32 Odo 523/2003
Datum rozhodnutí: 26.08.2003
Dotčené předpisy: § 476 předpisu č. 513/1991Sb., § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY

32 Odo 523/2003-81

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Františka Faldyny, CSc. v právní věci žalobkyně T., a. s., zastoupené JUDr. D. J., advokátkou, proti žalovanému B. N., podnikateli, zastoupenému JUDr. J. S., advokátem, o zaplacení částky 89.860,40 Kč, vedené u Okresního soudu v Novém Jíčíně pod sp. zn. 14 C 52/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. ledna 2003, č. j. 51 Co 337/2002-64, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 4. dubna 2002, č. j. 14 C 52/2002-35, jímž soud prvního stupně uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 89.860,40 Kč a náklady řízení 21.804,- Kč (první výrok). Dále odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že soud prvního stupně dospěl ke skutkovým a právním závěrům, podle kterých účastníci jako podnikatelé uzavřeli 2. února 1998 kupní smlouvu podle ustanovení § 409 a následujících obchodního zákoníku, na základě které bylo žalobkyni plněno a žalovaný kupní cenu dodaného zboží, která mu byla vyúčtována v souladu se smlouvou celkem částkou 89.860,40 Kč, nezaplatil. Na rozdíl od soudu prvního stupně, který dále dovodil, že na základě smlouvy o prodeji podniku ze dne 14. prosince 2000 se dlužníkem (pokud jde o zaplacení kupní ceny dodaného zboží) stala společnost M., s. r. o. a žalovaného zavázal k zaplacení uplatněné pohledávky z titulu ručení podle ustanovení § 477 odst. 2 obchodního zákoníku, dospěl odvolací soud k závěrům odlišným.

Vycházeje z ustanovení § 476 a následujících obchodního zákoníku odvolací soud uzavřel, že smlouva o prodeji podniku ze 14. prosince 2000 neobsahuje závazek kupujícího převzít závazky prodávajícího související s podnikem, tedy neobsahuje jednu z podstatných částí smluvního typu podle ustanovení § 476 obchodního zákoníku, v důsledku čehož nelze o vzniku takového typu smlouvy hovořit. Současně zdůraznil, že k vzhledem k předmětu prodeje , kterým měly být dle smlouvy pouze pohledávky a závazky z podnikatelské činnosti, když převáděný podnik neměl žádný movitý a nemovitý majetek ani zaměstnance, obchází tato smlouva ustanovení § 531 občanského zákoníku, pročež, i kdyby vznikla, bylo by ji nutno považovat za neplatnou ve smyslu ustanovení § 39 občanského zákoníku.

Za této situace nebylo důvodu, aby žalobou uplatněný nárok vůči žalovanému byl posuzován z titulu jeho ručitelského závazku , když nárok (nárok na zaplacení kupní ceny) je proti němu dán pro jeho dlužnické postavení .

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný včasné dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudní řádu (dále též jen o. s. ř. ), a to za použití dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., prostřednictvím kterého lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatel zpochybňoval zejména správnost právního závěru odvolacího soudu, podle kterého mezi žalovaným a společností M., s. r. o. nebyla uzavřena smlouva o prodeji podniku pro absenci dohody o podstatných náležitostech tohoto smluvního typu, zejména pro absenci závazku kupujícího převzít závazky prodávajícího související s podnikem. Akcentoval, že zmíněný závazek vyplývá již ze samotné dikce ustanovení § 476 obchodního zákoníku, s tím, že existenci nějakého samostatného prohlášení kupujícího převzít závazky zákon ani nevyžaduje ani nepředpokládá . V této souvislosti rovněž odkazoval na smluvní ujednání, podle kterého se kupující řádně seznámil se současným stavem kupovaného podniku a v tomto stavu jej přejímá.

