech řízení, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Soud prvního stupně dospěl ve svém v pořadí druhém rozsudku (původní rozsudek ze dne 22. srpna 2000, č. j. 47 C 15/2000-56, byl usnesením odvolacího soudu ze dne 8. ledna 2001, č. j. 51 Co 654/2000-74, zrušen a věc tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení) po provedeném dokazování k závěru, že 22. července 1998 byla mezi účastníky uzavřena písemná smlouva o dílo podle ustanovení § 536 a násl. obchodního zákoníku. Vzhledem k tomu, že součástí smlouvy byl úplný a závazný rozpočet, soud vyloučil možnost postupu v intencích ustanovení § 547 odst. 2, odst. 3 obchodního zákoníku, podle něhož se lze domáhat zvýšení ceny v případech, že cena byla sjednána podle rozpočtu, který nezaručuje úplnost a závaznost. Žalobkyně tak mohla za dílo dle uvedené smlouvy požadovat pouze cenu sjednanou, když v řízení nebylo prokázáno, že by došlo v písemné formě ke změně této smlouvy. Žalobkyni tak vzniklo právo požadovat po žalovaných část ceny díla za práce podle smlouvy vykonané, k jejichž zaplacení je fakturami vyzvala.

Z faktury č. 19/99 pak soud prvního stupně považoval za oprávněně žalovanou položku - vnější omítka účtovanou částkou 108.269,60 Kč, s tím, že od této částky samotná žalobkyně odečetla 41.755,- Kč (v tomto rozsahu byla žaloba vzata již dříve zpět). Za vnější omítku tak žalobkyně požadovala 66.514,60 Kč + DPH, tj. celkem 69.840,30 Kč. Pokud jde o fakturu č. 27/99 shledal soud prvního stupně za oprávněně účtovanou částku 80.531,20 Kč za svislé konstrukce (příčky z cihel), montáž lešení, ostatní konstrukce, izolace proti vodě, konstrukce truhlářské (skládací stropní schodiště), nátěry a komunikace - betonovou zámkovou dlažbu. V případě faktury č. 48/99 byla oprávněně účtovaná částka 18.383,20 Kč za spárování komínu, montáž tepelné izolace ORSIL, dodávku střešního okna VELUX, elektroinstalace a ústřední topení. Od součtů výše uvedených položek dále samotná žalobkyně v jednotlivých fakturách provedla odečet přeplatků a odpočtů v celkové výši 8.905,80 Kč a žaloba tak byla shledána důvodnou co do částky 159.848,90 Kč.

Dále soud prvního stupně zdůraznil, že předmětem sporu mezi účastníky nebylo, zda výše uvedené práce byly skutečně pracemi uvedenými v rozpočtu a zda byly podle rozpočtu účtovány, když šlo o práce rozpočtem předvídané a v souladu s rozpočtem vyúčtované.

Obranu žalovaných, spočívající v uplatnění pohledávky za žalobkyní z titulu smluvní pokuty za prodlení s dokončením díla, soud prvního stupně nepovažoval za důvodnou, když sice připustil, že žalobkyně dílo ve stanoveném termínu nedokončila a je v prodlení , nicméně podle smlouvy uzavřené mezi účastníky při nedodržení termínu plateb faktur se posunuje termín pro dokončení díla o stejný časový úsek, přičemž žalovaní v prodlení se zaplacením faktur jsou. Proto žalovaným nárok na smluvní pokutu vůči žalobkyni nevznikl.

Ve zbývající části soud prvního stupně žalobu zamítl, když dospěl k závěru, že nárok uplatněný z titulu bezdůvodného obohacení je promlčen a žalobkyni se nepodařilo prokázat uzavření jí tvrzené, v ústní formě uzavřené, nové smlouvy o dílo.

Odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí (jeho části, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku) zejména uvedl, že se soud prvního stupně správně zabýval nároky ze žalovaných faktur, neboť se jedná o řízení, kde nemůže překročit návrhy účastníků a nezabýval se otázkou dokončení díla a případných nároků z dokončení smluvního vztahu mezi účastníky, protože před soudem prvního stupně žádné skutečnosti v tomto směru nebyly žádným z účastníků uvedeny, ani nevyšly najevo. Tyto otázky, včetně tvrzení, že některé částky, které byly předmětem inkriminovaných faktur , již byly zčásti zahrnuty do faktur předchozích, uplatnili žalovaní teprve v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně a odvolací soud se tak těmito skutečnostmi nezabýval, protože nebyly způsobilými odvolacími důvody ve smyslu ustanovení § 205a občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ).

