32 Odo 522/2006
Datum rozhodnutí: 29.11.2007
Dotčené předpisy:




32 Odo 522/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně L. Č.s., a.s., zastoupené JUDr. O. B., advokátem, proti žalovanému M.M., zastoupenému Mgr. M. G., advokátkou, o zaplacení částky 865 399 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 18 Cm 135/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. září 2005 č. j. 7 Cmo 364/2004-63, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ostravě rozsudkem pro uznání ze dne 22. ledna 2004 č. j. 18 Cm 135/2002-26 uložil žalovanému, aby zaplatil žalobkyni částku 865 399 Kč s 0,1% úrokem z prodlení za každý den prodlení z částky 861 722 Kč od 1. 10. 1998 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 27. září 2005 č. j. 7 Cmo 364/2004-63 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný včasné dovolání.

Dovolání žalovaného není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř).

Dovolatel spatřuje zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu v tom, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku, zda povaha věci a okolnosti případu vyžadovaly, aby soud žalovanému usnesením podle § 114b odst. 1 o. s. ř. uložil, aby se ve věci vyjádřil a aby vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a dále že nesprávně posoudil otázku, zda žalovaný na výzvu soudu reagoval řádným vyjádřením ve smyslu § 114b odst. 1 o. s. ř. (viz odkaz v dovolání na právní názor vyjádřený ve vystoupení zmocněnce dovolatele u jednání před odvolacím soudem dne 27. 9. 2005).

Dle obsahu spisu se žalobkyně domáhala proti žalovanému zaplacení částky 865 399 Kč s příslušenstvím, když ve skutkových tvrzeních uvedla, že s žalovaným jako nájemcem uzavřela dne 2. 6. 1998 v postavení pronajímatele leasingovou smlouvu č. 4/98/3017 ve znění Všeobecných smluvních podmínek finančního leasingu pro stroje a zařízení (dále jen VSP ) jako její nedílné součásti, přičemž žalovanému byl v souladu se smlouvou předán do užívání předmět leasingu velkoplošná obrazovka, za jehož užívání byl povinen platit po sjednanou dobu leasingové splátky podle splátkového kalendáře, což nečinil. Žalobkyně proto leasingovou smlouvu vypověděla ke dni 30. 9. 1998 a domáhala se zaplacení dlužných částek a vrácení předmětu leasingu. Žalovaný však opět své splatné závazky nesplnil a dluží tak žalobkyni ke dni ukončení leasingové smlouvy výpovědí v souladu s článkem 4.5.4 VSP celkem částku 865 399 Kč, kterou tvoří podle článku 4.5.4 VSP dosud nesplacené leasingové splátky sjednané v leasingové smlouvě, tj. celkem 861 722 Kč jako součin leasingových splátek č. 7 (ta pouze částečně ve výši 303 Kč) až 24, každá již ve výši 50 671,71 Kč, dle splátkového kalendáře. Úrok z prodlení žalobkyně uplatnila podle článku 2.5.4 a 4.5.4 písm. f) VSP. Žalobkyně kromě toho požaduje zaplacení vícenákladů podle článku 4.5.4 písm. c) VSP spojených s odebráním a prodejem předmětu leasingu ve výši 86 677 Kč. Od požadované částky žalobkyně odečetla částku, kterou obdržela za prodej předmětu leasingu třetí osobě. Žaloba obsahuje náležitosti podle § 79 odst. 1 o. s. ř. a je tudíž projednatelná.

Soud prvního stupně rozhodl ve věci platebním rozkazem, který byl zrušen včas podaným odporem, v němž žalovaný pouze vyslovil svůj nesouhlas s tím, že jeho důvody sdělí do 14 dnů. Usnesením podle § 114b odst. 1 o. s. ř. doručeným zástupci žalovaného dne 7. 10. 2003 vyzval soud prvního stupně žalovaného, aby se ve lhůtě třiceti dnů od doručení usnesení k věci písemně vyjádřil a v případě, že nárok žalobkyně zcela neuzná, vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu a připojil listinné důkazy, kterých se dovolává. Žalovaného současně poučil o následcích pro případ, že se bez vážného důvodu včas nevyjádří, ani nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání. Žalovaný zaslal soudu vyjádření ze dne 6. 11. 2003, v němž bylo pouze uvedeno, že žalovaný s žalobou nesouhlasí, uplatněný nárok shledává v rozporu s dobrými mravy a zásadami poctivého obchodního styku.

Usnesení podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. je institutem přípravy prvního jednání ve sporném řízení, který soud provádí se záměrem (srov. § 114a odst. 1 o. s. ř.), aby bylo možno věc rozhodnout zpravidla při jediném jednání. Povinnost tvrdit všechny pro rozhodnutí významné skutečnosti mají podle § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř. všichni účastníci řízení, tedy nejen žalobce v žalobě, ale rovněž žalovaný. Jednání soudu, u něhož má být prováděno dokazování, předpokládá jistotu ve stanovení okruhu sporných a nesporných skutečností, což je vyloučeno bez součinnosti žalovaného, který musí být zavázán, a to právě ve stadiu přípravy jednání, vyjádřit se ve věci.

