32 Odo 520/2004
Datum rozhodnutí: 17.03.2005
Dotčené předpisy: § 243b odst. 4 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




32 Odo 520/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Jiřího Macka ve věci žalobce E., spol. s r.o., zastoupeného, advokátem, proti žalovanému B. D. S., spol. s r.o., zastoupenému, advokátkou, o vydání věci, vedené u bývalého Krajského obchodního soudu v Brně pod sp. zn. 4 Cm 340/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. srpna 2003 č. j. 7 Cmo 243/2001-72, t a k t o :

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský obchodní soud v Brně rozsudkem ze dne 29.11.2000 č. j. 4 Cm 340/97-35 uložil žalovanému povinnost vydat žalobci návěs SAMRO SPZ , č. podvozku , do 3 dnů od právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení. Vycházel přitom ze zjištění, že žalobce jako kupující se stal podle smlouvy ze dne 30.4.1996 vlastníkem předmětného návěsu, uskladněného u žalovaného, který přes výzvy odmítal návěs vydat s tvrzením, že smlouva byla uzavřena účelově a k zakrytí trestné činnosti. Námitky žalovaného soud neshledal jako odůvodněné a vzhledem k ochraně práv žalobce jako vlastníka věci uplatněnému nároku vyhověl.

Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 26. srpna 2003 č. j. 7 Cmo 243/2001-72 k odvolání žalovaného rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, změnil jej jen zčásti v rozsahu výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se s právními závěry, jež učinil soud prvního stupně, když dovodil, že žalovaný není oprávněn zadržovat návěs u sebe, odkázal přitom na ustanovení § 126 odst. 1, § 151s odst. 1, § 500 odst. 2 občanského zákoníku (ve znění účinném v rozhodné době).

Žalovaný napadl uvedený rozsudek odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost opíral o ust. § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, neboť dle něho napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam a tvrdil, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle jeho názoru soudy pochybily, pokud smlouvu ze dne 30.4.1996, na základě níž žalobce jako kupující nabyl věc do vlastnictví, považovaly za smlouvu platnou. Jednání prodávajícího má žalovaný navíc za jednání příčící se dobrým mravům, rozporné se zásadami poctivého obchodního styku a nepožívající proto ochrany podle § 265 obchodního zákoníku. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a vrátil věc k dalšímu řízení Krajskému soudu v Brně.

Dovolání bylo podáno včas k tomu legitimovaným subjektem (žalovaným) řádně zastoupeným advokátem, není však v dané věci přípustné.

Podle bodu 15. části dvanácté, hlavy první, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně, vydaným přede dnem nabytím účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Podle bodu 17. téhož předpisu pak dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti uvedeného zákona, nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů.

Jestliže soud prvního stupně v dané věci rozhodl dne 29.11.2000, příslušelo odvolání povinného projednat podle dosavadních předpisů (tj. občanského soudního řádu účinného do 1.1.2001 - dále jen o. s. ř. ), jak ostatně i odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí poznamenal. Znamená to, že bylo nutno naložit stejně i s dovoláním, byť směřovalo proti rozhodnutí, vydanému po 1.1.2001. I přípustnost dovolání bylo nutno proto posuzovat podle o. s. ř. ve znění účinném do 31.12.2000.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (mimo rozhodnutí uvedená v § 237 odst. 2 o. s. ř., která však v dané souvislosti nepřicházejí v úvahu) je dovolání přípustné, jestliže řízení trpí vadami uvedenými v § 237 odst. 1 o. s. ř. Dovolatel existenci takových vad netvrdí a dovolací soud z obsahu spisu ani takovou vadu nezjistil. Pak není důvod přípustnosti dovolání podle uvedeného ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. dán.

Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání dále přípustné za podmínek uvedených v § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a v § 239 o. s. ř.

Podle § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Takový případ však v dané věci nenastal, neboť dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.

Podle § 239 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. V daném případě odvolací soud proti svému rozsudku dovolání nepřipustil. Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§ 239 odst. 2 o. s. ř.). V projednávané věci však žalovaný návrh na vyslovení přípustnosti dovolání neučinil.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud ČR proto dovolání žalovaného odmítl podle § 243b odst. 4 věty první a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř., aniž se mohl zabývat věcí z hlediska námitek uplatněných v dovolání.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto tak, jak ve výroku uvedeno, podle ustanovení § 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., s tím, že žalovaný s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů právo nemá a žalobci náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. března 2005

JUDr. Zdeněk Des,v.r.

předseda senátu