Odvolací soud se nezabýval ani námitkami uplatněnými v odvolacím řízení, že se jedná o dílo nedokončené a není proto důvod k placení jeho ceny. Předmětem žaloby byly totiž celkem tři faktury, přičemž ve smlouvě o dílo uzavřené 22. července 1998 bylo dohodnuto, že cenu díla uhradí objednatel (rozuměj žalovaní) formou zálohových faktur za práce vykonané v měsíci předcházejícím, tj. způsob úhrady ceny díla byl mezi účastníky dohodnut nezávisle na dokončení díla. V této souvislosti odvolací soud akcentoval, že žádný z účastníků řízení před soudem prvního stupně ani netvrdil, že by došlo nějakým způsobem k ukončení vztahu účastníků založeného smlouvou o dílo, a teprve v odvolání bylo zmíněno, že k tomuto došlo zřejmě konkludentně, když v červnu 1999 začala na domě žalovaných pracovat jiná firma. Ani tato tvrzená skutečnost pak sama o sobě nemá za následek ukončení závazkového vztahu ze smlouvy o dílo a jiná skutečnost, s níž by zákon spojoval zánik nebo ukončení takového vztahu ani tvrzena žádným z účastníků nebyla. Soud prvního stupně proto správně rozhodl o povinnosti žalovaných zaplatit tu cenu prací , které byly vykonány podle smlouvy o dílo, když tato povinnost odpovídala uzavřené smlouvě. Ztotožnil se rovněž se závěrem soudu prvního stupně, který nezapočetl na tuto pohledávku žalobkyně částku, kterou z důvodu smluvní pokuty požadovali žalovaní, když jim právo na zaplacení smluvní pokuty nevzniklo, neboť sami nedodrželi termín plateb faktur.

Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní včasné dovolání, a to za použití dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím zpochybňovali správnost právního posouzení věci odvolacím soudem.

Za zcela nesprávný považovali především závěr odvolacího soudu, podle kterého je úhrada zálohových faktur nezávislá na dokončení díla a v této souvislosti poukazovali na ustanovení § 548 odst. 1 větu druhou obchodního zákoníku, podle něhož nárok na cenu vzniká provedením díla. Nesprávným shledali rovněž závěr odvolacího soudu, že předmětem sporu jsou pouze nároky ze zažalovaných faktur, neboť se jedná o řízení, kde nemůže soud překročit návrhy účastníků a zabývat se otázkou dokončení díla a případných nároků z ukončení smluvního vztahu .

Dále dovolatelé akcentovali, že odvolací soud odmítl řešit otázku smluvní pokuty a ignoroval i otázku přeplatků žalovaných za jiné práce, v odvolání namítané. V tomto směru se neztotožnili se závěrem odvolacího soudu, že zahrnutí některých částek do inkriminovaných faktur, které již byly uhrazeny, do faktur předchozích, není způsobilým odvolacím důvodem podle ustanovení § 205a o. s. ř., když námitky zpochybňující správnost fakturace a zahrnutí prací, které byly provedené nesprávně či vůbec byly uplatněny žalovanými od samotného počátku řízení. Dovolatelé pak setrvali na všech námitkách započtení a to jednak, pokud jde o přeplatky za jiné práce, popř. nesprávné fakturace, a další přeplatky, které současně v podaném dovolání konkretizovali.

Správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybňovali rovněž z pohledu řešení otázky smluvní pokuty, když zdůrazňovali, že dílo nebylo žalobkyní dokončeno včas (respektive nebylo dokončeno vůbec) a nebylo ani předáno. Vyjadřovali podiv nad tím, že jejich povinnost platit vzniká (podle názoru soudu) okamžikem doručení faktury, ale povinnost platit smluvní pokutu až ukončením smlouvy. Podle názoru dovolatelů se smluvní pokuta váže na vznik prodlení, a narůstá průběžně, jak prodlení pokračuje, přičemž do prodlení se jako první dostala žalobkyně, a to bez souvislosti s opožďováním plateb žalovaných.

Jelikož odvolací soud pokládal otázku ukončení smluvního vztahu za podstatnou a na základě jejího posouzení se odmítl zabývat řadou námitek započtení (především smluvní pokutou), bylo dle názoru dovolatelů porušeno ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř., když věc bylo možno po právní stránce posoudit jinak a strany nebyly vyzvány k doplnění rozhodných skutečností a důkazů.

