32 Odo 540/2006
Datum rozhodnutí: 30.10.2007
Dotčené předpisy:




32 Odo 540/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce V. Š., zastoupeného advokátem, proti žalované E. B., zastoupené advokátem, o zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v M. pod sp. zn. 9 C 137/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v P. ze dne 21. září 2005 č. j. 30 Co 376/2005-113, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v M. rozsudkem ze dne 31. ledna 2001 č. j. 9 C 144/98-24 uložil žalované, aby zaplatila žalobci částku 200 000 Kč se 17% úrokem z prodlení od 15. 2. 1995 do 26. 6. 1995, s 19% úrokem z prodlení od 27. 6. 1995 do 26. 6. 1996, s 21% úrokem z prodlení od 21. 6. 1996 do 26. 5. 1997 a s 26% úrokem z prodlení od 27. 5. 1997 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

K odvolání žalované Krajský soud v P. rozsudkem ze dne 12. září 2001 č. j. 30 Co 282/2001-38, ve znění opravného usnesení ze dne 21. března 2003 č. j. 30 Co 282/2001-61, rozsudek soudu prvního stupně v části týkající se úroku z prodlení do 31. 1. 1998 zrušil a řízení v této části zastavil, jinak rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobci částku 200 000 Kč s 26% úrokem z prodlení od 1. 2. 1998 do zaplacení, a ve výroku o nákladech řízení potvrdil s tím, že výše nákladů řízení činí 25 475 Kč. Odvolací soud rovněž rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

K dovolání žalované Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) rozsudkem ze dne 28. července 2004 č. j. 32 Odo 626/2003-70 rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž bylo žalované uloženo, aby zaplatila žalobci částku 200 000 Kč s 26% úrokem z prodlení od 1. února 1998 do zaplacení, a ve kterém jím bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a náhradě nákladů odvolacího řízení, a rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu, ve kterém bylo žalované uloženo, aby zaplatila žalobci částku 200 000 Kč s 26% úrokem z prodlení od 1. února 1998 do zaplacení, a ve kterém jím bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, zrušil a věc se závazným právním názorem vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Okresní soud v M. poté rozsudkem ze dne 5. května 2005 č. j. 9 C 137/2004-92 žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobci částku 200 000 Kč s 26% úrokem od 1. 2. 1998 do zaplacení, zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Krajský soud v P. pak rozsudkem ze dne 21. září 2005 č. j. 30 Co 376/2005-113 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání, ve kterém navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu i soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolatel spatřuje zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu v tom, že je v něm rozhodováno o smluvní volnosti ve spojení s omezením, kdy smluvní volnost nelze uplatnit v případech, kdy to zákon výslovně zakazuje, resp. z povahy věci nevyplývá, že se od něj nelze odchýlit v kontextu s případnou kauzou (důvodem), pro který závazek vzniká resp. pro jaký hospodářský cíl závazek vznikl. Ne nepodstatným pro rozhodování je pak otázka, zda je nutné vycházet z formálních aspektů týkající se označení listiny, tj. jak je listina označena a zda žalovaná může bez toho, aby listina odporovala resp. nenaplnila formální pochybení, napadat její platnost. V daném případě listina, na základě které jsem uplatňoval svůj nárok, neodporuje platné právní úpravě, není v rozporu s právní úpravou a plně odráží smluvní volnost . Dovolatel dále uvedl, že je pravdou, že závazek žalované souvisí s dědickým řízením po matce účastníků R. Š. Prohlášení žalované, resp. její závazek, ve kterém se žalobci zavazuje zaplatit částku 200 000 Kč je ze dne 14. 2. 1995, tj. poté, co Okresním soudem v M. byla schválena dohoda dědiců a proto není a ani nemůže být platnou dohodou o vypořádání dědiců. I když je listina ze dne 14. 2. 1995 označena jako dohoda, je nutné vycházet z jejího obsahu s tím, že se jedná o dobrovolné prohlášení žalované o tom, kdo obdrží a jakou částku, navíc je v listině uvedeno, z jakého zdroje peníze jsou. Jde o nepojmenovanou smlouvu podle § 51 ObčZ , jež neodporuje ani svým obsahem, ani účelem zákonu a je v souladu se zásadou vyjádřenou v § 2 odst. 3 Obč o dispozitivnosti právních úkonů, tudíž je platná. Z hlediska hospodářského cíle se jedná o dohodu v souvislosti s dědictvím, nikoliv o dohodu o vypořádání dědictví. Žalobce udělil plnou moc žalované k zastupování v dědickém řízení a pro případ, že s jejím postupem nesouhlasil, resp. napadl dědické řízení, se mu žalovaná zavázala vyplatit částku, která je uvedena v dohodě a kterou lze vykládat různě, např. jako odškodné , apod. Podle odvolatele hospodářský cíl, který žalobkyně měla z listiny ze dne 14. 2. 1995, lze vysledovat v tom, že žalobkyně mohla nakládat s dědictvím, což by bylo v případě, že by žalobce napadl její dispozici s plnou mocí, ohroženo.

Dovolání žalobce není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Za situace, kdy odvolací soud učinil skutkové zjištění, že hospodářský cíl, pro který vznikl závazek žalované z dohody účastníků ze dne 14. 2. 1995, bylo vypořádání mezi účastníky jakožto dědici po jejich matce (přičemž toto skutkové zjištění dovolací soud přezkoumávat nemůže), nelze dovodit, že rozsudek odvolacího soudu, v němž dospěl k závěru, že tato dohoda je absolutně neplatná podle ustanovení § 39 občanského zákoníku (dále jen ObčZ ) pro rozpor se zákonem ustanovením § 482 ObčZ, podle kterého dohoda dědiců může být uzavřena výlučně u soudu, který je oprávněn ji také schválit, je v rozporu s hmotným právem. I z dovolání žalobce vyplývá, že touto dohodou mělo dojít k modifikaci soudem schválené dohody dědiců účastníků řízení o vypořádání dědictví po jejich matce. Účastníci řízení tak však nemohli učinit inominátní smlouvou podle § 51 ObčZ, nýbrž pouze darovací smlouvou. Jak však již bylo v předchozím řízení uzavřeno, darovací smlouva nebyla mezi účastníky platně uzavřena minimálně pro nedodržení povinné písemné formy pro takový právní úkon.

Rozsudek odvolacího soudu nemá zásadní právní význam ani z hlediska dalších podmínek upravených v § 237 odst. 3 o. s. ř., v daném případě odvolací soud rozhodl v intencích právního názoru vyjádřeného Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 28. července 2004 č. j. 32 Odo 626/2003-70.

Dovolání žalobce tedy směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) je proto podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když úspěšné žalované žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není dovolací prostředek přípustný.

V Brně 30. října 2007

JUDr. Zdeněk D e s

předseda senátu