Závěr odvolacího soudu, že povaha věci a okolnosti případu vyžadovaly, aby soud žalovanému usnesením podle § 114b odst. 1 o. s. ř. uložil, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu a k vyjádření připojil listinné důkazy k prokázání svých tvrzení, není v rozporu s konstantní judikaturou. Odvolací soud konstatoval, že z pohledu povahy věci postačuje soudem předpokládané množství odlišných tvrzení účastníků. Pokud jde o okolnosti případu, i když nejde o spor typově složitý po skutkové nebo právní stránce, jsou zákonem uvažované předpoklady splněny za situace, kdy se žalovaný k věci nevyjádřil a není tedy známo jeho stanovisko k předmětu sporu. Odvolací soud dále dovodil, že v daném případě byly tyto podmínky splněny, a to nejen pro povahu věci, když předmětem sporu je zaplacení neuhrazených leasingových splátek a další nároky vyplývající z leasingové smlouvy, ale i pro okolnosti případu, když žalovaný zůstával zcela pasivní a jeho obrana spočívala pouze ve sdělení nesouhlasu bez jakéhokoliv dalšího bližšího vyjádření či stanoviska ke sporu. Soud prvního stupně proto důvodně předpokládal, že pokud bude žalovanému doručeno předmětné usnesení, splní žalovaný své povinnosti účastníka řízení a sdělí soudu svá skutková tvrzení, o něž opírá svůj nesouhlas s žalobou uplatněným nárokem.

Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1109/2004, které bylo uveřejněno pod číslem 173 v časopise Soudní judikatura, ročník 2004, vyžaduje povaha věci vydání usnesení podle § 114b o. s. ř. zejména tehdy, je-li zjišťování skutkového stavu věci s ohledem na předpokládané množství odlišných tvrzení účastníků a navrhovaných důkazů mimořádně obtížné, a kdy bez znalosti stanoviska žalovaného nelze první jednání připravit tak, aby při něm bylo zpravidla možné věc rozhodnout. Okolnosti případu odůvodňují vydání usnesení podle § 114b o. s. ř. zejména v takovém sporu, kdy dosavadní poznatky ukazují, že ačkoliv by podle své povahy nemuselo jít o věc z hlediska zjišťování skutkového stavu mimořádně obtížnou tu jsou takové mimořádné skutečnosti, které vedou k závěru, že bez písemného vyjádření žalovaného ve věci nemůže být první jednání připraveno tak, aby při něm mohlo být zpravidla o sporu rozhodnuto.

Odvolací soud rovněž správně dovodil, že vyjádření žalovaného ze dne 6. 11. 2003, jímž reagoval na výzvu soudu prvního stupně, postrádá jakékoliv, byť v minimálním rozsahu uvedené skutkové okolnosti, na kterých žalovaný staví svoji obranu proti žalobě. Toto podání tedy neobsahuje soudem požadované vylíčení rozhodujících skutečností ve smyslu § 114b odst. 1 o. s. ř.

K dalším dovolatelem uváděným skutečnostem v doplnění dovolání ze dne 29. 3. 2006, ze dne 12. 8. 2006 (tato dvě podání přitom nebyla podepsána) a ze dne 1. 11. 2007 nebylo možno přihlédnout, neboť tato podání byla učiněna po lhůtě pro podání dovolání (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a podle ustanovení § 242 odst. 4 o. s. ř mohou účastníci měnit dovolací důvody pouze po dobu trvání lhůty k dovolání. Navíc námitky v těchto podáních převážně nesměřují proti předpokladům pro vydání rozsudku pro uznání, přičemž ve smyslu ustanovení § 205b o. s. ř. odvolacím důvodem v případě rozsudku pro uznání mohou být pouze skutečnosti, jimiž má být prokázáno, že nebyly splněny předpoklady pro jeho vydání.

Protože nejde o právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem řešena rozdílně, a protože Nejvyšší soud neshledal ani jiné okolnosti, které by činily z pohledu dovolacích námitek rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným, není dána přípustnost dovolání ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Podle právní úpravy dovolání v občanském soudním řádu není dovolání přípustné ani proti výroku odvolacího soudu o nákladech řízení, neboť podmínkou přípustnosti dovolání vyplývající z § 237 o. s. ř. je, že musí jít o rozhodnutí ve věci samé, jímž rozhodnutí o nákladech řízení není.

Z výše uvedeného je zřejmé, že dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a proto je dovolací soud aniž se mohl věcí dále zabývat podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 142 odst. 1, když úspěšné žalobkyni žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. listopadu 2007

JUDr. Zdeněk D e s.

předseda senátu