Dále dovolatel namítal, že ustanovení § 5 obchodního zákoníku nestanoví, že by bylo nutno dodržet nezbytně existenci všech, v tomto ustanovení uvedených, složek podniku, když si lze představit podnikatele, který uskutečňuje soustavnou činnost prováděnou samostatně vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem zisku, aniž by měl movitý či nemovitý majetek a zaměstnance. Podstatné totiž je (dle názoru dovolatele), aby ovládal (vlastnil) majetkovou hodnotu, která je způsobilým předmětem právních vztahů a takovou hodnotou nepochybně jsou podnikatelovy pohledávky, dluhy či další finanční závazky, které lze jako celek, tj. smlouvu o prodeji podniku, prodat.

Proto dovolatel požadoval, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu a stejně tak i rozsudek soudu prvního stupně zrušil, a to s právním názorem, že předmětná smlouva o prodeji podniku po právu vznikla.

V soulady s body 1., 15., 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se pro dovolací řízení uplatní občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.

Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím, když skutečnost, že žalobou uplatněný nárok shledal odvolací soud po právu z jiného právního důvodu než soud prvního stupně neznamená, že by obsah posuzovaného právního vztahu účastníků a jejich práva a povinnosti stanovil odlišně; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné.

Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť rozsudek soudu prvního stupně potvrzený dovoláním napadeným rozsudkem soudu odvolacího, byl jeho prvním rozsudkem ve věci.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jehož se žalovaný výslovně dovolával.

Předpokladem přípustnosti dovolání podle tohoto ustanovení je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka mají po právní stránce zásadní význam. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou, a teprve kladným závěrem dovolacího soudu se stává dovolání přípustným.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolatel přikládá zásadní právní význam řešení otázky, zda předpokladem vzniku smlouvy o prodeji podniku podle ustanovení § 476 obchodního zákoníku je závazek kupujícího převzít závazky prodávajícího související s prodávaným podnikem, a zda předmětem smlouvy o prodeji podniku může být podnik sestávající pouze z pohledávek a závazků.

S přihlédnutím k době, kdy měla být uzavřena smlouva o prodeji podniku (14. prosinec 2000), je pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodný výklad obchodního zákoníku v tehdy platném znění.

Podle ustanovení § 476 odst. 1 obchodního zákoníku smlouvou o prodeji podniku se prodávající zavazuje převést na kupujícího vlastnické právo k věcem, jiná práva a jiné majetkové hodnoty, jež slouží k provozování podniku, a kupující se zavazuje převzít závazky prodávajícího související s podnikem a zaplatit kupní cenu.

Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 22. prosince 1994, sp. zn. Odon 34/93, uveřejněném pod číslem 30/97 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého v ustanovení § 476 odst. 1 obchodního zákoníku je stanoven typ smlouvy o prodeji podniku a jsou v něm uvedeny podstatné části této smlouvy, které musí smlouva obsahovat, aby šlo o tento smluvní typ a vztahovala se na ni příslušná ustanovení jej upravující (§ 269 odst. 1 obchodního zákoníku), a podstatnou částí smlouvy o prodeji podniku je mimo jiné závazek kupujícího převzít závazky prodávajícího související s podnikem. Od zmíněného závěru nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v této věci.

Jestliže odvolací soud dospěl k závěru, že mezi žalovaným a společností M., s. r. o. nebyla uzavřena smlouva o prodeji podniku pro absenci dohody o podstatných náležitostech tohoto smluvního typu (absenci závazku kupujícího převzít závazky prodávajícího související s podnikem), je toto jeho právní posouzení věci správné. Vzhledem k závěru, že smlouva o prodeji podniku mezi žalovaným a společností M., s. r. o. nebyla uzavřena, nemohl se dovolací soud zabývat otázkou platnosti této smlouvy.

Dovolání tak není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Vycházeje z výše uvedených závěrů dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalovaného jako nepřípustné odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení soud se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 větu první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. srpna 2003

JUDr. Miroslav Gallus, v.r.

předseda senátu