Proto dovolatelé požadovali, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu a stejně tak i rozsudek soudu prvního stupně v pravomocné části zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

V souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se pro dovolací řízení uplatní občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.

Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.; není však důvodné.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení § 536 odst. 1 obchodního zákoníku smlouvou o dílo se zavazuje zhotovitel k provedení určitého díla a objednatel se zavazuje k zaplacení ceny za jeho provedení.

Ustanovení § 546 obchodního zákoníku pak stanoví, že objednatel je povinen zhotoviteli zaplatit cenu dohodnutou ve smlouvě nebo určenou způsobem stanoveným ve smlouvě. Není-li cena takto dohodnutá nebo určitelná a smlouva je přesto platná (§ 536 odst. 3), je objednatel povinen zaplatit cenu, která se obvykle platí za srovnatelné dílo v době uzavření smlouvy za obdobných obchodních podmínek (odstavec 1). Sjednání a poskytnutí záloh na cenu za dílo se nedotýká účinků podle § 548 a 549 (odstavec 2).

Podle ustanovení § 548 odst. 1 obchodního zákoníku objednatel je povinen zaplatit zhotoviteli cenu v době sjednané ve smlouvě. Pokud ze smlouvy nebo tohoto zákona nevyplývá něco jiného, vzniká nárok na cenu provedením díla.

Pro řešení otázky, zda zaplacení zálohových faktur je závislé na dokončení díla, a zda důvodnost žalobního požadavku měla být poměřována ustanovením § 548 odst. 1 větou druhou obchodního zákoníku, je rozhodující výklad smlouvy o dílo uzavřené mezi účastníky 22. července 1998 (dále též jen smlouva ).

Podle skutkových zjištění soudů obou stupňů byla ve smlouvě stanovena cena dohodou ve výši 2,750.640,- Kč včetně DPH, a to s odkazem na rozpočet, který je nedílnou součástí této smlouvy (srov. bod IV.). V bodě V. nazvaném platební podmínky bylo dále ujednáno, že cenu za zhotovení díla uhradí objednatel (rozuměj žalovaní) formou zálohových faktur, vždy do patnáctého dne v měsíci, za práce vykonané v měsíci předcházejícím. Zálohové faktury budou opatřeny přílohou, kde bude upřesněn rozsah provedených prací v souladu s rozpočtem stavebního objektu. Předpokládaná fakturace: říjen 1998 - 592.640,- Kč, listopad - 450.000,- Kč, prosinec 400.000,-, leden 1999 - 550.000,- Kč, únor - 400.000,- Kč a březen 1999 - 366.000,- Kč .

Vycházeje ze shora uvedených skutkových zjištění, jejichž správnost nebyla dovoláním zpochybněna, dovolací soud dospívá k závěru, že účastníci si sjednali podmínky a dobu placení ceny díla odchylně od ustanovení § 548 odst. 1 věty druhé obchodního zákoníku, přičemž úhradu zálohových faktur nevázali na provedení díla, nýbrž předpokládali placení záloh ve vazbě na práce vykonané v předcházejícím měsíci. Jelikož podmínky pro úhradu zálohových faktur, předvídané smlouvou o dílo, byly splněny (srov. sdělení žalovaných, že nezpochybňují provedení fakturovaných prací žalobkyní - č.l. 46), shledává soud závěr odvolacího soudu, podle něhož nebyla úhrada zálohových faktur závislá na dokončení díla, správným.

Na tomto závěru není způsobilá ničeho změnit ani skutečnost, že podle stanovisek obou účastníků nebylo dílo dokončeno a předáno, když předmětem řízení je zaplacení zálohových faktur , a nikoli úhrada nároků, jejichž vznik by byl vázán na provedení díla.

Dalším argumentem, za použití kterého dovolatelé zpochybňovali správnost právního posouzení věci odvolacím soudem, bylo řešení otázky smluvní pokuty.

Soud prvního stupně nepovažoval obranu žalovaných, která spočívala v uplatnění pohledávky za žalobkyní z titulu smluvní pokuty za prodlení s dokončením díla, za důvodnou. Připustil sice, že žalobkyně dílo ve stanoveném termínu nedokončila a je v prodlení , nicméně vzhledem k prodlení žalovaných se zaplacením faktur a dohodě účastníků, že při nedodržení termínu plateb faktur se termín pro dokončení díla posunuje o stejný časový úsek, uzavřel, že žalovaným nárok na smluvní pokutu nevznikl. Odvolací soud pak svůj závěr, že soud prvního stupně správně nezapočetl na pohledávku žalobkyně částku, kterou z důvodu smluvní pokuty požadovali žalovaní, vybudoval na tom, že žalovaným právo na smluvní pokutu nevzniklo, neboť sami nedodržovali termíny plateb faktur.

Jelikož dovolatelé shora uvedený závěr odvolacího soudu nezpochybnili a dovolací námitky směřovali k závěru jinému, totiž, že povinnost platit smluvní pokutu vzniká až ukončením smlouvy, který ovšem odvolací soud nevyslovil a na němž své rozhodnutí nezaložil, nemohl dovolací soud, jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem a jeho obsahovým vymezením, zmíněný závěr odvolacího soudu přezkoumat.

Přestože dovolatelé rozsudek odvolacího soudu výslovně napadají pouze za pomoci dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., další dovolací námitky, podle kterých odvolací soud ignoroval otázku přeplatků žalovaných, odmítl řešit otázku smluvní pokuty a porušil ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř., nutno podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze odvolacímu soudu vytýkat, že řízení je postiženou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Podle ustanovení § 205a odst. 1 o. s. ř., skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou u odvolání proti rozsudku nebo usnesení ve věci samé odvolacím důvodem jen tehdy, jestliže

a) se týkají podmínek řízení, věcné příslušnosti soudů, vyloučení soudce (přísedícího) nebo obsazení soudu;

b) jimi má být prokázáno, že v řízení došlo k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci;

c) jimi má být zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně;

d) odvolatel nebyl řádně poučen podle § 119a odst. 1;

e) nastaly (vznikly) po vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu prvního stupně.

Ve věcech uvedených v § 120 odst. 2 omezení podle odstavce 1 neplatí (odstavec 2).

Ustanovení § 213 odst. 3 o. s. ř. dále stanoví, že při zjišťování skutkového stavu odvolací soud nepřihlíží ke skutečnostem nebo důkazům, které byly účastníky řízení uplatněny v rozporu s § 205a nebo § 211a.

Podle ustanovení § 216 odst. 1 o. s. ř. ustanovení § 92, § 97 a § 98 pro odvolací řízení neplatí.

Jak je zřejmé z obsahu spisu, námitky, podle kterých žalobkyně do inkriminovaných faktur zahrnula některé částky, které již byly obsaženy ve fakturách předchozích, a že za jiné práce žalovaní žalobkyni zaplatili více, v důsledku čehož žalobkyni vznikly přeplatky, uplatnili žalovaní teprve v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně (srov. č. l. 118-123). Jelikož žalovaným bylo poskytnuto soudem prvního stupně řádné poučení podle ustanovení § 119a odst. 1 o. s. ř. (srov. protokol o jednání konaném 6. listopadu 2001 - č. l. 100-102), odvolací soud v souladu s ustanovením § 213 odst. 3 o. s. ř. ke skutečnostem uplatněným žalovanými v rozporu s ustanovením § 205a o. s. ř. nepřihlížel. Posuzovat důvodnost námitek započtení (rozuměj námitek uplatněných až v odvolání) pak odvolacímu soudu zapovídá ustanovení § 216 odst. 1 o. s. ř.

Opodstatněnou není ani námitka dovolatelů, že odvolací soud odmítl řešit otázku smluvní pokuty , když z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu i soudu prvního stupně je nepochybné, že oba soudy se zmíněnou otázkou zabývaly a dospěly k závěru, že žalovaným vůči žalobkyni nárok na zaplacení smluvní pokuty nevznikl.

Akceptovat pak nelze ani poslední námitku dovolatelů poukazující na porušení ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř., podle které odvolací soud pokládal otázku ukončení smluvního vztahu účastníků za velice podstatnou a na základě jejího posouzení se odmítl zabývat řadou námitek započtení - především smluvní pokutou. Dovolací soud již výše uzavřel, že soudy obou stupňů otázku vzniku nároku žalovaných na smluvní pokutu řešily, a že námitkami započtení uplatněnými až v odvolacím řízení se odvolací soud zabývat nemohl.

Jelikož se dovolatelům prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo a vady řízení, k nimž dovolací soud přihlíží u přípustného dovolání z úřední povinnosti (srov. § 243 odst. 3 větu druhou o. s. ř.) se ze spisu nepodávají, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2 věty první o. s. ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud v intencích ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první o. s. ř. nerozhodoval, když v řízení bude dále, v rozsahu, v němž byl jeho rozsudek zrušen, pokračovat soud prvního stupně, tj. dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. října 2003

JUDr. Miroslav Gallus, v.r.

předseda senátu